ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3086.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3086/2020-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně E. r. s. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem tř. Spojenců 689/3, 779 00 Olomouc, proti žalovanému V. Č. , nar. XY, XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Martinem Štěpánkem, advokátem se sídlem Krapkova 709/4, 779 00 Olomouc, o zaplacení 205 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 20/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 5. 2020, č. j. 75 Co 363/2019-455, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 75 Co 363/2019-455, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. 8. 2019, č. j. 12 C 20/2017-385, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 205 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 36 300 Kč od 14. 12. 2016 do zaplacení a z částky 169 400 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení; výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši nákladů řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval o věci opětovně poté, co předešlým rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 75 Co 31/2018-227, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se požadavku na zaplacení částky 205 700 Kč s příslušenstvím a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soud prvního stupně se bude muset zabývat jednak otázkou, kdy žalobkyně uskutečnila případné činnosti vedoucí ke zprostředkování možnosti pro žalovaného uzavřít tvrzené kupní smlouvy, zda k jejich uskutečnění došlo ještě za účinnosti smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dne 19. 12. 2013, která byla sjednána mezi účastníky na dobu určitou od 19. 12. 2013 do 19. 3 2014, jak správně dovodil soud prvního stupně, kdy podle ní by žalobkyni mohl nárok na provizi náležet s ohledem na ujednání čl. III posledního odstavce uvedené smlouvy o zprostředkování ve spojení s ustanovením §651 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a jednak se zabývat případnou existencí a výší nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti se zprostředkováním možnosti uzavřít kupní smlouvy se zájemci o koupi – M. D., R. a V. J., D. T., V. M., K. H. a K. B. a S. V. pro žalovaného.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně provedených v dalším řízení po zrušení předešlého rozsudku soudu prvního stupně, v části týkající se částky 205 700 Kč a s ohledem na námitky žalobkyně ohledně hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně, zejména hodnocení výpovědí svědka V., žalovaného a jednatele žalobkyně, zopakoval tyto důkazy provedené soudem prvního stupně a doplnil o některé soudem prvního stupně zamítnuté listinné důkazy. Na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že uvedení zájemci o koupi bytu v domě žalovaného na ulici XY v XY se s žalobkyní ohledně koupě bytu zkontaktovali až po ukončení účinnosti cit. smlouvy o zprostředkování. S ohledem na provedené dokazování výslechy účastníků a svědka V. dospěl ke skutkovému závěru, že v březnu 2014 byla mezi účastníky uzavřena ústní dohoda, podle které mohla žalobkyně pokračovat v prodeji bytů v domě žalovaného, ale nikoliv za odměnu ze strany žalovaného. Dovodil proto, že soud prvního stupně učinil správný právní závěr, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení požadované částky ve výši 205 700 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když žalobkyně se na úkor žalovaného v souvislosti se zajištěním prodeje bytů žalovaného uvedeným zájemcům o koupi bezdůvodně neobohatila.
Odvolací soud uvedený závěr učinil poté, co posoudil námitku žalobkyně, o nemožnosti připustit žalovaným navržený důkaz výslechem svědka V., a to s ohledem na koncentraci řízení podle ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud připustil, že tento důkaz označil a tvrzení ohledně uzavření ústní dohody o dalším prodeji bytů v bytovém domě žalovaného v XY na ulici XY v březnu 2014 za účasti tohoto svědka žalovaný doplnil až v podání doručeném soudu prvního stupně dne 6. 3. 2019 a že o koncentraci řízení byli účastníci poučeni již u jednání dne 22. 8. 2017, dovodil však, že tento důkazní návrh, včetně doplnění tvrzení, byl učiněn v souladu s ustanovením §118b o. s. ř., jestliže na jednání odvolacího soudu (v předešlém řízení) dne 28. 6. 2018 odvolací soud vyzval žalobkyni v souladu s ustanovením §118b o. s. ř. a podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů k tomu, na základě jakého ujednání se žalovaným pokračovala ve zprostředkovatelské činnosti ohledně prodeje bytových jednotek v předmětném domě žalovaného v XY na ulici XY, a kdy a jakým způsobem a co bylo mezi účastníky ujednáno. Odvolací soud konstatoval, že tím došlo podle ustanovení §118b odst. 1 in fine o. s. ř. k prolomení zásady koncentrace řízení ohledně této otázky a dodal, že jak žalobkyně, tak i žalovaný tedy mohli v řízení uvést skutková tvrzení a označit důkazy k tomu, na základě jakého ujednání mezi účastníky zprostředkovatelská činnost žalobkyně pokračovala, což žalovaný podáním doručeným soudu prvního stupně dne 6. 3. 2019 učinil, když - jak správně namítal žalovaný, pokud byla k doplnění tvrzení a důkazních návrhů vyzvána žalobkyně, otevřela se stejná možnost i pro žalovaného. Odvolací soud v dané souvislosti odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, a uzavřel, že důkazní návrh výslechem svědka V. byl v řízení označen v souladu s ustanovením §118b o. s. ř. a jedná se tedy o důkaz přípustný.
Odvolací soud k další k námitce žalobkyně, která zpochybňovala věrohodnost výpovědi svědka V., uvedl, že považoval výpověď svědka V. za věrohodnou, neboť svědek o předmětné schůzce v březnu 2014, kde mělo dojít k ústní dohodě žalobkyně a žalovaného, a i o svých vztazích k žalovanému vypovídal spontánně a přesvědčivě a při svém výslechu řádně odpovídal na položené otázky. Přihlédl i k tomu, že jednatel žalobkyně vypověděl, že věděl, že tento svědek do stavby bytového domu žalovaného v XY na ulici XY investoval, je tedy zcela logické, že se o prodej bytů zajímal. Odvolací soud tak nepřisvědčil odůvodněnosti námitky žalobkyně o nevěrohodnosti svědka V., kterou žalobkyně spatřovala i v tom, že tento svědek měl mít k ní negativní vztah, jelikož nesouhlasil s uzavřením smlouvy o zprostředkování nebo se na projektu podílel i manuální prací. Uvedené skutečnosti věrohodnost výpovědi tohoto svědka podle odvolacího soudu nijak nesnižují.
Odvolací soud proto uzavřel, že pokud si účastníci dohodli, že žalobkyně bude i nadále nabízet k prodeji byty žalovaného, a to spolu s jinými realitními kancelářemi, ale žalobkyně již nebude mít nárok na provize od žalovaného, a uzavřeli tak smlouvu se zcela specifickými podmínkami, jakožto smlouvu inominátní ve smyslu ustanovení §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), aplikovaného s ohledem na datum uzavření dohody v březnu 2014, pak soud prvního stupně správně žalobu o zaplacení částky 205 700 Kč zamítl. Odvolací soud proto napadený rozsudek v tomto rozsahu ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky, zda je možné připustit důkaz výslechem svědka (V.) na základě návrhu žalovaného ze dne 6. 3. 2019, když účastníci byli poučeni o koncentraci řízení již dne 22. 8. 2017, resp. zda byl tento důkazní návrh včetně doplnění tvrzení učiněn v souladu s ustanovením §118b o. s. ř. Dovolatelka se domnívá, že zákonnou výjimku z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř. odvolací soud nesprávně vyložil a nesprávně interpretoval smysl a účel této zákonné výjimky z koncentrace. Má za to, že ve spojení s ostatními výjimkami z koncentrace řízení a ve spojení s obecně platnými postupy ve sporném řízení a ve spojení s povinností soudu vykládat ustanovení občanského soudního řádu tak, aby nedocházelo k zneužívání procesních práv, nemůže docházet k výkladu umožňujícímu kterékoliv ze stran zásadní úpravy skutku, neboť skutek je jeden a každá zásadní změna skutkových tvrzení a nové důkazy, a navíc které mohly být bez problémů prokazatelně učiněny již na počátku řízení, je třeba posuzovat z hlediska možného zneužívání práv a obcházení koncentrace řízení. Namítá, že ani soud prvního stupně a ani odvolací soud nehodnotily účelovost změny skutku žalovaným, k níž došlo až po konstatované důkazní nouzi skutku již vytěženého odvolacím soudem. K odvolacím soudem uvedené podpoře jeho rozhodnutí odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, dovolatelka uvedla, že odvolací soud si chybně vyložil závěry uvedeného rozhodnutí ve smyslu možnosti „nevyzývaného“ žalovaného uvést o době po březnu 2014 zcela nové skutečnosti toho, co se vlastně stalo. Podle dovolatelky smysl slov „prokázání svých skutkových tvrzení“ v uvedeném rozhodnutí musí být vykládán ve smyslu prokázání oběma účastníky svých „původně“ tvrzených skutkových tvrzení. Doplnit jiné skutečnosti a důkazy již doplnit nelze. Takové možnosti v daném případě bránila podle dovolatelky i vazba na další z výjimek ze zákonné koncentrace, neboť žalovaný mohl a měl i povinnost uvést tvrzení a návrh na provedení důkazů ohledně dohody v březnu 2014 již v rámci prvního výslechu ve věci, nejedná se tedy o výjimku z koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř., kdy účastník nemohl bez své viny včas uvést určité skutečnosti a důkazy. Dovolatelka namítá, že při řešení procesní otázky výkladu výjimky k koncentrace podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř. odvolací soud nepřihlédl k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2310/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1890/2018), týkající se navržení takových důkazů, kterými účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, a týkající se případu, kdy účastník neuvedl důkaz včas ne pro nemožnost vést jej včas bez své viny, ale proto že jej nepokládal za pro věc významný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3234/2009). Poukazuje na to, že žalovaný navržením důkazu výslechem svědka V. se domáhal, aby skutek byl zjištěn jinak, což je v rozporu se smyslem a účelem koncentrace a výjimek z ní.
Dovolatelka se rovněž domnívá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka konkrétního rozsahu možných tvrzení a důkazů označených účastníky po koncentraci řízení ve vztahu k totožnosti před koncentrací tvrzeného skutku a žádá dovolací soud o zodpovězení otázky, jaký je výklad výjimky z koncentrace podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř. ve vztahu k totožnosti skutku původně tvrzeného, resp. zda mohou doplňující skutková tvrzení a důkazy po výzvě soudu podle §118a o. s. ř. být takového rozsahu a kvality, že tím žalovaný tvrdí skutek (resp. jeho podstatnou část) zcela nově a jinak a to tak, že již není s původním skutkem totožný.
Žalobkyně dále žádá dovolací soud o zodpovězení otázky, do kdy musí vyzvaný účastník podle §118a o. s. ř. a i nevyzvaná strana doplnit rozhodující skutečnosti s ohledem na dikci ustanovení §118b o. s. ř., resp. do kdy na tuto výzvu odvolacího soudu musel reagovat nevyzvaný žalovaný. Podle dovolatelky mohl žalovaný, jako nevyzvaná strana, reagovat nejpozději do skončení odvolacího řízení, jestliže už v tomto předešlém odvolacím řízení došlo k výzvě podle §118a o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že ať již koncentrace nastala či nikoliv, resp. i kdyby žalovaný formálně mohl uvést novou verzi skutku a nového svědka, byl povinen odvolací soud tak zásadní změnu části skutku hodnotit jako zneužití procesu, a to s ohledem na povinnost soudu postupovat v řízení bez průtahů, povinnost zajistit spravedlivé projednání a povinnost vykládat a používat ustanovení občanské soudního řádu tak, aby nedocházelo k jeho zneužívání. Dovolatelka má za to, že v tomto kontextu zneužití práva nebyla řešena otázka možnosti účastníka změnit a prokázat novou verzi skutku poté, co jeho původní verze skutku neuspěla. Na podporu argumentace o zneužití procesního práva se snahou získat výhodu odkázala dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3174/2019, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5201/2017, ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 29 NSČR 81/2018 a další).
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o věrohodnosti svědka V., neboť má za to, že odvolací soud nehodnotil jednotlivé komponenty jeho věrohodnosti ve vzájemných souvislostech a nepřihlížel pečlivě k tomu, co vyšlo z dalších nepřímých důkazů v řízení najevo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3228/2018 či ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017).
Žalobkyně nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil a poukazuje na nepřímé důkazy v podobě chování žalobkyně celou dobu před sporem i během něj, vyvracející úmysl žalobkyně a její vůli vykonávat činnosti bez odměny ze strany žalovaného, ke kterým však odvolací soud nepřihlédl, čímž se podle dovolatelky odchýlil od judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018 a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018), týkající se zjišťování úmyslu jednajícího a aplikace základního pravidla výkladu adresovaných právních jednání (§556 odst. 1, věty první o. z.)
Žalobkyně též namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3260/2017) v otázce výkladu §147 o. s. ř. při posouzení otázky, hrazení nákladů řízení, které by nebyly žalobkyni vznikly, a to v důsledku zavinění žalovaného, který mohl návrh uvedený v podání ze dne 6. 3. 2019 přednést již ve svých předchozích podáních nebo v rámci svých přednesů u soudu.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání. Má za to, že odvolací soud postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, a správně dovodil, že došlo k prolomení koncentrace řízení. Poukazuje na to, že to byla žalobkyně, která ve svém vyjádření ze dne 12. 7. 2018 začala tvrdit, že pokračovala ve zprostředkovatelské činnosti ohledně prodeje bytových jednotek v domě žalovaného na základě ústní dohody se žalovaným, která byla dohodnuta na konci účinnosti zprostředkovatelské smlouvy, byť s nepravdivým tvrzením, že bylo dohodnuto, že se tzv. „jede dál“ stejným způsobem ujednaným ve zprostředkovatelské smlouvě, jejíž účinnost skončila. Žalovaný pak v souladu s ustanovením §118b odst. 1 in fine o. s. ř. v reakci na tato tvrzení navrhl výslech svědka V., jehož výslechem měl být prokázán skutečný obsah uzavřené dohody mezi účastníky po skončení trvání smlouvy. Nelze tak usuzovat na zneužití procesního práva žalovaným, tím méně pak na průtahy v řízení zaviněné žalovaným, kdy to byla naopak žalobkyně, která měnila svá tvrzení. Pokud tedy soudy připustily výslech svědka V., učinili tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže oba účastníci shodně tvrdili existenci dohody z března 2014, ale nepanovala mezi nimi shoda o obsahu této dohody. K námitkám dovolatelky týkajícím se nesprávného hodnocení věrohodnosti důkazu (svědecké výpovědi) žalovaný uvádí, že posouzení věrohodnosti důkazu je součástí procesu hodnocení provedených důkazů soudem vedoucí k přijetí skutkových závěrů, jimiž je dovolací soud vázán, a tyto námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání, stejně jako další řečnické otázky formulované dovolatelkou, kdy předloženou argumentací se dovolatelka ve skutečnosti domáhá přezkumu právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a její odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu v souvislosti s těmito otázkami tak postrádají relevanci. Žalovaný má za to, že odvolací soud se neodchýlil při řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadené rozhodnutí nezáviselo na řešení právních otázek, které dovolatelka označila jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v možnosti použití zákonné výjimky z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř., kdy nesprávně interpretoval smysl a účel této zákonné výjimky z koncentrace, nesprávně ji vyložil a použil, když připustil důkaz výslechem svědka na základě návrhu žalovaného ze dne 6. 3. 2019, kterým účastník v rozporu se zásadou koncentrace řízení, k níž došlo 22. 8. 2017, se domáhal, aby jeho pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak. V souvislosti s touto otázkou předkládá dovolacímu soudu procesněprávní otázku, která podle dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky konkrétního rozsahu možných tvrzení a důkazů označených účastníky po koncentraci řízení ve vztahu k totožnosti skutku původně tvrzeného.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení předestřené otázky možného použití zákonné výjimky z koncentrace řízení podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu odchýlit, a není ani přípustné pro řešení otázky, označené dovolatelkou jako otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, týkající se otázky totožnosti skutku, neboť pojem totožnosti skutku byl v judikatuře Nejvyššího soudu již vysvětlen tak, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 – dostupných na www.nsoud.cz ). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 59/2012 – v němž Nejvyšší soud učinil následující závěr: „Poté, kdy novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. zavedla koncentraci řízení jako universální zásadu pro projednání věcí ve sporném řízení (ustanovení §118b o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009), je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání (§114c o. s. ř.), nebo - nekonalo-li se přípravné jednání - do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost uloženou mu zákonem. V takovém případě - je-li podáno odvolání - musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení.“ Právě o obdobný případ se v dané věci jedná, kdy odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s pokynem, o jakých skutečnostech má být provedeno další dokazování. Soud prvního stupně pak v souladu s cit. rozsudkem Nejvyššího soudu v dalším řízení umožnil účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení, navržené důkazy provedl a odvolací soud některé důkazy s ohledem na námitky odvolatele v souladu s §213 o. s. ř. zopakoval a doplnil o další soudem prvního stupně neprovedené, ale účastníky u soudu prvního stupně navržené důkazy. Odvolací soud správně rovněž s použitím závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012 (dostupný na www.nsoud.cz ), tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovodil, že došlo podle §118b odst. 1 in fine o. s. ř. k prolomení koncentrace řízení a nejen vyzvaná žalobkyně, ale i žalovaný mohl v dalším řízení uvést skutková tvrzení a označit důkazy k tomu, na základě jakého ujednání mezi účastníky zprostředkovatelská činnost pokračovala.
Nejvyšší soud neshledal, že by odvolací soud nepostupoval v souladu s výše cit. judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se totožnosti skutku, jestliže odvolací soud nespatřoval pochybení soudu prvního stupně v tom, že připustil výslech svědka ke skutečnostem, k jejichž doplnění vyzval účastníka odvolací soud v předešlém rozhodnutí a i soud prvního stupně na základě pokynu ve zrušujícím rozsudku nadřízeného soudu, neboť ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu byla zachována totožnost skutku, kdy stále předmětem řízení a dokazování bylo, zda je oprávněný nárok žalobkyně na zaplacení odměny za zprostředkovatelskou činnost ze strany žalovaného v období po skončení účinnosti písemně uzavřené zprostředkovatelské smlouvy.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval rovněž v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3234/2009, tím, že považoval za správný postup soudu prvního stupně, který připustil v rozporu s ust. §118b odst. 1 in fine o. s. ř. důkaz výslechem svědka V., byť žalovaný neuvedl důkaz včas, a to ne pro nemožnost uvést jej včas bez své viny, ale proto že jej nepokládal za pro věc významný, je třeba konstatovat, že cit. judikatura na daný případ nedopadá, týká se situace, kdy účastník včas neuvedl důkaz proto, že jej nepokládal za významný pro danou věc, jelikož se až později seznámil s rozsudkem Nejvyššího soudu v jiné věci, zatímco v dané věci se jednalo o návrh na doplnění dokazování na základě výzvy soudu učiněnou podle §118a o. s. ř. ve vztahu k žalobkyni, tudíž odvolací soud správně v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu dovodil (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 59/2012), že nejen vyzvaná žalobkyně, ale i žalovaný mohl k takto vymezenému pokynu odvolacího soudu pro soud prvního stupně k doplnění dokazování uvést po poučení žalobkyně podle §118a o. s. ř. svoji verzi skutkových tvrzení a označit důkazy k prokázání skutečnosti - co a jakým způsobem bylo mezi účastníky dohodnuto po skončení účinnosti zprostředkovatelské smlouvy.
Nejvyšší soud uzavřel, že obě výše uvedené otázky předestřené dovolatelkou nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže se odvolací soud neodchýlil od dovolatelkou poukazované judikatury Nejvyššího soudu týkající se prolomení koncentrace řízení a otázka totožnosti skutku byla již Nejvyšším soudem dříve vyřešena.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost svého dovolání dále v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, do kdy musí vyzvaný účastník podle §118a o. s. ř. a i nevyzvaná strana doplnit rozhodující skutečnosti s ohledem na dikci ustanovení §118b o. s. ř., je třeba konstatovat, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Stejný závěr je třeba přijmout i k argumentaci dovolatelky ohledně otázky zneužití procesního práva, na níž též není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tuto otázku odvolací soud neřešil. Je tak třeba připomenout, že Nejvyšší soud již vícekrát judikoval (např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, v usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 či usnesení ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Skutečnost, že dovolatelka má jiný právní názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2408/2015 nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4718/2018 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o věrohodnosti svědka V., nutno poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014 nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či usnesení ze dne 11. 6. 2020. sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Námitky dovolatelky k procesnímu postupu soudu, jimiž namítá, že odvolací soud nepřihlédl k některým nepřímým důkazům při právním posouzení věci, čímž namítá nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, nejsou rovněž způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, či ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2660/2019 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení není dovolání přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Dospěl-li tedy dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně není pro žádnou z předestřených otázek uvedených v dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu