ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2100.2017.3
sp. zn. 22 Cdo 2100/2017-703
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, bytem XY, b) Z. K. , narozené XY, bytem XY, c) I. S. , narozené XY, bytem XY, d) A. D. , narozeného XY, bytem XY, e) V. K. , narozeného XY, bytem XY, f) I. P. , narozené XY, bytem XY, g) M. K. , narozeného XY, bytem XY, h) M. Š. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupených JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, i) J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Gabrielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, j) R. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalované J. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL. M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 17/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2016, č. j. 26 Co 254/2016-662, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Trutnově (soud prvního stupně) dne 26. 1. 2012 domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví k bytovému domu a pozemku, na kterém se dům nachází, a jeho vypořádání vymezením bytových a nebytových je dnotek, tj. stanovením náležitostí pro prohlášení vlastníka budovy tak, že každý z bývalých podílových spoluvlastníků bude vlastníkem konkrétní bytové jednotky, všichni účastníci podílovými spoluvlastníky jedné bytové jednotky a dvou nebytových jednotek, a podílovými spoluvlastníky společných částí domu a pozemku . Sklepy byly vymezeny jako společné části domu a jejich užívání náleželo k bytovým jednotkám podle vymezení ve schématech podlaží domu. Uvedli, že ačkoli se snažili se žalovanou dohodnout a byli vstřícní jejím požadavkům, k dohodě nedošlo.
Žalovaná od počátku řízení souhlasila s tím, aby podílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno a vypořádáno ve formě vlastnictví jednotek a spoluvlastnictví společných částí bytového domu a spoluvlastnictví pozemku. Odmítala však akceptovat způsob vypořádání předložený žalobci. Důvod jejího nesouhlasu byla nemožnost užívání části půdy a jednoho ze sklepů v domě, ve kterém by mohla uskladnit tuhé palivo (vyjádření ze dne 23. 3. 2012 č. l. 24). V podání ze dne 9. 7. 2012 (č. l. 44) setrvala na požadavku užívání sklepa.
Žalobci pak uvedli, že poskytnou žalované užívání sklepa jen dohodou o jeho užívání na dobu neurčitou, nikoli formou vymezení jako součásti jednotky. S tím žalovaná nesouhlasila (podání z 13. 12. 2012 č. l. 56). Posléze soud při ohledání na místě samém dne 13. 8. 2013 zjistil sklep označený znalcem Ing. Pavlem Bartošem jako S8 a žalobci při jednání dne 26. 2. 2015 navrhovali, aby jeho plocha byla započtena do podlahové plochy bytu jednotky přikázané žalované. S tím žalovaná nesouhlasila, když považovala sklep za malý, a poukazovala na to, že se ve sklepě nachází komínová dvířka, komplikující jeho užívání.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 15 C 17/2012-230, spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. a obci XY, zrušil a vypořádal rozdělením na bytové a nebytové jednotky, přikázané účastníkům. Plocha bytů ve specifikovaných bytových jednotkách zahrnovala i plochy sklepa, případně podíl na sklepě. Jako součást bytu jednotky přikázané žalované byl určen sklep S1.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 6. 2015, č. j. 24 Co 223/2015-269, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku se stavbou a vypořádal rozdělením podle §1143, §1165 a §1166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), avšak přehlédl, že nerozhodl podle §1166 odst. 2 o. z. o stanovách společenství vlastníků bytových jednotek, resp. měl vyzvat žalobce, aby v tomto směru žalobu doplnili. Dospěl také k závěru, že sklepní kóje a místnosti jsou zásadně společnými částmi domu (§1160 o. z. a §5 odst. 1 písm. i) nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím). Součástí bytové jednotky by byly jen tehdy, pokud by s ní byly stavebně a funkčně spojeny a nebylo je možno od jednotky bez jejího znehodnocení oddělit a bez ní samostatně užívat.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 15 C 17/2012-376, žalobě vyhověl (sklepy ponechal jako společné části domu) a součástí výrokové části ve věci samé učinil též návrh stanov (výroky I. a II.), rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalobcům uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně jednu polovinu státem zálohovaných nákladů řízení ve výši 16 196,50 Kč (výrok IV.) a žalované uložil povinnost zaplatit státu jednu polovinu státem zálohovaných nákladů řízení ve výši 14 196,50 Kč (výrok V.).
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j.
25 Co 16/2016-413, v napadených výrocích o nákladech řízení III., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 5. 2016, č. j. 15 C 17/2012-440, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobcům uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně jednu polovinu státem zálohovaných nákladů řízení ve výši 16 196,50 Kč a žalované uložil povinnost zaplatit státu jednu polovinu státem zálohovaných nákladů řízení ve výši 14 196,50 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úspěch a neúspěch nelze v řízení pevně stanovit, přičemž za stěžejní pro posouzení úspěchu nevzal jen žalobní žádání a výsledek sporu, nýbrž otázku přidělení či nepřidělení sklepa k bytové jednotce žalované – od začátku řízení spornou mezi účastníky. Uvedl, že v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je nutné rozlišovat případy, kdy jeden z účastníků cíleně brání vypořádání (řízení protahuje, mění svá stanoviska apod.), kdy není shoda na tom, jakým způsobem má být spoluvlastnictví vypořádáno, od případů, kdy je shoda jak na zrušení spoluvlastnictví, tak na způsobu jeho vypořádání, a uzavření dohody brání „jen“ otázka přidělení jednoho ze sklepů. Nesdílel názory žalobců na okrajovost tohoto problému, stejně jako úsudek o tom, že požadavek žalované na sklep byl přemrštěný, neboť vysvětlení potřeby sklepa pro uskladnění topiva při podlahové ploše bytu necelých 40 m 2 , je logické. Ze strany žalované se tak nejednalo o chování nepřiměřené či šikanózní, nýbrž o zdůvodněný požadavek, který by zřejmě měl každý uživatel bytu o velikosti do 40 m 2 topící na tuhá paliva (ostatně k tomuto účelu využívají sklep i další spoluvlastníci v domě topící na tuhá paliva, kteří však sklep mají). Skutečnosti, že účastníci o tom, že by žalované bylo vyhověno a dohoda by v tomto smyslu byla upravena (a mimosoudně uzavřena), nasvědčuje obsah protokolu z jednání soudu ze dne 6. 8. 2012 (viz č. l. spisu 49–50). Za situace, kdy tuto otázku nebylo možné pravomocně rozsoudit a řízení skončilo vyhověním žalobě bez toho, že by otázka sklepů byla konečným způsobem (z hlediska užívacích práv spoluvlastníků) vyřešena v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně, bylo zhodnocení stejného úspěchu a neúspěchu stran velmi problematické. Proto soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení podle §150 o. s. ř.
K odvolání všech žalobců Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) usnesením ze dne 1. 11. 2016, č. j. 26 Co 254/2016-662, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), j), oprávněným společně a nerozdílně částku 222 546,31 Kč, žalobci i) částku 51 153,70 Kč a všem žalobcům oprávněným společně a nerozdílně za zaplacené soudní poplatky částku 14 000 Kč (výrok I. body 1 – 3). Všem žalobcům a žalované uložil povinnost nahradit náklady státu částkami specifikovanými ve výroku I., body 4–13. Žalované uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), j), oprávněným společně a nerozdílně, částku
5 941 Kč a žalobci i) částku 2 287 Kč (výroky II. a III.).
Odvolací soud podrobil přezkumu úvahy, které soud prvního stupně vedly k tomu, že aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.
Nesdílel názor soudu prvního stupně, že by požadavek žalované na přidělení sklepa v rámci vypořádání spoluvlastnictví byl legitimní. Byla to totiž žalovaná, která zapříčinila podání žaloby blokováním mimosoudní dohody, jakož i z větší části celkovou délku řízení, když ani poté, co byla seznámena s právním názorem odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 24 Co 223/2015, nejednala o mimosoudním vyřešení sporu. Žalovaná za trvání spoluvlastnictví – jak vyplývá z obsahu spisu – žádným právně bezchybným způsobem nezískala užívací právo k některému ze sklepů. Žalobci v rámci pokusu o smírné vyřešení sporu žalované nabízeli jeden ze sklepů k užívání (což žalovaná odmítla jen s poukazem na to, že nabízený sklep nevyhovuje jejím požadavkům). Neobstojí ani poukaz na to, že v případě, kdy by soud rozhodoval ve věci za účinnosti předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, mohla by žalovaná se svým návrhem na přidělení sklepu podle jejích požadavků uspět. Takový závěr je pouze akademickou úvahou, kterou navíc odvolací soud nesdílí.
Žalovaná byla již od počátku soudního řízení zastoupena advokátem, a měla tak možnost kvalifikovaně zvážit, zda může se svými návrhy uspět, a že v případě neúspěchu ve věci bude hradit náklady účastníků a v jaké výši.
Za nesprávný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně ohledně majetkových poměrů žalované. Po doplnění dokazování zjistil, že žalovaná má kromě starobního důchodu (v měsíční výši 10 451 Kč) ještě příjem z pracovního poměru (měsíčně na úrovni 11 000 Kč) a kromě předmětné bytové jednotky je též výlučnou vlastnicí stavební parcely, jejíž součástí je rodinný dům. Tyto nemovitosti přitom žalovaná koupila v roce 2006 a nevázne na nich žádné omezení vlastnických práv. Žalovaná nemá vyživovací povinnost a žije v partnerském svazku, přičemž její druh má svůj vlastní a dostatečný zdroj příjmů. Soud prvního stupně se v rozporu s ustálenou praxí nijak nezabýval osobními a majetkovými poměry žalobců. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že žalobkyně c) má dvě děti (z nich jedno dosud nezaopatřené), žije s nimi sama a je odkázána na invalidní důchod a dávky hmotné nouze. Žalobkyně f) je ve starobním důchodu a svou výdělečnou činnost již ukončila. Žalobce i) je rovněž starobní důchodce, a i když má též příjem z pracovní činnosti, má ze zdravotních důvodů omezenou pracovní schopnost. Žalobkyně j) musí jakožto opatrovník pečovat o svou nesvéprávnou matku. Odvolací soud uzavřel, že ani osobní poměry účastníků nejsou důvodem pro to, aby žalobcům bylo upřeno právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud považoval při aplikaci §150 o. s. ř. za další okolnost, kterou bylo nutné zvážit, celkovou výši nákladů požadovaných úspěšnými účastníky. Proto přezkoumal jejich účelnost a vypočetl jejich celkovou výši. Za použití vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutou právní pomoc (advokátní tarif) - dále „AT“, stanovil odměnu za jeden úkon právní služby žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), j) ve výši 9 500 Kč, celkem za 15,5 úkonů částkou 147 250 Kč. Advokát požadoval přiznání odměny za každého za jeden úkon z uvedených 9 žalobců, které zastupoval, vždy 68 400 Kč (7 600 Kč x 9). Odvolací soud však odměnu v požadované výši nepřiznal. Dospěl totiž k závěru, že v tomto případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., pro které je možno uplatněnou náhradu nákladů úspěšného účastníka řízení snížit. Vycházel z úvahy, že právní služby byly sice formálně uskutečněny ve vztahu k devíti žalobcům, avšak spočívaly v jednotné argumentaci a nebyly koncipovány individuálně k jednotlivým žalobcům. Navíc odměnu advokáta zastupujícího více účastníků odvolací soud považoval za nepřiměřeně vysokou. Aplikoval ze všech uvedených důvodů moderační právo tak, že přiznal jen jednu odměnu za právní úkon zastoupení všech účastníků.
Odvolací soud dále stanovil podle AT výši náhrady za náklady advokáta žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), j), které jsou tvořeny paušální náhradou hotových výdajů v celkové výši 26 700 Kč, náhradou jízdného ve výši 6 572,31 Kč, náhradou za ztrátu času ve výši 3 400 Kč, náhradou 21 % DPH z přiznané odměny a náhrady nákladů ve výši 38 624 Kč. Celková výše nákladů žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), j) před soudem prvního stupně činí částku 222 546,31 Kč, kterou odvolací soud uvedeným žalobcům přiznal.
Odvolací soud obdobně stanovil podle AT náhradu nákladů advokáta žalobce i), sestávající z odměny advokáta ve výši poloviny sazby dle AT, vyčíslené celkovou částkou 38 000 Kč (9 500 x 4), z paušální náhrady hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč, z náhrady jízdného ve výši 1 957,70 Kč, náhrady za ztrátu času ve výši 800 Kč, náhrady 21 % DPH z přiznané odměny a náhrady nákladů ve výši 8 878 Kč. Celková výše nákladů žalobce i) před soudem prvního stupně činí částku 51 153,70 Kč.
Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení za soudní poplatky zaplacené žalobci a o náhradě řízení státu (modifikované za použití §150 o. s. ř.), tak, že se na nich podílejí všichni účastníci řízení podle původních spoluvlastnických podílů na bytovém domě, jak tyto podíly drželi před tím, než bylo soudem vypořádáno spoluvlastnictví, neboť se jedná o náklady za zpracování znaleckého posudku, které by nutně museli nést všichni spoluvlastníci i v případě, že by soudní spor nebyl vyvolán), a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (viz specifikace shora citované výrokové části usnesení odvolacího soudu).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále „dovolatelka“) dovolání směřující proti výroku I., bodům 1–3, a proti výrokům II. a III. Ohledně přípustnosti cituje podle §237 o. s. ř. a vymezuje ji dále takto: 1. Za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou považuje, zda se plným úspěchem ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci rozumí pouze to, že bylo návrhu žalobců vyhověno a podílové spoluvlastnictví bylo soudem zrušeno a vypořádáno, nebo zda rozsah tohoto úspěchu určuje i to, jak konkrétně bylo toto spoluvlastnictví vypořádáno, tedy že bylo nakonec vypořádáno s jiným (pro žalovanou výhodnějším) obsahem, než co jí bylo nabízeno před zahájením soudního řízení, byť se stále jednalo o tentýž způsob vypořádání spoluvlastnictví, v daném případě o změnu spoluvlastnictví budovy na vlastnictví jednotek.
2. Nakolik hraje roli při posuzování úspěchu ve věci skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke změně hmotného práva, podle kterého byla věc posuzována – zrušení zákona č. 72/1994 Sb. a aplikace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy došlo ke změně právní úpravy, ze které žalovaná vycházela v době, kdy se rozhodovala, zda návrh žalobců na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví předložený před zahájením řízení přijme, či nikoli. Dovolatelka má za to, že tato otázka nebyla ve vztahu k nákladům řízení dosud řešena.
3. Odvolací soud dále nerespektoval judikaturu, podle které je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzít v úvahu kromě kritéria úspěchu ve věci i další skutečnosti s tím, že v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je použití ustanovení §150 o. s. ř. častější, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (dále již „ÚS“), např. rozhodnutí ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 759/09. Žalovaná uvedla hned několik důvodů, hodných zvláštního zřetele, svědčících pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., avšak odvolací soud se zdaleka se všemi v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal.
Důvodnost dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně aplikoval §142 odst. 1 o. s. ř., namísto §150 o. s. ř., případně §142 odst. 2 o. s. ř. Na rozdíl od odvolacího soudu je přesvědčena o tom, že žalující strana neměla ve věci plný procesní úspěch. Nelze totiž vycházet toliko ze skutečnosti, že bylo podílové spoluvlastnictví na základě rozhodnutí soudu zrušeno a vypořádáno, ale i jakým způsobem a za jakých konkrétních okolností k tomu došlo. Dále uvádí důvody hodné zvláštního zřetele, podle kterých je na místě aplikace výjimečného postupu podle §150 o. s. ř. a neměly být žalobcům přiznány náklady řízení, které by jim jinak při plném procesním úspěchu náležely s odkazem na nálezy ÚS ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1840/10.
a) Nemohla přijmout konkrétní způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví uvedený v žalobě a vnucovaný jí ze strany žalobců v období před zahájením soudního řízení, neboť ji značně poškozoval a žalobci nebyli ochotni jakkoli jednat o kompromisu.
b) Před zahájením řízení, a i poté do doby, než nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. oprávněně vycházela z dosavadní právní úpravy, která byla jejím nárokům ohledně vypořádání spoluvlastnictví, včetně sklepa, nakloněna, a mohla být ve svém požadavku sklepa úspěšná. Změna právní úpravy, kterou žalovaná v době zahájení řízení nemohla předvídat, by jí neměla být přičítána k tíži. Požadavek na přidělení sklepa nebo alespoň úprava jeho užívání nepředstavoval žádný přemrštěný požadavek, ale důvodnou žádost, která navíc měla za legislativy účinné před občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. v době podání žaloby oporu v právu.
c) Způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu není totožný s návrhem žalobců, nýbrž stávající model je pro žalovanou výhodnější. Soud přijal námitky vznesené žalovanou k textu stanov, které jsou součástí meritorního rozhodnutí. Z uvedeného lze dovozovat alespoň dílčí procesní úspěch žalované.
d) Pokud jde o sociální a osobní poměry žalované, je třeba vzít v úvahu, že pobírá starobní důchod a předmětný byt v domě nevyužívá ke komerční činnosti, na rozdíl od většiny žalobců, kteří své byty pronajímají. Nemá žádné finanční úspory, z nichž by náhradu nákladů řízení protistraně uhradila, a nachází se tak v tíživé sociální situaci ve smyslu nálezu ÚS ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 801/10. Nepřiznání nákladů řízení žalobce výrazněji ekonomicky nezatíží (jak požaduje nález ÚS ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 801/10). Žalovaná po celou dobu nesla náklady na právní zastoupení v plném rozsahu sama, kdežto o náklady na právní zastoupení žalující strany se dělilo celkem deset osob, čímž se jejich finanční zatížení poměrně snížilo. Nadto žalobci náklady na právní zastoupení ještě navýšili, když v průběhu řízení žalobce i) angažoval dalšího právního zástupce. Kdyby žalobu v této věci podala žalovaná, řízení by skončilo se stejným meritorním výsledkem.
Dovolatelka dále odkázala na judikaturu, ze které vyplývá, že použití §150 o. s. ř. je v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví častější (viz věc sp. zn. I. ÚS 759/09 nebo sp. zn. I. ÚS 469/04). Tento názor potvrzuje jak současná, tak i starší judikatura, na kterou je stále v odborné i komentářové literatuře odkazováno (viz R 54/73, R 31/72 nebo Rc 2 Cz 4/71). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nebo aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 1. 11. 2016 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Předpokladem, aby se dovolací soud mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody, je vymezení přípustnosti dovolání a to, že důvody přípustnosti jsou dány. V této věci však dovolatelkou uplatněné důvody dány nejsou, neboť napadené usnesení není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a nejde o dosud v judikatuře neřešené otázky. K jednotlivým důvodům přípustnosti dovolání se uvádí:
Rozumí se plným úspěchem ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci pouze to, že bylo návrhu žalobců vyhověno a podílové spoluvlastnictví bylo soudem zrušeno a vypořádáno, nebo rozsah tohoto úspěchu určuje i to, jak konkrétně bylo toto spoluvlastnictví vypořádáno?
Nejde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. 3. 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve Výběru civilní judikatury, 1980, a nově např. v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu České republiky v usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách nalus.usoud.cz, ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, závěrem: „Problematiku náhrady nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §142 až §150. Zásadně platí pro náhradu nákladů řízení princip úspěchu (§142 občanského soudního řádu). Ustanovení §150 občanského soudního řádu přitom představuje výjimku z náhradových principů , ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit“.
Na toto usnesení navázala četná judikatura Nejvyššího soudu; tak např. usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014, usnesení ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2816/2017, a celá řada dalších rozhodnutí.
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015, Nejvyšší soud uvedl: „Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
Ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 182/16, ve kterém uvedl: „Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ten odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí na usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, kterým byl zrušen jako rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu rozsudek odvolacího soudu, který na věc aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal žádnému z účastníků a náklady řízení vynaložené státem mezi účastníky rozdělil rovným dílem. V citovaném usnesení vyšel Nejvyšší soud mimo jiné z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1637/09 ze dne 15. 7. 2009, ve kterém se uvádí, že jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“.
V usnesení ze dne 30. 11.2016, sp. zn. 22 Cdo 2882/2016 (podobně v řadě dalších rozhodnutí) Nejvyšší soud konstatoval: „Soud musí vycházet z toho, co (jaká zásadní otázka) bylo mezi účastníky sporné, k čemu bylo vedeno dokazování a jak byl tento spor řešen v rozhodnutí. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti“.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Uvedené závěry tak lze vztáhnout i na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví transformací na jednotky.
Judikatura však rovněž zdůraznila, že spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení, tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byli žalobci, kdo podali žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, nebo že – jak tomu bylo v dané věci – strany od počátku souhlasily s návrhem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, odhlíželo od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2625/2016 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ]. Při posuzování věci je třeba vzít do úvahy i znění žalobního návrhu a výroku rozsudku a zvážit, zda jsou obsahově totožné.
Z toho se podávají tyto závěry: Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení otázky, zda a nakolik měl účastník v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věci plný (§142 odst. 1 o. s. ř.) či částečný (§142 odst. 2 o. s. ř.) úspěch, rozhodující to, zda soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval; v případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu. Základní spor mezi účastníky probíhal o sklepní prostory, a žalovaná v něm nebyla úspěšná.
Dovolatelka tvrdí, že žaloba neměla plný úspěch proto, že soud jí přikázal nejen vlastnické právo k bytové jednotce č. XY, ale i spoluvlastnický podíl k jednotce č. XY a na nebytových prostorách č. XY. K tomu se poznamenává, že podle žalobního návrhu jí měla být přikázána nejen jednotka č. XY, ale i podíl na nebytových jednotkách č. XY, a podíl na bytové jednotce č. XY; není to tedy tak, že by se jí dostalo více, než jí byli žalobci ochotni přiznat. To, že soud pojal do rozsudku i stanovy společenství vlastníků, nelze považovat za úspěch žalobkyně; jde o projev toho, že při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soud není vázán návrhy účastníků (§153 odst. 2 o. s. ř.); ostatně odvolací soud nařídil pořízení stanov z vlastní iniciativy. Jejich úpravu provedenou soudem nelze považovat za natolik významnou, aby měla dopad na posouzení celkového výsledku řízení. S přihlédnutím ke všem okolnostem sporu lze konstatovat, že soud žalobě vyhověl; není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Je z hlediska rozhodování o nákladech řízení posuzování úspěchu ve věci významná skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke změně hmotného práva, podle kterého byla věc posuzována?
Napadené rozhodnutí v této části nezávisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Judikatura vychází z toho, že za okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání (či snížení) náhrady nákladů řízení procesně plně úspěšným účastníkům nelze považovat (jak míní dovolatelka) změnu právní úpravy či judikatury. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 878/2017 a řadu dalších rozhodnutí - např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2014, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1040/2015.
Problém je i v tom, že – oproti tvrzení dovolatelky – mezi změnou právní úpravy a jejím neúspěchem v řízení není zjevná příčinná souvislost. Spor mezi účastníky totiž nebyl o to, že by žalobci odmítali přidělit žalované sklep (jeho část), ale o to, která část to má být; důvodem nevyhovění jejímu požadavku nebyla skutečnost, že by žalobci odmítali umožnit žalované užívání sklepa. Ani skutečnost, že by snad podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 byl nárok na přidělení sklepa oprávněný, ještě neznamená, že žalovaná by uspěla s žádostí na přidělení konkrétního sklepa.
Pokud jde o odkaz na to, že Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2255/2003 uvedl, že „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu s byty, které jsou v době rozhodování soudu v nájmu fyzických osob, nepřichází v úvahu vypořádání rozdělením bytového domu na bytové jednotky,“ poznamenává se, že jde o „iudicium duplex“, a žalovaná také žádala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví formou rozdělení domu na jednotky, jen požadovala jiné rozhodnutí týkající se sklepních prostor.
Dovolatelka dále vymezuje přípustnost tak, že odvolací soud nerespektoval judikaturu, podle které je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení vzít v úvahu kromě kritéria úspěchu ve věci i další skutečnosti s tím, že v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je použití ustanovení §150 o. s. ř. častější, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (dále již „ÚS“), např. rozhodnutí ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 759/09, resp. ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS. 469/04. Žalovaná uvedla hned několik důvodů, hodných zvláštního zřetele, svědčících pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., avšak odvolací soud se zdaleka se všemi v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal.
Z judikatury Ústavního soudu však takový závěr nevyplývá, ostatně ani není zřejmé, jaký by pro tuto konkrétní věc měl význam. V usnesení ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 759/09, se pouze v reprodukční části uvádí: „Krajský soud vyslovil souhlas se stěžovatelovým názorem, že výsledek řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se zásadně řídí ustanovením §142 obč. soudního řádu, doplnil však, že soud má v takovém řízení zohledňovat i další skutečnosti a dodal, že použití ustanovení §150 obč. soudního řádu je v těchto věcech častější“. Jde o reprodukci názoru Krajského soudu, nikoliv o závěr Ústavního soudu. Věc sp. zn. I. ÚS 469/04 se interpretací §150 o. s. ř. vůbec nezabývá; naopak v usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, Ústavní soud uvedl: „Ustanovení §150 občanského soudního řádu přitom představuje výjimku z náhradových pri n cipů , ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit“.
Odvolací soud se otázkou aplikace §150 o. s. ř. řádně zabýval, vzal do úvahy – na rozdíl od soudu prvního stupně – nejen majetkové poměry žalované, ale i poměry žalobců a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené; není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
Dovolatelka pak v této souvislosti tvrdí další skutečnosti, které měly podle jejího názoru vést k aplikaci §150 o. s. ř., vzhledem k nim však přípustnost dovolání nijak nevymezuje, a proto se jimi dovolací soud nezabýval. Jen na okraj se podotýká, že v dovolacím řízení nejsou relevantní ty skutečnosti, které nebyly součástí skutkového zjištění učiněného soudem v nalézacím řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu