ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.130.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 130/2019-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: SGS Industrial Services CZ s.r.o., IČO 49023161, se sídlem Hradební 428/5, 500 03 Hradec Králové, zastoupená JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem U Soudu 388/1, 500 03 Hradec Králové, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Allianz pojišťovna, a.s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 162/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2018, č. j. 19 Co 126/2018-541, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 12. 2017, č. j. 19 C 162/2013- 488, zastavil řízení co do částky 501 906 Kč s příslušenstvím, žalované výrokem II uložil povinnost zaplatit žalobci na ušlém zisku 177 203,20 Kč s příslušenstvím, na bolestném 126 420 Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) 120 000 Kč s příslušenstvím, výrokem III žalobu zamítl co do částky 44 300,80 Kč s příslušenstvím požadované jako ušlý zisk, v nároku na bolestném co do částky 1 137 780 Kč, v nároku na náhradu za ZSU v částce 52 800 Kč s příslušenstvím a v částce 792 000 Kč, jíž žalobce požadoval na mimořádném zvýšení této náhrady, a výroky IV a V rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i účastníky a státem. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 4. 2011 došlo na území Spolkové republiky Německo k dopravní nehodě osobního automobilu, jehož provozovatelem byla žalovaná. Při této nehodě žalobce, který ve vozidle cestoval jako spolujezdec na místě za řidičem, byl vymrštěn z vozidla a utrpěl mnohačetná poranění (zejména mozkové trauma s minimálním krvácením, zlomeninu spodiny očnice, sériovou zlomeninu žeber, dislokované zlomeniny klavikuly vlevo a stehenní kosti, kontuzi plic). Bolestné bylo podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen "vyhláška") ohodnoceno 2 633,75 body včetně zvýšení pro mimořádně náročný způsob léčby. Trvalé následky na zdraví žalobce spočívají v deformitě stehenní kosti, mírném omezení hybnosti pravého kyčelního kloubu doprovázeným trvalou bolestí a psychických následcích spočívajících v poruše přizpůsobení. Před nehodou měl žalobce mnoho, zejména sportovních aktivit, ale věnoval se i myslivosti a péči o svého psa. Trvalé následky na zdraví vedly k podstatnému omezení sportovních aktivit, těžko se ohýbá, má problém např. zavázat si boty a trpí i výpadky paměti. Došlo nejen k omezení jeho sportovních aktivit, ale i v pracovním a rodinném životě, kdy se nemůže věnovat svým třem dětem zejména ve sportovních aktivitách, což se projevuje v celkových náladách žalobce. Účastníci učinili nesporným, že výše ušlého zisku žalobce (v době nehody cestoval do Francie, kde měl na základě smlouvy o dílo provádět montážní práce) činí 221 504 Kč. Žalobce v době nehody nebyl připoután bezpečnostním pásem, přičemž dle znalce MUDr. Ivana Počepcova, Ph.D., byl-li by připoután, nemuselo k vážnějšímu zranění dojít. Před nehodou, dne 2. 12. 2010 podstoupil žalobce operaci – zpevnění levé klíční kosti kovovými dlahami a z toho důvodu bylo žalobci doporučeno nepoužívat bezpečnostní pásy ve vozidle na místě řidiče a za ním. Po právní stránce soud uzavřel, že žalovaná jako provozovatel vozidla odpovídá za škodu vzniklou žalobci. Shledal však, že žalobce se na vzniku škody spolupodílel v rozsahu 20 %, neboť k závažným zraněním a následkům na jeho zdraví došlo v důsledku nepřipoutání bezpečnostním pásem, přičemž na místě spolujezdce vedle řidiče a za ním mu zdravotní stav nebránil pásy použít. Důvodným shledal nárok na bolestné, jež podle §7 odst. 3 vyhlášky zvýšil o 50 % z důvodu náročného léčení, nikoliv však již zvýšení bolestného celkem na pětinásobek, jak požadoval žalobce. Na základě znaleckých posudků uzavřel, že náhrada za ZSU náleží za deformitu stehenní kosti a omezení hybnosti kyčelního kloubu, při zvýšení o 50 % v rozsahu 1 200 bodů a za psychické následky v rozsahu 1 000 bodů, kde neshledal důvod pro zvýšení bodového ohodnocení, neboť tyto následky vznikly nejen v důsledku dopravní nehody, ale i z jiných příčin (dluhy žalobce z předchozího podnikání a onkologické onemocnění jeho otce). Po odečtení částek žalobci již vyplacených na bolestném a náhradě za ZSU a po krácení o 20 % včetně nároku na ušlý zisk, přiznal žalobci částky uvedené ve výroku rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
K odvolání žalobce, jímž částečně napadl zamítavý výrok, Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 19 Co 126/2018-541, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III pouze tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na mimořádném zvýšení náhrady za ZSU 211 200 Kč a ve zbývajícím rozsahu napadené části zamítavého výroku III (v částce 44 300,80 Kč s příslušenstvím na ušlém zisku, 595 980 Kč na bolestném, 52 800 Kč s příslušenstvím na ZSU a v částce 316 800 Kč požadované jako mimořádná náhrada za ZSU) rozsudek potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku o náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, pokud jde o spoluúčast žalobce na vzniku škody i výši přiznaného bolestného. Uzavřel, že žalobce nebyl omezen v používání bezpečnostních pásů na místě spolujezdce vpředu a vpravo vzadu, čehož si musel být vědom. Neprokázal, že na pro něho vhodných místech seděly při nastupování jiné osoby nebo že by tyto osoby odmítly si s ním místo vyměnit. Na základě doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že při dopravní nehodě byl připoután pouze spolujezdec vedle řidiče, přičemž nepřipoutané osoby (řidič i ostatní spolujezdci na zadních sedadlech) byly nárazem vymrštěny z vozu a utrpěly těžká zranění, zatímco připoutaný spolujezdec neutrpěl zranění žádná. Nepřipoutáním tak žalobce porušil svoji prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a podle §441 obč. zák. nese spoluodpovědnost za vznik škody, bylo-li prokázáno, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu nebo ke zhoršení jeho důsledků, přičemž míra spoluúčasti v rozsahu 20 % je spíše benevolentní. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro přiznání bolestného ve vyšší částce, neboť přiznané zvýšené odškodnění představuje přiměřenou náhradu. Ohledně ZSU žalobce pak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky. Trvalé následky na zdraví se projevují ve všech sférách života žalobce, v pracovní sféře tím, že pohybové omezení mu neumožňuje lukrativní pracovní příležitosti. Tato omezení jej vylučují i z aktivního provozování většiny sportovních aktivit a koníčků, což má vzhledem k předchozímu aktivnímu životu celé rodiny se třemi dětmi významný dopad na jeho osobní a rodinný život, projevuje se náladovostí, výbušností, depresemi, což se negativně odráží v partnerském vztahu. Odvolací soud proto podle citovaného ustanovení náhradu za ZSU zvýšil o další jednonásobek (po odečtení 20 % spoluúčasti).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odkázal na judikaturu, podle níž se spoluzavinění poškozeného v případě nepřipoutání bezpečnostními pásy bez zákonného důvodu pohybuje v rozsahu 20 až 30 %, a pokud se k nepřipoutání připojí další porušení povinnosti poškozeného, se tato spoluúčast navyšuje. V případě žalobce bylo však nepřipoutání se založeno na objektivním důvodu a osvědčeno jeho ošetřujícím lékařem, a proto nelze jeho případ srovnávat s případy, kdy se přepravované osoby nepřipoutaly z důvodu vlastního opomenutí, neboť žalobce při nehodě seděl na místě, kde nemusel být připoután. Soud řádně nezhodnotil všechny okolnosti konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak poškozeného a nevypořádal se tak s tím, z jakých důvodů bylo spoluzavinění žalobce stanoveno právě ve výši 20 %. V řízení pak nebylo prokázáno, že nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu nebo zhoršení důsledků a v jakém rozsahu. Jako neřešenou předkládá soudu otázku existence spoluzavinění poškozeného v případě jeho nepřipoutání se z důvodu zákonné výjimky; odkazoval-li soud při právním posouzení této otázky na judikaturu, není na daný případ aplikovatelná. Ohledně mimořádného zvýšení bolestného a náhrady za ZSU žalobce namítal, že částky vyplacené mu na těchto nárocích jsou nepřiměřeně nízké v porovnání se závažnými zraněními i náročným léčením, jež si vyžádalo mnoho operací, i s těžkými trvalými následky, jež se projevují ve všech oblastech jeho života. Při stanovení výše odškodnění se tak soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 290/2012, 21 Cdo 929/2011 nebo stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 203/2010), neboť nezohlednily všechna rámcová hlediska a dospěly k nesprávnému závěru o přiměřené výši zvýšení bolestného a náhradu za ZSU podle §7 odst. 3 vyhlášky, jež by podle dovolatele měla činit dalších 595 980 Kč na bolestném a 316 800 Kč na náhradě za ZSU. V tomto smyslu navrhl změnu napadeného rozsudku včetně nákladového výroku, kde namítá nesprávný výklad §146 odst. 3 o. s. ř.
Vedlejší účastník na straně žalované odkázal na skutkové i právní závěry odvolacího soudu, jež považuje za zcela správné. Zdůraznil, že žádná objektivní okolnost nebránila žalobci, aby byl při jízdě připoután. Zdravotní omezení mu bránilo být připoután pouze na místě řidiče a za ním, avšak na pravé straně vozidla připoután být mohl. Výjimka ve smyslu §9 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, se tak na žalobce nevztahuje. Výši odškodnění, tak jak bylo soudy přiznáno, považuje vedlejší účastník za maximální vzhledem ke zjištěným poměrům, okolnostem případu i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku existence spoluzavinění poškozeného v případě jeho nepřipoutání se z důvodu zákonné výjimky. Spoluzavinění poškozeného upravuje §441 obč. zák. Východiskem tohoto ustanovení je skutečnost, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného podle §441 obč. zák., musí jít o takové jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009). Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry účasti každého z nich na vzniku škody, zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Pro závěr, nakolik se při dopravní nehodě na vzniku škody podílelo i jednání samotného poškozeného, nelze vycházet jen ze srovnání obecného rozsahu povinností ukládaných pravidly silničního provozu jednotlivým účastníkům ani z porovnání počtu porušených povinností na straně škůdce a na straně poškozeného v konkrétní situaci. Rozhodující je posouzení, nakolik se na škodlivém výsledku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách, a z hlediska porušení právní povinnosti škůdcem a poškozeným je podstatné zejména to, o jak významné povinnosti šlo, jak závažné bylo jejich porušení a jaký vliv mělo na vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, publikovaného pod C 2358 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“, nebo ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013). V daném případě je pak podstatné posouzení, zda právě nepřipoutání bezpečnostním pásem vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků (např. rozsudek Nejvyššího soudu 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, obdobně rozsudek ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3797/2007). Na straně poškozeného zákon nevyžaduje porušení právní povinnosti, proto může být jeho účast na vzniku škody založena i dalšími okolnostmi na jeho straně, včetně náhody, která se mu přihodila.
Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobce při jízdě nebyl připoután, přestože připoután být mohl a měl. Podle lékařského potvrzení totiž neměl být připoután pouze na místě řidiče a za ním, zatímco omezení připoutání se bezpečnostními pásy ze zdravotních důvodů na ostatních místech ve vozidle (sedadlo spolujezdce vedle řidiče a vpravo vzadu) lékařské doporučení nezahrnovalo. Vzhledem k tomuto skutkovému závěru právní závěr odvolacího soudu o posouzení vlivu zákonné výjimky z povinnosti být při jízdě připoután ve smyslu §9 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) na spoluúčast poškozeného na vzniku škody nestojí. Již proto tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013).
Právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobce porušil povinnost být ve vozidle při jízdě připoután bezpečnostním pásem, přičemž porušení této povinnosti bylo podstatnou příčinou těžkých zranění i následků na jeho zdraví, nelze ničeho vytknout. Výjimka z povinnosti být při jízdě připoután se týkala pouze některých míst ve vozidle. Jestliže obecně platí povinnost být připoután [§9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu], mohl a měl si žalobce zvolit k jízdě jako spolujezdec místo, kde se připoutat mohl. Pokud tak neučinil, porušil povinnost stanovenou citovaným ustanovením zákona o silničním provozu, přičemž toto porušení bylo jednou z příčin těžkých zranění a následků na zdraví žalobce, jenž se tak ve smyslu §441 obč. zák. spolupodílel na rozsahu škody na svém zdraví. Namítá-li dovolatel, že v řízení nebylo prokázáno, že nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu nebo zhoršení důsledků, nejde o právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Sluší se dodat, že skutkový závěr odvolacího soudu se opírá nejen o skutkové závěry soudu prvního stupně, ale i o relevantní důkaz, kterým odvolací soud dokazování doplnil.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228 nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Vzhledem k tomu, že §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti žalobce na vzniku škody vychází jak z konkrétních okolností posuzované věci, tak i z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Jestliže za daného skutkového stavu věci dovodil odvolací soud, že okolnosti na straně žalobce podstatně přispěly ke zvýšení rozsahu vzniklé škody na jeho zdraví a stanovil-li míru jeho spoluzavinění na 20 %, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
Dovolání dále směřuje proti části zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o výši přiznaného bolestného a náhrady za ZSU, kterou dovolatel shledává nepřiměřeně nízkou s tím, že odvolací soud se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů vyšly ze zákonem založeného a podzákonnou normou dopracovaného systému bodového hodnocení rozsahu nemajetkových újem podle postižením dotčených částí lidského těla. Bodový systém odškodnění účinný v občanskoprávních vztazích do 31. 12. 2013 sice podrobil kritice Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15, avšak ani takový způsob, odkazuje-li na něj zákon, nemusí být nepoužitelný, obzvláště slouží-li především k objektivizaci obtíží poškozeného a nezbavuje-li soud možnosti takto zjištěnou částku upravit a individualizovat (či personalizovat) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke konkrétním poměrům poškozeného tak, aby bylo možno dospět k odůvodněné a proporcionální výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usneseních ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15, či ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3238/15.
Odškodnění bolesti i ZSU již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti i trvalých následcích na zdraví. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti nebo dopady trvalých následků na zdraví do dalšího života poškozeného, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky mimořádným zvýšením náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 10/2013, s. 360, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, Soubor C 8370). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností (okolností), s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.) ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti i ZSU za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1004/2010, Soubor C 9636).
Přiznaná výše bolestného i náhrady za ZSU musí být s ohledem na intenzitu bolesti, složitost léčení i na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4826/2009). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008). I ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, kde je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu, zda se jedná o "zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele", a (v případě kladného závěru) jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Na základě zjištěného skutkového stavu věci lze uzavřít, že odvolací soud uvedená základní východiska právní úpravy při stanovení bolestného respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti (provedené operace i komplikace při léčbě – infekce). Považoval-li za přiměřené bolestné ve výši 1,5 násobku základního bodového ohodnocení (za použití §7 odst. 3 vyhlášky), což představuje částku 474 075 Kč (před zohledněním již vyplacené částky a krácením o spoluúčast), nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou a přiznané bolestné za nepřiměřeně nízké.
I v případě náhrady za ZSU se jedná o případ hodný mimořádného zřetele, jak přiléhavě zdůvodnil odvolací soud, a jsou tak dány důvody pro zvýšení základního odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky. Výši přiměřené náhrady posoudil odvolací soud jak z hlediska individuálních okolností posuzované věci, tak z hlediska obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů. Trvalé následky na zdraví žalobce spočívající v deformitě stehenní kosti, mírném omezení hybnosti pravého kyčelního kloubu doprovázené trvalou bolestí a psychickém postižení – poruše přizpůsobení, jež utrpěl ve věku 39 let, podstatně omezují žalobce v pracovním, osobním i rodinném životě. Avšak náhradu za ZSU ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení – v částce 528 000 Kč (před zohledněním již vyplacené částky a krácením o spoluúčast) za situace, kdy žalobce není z pracovních aktivit vyřazen, nemůže se sice věnovat sportu jako dříve, avšak neztratil možnost věnovat se svým dalším koníčkům (myslivost, kynologie), není možno považovat za zjevně nepřiměřenou a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kupříkladu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2478/2016 (Soubor C 16280), byla žalobci, který utrpěl úraz při dopravní nehodě ve věku 38 let, trvalé následky na jeho zdraví spočívají ve ztrátě čichu a chuti, viklavosti levého kolenního kloubu, poúrazové hypotrofii svalstva dolní končetiny a vážných poruchách mozku, přičemž před úrazem vedl aktivní život, zajišťoval péči o rodinný dům, domácí zvířata a zahradu, věnoval se myslivosti, přiznána náhrada za ZSU ve výši 540 000 Kč, jíž dovolací soud shledal přiměřenou. Jedná se o případ, který je s projednávanou věcí srovnatelný, jak pokud jde o trvalé následky poškozeného, tak i výši odškodnění. Odkazoval-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 929/2011, kde poukazoval na to, že za srovnatelné situace s žalobcem byla poškozenému v této věci přiznána náhrada ZSU ve výši trojnásobku základního bodového ohodnocení, podotýká dovolací soud, že podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011), jež v odkazované věci činila 381 600 Kč, což je částka podstatně nižší než přiznaná žalobci.
Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení pak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z uvedených důvodů dovolací soud uzavírá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. není naplněn, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu