ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.990.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 990/2019-384
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně E.ON Distribuce, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému G. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, o zaplacení částky 553.436 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 148/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. 16 Co 228/2018-358, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. 16 Co 228/2018-358, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2018, č. j. 34 C 148/2015-327, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 15. 5. 2018, č. j. 34 C 148/2015-327, zamítl žalobu o zaplacení částky 553.436 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
2. Soud rozhodoval o žalobě, podané dne 3. 4. 2015, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 553.436 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka představuje náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny žalovaným v období od 3. 12. 2009 do 30. 6. 2014 v areálu bývalé textilní továrny v XY, který je ve vlastnictví žalovaného. Do 31. 8. 2008 byl smluvním odběratelem elektřiny v daném areálu žalovaný a po něm se odběratelem elektřiny stala společnost XY, která měla areál od žalovaného pronajatý, a smluvní vztah žalobkyně týkající se odběru elektřiny s ní skončil ke dni 3. 12. 2009, přičemž další nájemci areálu již se žalobkyní smlouvu o odběru elektřiny neuzavřeli. Při kontrole odběrného místa v areálu žalovaného bylo dne 1. 2. 2012 zjištěno, že v daném odběrném místě dochází bez řádně uzavřené smlouvy k neoprávněnému odběru elektřiny ze sítě žalobkyně. S tímto zjištěním žalobkyně seznámila žalovaného, ten ale se žalobkyní novou smlouvu na odběr elektřiny neuzavřel, ani nepřijal uvnitř svého areálu technické opatření, které by znemožňovalo další odběr elektřiny. Dle žaloby bylo dále z policejního vyšetřování zjištěno, že žalovaný jako pronajímatel od roku 2009 uzavíral pravidelně smlouvy o nájmu bytu v daném areálu s J. Z. s tím, že elektřinu má nájemce hradit pronajímateli podle výše fakturované dodavatelem, přitom však žalovaný se žalobkyní smlouvu o dodávce elektřiny do daného odběrného místa v předmětné době již uzavřenu neměl. Pasivní legitimaci žalovaného tak žalobkyně spatřovala v tom, že umožnil svému nájemci odběr elektřiny z distribuční sítě žalobkyně, aniž měl uzavřenu smlouvu o jejím odběru se žalobkyní, a za odebranou elektřinu nezaplatil.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodoval o předmětné žalobě znovu poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 8. 3. 2017, č. j. 34 C 148/2015-210, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, bylo k odvolání žalobkyně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 16 Co 233/2017-240, zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v areálu bývalé textilky XY docházelo v období od 4. 12. 2009 do 30. 6. 2014 k odběru elektřiny ze sítě žalobkyně bez právního důvodu. Neoprávněný odběr byl zjištěn žalobkyní při kontrole dne 1. 2. 2012. K zamezení neoprávněného odběru a odpojení elektroměru žalobkyně došlo dne 30. 6. 2014. V období, kterého se týká neoprávněný odběr, žalovaný v části areálu provozoval podnikání spočívající ve výrobě elektřiny ve své malé vodní elektrárně, která však elektrickou energii ze sítě žalobkyně neoprávněně neodebírala, když měla vlastní elektroměr. Další část areálu žalovaný mimo rámec svého podnikání pronajímal paní D., která však v důsledku nezahájení předpokládané výrobní činnosti elektřinu rovněž neodebírala, a další část areálu – služební byt správce areálu – žalovaný pronajímal panu Z., který zde dle smlouvy uzavřené se žalovaným vykonával funkci správce areálu. Podle smlouvy o pronájmu byl přitom pan Z. povinen hradit žalovanému spotřebovanou elektrickou energii ve služebním bytě dle vyúčtování dodavatele předloženého mu žalovaným. Žalovaný smlouvu se žalobkyní na odběr elektřiny neuzavřel a žádné vyúčtování elektřiny panu Z. nepředkládal. Žalovaný byl v období od 4. 12. 2009 do 29. 10. 2012 vlastníkem předmětného areálu. Dne 29. 10. 2012 areál bývalé textilky nabyla společnost XY (dále jen „XY“), ve které se žalovaný účastnil jako společník (akcionář) a pro kterou zařizoval s panem Z. i nadále řešení správy daného areálu, včetně uzavírání smluv s panem Z. o správě areálu.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny, který upravuje zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Skutečnost, že žalovaný byl vlastníkem areálu bývalé textilky XY v době od 21. 3. 2002 do 29. 10. 2012, považoval soud za postačující pro závěr, že žalovaný je osobou odpovědnou za neoprávněný odběr v tomto období. Uvedl, že objektivní odpovědnost žalovaného za neoprávněný odběr je limitována výkonem jeho vlastnického práva. Nabytím daného areálu společností XY dne 29. 10. 2012 žalovaný pozbyl odpovědnost vyplývající z ustanovení §51 odst. 1 písm. a), odst. 2 energetického zákona ohledně nově vznikajících škod vyplývajících z pokračování neoprávněného odběru elektřiny a tuto odpovědnost nabyla společnost XY. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaný nebyl od 29. 10. 2012 pasivně věcně legitimován.
6. K otázce promlčení nároku žalobkyně soud prvního stupně uvedl, že jelikož energetický zákon neupravuje promlčení nároku na náhradu škody z neoprávněného odběru elektrické energie, posuzuje se promlčení nároku podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“). Subjektivní promlčecí doba začala žalobkyni běžet dne následujícího po doručení Vyrozumění Policie ČR ze dne 2. 4. 2012, tj. 4. 4. 2012, a uběhla dne 4. 4. 2014. Nárok žalobkyně na náhradu škody za období od 4. 12. 2009 do 29. 10. 2012 je tedy promlčen. Soud prvního stupně tak žalobu v celém rozsahu zamítl.
7. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrdil, ve výroku II. změnil jen ve výši náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
8. Odvolací soud k otázce promlčení odkázal na závěry předchozího zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2017, č. j. 16 Co 233/2017-240, dle nichž vzhledem k tomu, že energetický zákon neupravuje promlčení nároku na náhradu škody z neoprávněného odběru elektrické energie, odvolací soud promlčení nároku žalobkyně posuzuje podle §106 obč. zák., a dodal, že od tohoto svého právního názoru nemá důvod se odchýlit. Soud prvního stupně tedy dle odvolacího soudu nepochybil, pokud dovodil, že právní vztahy týkající se odběru elektřiny jsou upraveny zvláštním právním předpisem (energetický zákon), který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální. Uvedl, že pokud zvláštní právní úprava neobsahuje řešení určitých otázek, aplikuje se předpis obecný. Odvolací soud dále vyslovil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že nárok žalobkyně je promlčený, když aplikoval §106 obč. zák., a uzavřel, že námitka žalobkyně, že se na věc měla aplikovat ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), je s ohledem na uvedené lichá.
9. Odvolací soud rovněž uvedl, že neobstojí námitka žalobkyně, že žalovaný musí odpovídat za škodu i v období, kdy již sice nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, ale byl majoritním akcionářem společnosti XY a i nadále vykonával správu předmětného areálu. Dle odvolacího soudu je totiž objektivní odpovědnost žalovaného limitována výkonem jeho vlastnického práva, a pokud od 29. 10. 2012 již nebyl vlastníkem předmětného areálu ani sám elektřinu neodebíral, nemůže po tomto datu odpovídat za škodu a není tedy dána jeho pasivní věcná legitimace.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka přitom předkládá dovolacímu soudu následující otázky:
1) Řídí se promlčení práva na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny ve smyslu ustanovení §51 energetického zákona, ke kterému došlo do 31. 12. 2013, ve vztazích, které svým pojetím odpovídají §261 odst. 1 obch. zák., právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku?
2) Je odpovědným za škodu za neoprávněný odběr elektřiny pouze vlastník nemovitosti, nebo jím může být i další osoba?
3) Je uplatněná námitka promlčení nároku na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem této věci v rozporu s dobrými mravy?
4) Je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné, pokud se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalobkyně o použití právního předpisu (což byla klíčová právní otázka k posouzení důvodnosti uplatněné námitky promlčení)?
5) Bylo přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy žalovaný vědomě uváděl žalobkyni v omyl tvrzením o odpovědné osobě za škodu z neoprávněného odběru a sám vědomě umožňoval neoprávněný odběr dalším osobám, resp. měl soud za této situace aplikovat možnost moderace náhrady nákladů řízení dle ustanovení §150 o. s. ř.?
11. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení, když existence speciální právní úpravy energetického zákona neznamená, že k ní úpravou obecnou (v otázce promlčení) je vždy a jen úprava v občanském zákoníku. Dle dovolatelky občanský zákoník i obchodní zákoník obsahují samostatnou úpravu promlčení a obě tyto úpravy jsou tedy použitelné, záleží pouze na tom, zda v daném konkrétním případě jde o vztah, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud tuto otázku posuzoval podle právní úpravy v občanském zákoníku, aniž přezkoumatelně odůvodnil použití tohoto právního předpisu. Dovolatelka přitom v řízení argumentovala tím, že jsou zde důvody pro použití úpravy obchodního zákoníku. Dle dovolatelky není možné učinit závěr, že při neoprávněném odběru elektřiny žalovaný vystupoval v postavení spotřebitele, když jednal v souvislosti se svým podnikáním. Žalovaný předmětný areál včetně malé vodní elektrárny udržoval a spravoval (to byl ostatně důvod pronájmu bytu panu Z.) a dle svých tvrzení i pronajímal k podnikatelské činnosti dalších osob.
12. Dovolatelka též odvolacímu soudu vytýká, že považoval za osobu odpovědnou za neoprávněný odběr pouze vlastníka, když odpovědné mohou být dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i jiné osoby. Dovozuje, že odpovědnost žalovaného je dána sférou jeho vlivu. Dle dovolatelky žalovaný nese odpovědnost za neoprávněný odběr jako osoba výlučně spravující areál, když správu vykonával pro akciovou společnost, kterou sám fakticky vlastnil (byl 99% akcionář), a především jako osoba, která mohla po celou dobu zamezit neoprávněnému odběru elektřiny.
13. K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
15. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou dovolatelky, zda odpovědným za škodu za neoprávněný odběr elektřiny je pouze vlastník nemovitosti, nebo jím může být i další osoba.
18. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se neoprávněného odběru elektřiny dle §51 energetického zákona (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1803/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018) zákon blíže nedefinuje osobu neoprávněného odběratele, hovoří pouze obecně o osobě, která neoprávněně odebírala nebo odebírá elektrickou energii. K založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je třeba (vedle splnění ostatních podmínek) i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce. Vzhledem ke specifickým poměrům při dodávkách energií nemusí být vždy jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebral a použil ve svých spotřebičích, proto může být za povinnou považována i osoba, kterou s odběrným místem či prostorami, v nichž došlo k zásahu do rozvodné sítě umožňujícímu neoprávněný odběr, pojí určitý relevantní vztah (věcný, obligační či faktický). V první řadě půjde o vlastníka nemovitosti, případně nájemce, či osobu, která je i z jiného důvodu odběratelem. Jenom z toho, že tu byl smluvně-odběratelský právní vztah, nelze bez dalšího dovozovat neoprávněný odběr původního odběratele v době po jeho skončení, jestliže tu jsou okolnosti dokládající, že on sám elektřinu neodebral ani že neumožnil odběr ve prospěch jiných osob.
19. Ze skutkových zjištění v nyní projednávané věci plyne, že v období po 29. 10. 2012 mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena smlouva o odběru elektřiny žalovaným, žalovaný nebyl vlastníkem ani nájemcem předmětného areálu a nebylo ani prokázáno, že by žalovaný elektřinu fakticky odebral. Řešení správy daného areálu s panem Z., včetně uzavírání smluv s panem Z. o správě areálu, žalovaný zařizoval pro vlastníka daného areálu, tj. pro společnost XY. Za této situace tak odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil nedostatek pasivní legitimace žalovaného za období po 29. 10. 2012, a neodchýlil se tak od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Dovolatelka dále předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je uplatněná námitka promlčení nároku na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem této věci v rozporu s dobrými mravy, a to jako jednu z otázek, které „doposud nebyly nebo byly řešeny rozdílně od rozhodnutí odvolacího soudu“.
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ohledně jedné právní otázky může být přitom splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1708/2018, či usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
22. Dovolatelka však výše uvedeným požadavkům nedostála, když k předmětné otázce uvádí toliko, že namítá „z opatrnosti, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy“, aniž by k dané otázce uvedla, zda jde o otázku neřešenou, či otázku, kterou odvolací soud řešil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu, když jakoukoliv argumentaci v tomto směru dovolání neobsahuje. Dovolatelka nadto ani neuvádí, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení této otázky (dovolací důvod dle §241a odst. 1, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak ve vztahu k této otázce neobsahuje obligatorní náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.
23. I kdyby však dovolání vytýkanými vadami netrpělo, nebylo by v této části přípustné, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy neřešil. Dovolatelka tak neformulovala právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
24. Jestliže dovolatelka předkládá dovolacímu soudu též otázku, zda bylo přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému v rozporu s dobrými mravy, resp. zda měl soud aplikovat možnost moderace náhrady nákladů řízení dle ust. §150 o. s. ř., přehlíží, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je objektivně nepřípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
25. Nejvyšší soud však shledal dovolání žalobkyně přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda se promlčení práva na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny ve smyslu ustanovení §51 energetického zákona, ke kterému došlo do 31. 12. 2013, řídí ve vztazích, které svým pojetím odpovídají §261 odst. 1 obch. zák., právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání je i důvodné.
27. Podle §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
28. Podle §1 odst. 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Podle odst. 2 právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.
29. Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
30. Jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, otázkou předpokladů náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie a její výše se dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3606/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2412/2009, a další rozhodnutí zde citovaná). Tato odpovědnost je dovolacím soudem pojímána jako objektivní s tím, že základ nároku dodavatele proti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny i jeho výše se neřídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody, nýbrž podle zvláštního právního předpisu - zákonem č. 458/2000 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny; proto nepřichází v úvahu aplikace ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, případně za bezdůvodné obohacení.
31. V usnesení ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2546/2012, Nejvyšší soud k otázce náhrady škody způsobené odběratelem dodavateli v důsledku neoprávněného odběru elektřiny vyložil, že náhrada této škody se neřídí obecnými ustanoveními soukromoprávních předpisů o náhradě skutečné škody a ušlého zisku, nýbrž se stanoví podle zvláštních právních předpisů (energetický zákon, vyhláška č. 51/2006 Sb.), které jsou ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2768/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4271, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005).
32. Obdobně ve vztahu k neoprávněnému odběru elektřiny a k aplikaci občanského zákoníku Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 229/2008, uvedl, že základní práva a povinnosti smluvních stran v jejich závazkovém právním vztahu, jenž byl založen smlouvou o dodávce elektřiny, jsou – kromě smluvního ujednání - upraveny zvláštním právním předpisem, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny. Proto je třeba z tohoto zvláštního právního předpisu vycházet, a teprve pokud zvláštní právní úprava neobsahuje řešení určitých otázek, lze aplikovat předpis obecný.
33. Jak Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3262/2017, občanský zákoník má v oblasti soukromého práva povahu obecného právního předpisu a ve vztahu k jiným předpisům v této oblasti právní regulace se jeho aplikace podřizuje zásadě lex specialis derogat legi generali , kteréžto pravidlo řeší konflikt právních norem. Platí přitom, že právní poměry se řídí občanským zákoníkem, jako předpisem obecné povahy, v tom rozsahu, v jakém je neupravují (v režimu speciality) jiné právní předpisy (např. obchodní zákoník, či zákon o spotřebitelském úvěru).
34. V rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, zda se promlčení práva na náhradu škody řídí občanským či obchodním zákoníkem, přičemž dospěl k závěru, že pro řešení této otázky je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody (obchodního či občanskoprávního).
35. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud poukázal mj. na to, že „rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, jehož obsah je upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001). Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.), vstupují“.
36. V tam řešené věci Nejvyšší soud dále konstatoval, že k závěru, zda odpovědnostní vztah založený způsobením škody žalovaným žalobkyni je závazkem obchodněprávním nebo občanskoprávním, je nezbytné předně vyřešit otázku, zda škoda, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, vznikla na základě vztahu, který svou povahou odpovídá ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., či nikoli. Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. V citovaném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2382/2017 konečně Nejvyšší soud vyložil, že ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. „se tak za závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, strana 836). … Z §489 obč. zák. ve spojení s §261 odst. 1 obch. zák. pak lze dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu uvedeného §261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody či z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti“.
38. V nyní projednávané věci byla rozhodnou otázka, zda došlo k promlčení práva na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny. Úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr obsahuje energetický zákon, který je normou speciální; úpravu promlčení práva na náhradu škody však neobsahuje.
39. Jak plyne z výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pro řešení otázky, zda se v nyní řešené věci promlčení práva na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny řídí občanským či obchodním zákoníkem, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody (obchodního či občanskoprávního). Za závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, se rozumějí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu, tedy i např. v energetickém zákoně, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku.
40. V nyní řešené věci Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 8. 3. 2017, č. j. 34 C 148/2015-210, dospěl k závěru, že k promlčení nedošlo, když vycházel z toho, že mezi účastníky se jedná o obchodněprávní vztah, a proto se námitka promlčení řídí obchodním zákoníkem. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. 16 Co 233/2017-240, uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, přičemž uvedl, že promlčení nároku žalobkyně se posuzuje podle §106 obč. zák., aniž se vyjádřil k tomu, zda se mezi účastníky jedná o obchodněprávní vztah, či nikoliv. Soud prvního stupně poté na promlčení nároku žalobkyně aplikoval občanský zákoník, přičemž se rovněž k obchodněprávní povaze vztahu mezi účastníky nevyjádřil.
41. V dovoláním napadeném rozsudku pak odvolací soud toliko odkázal na závěry svého předchozího zrušujícího usnesení a dodal, že od tohoto svého právního názoru nemá důvod se odchýlit. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil, že právní vztahy týkající se odběru elektřiny jsou upraveny zvláštním právním předpisem (energetický zákon), který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální. Pokud zvláštní právní úprava neobsahuje řešení určitých otázek, aplikuje se předpis obecný. Soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru, že nárok žalobkyně je promlčený, když aplikoval §106 obč. zák. Odvolací soud s ohledem na uvedené uzavřel, že námitka žalobkyně, že se na věc měla aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, je tedy lichá.
42. Odvolací soud tak dospěl k závěru o aplikaci právní úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku, aniž by se však náležitě zabýval otázkou, zda jde v předmětné věci mezi účastníky o vztah svojí povahou občanskoprávní nebo obchodněprávní, tj. zda účastníci řízení vystupovali jako podnikatelé a zda již při vzniku předmětného závazkového vztahu bylo, resp. muselo být účastníkům zřejmé vzhledem ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. V řešené věci přitom bylo nezbytné předně vyřešit otázku, zda škoda, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, vznikla na základě vztahu, který svou povahou odpovídá ustanovení §261 odst. 1 obch. zák., či nikoli.
43. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud námitku žalobkyně, že se na věc měla aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, zamítl s tím, že energetický zákon je normou speciální k občanskému zákoníku, aniž se však zabýval povahou právního vztahu účastníků vzniklého způsobením škody, je jeho posouzení neúplné, a proto nesprávné, a jeho závěr, že promlčení práva na náhradu škody za neoprávněný odběr elektřiny se řídí občanským zákoníkem, je předčasný.
V. Závěr
44. Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
45. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu