ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.291.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 291/2020-4393
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného P. A. , narozeného XY v Plzni, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2019, č. j. 6 To 59/2019-4164, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 175/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2018, č. j. 1 T 175/2013-3982, byl obviněný P. A. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Za označený trestný čin soud prvního stupně obviněnému uložil jednak podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci, resp. věcí, které soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byli odsouzeni i spoluobvinění J. S., P. Č., P. Š., D. H., T. Č. a M. K. Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud doplňuje, že v dané trestní věci jde v pořadí již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudky ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 1 T 175/2013, a ze dne 13. 6. 2016, sp. zn. 1 T 175/2013, Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání spoluobviněných [v případě prvního rozsudku soudu prvního stupně i na základě odvolání státního zástupce] usneseními ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 6 To 34/2015, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 6 To 484/2016, v napadeném rozsahu vždy zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
2. Proti nynějšímu rozsudku soudu prvního stupně podali všichni spoluobvinění (s výjimkou obviněné P. Š.) odvolání, na jejichž podkladu odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně všech spoluobviněných (přičemž ve vztahu k obviněné P. Š. tak učinil na podkladu §261 tr. řádu) a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu ve věci rozhodl. Obviněného P. A. tak nově uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Spoluobviněné J. S., P. Č., P. Š. a D. H. nově uznal vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnou M. K. odvolací soud nově uznal vinnou pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněného T. Č. pak odvolací soud podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek, v němž státní zástupce spatřoval zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
3. Uvedených trestných činů se spoluobvinění – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu – dopustili tím, že:
ačkoliv žádný z nich nedisponoval povolením k zacházení s psychotropními látkami, nejméně od prosince 2012 do 25. 6. 2013, obžalovaný P. Č. nejpozději do 21. 4. 2013, neoprávněně nakládali s psychotropní látkou metamfetamin (pervitin), přičemž tohoto jednání se dopustili v organizované skupině s vnitřním členěním, v níž obžalovaný P. A. figuroval jako vedoucí organizační struktury, který v místě svého bydliště na adrese XY č. XXY, okr. Rokycany, pervitin vyráběl a z jeho pověření obstarával pro potřeby celé skupiny obžalovaný P. Č. na území České republiky chemikálie nezbytné pro výrobu pervitinu, a v Plzni od přesně nezjištěné doby nejméně do 21. 4. 2013 ve svém bytě na adrese XY, přechovával prekursor, předměty a chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu, a to plastovou zelenou hadičku, balíček obvazové vaty, gumový měch, plastové kelímky, síťku do dřezu, kovovou síťku, prázdnou bílou plastovou láhev bez dna, varnou skleněnou baňku Sinex 1 000 ml s kovovým držákem, teploměr, oranžový plastový trychtýř, univerzální indikační papírky, dva kusy gumových zátek a gumovou podložku, v nichž také byla zjištěna přítomnost kyseliny chlorovodíkové, červeného fosforu, jodu a metamfetaminu – pervitinu, a 210 tablet léku Cirrus obsahující 25,2 g pseudoefedrinu, z pověření obžalovaného P. A. obžalovaný J. S. zakoupil v lékárně na území Polské republiky dne 22. 6. 2013 nejméně 283 balení léku Cirrus obsahujících 3962 tablet léku, z nichž každá obsahuje 120 mg pseudoephedrini hydrochloridu, do Polské republiky jel společně s obžalovanou M. K., která společně s obžalovaným J. S. zbavovala léky obalů za účelem minimalizace objemu přepravovaného materiálu do České republiky a tyto tablety obžalovaný J. S. předal obžalovanému P. A. k výrobě pervitinu, obžalovaný P. A. v uvedeném období vyrobil nejméně 76 gramů pervitinu, který předal za účelem distribuce obžalovaným J. S., P. Š. a D. H. a
obžalovaný J. S. zčásti za úplatu a zčásti zdarma na území města Plzně poskytl v přesně nezjištěné době od měsíce dubna 2013 do 25. 6. 2013 Z. L., nar. XY, v počtu nejméně 20 případů v množství od 0,2 g do 5 g při ceně 800,- Kč za jeden gram celkem nejméně 4 gramy pervitinu,
obžalovaná P. Š. za úplatu v Plzni a okolí poskytla pervitin v přesně nezjištěné době nejméně od prosince 2012 do března 2013 v přesně nezjištěném počtu případů v množství vždy nejméně 30 g při ceně 1 000,- Kč za jeden gram J. F., nar. XY, v přesně nezjištěném počtu případů v přesně nezjištěném množství v době od 18. 3. 2013 do 16. 4. 2013 J. N., nar. XY, v přesně nezjištěné době nejméně od prosince 2012 do poloviny června 2013 v přesně nezjištěném množství M. M., nar. XY, a v přesně nezjištěné době jako odměnu za odvoz vozidlem Taxi v počtu nejméně 4 případů v nezjištěném množství P. G., nar. XY, celkem tedy poskytla jiné osobě nejméně 60 gramů pervitinu,
obžalovaný D. H. za úplatu v Plzni a okolí poskytl v přesně nezjištěné době od měsíce března 2013 do měsíce května 2013 v počtu nejméně 10 případů v množství ve dvou případech 2 gramy a v ostatních případech 1 gram pervitinu v ceně 800 Kč za 1 gram M. D., nar. XY, celkem tedy poskytl M. D. nejméně 12 gramů pervitinu,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látka, zařazená do seznamu II. podle Jednotné Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a změně některých dalších zákonů v platném znění,
a obžalovaný P. A. se stíhaného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 2. 2009, č. j. 3 T 106/2008-481, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 To 295/2009-581, odsouzen mimo jiné pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 17. 1. 2012 usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 40 Pp 1003/2011, se stanovením zkušební doby 4 roků, v níž se osvědčil.
4. Za uvedený trestný čin odvolací soud uložil obviněnému P. A. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil odvolací soud uvedenému obviněnému též trest propadnutí věci, resp. věcí, které soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Zbývajícím spoluobviněným pak odvolací soud uložil podmíněné, popř. nepodmíněné, tresty odnětí svobody ve výměře od jednoho roku do dvou let a dvou měsíců a dále tresty propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku rovněž podrobně specifikoval.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný P. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání s tím, že s jeho závěry nesouhlasí, a proto jej napadá v plném rozsahu a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) a §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Stran naplnění prvého z uvedených dovolacích důvodů obviněný tvrdí, že v jeho trestní věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, resp. že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, když jeho trestní věc nebyla u soudu prvního stupně přidělena senátu 1 T na základě rozvrhu práce nebo jiného transparentního a předvídatelného systému, nýbrž na základě rozhodnutí místopředsedy soudu pro trestní úsek. Uvedený totiž dle úředního záznamu založeného na č. l. 2308 spisu přidělil trestní věc obviněného danému soudnímu senátu z důvodu vyloučení jiných soudců a z důvodu, že po nevyloučené soudkyni Bočkové „to nemůžeme chtít“ a nevyloučené soudkyni Prýcové byla přidělena jiná rozsáhlá trestní věc (přičemž nevyloučený soudce senátu 7 T nebyl vůbec zmíněn). Z výše uvedeného má proto obviněný za to, že jeho trestní věc nebyla přidělena příslušnému soudnímu senátu na základě rozvrhu práce, ale volné úvahy správy trestního úseku soudu prvního stupně (k uvedenému pak obviněný cituje pasáž ze článku JUDr. Petra Hrachovce – HRACHOVEC, P. Deset let dovolání podle trestního řádu, 2. část. Bulletin advokacie . 2012, č. 3, s. 16. a cituje rovněž závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15).
7. Podle obviněného byl navíc shora popsaný postup i v rozporu s tehdy platným rozvrhem práce, podle kterého „přidělování nápadu do jednotlivých senátů probíhá automaticky podle systému ISAS, když algoritmem, zakódovaným v tomto systému, jsou přednostně přidělovány věci vazební, osobní, specializace a velké věci (základní jednotka 300 stránek nebo více jak 3 obvinění). Tento způsob přidělování nápadu má zajistit nejen rovnoměrné přidělování nápadu, ale i zajištění ústavního práva občanů na svého zákonného soudce.“ Následně obviněný z opatrnosti dodává, že na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen nyní napadeným rozsudkem odvolacího soudu, když tento nebyl učiněn na základě kompletního dokazování, nýbrž dílčího zopakování důkazů provedených před soudem prvního stupně. V takovém případě rozhodování odvolacího soudu od rozhodování soudu prvního stupně nelze zcela oddělit a vycházet tak z předpokladu, že vady v obsazení soudu prvního stupně byly zhojeny.
8. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, k uvedenému obviněný namítá, že došlo k porušení základních pravidel trestního procesu a k porušení jeho práva na spravedlivý proces. „Přípustnost“ svého dovolání obviněný odvozuje z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran podřaditelnosti vybraných procesních námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, či ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016).
9. Naznačená pochybení pak obviněný konkrétně spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů vycházely z procesně nepoužitelných důkazů, a to záznamů o sledování osob a věcí, jakož i ze záznamů telefonních odposlechů a dále ve skutečnosti, že odvolací soud prováděl důkazy „v rozporu s trestním řádem“ [obviněný následně cituje znění §55 odst. 1, §55 odst. 1 písm. c) a §158d odst. 7 tr. řádu]. Podle obviněného je třeba slovo „bezprostředně“ užité v ustanovení §55 odst. 1 tr. řádu třeba vykládat tak, že protokol o každém úkonu trestního řízení má být vyhotoven v řádu hodin, maximálně jednotlivých dnů. V nynější trestní věci však byly dle obviněného protokoly vypracovány zpravidla s odstupem několika měsíců až tři čtvrtě roku. Tyto navíc v rozporu s §55 odst. 1 písm. c) tr. řádu neobsahují jména úředních osob, které dané sledování prováděly, přičemž taková vada dle obviněného způsobuje procesní nepoužitelnost daných záznamů o sledování osob a věcí. K tomu obviněný doplňuje, že je to právě požadavek na uvedení úřední osoby, která daný úkon provedla, jenž je podstatou jeho důkazní hodnoty – ta totiž dle obviněného nespočívá v jeho názvu nebo v razítku, kterým je daný protokol či úřední záznam opatřen, ale v osobě, která daný úkon učinila. Pouze tato osoba totiž může garantovat soulad záznamu se skutečností. Jestliže však protokoly o sledování osob a věcí v trestní věci obviněného sepisoval J. R., vedoucí expozitury, či L. L., vedoucí odboru operativní dokumentace, a to v odstupu několika měsíců od sledování, pak tito mohou jen stěží garantovat, že ke sledování došlo tak, jak je v protokolech uvedeno. Průběh daného úkonu mohou garantovat pouze osoby, které se jej účastnily a takové proto mají dle obviněného být v protokolu i označeny.
10. Obviněný dále připomíná, že danou námitkou se již zabýval soud prvního stupně i odvolací soud, avšak s jejich závěry se neztotožňuje, když tyto pouze odkázaly na vyžádané vyjádření Policie České republiky Krajského ředitelství Plzeňského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 7. 8. 2014, jenž je prý třeba respektovat a na jehož základu jsou protokoly o sledování osoba a věcí procesně použitelné. Podle obviněného se tak soudy nižších stupňů danou námitkou dostatečně nevypořádaly, přičemž argument užitý ve zmíněném vyjádření, podle něhož označený policejní orgán nechce vyzradit totožnost osob, které sledování prováděly, nemá oporu v trestním řádu a naopak odporuje shora uvedeným ustanovením. V tomto případě dle obviněného platí, že nelze aplikovat ani §55 odst. 2 tr. řádu.
11. Obsahově shodnou námitku obviněný snáší i ve vztahu k záznamům o odposlechu telefonních hovorů, neboť ani protokoly o těchto záznamech nesplňují náležitosti uvedené v §88 odst. 6 tr. řádu, a to uvedení orgánu který daný záznam pořídil. K tomu obviněný poukazuje na odlišnou úpravu §88 odst. 6 a §158d odst. 7 tr. řádu, kdy podle prvého z uvedených trestní řád výslovně umožňuje utajení totožnosti úředních osob, které odposlech prováděly a pouze uvést označení orgánu, který takový záznam pořídil.
12. Vzhledem k výše uvedenému obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, dále i rozhodnutí na tyto obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl v senátu přiděleném dle současného rozvrhu práce.
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného státní zástupce ve svém vyjádření nejprve připomíná podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu a poukazuje na související zákonnou úpravu obsaženou v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
14. Následně státní zástupce konstatuje, že obviněný ve vztahu k danému dovolacímu důvodu vychází z obsahu úředního záznamu na č. l. 2308 trestního spisu (přičemž upozorňuje, že trestní spis obsahuje vzhledem k chybě v číslování dva listy tohoto čísla), který po nápadu věci k soudu prvního stupně založil do trestního spisu předseda senátu 1 T, jemuž byla daná trestní věc přidělena. Z úředního záznamu se podává, že místopředseda soudu upozornil předsedu senátu 1 T dne 20. 12. 2013, v den nápadu věci, o přidělení předmětné trestní věci s upozorněním na počet stíhaných osob a počet osob ve výkonu vazby. Dále je v úředním záznamu uvedena diskuse o vyloučení jiných soudců, jakož i o tom, že vyloučeny nebyly dvě další soudkyně soudu. Učiněna je i poznámka o tom, že o jednom nevyloučeném soudci (senátu 7 T) měl místopředseda soudu pomlčet. Státní zástupce dále připomíná, že v úředním záznamu jeho autor uvedl, že přidělení dané trestní věci je pro označený senát likvidační, protože má nařízeny všechny jednací dny až do konce května, přičemž bude třeba přeložit všechna hlavní líčení z řádných jednacích dnů na červen či srpen, když v červenci předseda senátu plánuje dovolenou.
15. Z veřejně dostupného rozvrhu práce soudu prvního stupně tak státní zástupce zjišťuje, že ke dni nápadu věci u daného soudu dne 20. 12. 2013 (č. l. 2292) byl v účinnosti rozvrh práce pro rok 2013, ve znění doplňku č. 9 účinného od 1. 11. 2013, který v části „Úsek trestního soudnictví“ stanovil (krom pasáže citované v bodu 7. tohoto usnesení), že senát č. 1 T vyřizuje věci T (tj. trestní agendu) v plném rozsahu. Jeho předsedou je Luboš Patzenhauer a místopředsedkyní Mgr. Bohdana Kučerová.
16. Pokud jde o další senáty soudu prvního stupně, konstatuje státní zástupce, že se nelze vyjádřit k osobám soudců, kteří měli být vyloučeni. Ti totiž nejsou v úředním záznamu (ani v dovolání) jmenováni, není nic bližšího uvedeno ani k důvodům vyloučení a ani to, zda se taková okolnost nějakým způsobem projevila na přidělení trestní věci obviněného konkrétnímu trestnímu senátu. K osobám soudkyň v daném záznamu konkrétně jmenovaných státní zástupce uvádí, že trestnímu senátu 9 T (předsedkyně Mgr. Lucie Bočková) byly trestní věci v té době podle rozvrhu práce přidělovány v rozsahu 1 /
2
. Na dotčeném soudu to dle státního zástupce nebylo nic neobvyklého; obdobná situace nastala v případě senátu 3 T, jemuž začaly napadat věci T v rozsahu 1 /
2
(z důvodu výkonu funkce soudkyně na zkrácený úvazek s ohledem na péči o dítě mladší 3 let). Co se týče senátu 32 T (předsedkyně senátu Mgr. Lenka Prýcová), který měl plný nápad, z úředního záznamu ze dne 20. 12. 2013 vyplývá, že tomuto senátu měla být přidělena předchozí rozsáhlá vazební věc. Pokud jde o oddělení 7 T, i tento senát byl nově obsazen v průběhu roku, konkrétně od 1. 10. 2013. Jeho předsedou se stal Mgr. David Protiva, nový předseda soudu. Z rozvrhu práce dále dle státního zástupce vyplývá, že i tento senát měl omezený nápad věcí T, konkrétně v rozsahu 1 /
3
, včetně věcí s cizím prvkem a věcí finanční kriminality - trestných činů hospodářských (v měsících říjen a listopad, nikoli již v prosinci, byl nápad dočasně zvýšen o 5 věcí měsíčně).
17. Na základě shora uvedeného, jakož i z obsahu daného úředního záznamu, podle státního zástupce nelze bez dalšího dovozovat, že by věc senátu 1 T byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce soudu prvního stupně. Obsah předmětného záznamu, o který obviněný svou námitku opírá, vůbec nevylučuje a v zásadě ani nijak nezpochybňuje řádné přidělení podle rozvrhu práce. V takovém hypotetickém případě by podle státního zástupce pravděpodobně byl úřední záznam formulován jinak (k čemuž státní zástupce odkazuje na bod 46. rozsudku odvolacího soudu). Podrobnější informace by dle státního zástupce bylo možno zjistit ze zprávy, kterou si Nejvyšší soud pro účely rozhodnutí o podaném dovolání může vyžádat od vedení soudu prvního stupně.
18. Na základě dostupných podkladů proto státní zástupce uzavírá, že nelze tvrdit, že by senát, který ve věci obviněného rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu. Nebylo tedy ani zjištěno, že by došlo k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu tak byl obviněným dle státního zástupce uplatněn zjevně neopodstatněně.
19. Stran druhé skupiny dovolacích námitek státní zástupce opět předně připomíná podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ve světle daného dovolacího důvodu (ale i jakéhokoliv jiného zákonného dovolacího důvodu) je podle státního zástupce irelevantní námitka obviněného týkající se způsobu protokolace záznamů o sledování osob a věcí a záznamů o odposlechu telefonních hovorů. Tyto výhrady obviněného podle přesvědčení státního zástupce nesměřují proti hmotněprávním vadám napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale jejich podstatou je nesouhlas s procesním postupem soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací (k čemuž státní zástupce odkazuje na bod 20. usnesení odvolacího soudu). Předmětný dovolací důvod tak dle státního zástupce obviněný spatřuje výlučně v porušení procesních pravidel upravujících provádění a hodnocení důkazů a tedy zjišťování skutkového stavu věci, o němž ovšem nejsou důvodné pochybnosti. Státní zástupce proto uzavírá, že jestliže obviněný svou argumentaci v uvedeném směru založil na procesním, nikoli hmotněprávním základu, nemůže být uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu posouzeno jako důvodné.
20. K tvrzené nutnosti bezprostředního pořízení protokolu k záznamu o sledování osob a věcí pak státní zástupce namítá, že z ustanovení §158d odst. 7 tr. řádu (v jehož kontextu je nutno vykládat i §55 a 55a tr. řádu) lze dovodit, že protokol k záznamu pořízenému při sledování může být pořízen až dodatečně, jestliže se ukáže potřeba důkazního použití pořízených záznamů o sledování. Protokol o sledování osob a věcí nemusí ani obsahovat údaje o totožnosti policistů, kteří provedli sledování (k čemuž státní zástupce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011). V témže usnesení dále Nejvyšší soud konstatoval, že obsah protokolu je nutno přes obecný odkaz na §55 a §55a tr. řádu vždy přizpůsobit konkrétnímu úkonu, přičemž z hlediska povahy tohoto úkonu by při sledování konkretizace osob z řad kriminalistů či jiných policistů, podílejících se skrytě na odhalování páchání trestné činnosti, byla v absolutním rozporu se smyslem a účelem úkonu, jímž jsou tyto důkazní prostředky pro trestní řízení opatřovány. Dle Nejvyššího soudu je přitom možné vypracovat protokol i tak, aby nedošlo k vyzrazení skutečné totožnosti pověřených policistů či jiných osob provádějících sledování.
21. Na základě shora uvedeného tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž ve vztahu k námitkám uplatněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by bylo namístě odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, již ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
24. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
25. Obviněný v dovolání předně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod je naplněn v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
26. Daný dovolací důvod tak obsahuje dvě alternativy – jednak dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl soud, jenž nebyl věcně příslušný ve smyslu §16 a §17 tr. řádu (ledaže rozhodl soud vyššího stupně), dále pak na případy, kdy ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích (s výjimkou, kdy namísto samosoudce rozhodoval senát). Druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu tak budou typicky naplňovat případy, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, či se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu (viz PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s . Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je však druhá alternativa daného dovolacího důvodu vykládána výrazně šířeji. Z hlediska ústavního vymezení obsahu základního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) totiž platí, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Součástí tohoto základního práva je proto i přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15).
27. Závěrem stran obecného vymezení obsahu daného dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Lze proto na účastníkovi soudního řízení vyžadovat, aby námitku porušení svého ústavně garantovaného práva na zákonného soudce uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu skutečnosti ji odůvodňující staly známými (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, a ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01).
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
29. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
30. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Nejvyšší soud konstatuje, že po se seznámení se s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s průběhem řízení, které předcházelo jeho vydání, zjistil, že dovolání obviněného je dílem zjevně neopodstatněné, ve zbytku pak nedůvodné. Ačkoliv totiž část jeho dovolací argumentace – a to ta, která se týká otázky údajného porušení práva obviněného na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny – odpovídá i jím uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud této nemohl přisvědčit. Nezjistil totiž nic, na základě čeho by bylo možné dovodit, že k přidělení dané trestní věci soudnímu senátu 1 T soudu prvního stupně došlo v rozporu s tehdy aktuálním zněním rozvrhu práce téhož soudu. Pokud jde o druhou část dovolacích námitek obviněného, tyto naopak jím uplatněnému (ale ani žádnému jinému zákonnému) dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jde o námitky ryze procesního charakteru. Na druhou stranu však Nejvyšší soud danou argumentaci obviněného neodmítl „bez dalšího“. Námitka nezákonných důkazů totiž úzce souvisí s ústavně zaručeným právem obviněného na spravedlivý proces, pročež se jí Nejvyšší soud musel blíže zabývat (viz judikaturu Ústavního soudu uvedenou výše). Již na tomto místě ale Nejvyšší soud konstatuje, že tuto část dovolací argumentace obviněného neshledal jako důvodnou. Pokud jde o jednotlivé dovolací námitky, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – následující:
33. Obviněný předně namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce v důsledku nesprávného přidělení věci senátu 1 T soudu prvního stupně, přičemž tato námitka odpovídá jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jak Nejvyšší soud vysvětlil již výše.
34. Za účelem posouzení důvodnosti dovolací argumentace obviněného si proto Nejvyšší soud vyžádal od soudu prvního stupně rozvrh práce pro období prosince 2013, dále přehled tzv. napadlých a přidělených trestních věcí v agendě T za období říjen až prosince 2013, jakož i informaci o tom, jakým konkrétním způsobem došlo k přidělení dané trestní věci obviněného senátu 1 T soudu prvního stupně.
35. Dne 22. 7. 2020 Nejvyšší soud obdržel od předsedy soudu prvního stupně shora uvedené dokumenty, přičemž stran přidělení dané trestní věci obviněného senátu 1 T předseda téhož soudu sdělil, že tato byla přidělena v souladu s platným rozvrhem práce automaticky podle systému ISAS. V dané věci přitom systém ISAS nepřidělil spis k vyřízení senátu, jehož soudce vykonával v příslušné trestní věci úkony přípravného řízení, nicméně ve vztahu k soudcům, kteří rozhodovali o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu platí, že tito nejsou z důvodu utajovaných skutečností vedeni v databázi ISAS, nýbrž jsou evidování samostatně ve vyhrazené databázi. V takovém případě místopředseda soudu na základě upozornění, že součástí spisu jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu vylustruje danou trestní věc ve vyhrazené databázi a sdělí zápisovému oddělení, kteří soudci jsou dále vyloučeni z vykonávání úkonů dané trestní věci (pracovnice zápisového oddělení takovou lustraci sami provádět nemohou, neboť nemají pověření pro práci s utajovanými skutečnostmi). Následně systém ISAS věc přiřadí automaticky a náhodně soudci, který není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Zcela na závěr pak předseda soudu uvedl, že ze strany výše uvedeného předsedy senátu 1 T nešlo (co se týče vyhotovení úředního záznamu na č. l. 2308) o ojedinělý případ, neboť daný soudce negativně reaguje na přidělení jakékoliv rozsáhlejší trestní věci systémem ISAS. Z přiložených přehledů konečně dle předsedy soudu vyplývá, že trestní věci napadají do jednotlivých senátů rovnoměrně.
36. Nejvyšší soud se následně seznámil s přehledem „napadlých věcí“ agendy T (tj. agenda trestních věcí) v listopadu a v prosinci 2013 zaslaným soudem prvního stupně, jakož i s rozvrhem práce téhož soudu, ve znění od 1. 11. 2013 (jež je veřejnosti dostupný na webové stránce: https://www.justice.cz/web/okresni-soud-plzen-mesto/34 ). Z rozvrhu práce Nejvyšší soud zjistil, že rozdělování nově napadnutých věcí do jednotlivých senátů probíhá automaticky podle systému ISAS, když algoritmem, zakódovaným v tomto systému, jsou přednostně přidělovány věci vazební, osobní specializace a velké věci (základní jednotka 300 stránek nebo více jak 3 obvinění) [srov. s. 13 rozvrhu práce soudu prvního stupně pro rok 2013, ve znění od 1. 11. 2013].
37. Z obsahu spisu dále Nejvyšší soud zjistil, že na č. l. 2308 je založen úřední záznam ze dne 20. 12. 2013, sepsaný předsedou senátu 1 T soudu prvního stupně Lubošem Patzenhauerem, v němž tento uvádí, že téhož dne se za ním dostavil místopředseda trestního úseku daného soudu „ač tak zpravidla dosud nečinil“ s tím, že mu „přidělil velkou vazební věc, v níž je 10 obžalovaných a z toho je 5 ve vazbě. Vzhledem k tomu, že očekávaný nápad této věci v prosinci 2013 avizoval již na pracovní poradě T úseku dne 6. 11. 13, kdy nezapomněl uvést, že je tam hodně soudců vyloučeno, ale třeba soudce 1 T vyloučen není, jakož ani soudkyně Bočková a Prýcová (…)“ Následně je v úředním záznamu uvedeno, že na dotaz předsedy senátu 1 T soudu prvního stupně, zda i jiný soudce – kromě jeho osoby – nebyl v dané věci vyloučen, na což mu místopředseda trestního úseku téhož soudu odvětil, že nebyla vyloučena soudkyně Bočková, která má však pouze poloviční nápad a soudí jednou týdně „takže to po ní nemůžeme chtít“, a dále soudkyně Prýcová, které však minulý měsíc přidělil vazbu o rozsahu 1200 stran. O nevyloučeném soudci senátu 7 T prý místopředseda trestního úseku zcela pomlčel.
38. Nejvyšší soud – vycházeje ze shora uvedených poznatků a po seznámení se s rozvrhem práce, jakož i s obsahem spisu – nezjistil žádné skutečnosti, na jejichž základu by bylo možné konstatovat, že k přidělení dané trestní věci obviněného senátu 1 T soudu prvního stupně došlo v rozporu s rozvrhem práce, resp. na základě ad hoc rozhodnutí místopředsedy tohoto soudu pro trestní úsek. To proto, neboť z uvedeného je zřejmé, že místopředseda soudu prvního stupně pro trestní úsek může do uvedeného procesu přidělování nové věci konkrétnímu senátu zasáhnout toliko v tom směru, že upozorní příslušnou pracovnici zápisového oddělení na to, kteří další soudci daného soudu jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Samotné přidělení věci však probíhá automaticky v rámci systému ISAS. Dlužno dodat, že takový postup dle Nejvyššího soudu odpovídá požadavkům plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, podle něhož je vyloučeno, aby rozvrh práce přenechal rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci.
39. Ze zaslaného přehledu napadlých věcí agendy „T“ v listopadu a prosinci 2013 je nadto zřejmé, že při přidělování nových trestních věcí jednotlivým senátům tento systém automaticky zohledňuje i rovnoměrné zatížení jednotlivých soudních senátů. To vše při zohlednění dalších pravidel stanovených rozvrhem práce pro rok 2013 v tehdy účinném znění (z nichž je třeba zmínit především 1 /
2
nápad senátu 3 T – ten však byl za účelem vyrovnání zatíženosti jednotlivých soudních senátu pro měsíce říjen a listopadu navýšen o 10 věcí agendy T měsíčně, 2 /
3
nápad v senátu 6 T, 1 /
3
nápad v senátu 7 T – ten však byl za účelem vyrovnání zatíženosti jednotlivých soudních senátu pro měsíce říjen a listopadu navýšen o 5 věcí agendy T měsíčně, 3 /
4
nápad v senátu 8 T, 1 /
2
nápad v senátu 9 T a 2 /
3
nápad v senátu 27 T, s výjimkou velkých věcí, včetně velkých vazebních věcí – vše ve vztahu k agendě T), ale i předchozího zatížení jednotlivých soudních senátů, jenž – s ohledem na časový odstup nelze zpětně zcela jednoznačně určit. Lze však na základě poskytnutých přehledů pro ilustraci uvést, že v listopadu 2013 bylo senátu 1 T přiděleno 14 trestních věcí (z toho 2 velké věci), senátu 2 T 13 trestních věcí (z toho 1 velká věc), senátu 3 T 16 trestních věcí, senátu 4 T 15 trestních věcí (z toho 1 velká a 1 vazební věc), senátu 5 T 13 trestních věcí (z toho 1 velká věc), senátu 6 T 8 trestních věcí (z toho 1 velká věc), senátu 7 T 10 trestních věcí (z toho 1 vazební a 1 velká věc), senátu 8 T 11 trestních věcí, senátu 9 T 4 trestní věci (z toho 1 velká věc), senátu 10 T 13 trestních věcí, senátu 27 T 7 trestních věcí, senátu 32 T 13 trestních věcí (z toho 1 velká věc). V prosinci 2013 bylo pak senátu 1 T přiděleno 13 trestních věcí (z toho 1 velká a současně vazební věc – trestní věc obviněného), senátu 2 T 11 trestních věcí (z toho 1 velká věc, 1 velká a současně vazební věc), senátu 3 T 8 trestních věcí, senátu 4 T 12 trestních věcí (z toho 1 velká věc, 1 vazební věc), senátu 5 T 10 trestních věc (z toho 1 velká věc, 1 velká a současně vazební věc), senátu 6 T 8 trestních věcí (z toho 1 velká a současně vazební věc), senátu 7 T 5 trestních věcí (z toho 1 velká věc), senátu 8 T 10 trestních věcí (z toho 1 velká věc a současně vazební věc, 1 vazební věc), senátu 9 T 1 trestní věc (z toho 1 velká věc), senátu 10 T 13 trestních věcí (z toho 1 velká věc), senátu 27 T 12 trestních věcí (z toho 1 vazební věc), senátu 32 T 11 trestních věcí (z toho 1 velká věc).
40. Na základě skutečností vyplynuvších z výše uvedených podkladů proto může Nejvyšší soud konstatovat, že v trestní věci obviněného nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že jeho trestní věc byla přidělena jinému než zákonnému soudci, který byl určen na základě rozvrhu práce ad hoc na základě rozhodnutí soudního funkcionáře. K tomu je samozřejmě třeba dodat, že takový závěr učinil Nejvyšší soud v situaci, kdy pro velký časový odstup od přidělení trestní věci obviněného senátu 1 T soudu prvního stupně nelze reálně získat další informace ohledně přesného zatížení jednotlivých senátů ke dni nápadu dané trestní věci soudu prvního stupně (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020).
41. Jde-li o skutečnosti uváděné předsedou senátu 1 T soudu prvního stupně, tedy, že byl informován tehdejším místopředsedou soudu pro trestní úsek o tom, že mu daná trestní věc byla přidělena, nelze podle Nejvyššího soudu přikládat jiný význam, než že místopředseda soudu pro trestní úsek byl s automatickým přidělením dané trestní věci systémem ISAS seznámen. Jak se totiž podává z přípisu předsedy soudu prvního stupně ze dne 22. 7. 2020, je to právě místopředseda soudu pro trestní úsek, kdo je oprávněn (na rozdíl od pracovnic zápisového oddělení) vyhledávat ve vyhrazené databázi, v níž jsou vedeni soudci, kteří v dané věci rozhodovali o návrhu na povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu a tak zjistit, jací další soudci jsou případně vyloučeni z projednávání a rozhodnutí dané trestní věci ve smyslu §30 odst. 2 tr. řádu a na tuto skutečnost pracovnice zápisového oddělení upozornit.
42. Pouze na okraj považuje Nejvyšší soud za nutné doplnit, že vzhledem k obsahu předmětného úředního záznamu se lze důvodně domnívat, že pokud by předseda senátu 1 T dospěl k závěru, že trestní věc obviněného mu nebyla přidělena v souladu s rozvrhem práce, nekonal by ve věci další úkony trestního řízení, ale naopak na takový postup upozornil předsedu daného soudu (jak poznamenal i soud odvolací v bodu 46. svého usnesení). To však předseda senátu 1 T neučinil a jím sepsaný úřední záznam tak podle Nejvyššího soudu vyznívá spíše jako nesouhlas s přidělením dané trestní věci jeho osobě, nikoliv dalším soudcům, kteří a priori rovněž nebyli vyloučeni z projednávání a rozhodování dané trestní věci podle §30 odst. 2 tr. řádu, avšak jimž danou trestní věc systém ISAS automaticky nepřidělil.
43. Z hlediska posouzení věcné opodstatněnosti dané námitky obviněného v neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za nezbytné vzpomenout i další významné poznatky plynoucí ze spisového materiálu. Samotné řízení před soudy nižších stupňů totiž probíhalo v dané trestní věci od 20. 12. 2013 (kdy byla u soudu prvního stupně podána obžaloba – viz č. l. 2292). Téhož dne předseda senátu 1 T soudu prvního, Luboš Patzenhauer sepsal shora vzpomenutý úřední záznam (č. l. 2308), jehož prostřednictvím vyjádřil svůj nesouhlas s přidělením dané trestní věci obviněného uvedenému senátu. Dne 18. 3. 2014 obhájce obviněného nahlížel do předmětného trestního spisu (viz č. l. 2436), opětovně pak dne 7. 5. 2015 (viz č. l. 3082). I přesto však námitka obviněného ohledně způsobu přidělení dané trestní věci senátu 1 T nezazněla v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně, jež předcházelo vydání jeho prvního, druhého a třetího rozsudku (srov. přinejmenším č. l. 2817-2819 a 2811 a 2964, č. l. 3481 a 3482, 3469 a 3963). Nejen to, obviněný tuto námitku neuplatnil ani v rámci svých odvolání proti prvnímu a druhému rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 3052, 3114 až 3117, 3595 a 3620 až 3622) a prvně ji vznesl až v rámci svého odvolání proti v pořadí třetímu odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 4071 a 4095 až 4098), datovaného ke dni 10. 1. 2019. Tedy po více než čtyřech letech od okamžiku, kdy se s úředním záznamem předsedy senátu 1 T soudu prvního stupně mohl prvně seznámit.
44. Ačkoliv nelze s jistotou určit, kdy konkrétně se obviněný, resp. jeho obhájce, s obsahem daného úředního záznamu skutečně seznámil, s ohledem na shora uvedené lze dospět k logickému závěru, že se tak muselo stát právě v návaznosti na nahlížení obhájce obviněného do spisu, tj. před více než čtyřmi, přinejmenším pak třemi, lety od okamžiku, kdy tuto námitku obviněný uplatnil. Dle Nejvyššího soudu proto platí, že obviněný námitku porušení svého ústavně garantovaného práva na zákonného soudce zjevně uplatnil až ex post , nikoliv bezprostředně poté, co se o obsahu daného úředního záznamu předsedy senátu 1 T soudu prvního stupně dozvěděl. Takový procesní postup obviněného evidentně směřuje k tomu, aby bylo zvráceno již vydané rozhodnutí, což však shora vzpomenutá judikatura Ústavního soudu zásadně odmítá (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1277/2018, bod 40. a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 493/19).
45. Dovolání obviněného je proto v části, v níž odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, zjevně neopodstatněné.
46. Ve zbývající části svého dovolání obviněný namítá nezákonnost procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. procesní nepoužitelnost záznamů o sledování osob a věcí a záznamů telekomunikačního provozu, již odvozuje od toho, že protokoly k těmto připojené neobsahují označení konkrétní úřední osoby (policisty), který dané záznamy pořídil, a tyto protokoly nebyly pořízeny bezprostředně po daných úkonech trestního řízení. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, tuto námitku obviněný opakovaně vznášel i v rámci jím podaných odvolání proti všem třem dosavadním rozsudkům soudu prvního stupně (srov. č. l. 3114 až 3117, 3620 až 3622, 4095 až 4097).
47. Ve vztahu k okamžiku vypracování protokolů připojených k záznamům o sledování osob a věcí podle §158d odst. 2, odst. 7 tr. řádu tak Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu zjistil, že policejní orgán od 6. 2. do 25. 6. 2013 realizoval a zaznamenal sledování osob a věcí podle §158d odst. 2 tr. řádu, kdy k záznamům o tomto sledování byly následně připojeny protokoly, které byly vypracovány v období od dubna do srpna 2013, v jednom případě pak v říjnu 2013 (srov. č. l. 241 až 325).
48. Nad rámec dosavadní argumentace soudů nižších stupňů přitom Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenut závěry svého usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 482/2011 (na které poukazuje státní zástupce ve svém vyjádření), podle něhož platí, že: „[j]e sice pravdou, že ve spise jsou založeny nejprve úřední záznamy o sledování, které byly teprve později převedeny do protokolu o sledování osob a věcí ze dne 27. 4. 2010, avšak tento postup není trestním řádem vyloučen, pokud nevznikají o správnosti protokolu pochybnosti. Podle §158d odst. 7 tr. řádu, má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v §55 a §55a tr. řádu. Z tohoto ustanovení vyplývá, že protokol může být pořízen až dodatečně právě v případě, že se ukáže, že záznamy pořízené při sledování obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (srov. §158d odst. 8 tr. řádu a contrario).“ [k tomu shodně srov. také LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1197.]. Platí, tedy, že samotné pozdější vypracování protokolu podle §158d odst. 7 tr. řádu, který je připojen k záznamu o sledování osob a věcí podle §158d odst. 2 tr. řádu, nemá za následek nezákonnost důkazů vyplývajících ze samotného záznamu o sledování. Naopak, jde o trestním řádem předpokládaný postup, neboť ne vždy je možné k okamžiku pořízení záznamů o sledování osob a věcí bez dalšího určit, zda tyto obsahují poznatky důležité pro trestní řízení (a má tak k nim být připojen protokol s náležitostmi podle §55 a §55a tr. řádu) či nikoliv [a v takovém případě je na místě postup podle §158d odst. 8 tr. řádu].
49. Citované usnesení Nejvyššího soudu se dále vyjadřuje i k další námitce obviněného, totiž absenci označení konkrétních úředních osob, které prováděly dané sledování osob a věcí (když protokoly připojené k záznamům o sledování osob a věcí jsou podepsány vedoucím odboru operativní dokumentace). K tomu se Nejvyšší soud v daném usnesení vyslovil tak, že: „obsah protokolu je nutno přes obecný odkaz na ustanovení §55 a §55a tr. řádu vždy přizpůsobit konkrétnímu úkonu, přičemž z hlediska povahy tohoto úkonu by při sledování konkretizace osob z řad kriminalistů či jiných policistů, podílejících se skrytě na odhalování páchání trestné činnosti, byla v absolutním rozporu se smyslem a účelem úkonu, jímž jsou tyto důkazní prostředky pro trestní řízení opatřovány (…).“ [k tomu shodně opět LATA, J. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1198.]. Ani této námitce obviněného proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
50. Závěrem svého dovolání obviněný uvádí, že „obdobnou námitku lze uplatnit i ve vztahu k záznamům o odposlechu telefonních hovorů, neboť protokoly o těchto záznamech rovněž nesplňují náležitosti uvedené v §88 odst. 6 tr. řádu, konkrétně uvedení orgánu, který záznam pořídil.“ Jak je však z obsahu daných protokolů zřejmé, záznamy telekomunikačního provozu provádělo specializované pracoviště Policie České republiky, Útvar zvláštních činností, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, a to automatickým záznamovým zařízením bez účasti konkrétní osoby (viz č. l. 404, 478, 497, 523, 530, 536, 548, 566, 574, 587 a 598) a dané protokoly tak v souladu s §88 odst. 6 tr. řádu obsahují označení orgánu, který dané záznamy pořídil.
51. Lze tedy uzavřít, že důkazy získané orgány činnými v trestním řízení v trestní věci obviněného na základě provedeného sledování osob a věcí podle §158d odst. 2 tr. řádu a na základě provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu nelze označit za nezákonné.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
52. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolací námitky obviněného P. A. shledal dílem jako zjevně neopodstatněné, dílem pak neodpovídající žádnému z jím uplatněných, ale ani žádných jiných zákonných, dovolacích důvodů. Za takové situace musel Nejvyšší soud dovolání uvedeného obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.