ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.520.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 520/2020-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání obviněného L. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, okres XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 6 To 316/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 55/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 T 55/2016-429, byl obviněný L. P. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl za spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a další sbíhající se přečiny odsouzen rovněž spoluobviněný J. S., a to k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a k trestu propadnutí věci.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Chomutově právní moci nenabyl, neboť proti němu podal obviněný L. P. odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 11. 2019, č. j. 6 To 316/2019-491 tak, že podle §256 tr. řádu toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný L. P. společně s J. S. dopustili shora uvedené trestné činnosti tím, že:
od blíže nezjištěné doby dne 27. 10. 2015, nejpozději však od 24:00 do 01:45 hodin dne 28. 10. 2015, v rekreačním domku bez čísla popisného, umístěném na pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, společně a neoprávněně, a to ještě s odsouzenými L. S. a K. T. vyrobili psychotropní látku pseudoefedrin v množství 98,8 g, který je optickým izomerem efedrinu, který je prekurzorem uvedeným v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení Rady (ES) č. 111/2005,
přičemž obviněný L. P. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2011, č. j. 25T 133/2010-363, jenž nabyl právní moci dne 10. 5. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2011, č. j. 5 To 196/2011-437, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, ze kterého byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 2. 2013, č. j. 47 PP 23/2013, se stanovením zkušební doby 3 roků, tj. do 21. 2. 2016, a dohledem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný L. P. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2019, č. j. 6 To 316/2019-491, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 3. 2019, č. j. 20 T 55/2016-429, a to v celém rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Stěžejní námitkou dovolatele je absolutní popření prokazované trestné činnosti. Dovolatel ve svém podání pouze připustil, že se na inkriminovaném místě zdržoval, avšak pouze proto, že zde přespával. Následně – na podporu své argumentace – předestřel přehled toho, kterak v této trestní věci vypovídal spoluobviněný J. S., jakož i jednotlivě slyšení svědci. Obviněný S. uvedl, že veškeré nádobí a látky na výrobu pervitinu byly jeho. Svědek S. zmínil, že obviněný P. se do výroby nikterak nezapojoval, neboť v danou dobu byl v podnapilém stavu a spal. Rovněž svědci V. G., M. S. a K. T. nevypověděli nic, co by prokazovalo páchání trestné činnosti osobou dovolatele. Vzhledem k tomu, že obviněného P. žádná ze slyšených osob neusvědčila z podílu na výrobě drog, a to ani v tom smyslu, že by ostatním radil či jakkoli pomáhal, dovolatel shrnul, že jeho pouhá přítomnost na místě činu nemůže vést k závěru o jeho vině.
6. Přesto jej soud prvního stupně uznal vinným, a to pouze na základě úvahy, že si lze jen těžko představit, že by obviněný, který je dlouhodobě závislý na pervitinu a disponuje znalostmi o jeho výrobě, na místě setrvával zcela bezdůvodně. Odvolací soud se s touto úvahou nalézacího soudu ztotožnil, aniž by se blíže zabýval námitkami obviněného. V této situaci obhajoba obviněného zdůraznila, že jakkoliv se přítomnost L. P. na místě činu jeví jako podezřelá, tak orgány činné v trestním řízení jsou povinny prokázat subjektivní i objektivní stránku předmětného trestného činu. Z tohoto důvodu je tedy nutné provést takové důkazy, které nepřipouštějí žádnou další skutkovou alternativu, což se však v daném případě nestalo. Ačkoli si je dovolatel vědom limitů dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. řádu, přesto je přesvědčen, že v daném případě se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s postuláty spravedlivého procesu, pročež se v souladu se zásadou in dubio pro reo domáhá zproštění obžaloby.
7. Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo k zrušení, pozbyla podkladu, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal danou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 6. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 340/2020-15, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který námitky dovolatele vyhodnotil jako nepodřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod. K tomuto doplnil, že ačkoli dovolatel formálně prohlásil naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti vůbec nenamítl, že by skutková zjištění nenaplnila znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněným vznesené námitky jsou pouze skutkové a procesní povahy, pročež je nelze subsumovat pod uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod.
9. Konkrétně státní zástupce konstatoval, že obviněný se ve svém dovolání omezil na velmi stručné shrnutí výpovědí vyslechnutých osob se závěrem, že jeho trestnou činnost nepotvrzují. Je však zřejmé, že takto vystavěná polemika není způsobilá založit existenci tvrzeného extrémního nesouladu, neboť ten představují jen zcela zjevná zásadní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Podle názoru státního zástupce však rozhodnutí obou nižších soudů v nyní projednávané věci takovýmto deficitem netrpí.
10. Předně není pravdou, že by si nalézací soud pro svůj závěr o vině obviněného vystačil pouze se zjištěním dovolatelovy přítomnosti na místě činu. Naopak se velmi detailně zabýval obsahově pochybnými výpověďmi jednotlivých na místě přítomných osob, které následně zasadil do kontextu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, jež vyplynuly z dalších provedených důkazů. Podle státního zástupce tak byl vytvořen spolehlivý a logický podklad pro skutkový závěr nižších soudů o tom, že se obviněný žalovaného jednání skutečně dopustil. Stran samotného hmotněprávního posouzení nepochybně zjištěného skutku státní zástupce pouze konstatoval, že obviněný žádnou relevantní námitku v tomto směru neuplatnil, čímž ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu hmotněprávního posouzení skutku.
11. Po zvážení všech shora uvedených skutečností proto státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplnilo žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud v rámci neveřejného zasedání dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento důvod je dán pouze tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
16. Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
17. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
18. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného L. P. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu. Po prostudování přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky uplatněnému, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně uvedenému v §265b odst. 1 tr. řádu, neodpovídají. Dovolatel své námitky s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu znovu zaměřil výhradně proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily. Naproti tomu nevznesl relevantní námitku, že by jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z tohoto přístupu obviněného je tak zřejmé, že svými výhradami pouze negoval klíčová skutková zjištění nalézacího soudu, se kterými se bezvýhradně ztotožnil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl zrušení napadeného rozhodnutí a následného nového projednání věci. Takový postup však nemohl být z hlediska zákonem vymezených dovolacích důvodů úspěšný.
19. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že Okresní soud v Chomutově v dané věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy pak vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Ke svým skutkovým zjištěním nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud přitom mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé neshledal žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu.
20. I přesto však obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu znovu namítl, že byl usvědčen výhradně na základě své přítomnosti na místě činu a i nadále tvrdí, že mu nebyla prokázána účast na výrobě drogy. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že tato dovolatelova argumentace není v posuzované věci ničím nová, neboť ji obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení. Okresní soud v Chomutově se však s obviněným předloženými námitkami podrobně vypořádal (zejména na straně 10 odůvodnění svého rozsudku), stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem (zejména v bodech 7 a 8 na stranách 2 a 3 dovoláním napadeného rozhodnutí). Nicméně s ohledem na dovolatelovo tvrzení o údajné nesprávné realizaci důkazního řízení, která se podle jeho mínění dostala do zásadní kolize s postuláty spravedlivého procesu, Nejvyšší soud námitky jeho obhajoby znovu přezkoumal.
21. Z přiloženého spisového materiálu je jednoznačně zřejmé, že obviněný nebyl z projednávané trestné činnosti usvědčen pouze na základě toho, že byl policií dne 28. 10. 2015 zadržen v zahradní chatce v J., kde docházelo k výrobě pervitinu. Je sice pravdou, že spoluobviněný J. S., stejně jako ostatní ve věci vyslechnutí svědci usilovali o to, aby byl obviněný P. jejich výpověďmi z projednávané trestné činnosti vyviněn. Okresní soud nicméně provedl velmi pečlivou analýzu všech učiněných výpovědí, načež na jejím základě konstatoval, že v podstatných okolnostech tyto výpovědi mezi sebou vzájemně nekorespondují, pročež je zcela správně vyhodnotil jako nevěrohodné.
22. Uvedený závěr platí nejen ve vztahu k výpovědím spoluobviněného S. a svědků S., T. a G., ale i stran výpovědi samotného dovolatele. Ten svoji vinu popřel s tím, že do zahradního domku přišel jen kvůli K. T., pročež se výroby omamné látky nikterak neúčastnil a naopak z předmětné trestné činnosti usvědčoval spoluobviněného J. S. a svědka L. S. Nicméně i přes tvrzení, že na místě jen pospával, doznal, že to byl on, kdo ve chvíli, kdy došel plyn, předal svědkovi S. peníze na novou plynovou bombu (která byla nezbytná pro ohřev reakční směsi). Soud prvního stupně tak ve svých úvahách zcela správně konstatoval, že pokud byl obviněný P. přítomen v chatce spolu s dalšími narkomany a prokazatelně byl jediným, kdo měl znalosti, jakož i zkušenosti s výrobou metamfetaminu, tak zde zjevně nebyl z důvodů, které uváděl v rámci své obhajoby, nýbrž právě proto, aby byl předmětný var úspěšný.
23. Do této úvahy soudu prvního stupně přitom plně zapadla i další zjištění plynoucí z listinných důkazů, když odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie byla prokázána výroba metamfetaminu z (pseudo)efedrinu tzv. českou cestou (č. l. 208–210). Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie pak mimo jiné vyplynul důležitý nález daktyloskopické stopy evidované pod č. 51, která je v 8 charakteristických znacích shodná s otiskem levého prostředníku obviněného P. (č. l. 217–218), přičemž tato stopa byla sejmuta ze skleněné baňky, která obsahovala látky sloužící k výrobě metamfetaminu z efedrinu, tedy z předmětu, který byl dovolatelem bezprostředně použit k výrobě drogy. V této souvislosti se nalézací soud velmi pečlivě zabýval i možností, že by tato stopa byla staršího data a tedy by nesouvisela s nyní posuzovanou trestnou činností. Současně však zcela správně uzavřel, že otisk palce dovolatele se na předmětnou nádobu nemohl dostat jiným způsobem, neboť spoluobviněný Sedlák toto sklo podle svých slov zakoupil od neznámé dívky (č. l. 362). Pominout nelze ani policejní protokol o vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek, ze kterého výslovně plyne, že v zahradním domku se, vyjma V. G., J. S. a K. T., nacházeli L. P. a L. S., kteří neoprávněně vyráběli metamfetamin (č. l. 139). Tuto skutečnost současně doložila i připojená fotodokumentace vnitřního prostoru zahradní chatky. Rovněž z protokolu o vrácení věci ze dne 22. 2. 2016 soud zjistil, že tvrzení obviněného o tom, že po svém posledním propuštění drogy neužíval, jsou nepravdivá, neboť v pouzdře jeho mobilního telefonu byly vedle jeho občanského průkazu a karty VZP nalezeny dva malé sáčky – jeden s pervitinem a druhý s marihuanou (stopy č. 24 a č. 25, č. l. 213–215).
24. Nejvyšší soud prověřil, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně zcela korespondují s výsledky řádně provedeného dokazování a nelze mezi nimi shledat jakýkoli nesoulad. Z tohoto důvodu tak nelze závěr o nevěrohodnosti obhajoby obviněného hodnotit jako projev argumentační svévole nalézacího soudu, ale naopak jako výsledek pečlivého a logického hodnocení provedených důkazů, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Obviněným vznesené námitky nemají sílu zvrátit důkazní situaci v jeho prospěch rovněž s ohledem na skutečnost, že jimi nikterak nezpochybnil, jakým konkrétním způsobem by měl být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť svými výhradami vyjádřil toliko svůj nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů. Tím nejenže nenaplnil uplatněný dovolací důvod relevantními námitkami, ale navíc jeho výhrady mají charakter účelové polemiky, jíž pouze sleduje pro něho příznivější hodnocení provedených důkazů. Takový postup je sice možný, nicméně se nemohl setkat s úspěchem, zvláště ne za situace, kdy Okresní soud v Chomutově svá skutková zjištění velmi podrobně objasnil a s jeho závěry vyjádřil bezvýhradný souhlas i soud odvolací.
25. S ohledem na výše uvedené tak lze závěrem shrnout, že obviněný L. P. ve skutečnosti nevznesl žádnou relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku, neboť veškerými svými námitkami pouze usiloval o zpochybnění skutkového stavu věci, který je však pro dovolací soud definitivní. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními žádný nesoulad, nebyl dán ani důvod k zásahu do skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
26. V této souvislosti lze odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
V.
Závěr
27. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jelikož tak bylo dovolání obviněného L. P. podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík