ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1167.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1167/2020-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 66/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2019, č. j. 61 Co 305/2019-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.716,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Hartmanna, advokáta se sídlem v Praze 5, Sokolovská 5/49.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 4. 2019, č. j. 7 C 66/2018-348 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2020, č. j. 7 C 66/2018-480), jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu o převodu pozemků v katastrálních územích XY, ve výroku blíže identifikovaných, jako náhradních podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva, zda byly naplněny předpoklady k uspokojení nároku oprávněné osoby převodem jí vybraných pozemků mimo veřejnou nabídku náhradních pozemků, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019 a sp. zn. 28 Cdo 2759/2019). Konkrétně namítá, že žalobkyně (ani její právní předchůdkyně) nebyla dostatečně aktivní, zatímco na straně žalované nelze shledat prvky liknavosti či svévole, zdůrazňujíc, že nabídka náhradních pozemků ve veřejných nabídkách měla patřičné kvalitativní i kvantitativní parametry. Současně dovolatelka klade otázku, lze-li výši nároku oprávněné osoby určovat až v řízení o nahrazení projevu vůle, majíc za to, že jde o otázku „hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“. Vyslovuje přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu současně závisí na řešení otázky, „jsou-li závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v řízení o určení výše restitučního nároku (a závěry z rozhodnutí soudů nižších stupňů na něj navazující) závazné i pro nyní projednávanou věc, byť řízení o určení výše restitučního nároku žalobkyně skončilo zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby ze strany žalobkyně“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje (povinné) náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
K otázce, lze-li výši nároku oprávněné osoby, odvozované od ceny odňatých (nevydaných) pozemků, „určovat“ (zjišťovat) v řízení o žalobě na uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání náhradních pozemků, nelze než odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež takový postup bezpečně připouští (z četné rozhodovací praxe dovolacího soudu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Předpokladem úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků je podle ustálené rozhodovací praxe kromě liknavosti, svévole či diskriminace ze strany Státního pozemkového úřadu, resp. dříve Pozemkového fondu ČR (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), aktivního přístupu osoby oprávněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015), vhodnosti požadovaných pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016), též ekvivalentnost nároku oprávněné osoby a ceny požadovaného pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). V řízení o poskytnutí náhradních pozemků jsou tak pro úspěch žaloby rozhodující, mimo jiné, i otázky výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného pozemku (pozemků), které v tomto řízení soud řeší jako otázky prejudiciální (nerozhoduje o nich výrokem rozhodnutí a způsob jejich řešení vždy vyplývá z odůvodnění rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99). Uvedené závěry nejsou v protikladu ani s tou rozhodovací praxí, jež – v případě spornosti nároku oprávněné osoby a jeho výše – současně připouští i žalobu na určení práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, a ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, jakož i ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
Soudní praxe je ustálena v závěru (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003 pod číslem 168, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný pro „všechny orgány“ (tedy i soudy) – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné pro každého – potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ani soud proto (v takových případech) nemůže vycházet z jiného závěru o (ne)existenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a potud není založeno ani na řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených) v situaci, kdy zde – dle odvolacím soudem učiněných zjištění (kdy ani dovolatelka jiné okolnosti v tomto směru netvrdí) – není pravomocného rozhodnutí, jehož výrokem byla by deklarována (ne)existence nároku žalobkyně (potažmo jeho výše), jež by představovalo závazné řešení dané otázky ve vztahu mezi účastníky a v tom rozsahu i pro soud v jiném řízení. [Řízení o žalobě na určení práva – ve vztahu k pozemkům parc. XY v k. ú. XY, vedené účastníky u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 69/2012, bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno bez vydání meritorního rozhodnutí, poté, kdy obě za řízení vydaná pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu byla cestou mimořádných opravných prostředků odklizena (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 28 Cdo 444/2014-79, resp. ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016) a ani naposled zmiňované rozhodnutí odvolacího soudu – usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, č. j. 68 Co 299/2015-190, jímž byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 4. 2015, č. j. 4 C 69/2012-119, svým výrokem otázku existence práva neřeší].
Napadené rozhodnutí – jde-li o řešení předběžné otázky ocenění předmětných pozemků, potažmo kvantifikace nároku – není pak v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, jímž dovolací soud zrušil tehdy dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, č. j. 68 Co 299/2015-154, právě pro nesprávnost řešení otázky ocenění označených pozemků (jako pozemků zemědělských) a v němž současně vyslovil závěr, že rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu [srovnej §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě] v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby. Současně však není vyloučeno, aby byla povaha pozemků pro ony dva účely (ve snaze o maximální nápravu historických majetkových křivd) hodnocena poněkud odlišně, tj. aby nemovitost k určitému okamžiku byla vnímána jako zemědělská z pohledu §30 zákona o půdě (jsouc v době přechodu na stát zemědělsky využívána, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, popřípadě jeho rozsudek ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015) a současně byla při určování výše náhrady dle §14 odst. 1 a §28a zákona o půdě k témuž momentu posuzována coby pozemek určený k zastavění (existovala-li kupříkladu schválená územně plánovací dokumentace determinující budoucí využití pozemku nebo byla-li nemovitost vykupována za účelem následně realizované výstavby, srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4375/2015, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, a ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2552/2016).
K otázce ocenění odňatých (oprávněné osobě nevydaných) pozemků parc. XY v k. ú. XY jako stavebních lze pak poukázat i na další (ustálenou) rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr odvolacího soudu o stavebním charakteru předmětných (odňatých a nevydaných) pozemků přitom vychází ze skutkových zjištění, že tyto byly od roku 1950 v užívání JZD v Řeporyjích, jehož členem byl i právní předchůdce žalobkyně (její otec V. K.), přičemž dne 10. 10. 1975 bylo rozhodnuto o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, a to na základě územního rozhodnutí ze dne 11. 6. 1974, přičemž stavební povolení pro výstavbu Pražského silničního okruhu v úseku XY, bylo vydáno dne 16. 11. 1977 a vztahovalo se i na předmětné pozemky, kdy na nich plánovaná výstavba byla následně i realizována, a jež žalobkyně (a její právní předchůdkyně) převedla na stát kupní smlouvu uzavřenou dne 26. 5. 1989. Z těchto skutkových zjištění pak rezultující závěr odvolacího soudu, že se stát chopil držby předmětných pozemků v roce 1974 právě v souvislosti s vydáním územního rozhodnutí ze dne 11. 6. 1974, kdy v dané době šlo již prokazatelně o pozemky určené (územním rozhodnutím) k zastavení (k čemuž i bezprostředně poté došlo) a tudíž je třeba takové pozemky ocenit jako pozemky stavební, koresponduje konkluzím vysloveným ve shora odkazovaných rozhodnutích.
Argumentace dovolatelky ve prospěch závěru, že se stát ujal držby předmětných pozemků již v roce 1950 (kdy pozemky nebyly určeny k zastavění), předpokládá jiná než odvolacím soudem učiněná zjištění (jež odvolací soud ve věci učinil na podkladě hodnocení v řízení provedených důkazů) a v tomto směru uplatněné námitky tedy také nemohou založit přípustnost dovolání, jestliže ani nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nelze tudíž přitakat ani té argumentaci dovolatelky, že se soudy nezabývaly otázkou výše restitučního nároku žalobkyně, případně že tak činily v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe. A obstojí-li pak – jako souladné s judikaturou – konkluze odvolacího soudu, že předchůdci žalobkyně odňaté a nevydané pozemky je nutno ocenit jako pozemky stavební (částkou 3.377.247 Kč), nehrozí pak logicky ani riziko přečerpání restitučního nároku (se zřetelem na zjištěnou hodnotu převáděných pozemků v částce 3.367.655,65 Kč, se zřetelem na zjištění, že restituční nárok žalobkyně dosud nebyl uspokojen ani částečně) a tedy vznik bezdůvodného obohacení žalobkyně.
K současně nastolené otázce, zda byly naplněny podmínky k tomu, aby se žalobkyně (oprávněná osoba) mohla u soudu důvodně domáhat převodu konkrétních vybraných pozemků, jež nebyly zahrnuty do veřejné nabídky náhradních pozemků, lze pak znovu poukázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), podmiňující uvedený postup zjištěními o liknavém, svévolném či diskriminujícím postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad); k tomu znovu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Za svévolný lze pak podle rozhodovací praxe považovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce provázáno posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Vytýkaným defektem úvaha odvolacího soudu v dané věci netrpí. Odvolacím soudem přijaté závěry vztahující se k důvodům, pro které dosud nedošlo k ani částečnému uspokojení nároku žalobkyně (a byla-li toho hlavní příčinou liknavost, svévole či diskriminace ze strany povinné) vycházejí z individuálního a komplexním posouzení věci (kdy soudy nikterak neizolují ani nepřeceňují otázku kvalitativních a kvantitativních parametrů náhradních pozemků zařazovaných do veřejných nabídek, k níž se dovolatelka upíná), nejenom s akcentem na dobu prodlení s upokojením restitučního nároku, jehož uspokojení zásadně předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek, zde žalovaná (její předchůdce) ztěžovala právě nesprávným oceněním restitučního nároku, o jehož přecenění žalobkyně (tehdy společně se svými právními předchůdkyněmi – matkou a sestrou) aktivně a dlouhodobě usilovala (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Korektní pak není ani argumentace žalované důvody usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2018, č. j. 64 Co 151/2018-134, jímž byl zamítnut návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, o němž bylo soudy rozhodováno bezprostředně po podání žaloby a bez dokazování (a kdy až po ve věci provedeným dokazováním byly zjištěny skutečnosti o důvodnosti podané žaloby).
Závěry odvolacího soudu nejsou v kontradikci ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019), v nichž dovolací soud v tehdy projednávaných, skutkově odlišných věcech jiných účastníků jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu aproboval tehdy učiněné závěry o nedůvodnosti žaloby na vydání náhradního pozemku v situacích, kdy oprávněné osoby byly zcela pasivní a veřejné nabídky pozemků ignorovaly z ryze subjektivních důvodů, zatímco liknavost, svévole či diskriminace ze strany žalované nebyly v těchto řízeních jakkoliv prokázány.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nebyly neplněny.
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 21.780 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 4.636,80 Kč, tj. celkem 26.716,80 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu