ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.728.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 728/2020-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného A. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 10 To 16/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 186/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 16 T 186/2019, byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění Okresního soudu Praha-východ se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 17. 7. 2019 okolo 23:10 hodin v obci XY, okres Praha - východ, v ulici XY, před domem č. p. XY, kdy byl kontrolován policistou Policie ČR, SKPV ÚO Praha venkov – východ, se dal na útěk a v ulici XY, před domem č. p. XY odhodil jím drženou kartonovou krabici, a přitom věděl, že v uvedené krabici je uloženo 79 kusů krabiček léku Apselan, pocházející z Polské republiky, s obsahem 10 kusů tablet na jedno balení, kdy jedna tableta obsahuje 60 mg pseudoefedrinu, z nichž lze snadno extrahovat v nich obsažený pseudoefedrin a jsou tedy prekursorem užívaným při výrobě psychotropní látky metamfetaminu, tedy měl v držení celkem 790 kusů tablet obsahujících celkem 47,4g látky efedrin, jehož zpracováním by bylo možné získat až 43,64 g metamfetaminu, který je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
2. Za to byl obviněný A. K. podle §286 odst. 1 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v podobě věcí blíže specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku okresního soudu.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný A. K. odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 10 To 16/2020, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech výroků obou napadených rozhodnutí, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces v důsledku existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými nižšími soudy. Dle obviněného nebyl provedenými důkazy prokázán jeho úmysl spáchat předmětný trestný čin, ani to, že by věděl, co obsahuje předmětná krabice. Znovu opakuje své tvrzení, že na útěk se dal proto, že měl v držení cizí věc, kterou pouze vzal ze křoví, když krátce předtím spatřil, kterak ji tam někdo schovává. Obviněný v návaznosti na tyto námitky argumentuje, že jeho jednání může být hodnoceno toliko jako krádež či zatajení cizí věci, nikoli však jako přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Obviněný dále k nemožnosti naplnění skutkové podstaty přečinu podle ustanovení §286 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že nebylo prokázáno naplnění znaku spočívajícího v přechovávání prekursoru. Dle jeho tvrzení je v souladu s rozhodnutím, které sám označil jako „ NS 24/2003 “, za přechovávání třeba považovat alespoň několik hodin trvající držení, aby se mohla projevit dispoziční moc držitele, což v jeho případě prokázáno nebylo. Obviněný měl dle svého tvrzení předmětnou krabici u sebe maximálně po dobu 2 až 4 minut, což nebylo provedenými důkazy vyvráceno, přičemž prokázáno nebylo ani to, pro koho a za jakým účelem měl předmětnou krabici u sebe. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu pro Prahu-východ k novému projednání a rozhodnutí.
7. K podanému dovolání zaslala své písemné stanovisko ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 397/2020-10, státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný obdobné námitky, jež jsou obsaženy v podaném dovolání, uplatnil již ve své obhajobě před soudem prvního stupně, jakož i v podaném odvolání, přičemž se s těmito námitkami soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly.
8. K naplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícím v přechovávání prekursoru, státní zástupkyně upozorňuje, že zákon požadavek na délku či způsob přechovávání nikterak nestanovuje. Kromě toho se dle státní zástupkyně obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy ve vztahu k jeho povědomí o obsahu předmětné krabice s prekursory, způsobu jejího získání a důvodu jeho útěku. Dle státní zástupkyně je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a nalézací soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný se svými námitkami pouze domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, když vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
9. Státní zástupkyně tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
11. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. S ohledem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). S ohledem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), která zdůrazňuje, že v případech tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o dovolání nemůže pominout právo obviněného na spravedlivý proces, aplikační praxe dovolacího soudu posuzuje důvodnost tohoto dovolacího důvodu též z těchto aspektů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).
14. Případy, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je podle dovolacích námitek napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno (mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019) dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
15. Nejvyšší soud tak v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněného či jiného dovolacího důvodu. Po prostudování předmětného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že námitky obviněného uplatněnému, ale ani žádnému jinému v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedenému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, kterak se jej obviněný domáhá.
16. Obviněný ve svém dovolání brojí proti zjištěnému skutkovému stavu prostřednictvím námitek, jimiž popírá existenci úmyslu spáchat trestný čin, své povědomí o obsahu krabice s prekursory a tedy i důvod svého útěku, načež opakovaně předkládá vlastní tvrzení o důvodu a délce držení předmětné krabice s prekursory. Z tohoto plyne, že obviněný své námitky založil na odmítnutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k jednoznačnému závěru o jeho vině. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
17. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu ověřil, že Okresní soudu Praha-východ v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Nalézací soud pečlivě zdůvodnil, na základě kterých skutečností dospěl k závěru, že námitky obviněného, rozporující zjištěný skutkový stav, nemohou obstát. K tomuto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, především na body 2. až 14. Se skutkovými závěry okresního soudu se přitom plně ztotožnil taktéž soud krajský, který odvolací námitky, jimiž obviněný pouze opakoval svoji obhajobu a jež odpovídají jeho dovolacím námitkám, řádně vypořádal v bodech 4. až 11. odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud předně uzavřel, že v projednávané věci nevznikly pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, pročež nelze přistoupit na obhajobu obviněného, který dle svého tvrzení pouze náhodně našel krabici jemu neznámého obsahu, načež byl vzápětí osloven policistou, před kterým se dal na útěk, jelikož si jej spletl se svým známým, od něhož se obával agresivního jednání. Ze závěrů nalézacího soudu učiněných na podkladě provedených důkazů naopak vyplývá, že obviněný nemohl krabici nalézt náhodně, ale naopak si pro ni musel dojít úmyslně. Současně se nejpozději bezprostředně poté, co se této krabice zmocnil, seznámil s jejím obsahem. Krajský soud se vypořádal rovněž s námitkami vznesenými vůči konstatování naplnění znaku přechovávání jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, když správně konstatoval, že zákon žádných požadavků na délku přechovávání nestanoví.
18. K námitce nenaplnění znaku skutkové podstaty spočívajícího v přechovávání prekursoru Nejvyšší soud dodává, že přechováváním je třeba vnímat jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu. Délka doby přechovávání je přitom z hlediska zákonného vymezení tohoto pojmu nepodstatná, byť může mít význam pro následné stanovení druhu trestu a jeho výměry. Ačkoli v dané věci nebyla soudy nižších stupňů vyloučena možnost, že se obviněný zmocnil krabice s prekursory krátce před svým kontaktem s osobou policisty, není tato skutečnost v daném případě nikterak rozhodná a délku přechovávání tak nelze nikterak zohlednit ve prospěch obviněného. Obviněný se totiž zpočátku dal na útěk i s předmětnou krabicí, když si ji zjevně snažil i nadále ponechat. Jeho držení předmětné krabice s prekursory tak bylo ukončeno zcela v důsledku objektivních skutečností, tedy v důsledku jeho setkání s osobou policisty a jeho následným útěkem (resp. jeho upadnutím v průběhu útěku, po němž byl donucen zanechat krabici s prekursory na místě), nikoli ze svobodné vůle samotného obviněného. Na uvedeném přitom ničeho nemění ani opakované tvrzení obviněného, dle kterého neměl o obsahu předmětné krabice žádného povědomí, ani obviněným odkazované rozhodnutí označené jako „ NS 24/2003 “, neboť pod tímto číselným označením není ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech trestních evidováno žádné rozhodnutí, jež by mělo k nyní posuzované věci jakýkoli relevantní vztah.
19. Ačkoliv je výše uvedená argumentace stejně jako obviněným vznesená námitka, dle které měl být jeho skutek kvalifikován jako trestný čin krádeže či zatajení cizí věci, námitkou obecně hmotně právní, obviněný ji zakládá na vlastních tvrzeních skutkové povahy. Obviněný totiž fakticky nenamítá, že ze skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž se primárně domáhá změny či doplnění skutkových zjištění do té podoby, že pouze nalezl krabici neznámého obsahu, s níž krátce manipuloval, načež ji ze strachu zahodil při útěku před osobou, v níž poznal svého známého a jejího možného majitele. Tedy až sekundárně, na podkladě takto dosažené změny skutkových zjištění, by mělo dojít i k jím naznačené změně právní kvalifikace jeho jednání. Uvedené námitky, jejichž pravá podstata však směřuje do hodnocení provedených důkazů a z něj učiněných skutkových zjištění, nemohly s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný navíc uplatňoval tyto námitky v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního stíhání, přičemž tyto byly oběma soudy nižších stupňů ve výše uvedených bodech jejich rozhodnutí řádně vypořádány.
20. Dané námitky tak, až na výjimku v podobě již zmíněného případu extrémního nesouladu, nelze podřadit pod obviněným uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod. Jak totiž Nejvyšší soud připomenul již výše, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Mezi skutečnostmi, které v předmětném řízení vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné, a právními závěry na straně druhé, přitom Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní nesoulad, kterak se dovolatel snažil svými námitkami naznačit. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jsou námitky obviněného jen pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně, se kterými se obviněný zjevně neztotožnil. Obsahově však neodpovídají žádnému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů ve smyslu §265b tr. řádu, pročež byly Nejvyšším soudem z hlediska tohoto mimořádného opravného prostředku vyhodnoceny jako irelevantní.
V.
Závěr
21. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími námitkami považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
22. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný veškerými svými námitkami uplatněnými v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve před oběma soudy nižších stupňů a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění. Obviněným vytýkané vady však mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, pročež nejsou způsobilé založit žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání podle §265b tr. řádu. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
23. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ani jemu předcházejícím postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného A. K. tak bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není , s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu