ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.115.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 115/2020-309
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova se sídlem v Rajhradě, Odbojářů 324, IČ 004 06 881, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, proti žalovaným 1) obci Chlum-Korouhvice , se sídlem v Chlumu-Korouhvicích 21, Rovečné, IČ 00599425, zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem Letovicích, Masarykovo nám. 1065/11, a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 375/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 26. září 2019, č. j. 72 Co 249/2019-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kamily Vránové, advokátky se sídlem v Letovicích, Masarykovo náměstí 1065/11.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 72 Co 249/2019-283, potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 2. 2019, č. j 14 C 375/2014-242 [jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 159/2, 159/3, 163, 166/2, 166/3 a 166/5 zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou pro Obec Chlum - Korouhvice a katastrální území Chlum na LV č. 1, a jímž žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované 1) v částce 23.314 Kč k rukám její zástupkyně a žalované 2) v částce 2.735 Kč]; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 8.228 Kč k rukám její zástupkyně a žalované 2) částku 1.936 Kč.
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určení, že žalovaná 2) je vlastníkem označených pozemků, a kterou odůvodnila tím, že jejich vlastnicí byla do roku 1948, kdy na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27. 3. 1948, č. j. 27.524/48-IX/R12, vydaného podle §2 odst. 2 zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), a rozhodnutí téhož ministerstva ze dne 31. 7. 1948, č. j. 83609/48-IX/B-23, byly tyto pozemky převzaty státem bez náhrady ke dni 1. 10. 1948, že až do 9. 3. 2004 byla jako jejich vlastník zapsána Česká republika s právem hospodaření pro Lesy České republiky s. p. a že od 9. 3. 2004 je jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 1), jejíž vlastnické právo mělo být založeno zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), což je však v rozporu s kogentním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), jakož i s §4 zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., žaloba však není důvodná, neboť bylo-li v řízení (mimo jiné) zjištěno, že předmětné a další lesní pozemky byly listinou o přídělu lesů vydanou Ministerstvem zemědělství dne 17. 2. 1950 pod č. j. 8747/50 -IX/B 23 (dále též jen „listina o přídělu ze dne 17. 2. 1950“) přiděleny do vlastnictví obcí Nyklovice, Rovečné, Chlum a Polom s tím, aby s tímto majetkem vstoupily do Lesního družstva v Bystřici nad Pernštejnem v důsledku toho, že obce Chlum a Polom jsou již členskými obcemi zmíněného lesního družstva, tedy do majetkové sféry každé z nich podle toho, v jakém katastrálním území se nacházely, a že vlastníkem těchto pozemků byla až do 9. 3. 2004 Česká republika s právem hospodaření pro Lesy České republiky, s. p., přešly předmětné pozemky ze zákona k 1. 7. 2000 do výlučného vlastnictví žalované 1), a to na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., což není porušením blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. ani v rozporu s §4 zákona č. 172/1991 Sb. S námitkou žalobkyně, že příděl předmětných pozemků směřoval do společné hospodářské sféry čtyř obcí, tj. do jejich rovnodílného spoluvlastnictví, ve kterém pak mohly přejít do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., se odvolací soud vypořádal závěrem, že formulace v přídělových a souvisejících listinách jsou zatíženy dobově podmíněnými nepřesnostmi, ovšem přidělované nemovitosti jsou v nich označeny parcelními čísly s uvedením katastrálního území nebo jen označením katastrálního území, takže rozumnému způsobu přídělu pozemků jednotlivým obcím odpovídal příděl pozemků dle katastrálních území, která se svým označením shodovala s názvem obce (a v němž se ta která obec nacházela). Při svém rozhodnutí odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stížnost proti němu podaná byla rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, zamítnuta) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018, v němž byly zaujaty názory k téměř totožné věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř. k řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, resp. která „byla dovolacím soudem rozhodnuta odchylně od napadeného rozsudku“, a to „zda v případě, kdy lesní pozemky nacházející se ve více katastrálních územích byly podle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přiděleny společně do vlastnictví více obcí bez určení podílů a z přídělové listiny nebylo zřejmé, které konkrétní pozemky jsou přidělovány které konkrétní obci, došlo podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 114/2000 Sb., k přechodu přidělených pozemků do výlučného vlastnictví té obce, v jejímž katastrálním území se pozemky v době přídělu nacházely, nebo do rovnodílného spoluvlastnictví všech obcí, resp. jejich právních nástupců, uvedených v přídělové listině“. Dovolatelka uvedla, že od počátku přídělového řízení se o pozemky tvořící tzv. Horní Les ucházely obce Nyklovice, Rovečné, Chlum a Polom stejným dílem, což vyplývá již ze zápisu z přídělového jednání u Okresního národního výboru v Boskovicích ze dne 19. 5. 1948, dle kterého se lesní družstvo z těchto obcí složené uchází o pozemky „stejným dílem“, na základě čehož došlo k přidělení nikdy nevzniknuvšímu lesnímu družstvu podle první přídělové listiny ze dne 17. 6. 1949, vydané Ministerstvem zemědělství pod č. j. 32865/49 - IX/B 23, jakož i z dalších listinných důkazů. Totožné závěry lze dovodit i z druhé přídělové listiny, tedy z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 17. 2. 1950, č. j. 8747/50 - IX/B 23, kde je ponechán text „do vlastnictví“, a text „do společného vlastnictví s podíly“ je v části znějící „s podíly“ přeškrtnut, zatímco „do společného vlastnictví“ je „předznamenáno“ podtržítkem. V této listině ovšem není vymezeno, v jakém rozsahu jsou té které obci pozemky tvořící tzv. Horní Les přiděleny. Interpretace odvolacího soudu dle dovolatelky „nemá právní základ v ustanoveních tehdy platných právních předpisů a je s nimi naopak v rozporu“, když předmětné řízení ukončené vydáním listiny o přídělu ze dne 17. 2. 1950 vedené dle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., podle nějž bylo možné lesní půdu přidělit mj. „svazkům územní samosprávy nebo lesním družstvům“, nikoliv však do výlučného vlastnictví obcí. Nebyly-li přídělovou listinou vymezeny podíly, pak rozsah vyplýval z obecného zákoníku občanského z roku 1811, v tehdy platném znění, dle kterého platilo, že existovalo-li více vlastníků jedné věci bez toho, že by jí byly přiděleny konkrétní části, vznikalo spoluvlastnictví s ideálními podíly; pakliže se velikost podílů nedalo zjistit, platilo, že podíly jsou stejné. Vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na žalovanou 1) přejít dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. pouze ve výši ideální ¼ do rovnodílného spoluvlastnictví, což předpokládá rovněž judikatura dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017). Zápis žalované 1) jako výlučného vlastníka dotčených pozemků do katastru nemovitostí tak postrádal právní oporu a „převod“ proto odporuje §29 zákona o půdě. Dále má dovolatelka za to, že pokud dotčené pozemky přešly k 1. 7. 2000 podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. do rovnodílného spoluvlastnictví žalované 1) a obcí Nyklovice, Rovečné a Polom, přičemž ze strany obcí Nyklovice, Rovečné a Polom nebyl do 31. 3. 2013 podán návrh na zápis jejich podílového spoluvlastnictví do katastru nemovitostí a nebyla podána ani odpovídající žaloba, přešly tyto spoluvlastnické podíly ke dni 1. 4. 2013 zpět na stát. Touto otázkou se ovšem odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval, jelikož možnost přechodu předmětných pozemků do rovnodílného spoluvlastnictví obcí vyloučil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se jím rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se určuje, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce [odst. 3 písm. a)].
Dovolací soud předesílá, že listinou o přídělu lesů vydanou Ministerstvem zemědělství dne 17. 2. 1950 pod č. j. 8747/50 -IX/B 23 se podrobně zabýval již v usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4021/2019, při rozhodnutí o dovolání totožné žalobkyně v řízení o žalobě podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podané proti žalovaným 1) obci Rovečné a 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu.
Z výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, pro Obec Chlum - Korouhvice a katastrální území Chlum na LV č. 1, se podává, že žalovaná 1) byla zapsána jako vlastnice předmětných lesních pozemků dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., na základě listiny o přídělu lesů vydané Ministerstvem zemědělství dne 17. 2. 1950 pod č. j. 8747/50-IX/B 23 [taktéž uvedeno v souhlasném prohlášení Lesů České republiky, s. p., a žalované 1) ze dne 27. 2. 2004, které je obsahem spisu]; je tak zcela nadbytečné se jakkoliv zabývat předchozí listinou o přídělu lesů vydanou Ministerstvem zemědělství dne 17. 6. 1949 pod č. j. 32865/49-IX/B 23 (kterou jako jedinou zmínila žalobkyně v žalobě).
V listině o přídělu lesů ze dne 17. 2. 1950, č. j. 8747/50-IX/B 23, ve věci velkostatku Kunštát vlastníka Kongregace Těšitelek Božského Srdce Ježíšova v Rajhradě u Brna, správní okres Boskovice, adresované Místnímu národnímu výboru: 1./v Rovečné, p. Rovečné, 2./v Chlumu, p. Letovice, 3./v Nyklovicích, p. p. Rovečné, p. p. Rovečné a 4./ v Polomu, p. p. Vír, se v bodu I. uvádí: Ministerstvo zemědělství přiděluje Vám podle §8, odst. 2) zákona ze dne 11. července 1947, č. 142 Sb. o revisi první pozemkové reformy a podle §14 vládního nařízení ze dne 7. ledna 1948 č. 1 Sb. o provedení revise první pozemkové reformy do vlastnictví obcí Nyklovice - Rovečné - Chlum - Polom s výhradami a za podmínek dále uvedených tyto lesní i jiné nemovitosti - část z lesního majetku z velk. Kunštát ve správním okresu Boskovice, přičemž v tabulce, která následuje je uvedeno, že v kat. území Nyklovice jde o pozemky parc. č. 105, 152, 153, 154, 156, v kat. území Rovečné o pozemky parc. č. 658/2, 660/2, 721/1 a 721/3, v kat. území Chlum o veškeré pozemky a v kat. území Polom o veškeré pozemky, s tím, že obcím se ukládá, aby s přidělenými lesy a bývalým kmenovým obecním lesním majetkem vstoupily do lesního družstva v Bystřici nad Perštýnem v důsledku toho, že obce Chlum a Polom jsou členskými obcemi zmíněného lesního družstva.
Nejvyšší soud v citovaném usnesení ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4021/2019, uvedl, že z této listiny o přídělu ze dne 17. 2. 1950 je jednoznačně zřejmé, že každé obci byly přiděleny pozemky nacházející se v jejím katastrálním území, jak odvolací soud dovodil (v případě obcí Nyklovice a Rovečné výslovně vyjmenované pozemky a v případě obcí Chlum a Polom veškeré pozemky), byť druhá možná varianta (viz dole na stránce - nehodící se škrtněte) „do společného vlastnictví s podíly“ byla přeškrtnuta jen ve slovech „s podíly“. Tento (zřejmě dobově podmíněný) nedostatek v postupu Ministerstva zemědělství, jehož se dopustil při vydání přídělové listiny dne 17. 2. 1950, stejně jako případné jiné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období však nemohou jít k tíži obcím (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4185/2017, jakož i judikaturu v něm citovanou), a je nutno mít rovněž na paměti, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku prostupuje princip in favorem restitutionis .
Je taktéž třeba poukázat i na právní názory vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018, na něž poukázal i odvolací soud ve věci totožné žalobkyně proti obci Sulkovec (dříve Polom) a České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, o určení vlastnického práva státu, že listina o přídělu ze dne 17. 2. 1950 představuje onen dodatečný faktor, s ohledem na nějž lze usuzovat, že měl sporný příděl prospívat obcím, přičemž připomněl, že nestíhá-li správní akt nicotnost, není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat jeho zákonnost či věcnou správnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 550/2007, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4933/2015), což platí i pro listiny o přídělu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017), a že zmiňovaný dokument bezesporu nepředstavuje operativní rozhodnutí o hospodaření se státním majetkem opírající se o vládní nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2906/2011, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015), ale přídělové rozhodnutí vydané po 1. 1. 1950 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015, a ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017). Ústavní stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3410/2018).
Otázka formulovaná dovolatelkou a ani její námitky k této otázce, jimiž vytváří svoji smyšlenou konstrukci skutkového stavu a z toho dovozovaného stavu právního, na jejichž základě pak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že listinou o přídělu ze dne 17. 2. 1950 byly pozemky přiděleny do majetkové sféry obcí podle toho, v jakém katastrálním území se nacházely, tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl v dané věci soudy zjištěn. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. ovšem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazu zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3897/2018).
Zcela nesprávný je pak i názor dovolatelky, že „zápis žalované 1) jako výlučného vlastníka dotčených pozemků do katastru nemovitostí tak postrádal právní oporu a převod proto odporuje §29 zákona o půdě“, neboť jednak zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, upravuje - jak již z jeho názvu vyplývá - „přechod věcí“ a nikoliv „převod věcí“, a dále proto, že blokační ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezovalo ius disponendi toliko pro případy převodu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4764/2018).
Dospěl-li tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že na žalovanou 1) přešly předmětné pozemky podle §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., ze zákona dnem 1. 7. 2000, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Námitkou dovolatelky, že „pokud dotčené pozemky přešly k 1. 7. 2000 podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. do rovnodílného spoluvlastnictví žalovaného 1) a obcí Nyklovice, Rovečné a Polom, přičemž ze strany obcí Nyklovice, Rovečné a Polom nebyl do 31. 3. 2013 podán návrh na zápis jejich podílového spoluvlastnictví do katastru nemovitostí a nebyla podána ani odpovídající žaloba, přešly tyto spoluvlastnické podíly ke dni 1. 4. 2013 zpět na stát“, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož ji - jak sama dovolatelka uvedla - odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu