ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.1357.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 1357/2020-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyň a) Z. K. , narozené XY, bytem XY, b) Z. H. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 304/17, proti žalované A. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 97/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. listopadu 2019, č. j. 18 Co 265/2019-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 5. 2019, č. j. 27 C 97/2018-202, rozhodl o povinnosti žalované vyklidit bytové prostory nacházející se v 1. patře v budově č. p. XY stojící na pozemcích stav. p. č. XY, stav. p. č. XY a stav. p. č. XY, to vše v katastrálním území XY a obci XY, zapsané na listu vlastnictví číslo XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY – dále jen „bytové prostory“, a to „společně se členy své domácnosti“, a vyklizené předat žalobkyni a) a žalobkyni b) ve lhůtě 2 měsíců od právní moci I. výroku rozsudku (výrok I.), zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 18 Co 265/2019-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalobkyně jsou od roku 2003 spoluvlastnicemi nemovitostí, které žalovaná zčásti užívá, aniž by za to hradila nájemné či jinou úplatu a aniž by jí k takovému užívání svědčil jakýkoli právní titul, neboť vzájemná jednání o vyřešení otázky užívání nemovitostí úspěšná nebyla a případný konkludentní souhlas žalobkyň s užíváním byl odvolán výzvou k vyklizení nemovitostí ze dne 15. 12. 2017. Dovodil, že okolnost, zda vlastník zakoupil nemovitost z prostředků, které si opatřil prostřednictvím třetí osoby, nemá na vznik vlastnického práva a oprávnění z něho plynoucí jakýkoli dopad a že žalovaná se ani s odkazem na dobré mravy nemůže úspěšně bránit žalobě na ochranu vlastnického práva. V této souvislosti poukázal na dlouhodobé bezplatné užívání bytových prostor žalovanou, výrazné zhoršení vzájemných vztahů s tím, že ani příbuzenské vztahy účastníků nemohou odůvodnit odepření ochrany vlastnickému právu, do něhož jiný protiprávně zasahuje.
Dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (rozpor s dobrými mravy) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 460/2014 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3653/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastnic, kdy vzal v úvahu právně významné skutečnosti jak na straně dovolatelky, tak na straně žalobkyň, shledal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou. Jeho závěr se v tomto směru neodchyluje ani od dovolatelkou zmíněného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a od další z něj vycházející judikatury), které řeší postup soudu v případě, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení v rozporu s dobrými mravy shledán byl.
Pro úplnost lze dodat, že dovolává-li se žalovaná svého práva bytové prostory bezplatně užívat na základě ústní smlouvy o výpůjčce, jde o nové tvrzení, které není v dovolacím řízení přípustné (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, uplatnila dovolatelka jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu zásah do jejího legitimního očekávání, porušení práva na spravedlivý proces či nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatnila ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí soudu prvního stupně) za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (a rozsudku soudu prvního stupně) [§243 písm. a) o. s. ř.] - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu