ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4764.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4764/2018-282
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Kanonie premonstrátů v Nové Říši , se sídlem v Nové Říši, U Kláštera 1, IČ 473 66 567, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Jihlava , se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, IČ 002 86 010, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 228/2015, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. června 2018, č. j. 54 Co 9/2017-240, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. června 2018, č. j. 54 Co 9/2017-240, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. září 2016, č. j. 3 C 228/2015-197, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 12. 2015 domáhala [podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), že Ministerstvo zemědělství rozhodlo dne 26. 4. 1950 o jejich přidělení obci Jihlava [žalovanému 1)] a že žalovaný 1) je zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to na základě dvou souhlasných prohlášení o vzniku vlastnického práva obce ze dne 10. 12. 2007, učiněných Statutárním městem Jihlava a Lesy České republiky, s. p., ačkoliv uvedené rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 1950 je nicotné, neboť po 1. 1. 1950 již z důvodu zániku obecního zřízení žalovaný 1) žádný majetek přídělem platně nabýt nemohl; Ministerstvo zemědělství navíc ani nebylo orgánem kompetentním k vydání přídělové listiny. Dále žalobkyně poukázala na to, že nedošlo k intabulaci, tj. k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) do příslušné vložky pozemkové knihy. Ze všech těchto skutečností dovozovala, že k přechodu pozemků na žalovaného 1) dojít nemohlo.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 3 C 228/2015-197, určil, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a dále rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 900 Kč (výrok II.) a že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě na soudním poplatku částku 5.000 Kč (výrok III.). Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že žalovaný 1) je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí na základě souhlasných prohlášení ze dne 10. 12. 2007 a žádosti o zápis vlastnického práva k předmětným nemovitostem sepsaných Lesy České republiky, s. p., oprávněnými s nemovitostmi hospodařit, a žalovaným 1), že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví žalobkyně, že na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 20. 3. 1948, č. j. 7325/48-IX/R 12, a č. j. 93083/48-IX/B-23 (ze dne 10. 9. 1948 - pozn. NS), zápisu o převzetí ze dne 21. 9. 1948 (správně 18. 9. 1948 - pozn. NS) a oznámení Ministerstva zemědělství adresovaného Krajskému soudu civilnímu v Brně a Kanonii Praemonstrátů v Nové Říši ze dne 20. 4. 1948 byl majetek žalobkyně na základě zákona č. 142/1947 Sb. podroben revizi a bylo rozhodnuto o jeho vyvlastnění (převzetí), přičemž z rozhodnutí ze dne 10. 9. 1948. č. j. 93083/48-IX/B-23, vyplývá, že se týká převzetí lesního a rybničního majetku velkostatku Nová Říše - vlastník Řád Premonstrátů - čsl. státem s tím, že „k převzetí má dojít dne 18. 9. 1948“. Z přehledu pozemkového majetku žalobkyně podrobeného revizi soud zjistil, že se mimo jiné jedná o lesní pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, o přídělu lesního a rybničního majetku a odevzdání přídělcům, došlo k převzetí nemovitostí od vlastníka ke dni 1. 10. 1948 a že převzaté nemovitosti byly dne 18. 9. 1948 odevzdány podniku Státní lesy, a to jednak jako přídělci a jednak do správy, pokud jde o lesy, které se přidělují jiným přídělcům k témuž datu, tj. ke dni 1. 10. 1948. Z přílohy tohoto rozhodnutí, v níž je uveden přehled přídělových jednotek, plyne, že jako přídělce jednotek Les Bukovný v k. ú. XY (57,95 ha), Les Podlomky (11,44 ha) v k. ú. XY a XY v k. ú. XY (0,59 ha) byla označena obec Jihlava.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce, v období do 31. 12. 1949, kdy došlo k zániku obecní samosprávy, na předmětných pozemcích nehospodařil, nevykonával na nich správu a že „nebyla splněna ani žádná jiná ze skutkových okolností přídělu“, neboť ty byly vytvořeny až v roce 1950 poté, co bylo Ministerstvem zemědělství vydáno rozhodnutí ze dne
26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, nicméně to nebylo završením již probíhajícího procesu přídělu, jak žalovaní namítali; z listin předložených v řízení a ze zápisu ze dne 21. 9. 1948 naopak vyplývá, že na předmětných pozemcích hospodařil stát prostřednictvím státních podniků, a to až do prosince 2007, kdy bylo podepsáno souhlasné prohlášení mezi Lesy České republiky, s. p., a žalovaným 1). S odkazem na §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., §1, §2, §2a a §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dospěl k závěru, že v daném případě nemohlo dojít k přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalovaného 1) podle §2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť obec Jihlava „je nevlastnila dle přídělové listiny“, a ani podle §2a tohoto zákona, jelikož toto ustanovení dopadá na případy, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu, což však v tomto případě nenastalo; naopak přechodu majetku na obec brání zákon č. 428/2012 Sb. Konečně soud podotkl, že předmětné pozemky nemohou být považovány za historický majetek žalovaného 1), nýbrž žalobkyně, a že je třeba zohlednit i tu skutečnost, že k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) došlo na základě souhlasného prohlášení v roce 2007, „ačkoliv k přechodu majetku České republiky na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí došlo ex lege ke dni 24. 5. 1991“. Lhůta stanovená v §8 zákona č. 172/1991 Sb. je sice lhůtou pořádkovou, nicméně časovou prodlevu 15 let je třeba považovat za nestandardní a svědčící o tom, že žalovaný 1) předmětné pozemky za své vlastnictví nepovažoval, resp. si oprávněností svého nároku nebyl jist (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3822/2008 a sp. zn. 28 Cdo 1083/2013). Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 54 Co 9/2017-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom správném znění, že „se určuje, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v katastru nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY a pozemku parc. č. XY, v katastru nemovitostí zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY“ (výrok I.), ve výroku II. jej změnil jen tak, že náhradu nákladů řízení jsou žalovaní 1) a 2) povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně, jinak jej „i v této části“ potvrdil (výrok II.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě na soudním poplatku ze žaloby 10.000 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že žalovaný 1) je povinen doplatit České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě na soudním poplatku z odvolání částku 5.000 Kč (výrok IV.) a že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok V.).
Odvolací soud - poté, co na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. - nepovažoval za důvodnou její námitku, že Ministerstvo zemědělství vydalo rozhodnutí ze dne 26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, ve věci přídělu předmětného majetku mimo rámec jeho pravomoci, neboť šlo o příděl lesní půdy nad 10 hektarů a rybničního hospodářství (viz §8 odst. 6 zákona č. 142/1947 Sb., ve spojení s položkou 290 přílohy A vládního nařízení č. 116/1949 Sb.). Za nespornou mezi účastníky pak považoval skutečnost, že „pozemky, o něž v tomto řízení jde, tvoří přídělové jednotky, jak byly označeny v rozhodnutí o přídělu“, a vzal ji tudíž „za prokázanou“ (§120 o. s. ř.). Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně dovodil, že za situace, kdy přídělové řízení nebylo ukončeno do 31. 12. 1949, je závěr o naplnění předpokladů stanovených v §2a zákona č. 172/1991 Sb. pro přechod nemovitých věcí do vlastnictví obce podmíněn tím, zda je obec před 31. 12. 1949 fakticky převzala a hospodařila na nich (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015 či sp. zn. 28 Cdo 1086/2010); pokud Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že k přechodu vlastnictví dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. na obec může dojít - kromě toho, že nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl v nějaké podobě alespoň přídělový plán - za splnění i druhé podmínky, že „nejpozději do tohoto okamžiku byl také realizován tím, že obec na nemovitostech začala fakticky hospodařit“, učinil tak v jiných souvislostech. Dále poukázal na to, že „Velkostatek Nová Říše, k němuž pozemky přináležely, byl dne 18. 9. 1948 odevzdán do správy podniku Státní lesy a statky, a to jako majetek Čsl. státu, a že pouze pozemky v předávacím protokole výslovně označené Státní lesy převzaly toliko do správy s tím, že „přicházejí jako příděl obcím“, že jednotlivým přídělcům byl takto spravovaný majetek odevzdán podle zápisu sepsaného dne 30. 6. 1950 a že nejdříve toto datum je možné považovat za den předání přidělených nemovitostí do užívání přídělcům, mezi kterými byla i obec Jihlava; na tom nemůže nic změnit ani fikce zpětného převzetí přídělů přídělci konstituovaná v rozhodnutí Ministerstva zemědělství o přídělu ze dne
26. 4. 1950, jakož i v zápise o odevzdání lesů a rybníků přídělcům ze dne 30. 6. 1950, neboť tu lze „považovat za toliko operativní rozhodnutí státu“, nic nevypovídající o tom, kdo pozemky fakticky převzal a kdo na nich před 31. 12. 1949 fakticky hospodařil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nepřevzala-li obec Jihlava pozemky a neujala-li se hospodaření na nich do 31. 12. 1949, a stalo-li se tak (pokud vůbec) nejdříve dne 30. 6. 1950, přičemž rozhodnutí o přídělu bylo vydáno až po datu 1. 1. 1950, pak soud prvního stupně správně uzavřel, že nemohou být naplněny ani podmínky uvedené v §2a zákona č. 172/1991 Sb., a nelze tak uzavřít, že vlastnické právo přešlo dle tohoto ustanovení na žalovaného 1); k zápisu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí tudíž došlo nedůvodně a kromě toho i v rozporu s účelem §29 zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jež má za přípustné, neboť soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017. Poukázal na to, že k výkladu §2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3177/11, a to tak, že restituce historického majetku byla v tomto ustanovení založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoli na jeho reálném výkonu. Dovolatel dovozuje, že v řízení prokázal existenci přídělu ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb., takže k přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo bez ohledu na to, zda s nimi bylo hospodařeno či nikoli, tj. že pro přechod vlastnického práva nebylo podstatné hospodaření s tímto majetkem, které nebylo uskutečněno, a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona, tedy existence tzv. historického vlastnictví obce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 672/2013). Dovolatel je tudíž přesvědčen o tom, že předmětné pozemky na něj přešly dnem 1. 7. 2000 ex lege podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť byly v majetku České republiky a právo hospodaření k nim náleželo Lesům České republiky, s. p., tzn., že byly naplněny všechny podmínky dané zákonem pro přechod vlastnického práva na něj. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za niž jedná zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) je přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to aplikace §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., se zřetelem k tomu, zda předpokladem přechodu vlastnického práva k nemovitostem z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle tohoto ustanovení je okolnost, že obec pozemky fakticky převzala a hospodařila na nich před 31. 12. 1949, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu (i judikatury Ústavního soudu).
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného 1) je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Zákonem č. 114/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, bylo (mimo jiné) do tohoto zákona vloženo Čl. I. ustanovení §2a.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2000, tedy ve znění zákona č. 114/2000 Sb., do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí,
je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4). Ustanovení §2 odst. 4 a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně (odst. 5).
K výkladu §2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil Ústavní soud v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12, tak, že „restituce historického majetku byla v §2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle
§1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2“)“.
Účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, a ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012). Účelem zákona č. 114/2000 Sb. se stalo - jak patrno i z jeho §2a odst. 2 - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 450/2004, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015).
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů mimo jiné z toho, že předmětné pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, že jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 20. 3. 1948, č. j. 7325/48-IX/R 12, a ze dne 10. 9. 1948, č. j. 93083/48-IX/B-23, zápisu o převzetí ze dne 21. 9. 1948 a oznámení Ministerstva zemědělství adresovaného Krajskému soudu civilnímu v Brně a Kanonii Praemonstrátů v Nové Říši ze dne 20. 4. 1948. Dne 26. 4. 1950 vydalo Ministerstvo zemědělství pod č. j. 26.253/49-IX/B 23 rozhodnutí o přídělu lesního a rybničního majetku a odevzdání přídělcům; v tomto rozhodnutí, adresovaném Krajskému národnímu výboru v Jihlavě, se ve věci velkostatku Nová Říše vlastníka Kanonie Premostrátů v Nové Říši mimo jiné uvádí: „Ministerstvo zemědělství přezkoušelo přídělový plán lesní a rybniční půdy…a rozhodlo, že lesní a rybniční nemovitosti tohoto souboru určené pro příděl budou přiděleny podle sestavení uvedeného v připojené příloze. Převzetí nemovitostí od vlastníků ke dni 1. 10. 1948 bylo provedeno dne 18. 9. 1948 a převzaté nemovitostí byly odevzdány podniku Státní lesy jednak jako přídělci, jednak do správy, pokud jde o lesy, které se přidělují jiným přídělcům. Odevzdání těmto přídělcům k témuž dni, tj. ke dni 1. 10. 1948 provede v zastoupení ministerstva zemědělství tamní oddělení pro pozemkovou reformu“. Z přílohy tohoto rozhodnutí, v níž je uveden přehled přídělových jednotek, je jako přídělce jednotek Les Bukovný v k. ú. XY (57,95 ha), Les Podlomky (11,44 ha) v k. ú. XY a XY v k. ú. XY (0,59 ha) označena obec Jihlava.
Ke dni 10. 12. 2007 (stejně jako ke dni 1. 7. 2000) byly podle zjištění soudů obou stupňů předmětné pozemky ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávaly Lesy České republiky, s. p., s jejichž souhlasem byl žalovaný 1) zapsán do katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle zákona č. 172/1991 Sb.
Ustálená judikatura soudů dospěla k závěru, že byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne
25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Tyto právní závěry, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit, se zcela nepochybně uplatní i v dané věci ohledně rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne
26. 4. 1950, č. j. 26.253/49-IX/B 23, včetně jeho přílohy, která je jeho nedílnou součástí, v níž je uveden přehled přídělových jednotek, přičemž jako přídělce jednotek Les Bukovný v k. ú. XY (57,95 ha), Les Podlomky (11,44 ha) v k. ú. XY a XY v k. ú. XY (0,59 ha) je označena obec Jihlava, a to ke dni 1. 10. 1948. Protože tento správní akt byl vydán v mezích pravomoci tehdejšího Ministerstva zemědělství jakožto příslušného správního orgánu, jak též odvolací soud dovodil (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud v daném řízení oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, byť k převzetí předmětných pozemků došlo až po 1. 1. 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření.
Jde-li pak o otázku podmínění přechodu vlastnického práva na obce dle §2a zákona č. 172/1991 Sb. existencí držby či faktickým hospodařením na nemovitostech před
31. 12. 1949, judikatura dovolacího soudu konstantně dovozuje, že nemovitosti, které byly obci přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb., přechází do jejího vlastnictví na základě
§2a zákona č. 172/1991 Sb. bez ohledu na to, zda je k uvedenému datu držela či na nich hospodařila (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018). Převzetí přiděleného majetku obcí do držby či její faktické hospodaření s ním není tudíž v těchto případech pro naplnění podmínek přechodu podle citovaného ustanovení určující.
Nad rámec podaného dovolání, avšak k názoru žalobkyně uvedenému v žalobě, že „nedošlo k intabulaci, tj. k zápisu vlastnického práva žalovaného 1) do příslušné vložky pozemkové knihy“, je možno odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 1/95, a na závěry v něm uvedené, podle nichž […]„byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip. Po účinnosti uvedeného občanského zákoníku zůstalo tedy jedinou podmínkou nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.“.
V odvolacím soudem odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
26. 10. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2212/2004, a ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, se uvádí, že §2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily. Zmíněná rozhodnutí tudíž nejsou s výše odkazovanými judikáty v žádné kontradikci. Totéž lze uvést i ohledně usnesení zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, jímž byl řešen zcela odlišný případ, v němž se příděl měl odehrát podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nikoli dle zákona č. 142/1947 Sb. jako v řešené věci.
Názor odvolacího soudu, že přechodu předmětných pozemků (byly-li původně před svým přidělením obci historickým majetkem církve) do vlastnictví žalované obce podle
§2a zákona č. 172/1991 Sb. (šlo-li o majetek přídělový) bránil §29 zákona o půdě, je nesprávný, jak ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či aktuálně např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016).
Žalovaný 1) tedy v řízení prokázal existenci přídělu označeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství, včetně jeho přílohy, ve smyslu §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z hlediska §2a zákona č. 172/1991 Sb., lze soudit i z toho, že šlo o majetek přidělený obci podle zákona č. 142/1947 Sb. [srov. §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 892/2015, a ze dne
16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2015].
Dovolací soud pak ve své judikatuře taktéž dovodil - přihlížeje k tomu, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku (k restitučnímu charakteru
§2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1144/2011, nebo jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2627/2014) prostupuje výkladový princip in favorem restitutionis (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 274/04, a ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10) - že určité dobově podmíněné deficity v postupu orgánů (v daném případě Ministerstva zemědělství) v poválečném období při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům navracen - nemohou jít k tíži obcím [žalovanému 1)], směřoval-li příděl materiálně do jejich hospodářské sféry (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto jeho rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou stupňů závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu