ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4276.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 4276/2019-701
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DHL Supply Chain s. r. o. , se sídlem v Pohořelicích, Loděnická 963, identifikační číslo osoby 49240650, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalované STOW ČR, s. r. o. , se sídlem v Říčanech u Prahy – Modleticích 141, identifikační číslo osoby 25067940, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení 10.726.174,29 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 226/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 25 Co 158/2019-637, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 93.424,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 17. 5. 2019, č. j. 5 C 226/2016-592, zamítl žádost žalobkyně o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání (výrok I.), zastavil odvolací řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku za odvolání žalobkyni (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným odmítl odvolání žalobkyně směřující proti výroku I. usnesení soudu prvního stupně (první výrok), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. (druhý výrok), ve výroku II. a III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti třetímu výroku rozhodnutí, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že by mělo být odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že otázka, zda lhůta k zaplacení soudního poplatku dle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), je lhůtou procesní, či hmotněprávní, a tedy zda povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání příslušné částky na účet soudu, nebo zda postačí, aby byla ve lhůtě odeslána bezhotovostním převodem na účet soudu, má být dovolacím soudem posouzena jinak. V tomto směru pak brojí proti závěrům vysloveným především v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018.
V usnesení ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, kdy lze považovat soudní poplatek, který nelze pro jeho výši platit kolkovými známkami, účastníkem řízení za zaplacený (zda dnem podání příkazu k bezhotovostnímu převodu k úhradě stanovené částky, nebo až dnem, kdy byly peněžní prostředky ve stanovené výši připsány na účet příslušného soudu). Dospěl přitom k závěru, že poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu je splněna dnem připsání platby na účet soudu.
Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí, kdy se zabýval právní úpravou zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017, přitom vyšel z toho, že otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady částky soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu, zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád výslovně neupravují. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad pojmu „zaplacen“, užitého zákonodárcem při formulaci jednotlivých pravidel obsažených v §9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích.
Východiskem pro zodpovězení této otázky pak dle Nejvyššího soudu bylo ustanovení §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se při správě placení poplatků postupuje podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), pokud nestanoví tento zákon jinak, ve spojení s §166 odst. 1 písm. a) daňového řádu, dle kterého se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně.
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016 dále dodal, že ke stejnému závěru lze dospět i výkladem pojmu „zaplacen“, který užil zákonodárce v §9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích. Lhůta uvedená v §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích není procesní lhůtou pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. Pojem „zaplacen“ je nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána (například pro nedostatek disponibilních prostředků na účtu účastníka). Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce s uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy dal účastník řízení pokyn bance k bankovnímu převodu či poště k poukázání peněz poštovní poukázkou, ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu (srov. per analogiam §567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě tzv. záznam o složení, který vyhotovuje účtárna a který je zakládán do soudního spisu.
Dovolací soud se tak v uvedeném rozhodnutí ztotožnil s řešením, že při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněném pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia vyslovil, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§4 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), a soud ho proto musel vyzvat k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, kterou mu určil (§9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích), je lhůta zachována, jen je-li předepsaná částka, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu, nejpozději poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu.
V tam projednávané věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou povahy lhůty k zaplacení soudního poplatku v situaci, kdy soudy rozhodly o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dle zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud uvedl, že zákon o soudních poplatcích ani o. s. ř. výslovně neupravují, kterým okamžikem je soudní poplatek zaplacen; proto je třeba podle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích postupovat podle daňového řádu, konkrétně dle §166 odst. 1 písm. a), b). Dle Nejvyššího soudu, „je-li tedy soudní poplatek placen bezhotovostním převodem, splní poplatník poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu. Ke stejnému závěru dospěla i soudní praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2635/2016, usnesení sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, výše citovaná usnesení Ústavního soudu, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 9 Afs 7/2012, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 4 Afs 30/2016). Rovněž zaplacením soudního poplatku v hotovosti (na pokladně soudu) splní poplatník svou poplatkovou povinnost dnem, kdy platbu u soudu učiní [nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 1998, sp. zn. II. ÚS 310/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 61, ročník 2011)]“.
K závěrům výše uvedeným ohledně okamžiku splnění poplatkové povinnosti v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu se Nejvyšší soud následně přihlásil v dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2578/2018, ze dne 18. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2825/2019, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3751/2019, či ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3581/2019).
Rovněž Ústavní soud např. v usnesení ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1348/19, vyslovil, že „co se týče včasnosti zaplacení soudního poplatku, je judikatura Ústavního soudu konzistentní (srov. kromě městským soudem citovaných rozhodnutí např. dále usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 689/06 , ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08 , ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09 , ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09 , ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 685/12 , ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12 , ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12 , nebo ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15 ). Ústavní soud v těchto rozhodnutích aproboval právní názor soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl v tomto řízení výše vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocovat“ (k obdobnému závěru srov. též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2774/19). V usnesení ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1777/19, pak Ústavní soud ve vztahu ke lhůtě k zaplacení soudního poplatku a k aplikaci daňového řádu konstatoval, že „příslušná ustanovení občanského soudního řádu ani poplatkového zákona výslovně neupravují, ve kterém okamžiku je soudní poplatek zaplacen; i kdyby byla ústavní stížnost přípustná, aplikoval by se (jak sám stěžovatel uvádí) analogicky daňový řád, podle kterého je lhůta zachována připsáním platby na účet nejpozději poslední den lhůty (viz usnesení ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4006/18 )“.
Nejvyšší soud se nadále ztotožňuje se závěry rozhodovací praxe výše uvedenými a důvod k odchýlení se od nich neshledává. S těmito závěry je v souladu i rozhodnutí odvolacího soudu, kdy odvolací soud uvedl, že v případě lhůty k zaplacení soudního poplatku se nejedná o lhůtu procesní, kterou je možno dodržet, je-li dán příkaz k úhradě bezhotovostní formou poslední den lhůty, a uzavřel, že jestliže byla částka odpovídající soudnímu poplatku připsána na účet soudu dne 14. 5. 2019, přičemž lhůta k zaplacení uplynula dne 13. 5. 2019, byl soudní poplatek zaplacen žalobkyní opožděně a soud prvního stupně správně řízení o odvolání žalobkyně zastavil. Přípustnost dovolání tak výše uvedená argumentace dovolatelky, včetně odkazů dovolatelky učiněných v této souvislosti na rozhodovací praxi soudů, založit nemůže.
Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda soud mohl a měl lhůtu podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích žalobkyni prodloužit jako soudcovskou procesní lhůtu i po jejím uplynutí.
O žádosti dovolatelky o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání soud prvního stupně rozhodl tak, že ji zamítl (výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud odvolání směřující do výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně poté odmítl s tím, že jde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, proti kterému není ve smyslu §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Dovolatelka však, byť v dovolání výslovně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá toliko ve výroku třetím, uvedenou argumentací brojí právě proti rozhodnutí o její žádosti o prodloužení lhůty, přičemž pomíjí, že dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání dle §237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Jedním z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je přitom právě usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Dovolání v rozsahu, v němž směřuje do posouzení žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, tak není objektivně přípustné.
Z uvedeného důvodu pak přípustnost dovolání nemohou založit ani další otázky dovolatelky týkající se zmeškání procesních lhůt a rozhodování o jejich prodloužení dle §55 o. s. ř.
Dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu napadá výslovně v rozsahu třetího výroku, kterým bylo též potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 4. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu