ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.13.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 13/2020-722
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti žalovaným 1. J. H. , nar. XY, a 2. M. H. , nar. XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o 1.256.057,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 90/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. května 2019, č. j. 83 Co 12/2018-667, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 16.504,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Filipa do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 16 C 90/2009-437, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně uhradit žalobci 1.269.512,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 522.487,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Ve většině tak vyhověl žádosti žalobce o vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným mělo dostat v období od 26. 6. 2006 do 31. 5. 2017 užíváním specifikovaných pozemků včetně budovy na jednom z nich nad rámec jejich spoluvlastnického podílu. Žalobce i žalovaní jsou spoluvlastníky dotčených nemovitostí, přičemž každé ze stran tohoto sporu náleží podíl ve výši ideální poloviny. Žalobce je právním nástupcem bývalého spoluvlastníka – syna žalovaných, jehož podíl získala příklepem v exekuční dražbě matka žalobce, která jej svému synovi později darovala. Současně žalobci postoupila i pohledávky, jež měla vůči žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení. Jestliže žalovaní žalobci nepředali klíče od spoluvlastněného domu a neumožňují mu užívání předmětu jeho vlastnictví, bezdůvodně se tím na jeho úkor obohacují ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť mezi nimi a žalobcem nedošlo k uzavření dohody ohledně užívání společné nemovitosti. Na řečeném ničeho nezmění ani fakt, že dům nevyužívají v celém rozsahu (dle skutkových zjištění není první podlaží domu nikým obydleno). Výši bezdůvodného obohacení stanovil soud za pomoci znaleckých posudků jako ekvivalentní v místě a čase obvyklému nájemnému.
K odvolání žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 83 Co 12/2018-667, v rozsahu výroku I., jímž bylo žalovaným uloženo zaplacení částky 1.256.057,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím, potvrdil (výrok I.), v části tohoto výroku týkající se 13.455 Kč s konkretizovaným příslušenstvím je změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III.) i o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.). Dokazování provedené okresním soudem doplnil posudkem znaleckého ústavu 1. Znalecká a. s. a nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž jinak vycházel, dodal, že mezi žalovanými a jejich synem (právním předchůdcem žalobce) byla uzavřena ústní dohoda spoluvlastníků o užívání společné věci. Ve vztahu k projednávané kauze shrnul, že žalovaní mají předmětné nemovitosti kompletně ve své dispozici, přičemž žalobci (dříve jeho právní předchůdkyni) brání v přístupu na ně, respektive do domu, podmiňujíce jej nezbytnými stavebními úpravami budovy. Kvitoval proto závěr okresního soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na jejich straně. Na věci nic nemění ani stavební řešení společného domu, ani dohoda dřívějších spoluvlastníků, nemůže-li tato aktuálního spoluvlastníka zavazovat pro nastalé podstatné změny poměrů. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku rozporu uplatňovaného práva s dobrými mravy, spojují-li ji žalovaní s okolnostmi, za nichž žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně spoluvlastnický podíl nabyli, jež provázely exekuční řízení, či s nedostatky znaleckého posudku vyhotoveného v exekučním řízení. Naopak zdůraznil postoj žalobce i jeho matky, již se aktivně domáhali výkonu svých práv. Kvituje základ úvahy okresního soudu při určení výše bezdůvodného obohacení, je-li založena na závěrech znaleckého posudku, korigoval toliko její výpočet, jakož i nárok žalobce na příslušenství.
Proti tomuto rozhodnutí (pouze ve výroku I., jímž jim byla uložena povinnost k plnění) brojí žalovaní dovoláním. Přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřují v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V rámci svého podání znovu líčí skutkové poměry projednávané kauzy, zejména akcentují okolnosti exekučního řízení a roli žalobce a jeho matky v něm. Především namítají rozpor žalobcem uplatňovaného práva s dobrými mravy, odkazujíce výslovně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2700/15. Nesouhlasí s názorem, že žalobci brání v realizaci jeho práva svou nesoučinností, naopak zdůrazňují, že je to právě žalobce, jenž o využití předmětu spoluvlastnictví nejeví zájem. Vzhledem k řečenému pokládají za nesprávný právní názor odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení dovolatelů na úkor žalobce. Rovněž upozorňují, že nepřiznal-li krajský soud žalobci náhradu nákladů řízení mimo jiné s ohledem na skutkové okolnosti věci, měla se obdobná úvaha projevit i při rozhodování o samotném předmětu řízení, respektive v posouzení souladu žalobcova práva s dobrými mravy. Odvolacímu soudu konečně vytýkají, že se dostatečně nezabýval všemi v řízení předloženými znaleckými posudky, jež vzájemně nevyhodnotil, což vedlo k vydání nepřezkoumatelného, a tedy protiústavního (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1464/13) rozhodnutí.
V souvislosti s předestřeným žádají odklad vykonatelnosti a právní moci dotčeného rozsudku, jeho následné zrušení v napadené části a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřil žalobce, přisvědčuje rozhodnutí odvolacího soudu, navrhl podání žalovaných odmítnout, respektive zamítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Z nesouhlasu žalovaných se závěrem o vzniku bezdůvodného obohacení nelze na přípustnost mimořádného opravného prostředku ve shora vylíčeném smyslu usuzovat. Dovolatelé namítají nedostatek součinnosti ze strany žalobce, případně jeho matky, jenž je příčinou neužívání předmětných nemovitostí v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Při své argumentaci ovšem zjevně vychází z odlišného skutkového stavu, než který byl nalézacími soudy zjištěn. Zpochybnění právního řešení kauzy, jež je založeno na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud, není možné považovat za uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z další judikatury viz např. usnesení téhož soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1857/2017). K právě řečenému lze doplnit, že právní posouzení věci odvolacím soudem stran úsudku o vzniku bezdůvodného obohacení žalovaných odpovídá v judikatuře konstantně přijímané tezi, dle níž dojde-li k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok na náhradu za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči danému spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu; v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení (blíže k tomu viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3709/2017, jakož i v něm citovanou judikaturu – především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, či jeho závěry rozvádějící rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přisvědčit nelze mínění dovolatelů o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu v otázce poměřování uplatněného práva korektivem dobrých mravů. Dle konstantní judikatury se v případě §3 odst. 1 obč. zák. [stejně tak jako §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014] jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby tuto podle svého uvážení v každé jednotlivé věci sám vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě prokazovat, že tato opodstatňují v konkrétním případě závěr, dle něhož je výkon práv s dobrými mravy opravdu v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Je-li poznání rozhodných skutečností doménou především nalézacích soudů, omezuje se role Nejvyššího soudu co do eventuální korekce úvah soudů nižších stupňů na základě nich vystavěných toliko na hodnocení jejich přiměřenosti (k tomu viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, nebo ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018). V řešeném případě není důvodu považovat posouzení řečeného aspektu sporu odvolacím soudem za jakkoliv nepatřičné, zohlednil-li komplexně individuální specifika věci včetně aktivní snahy žalobce domoci se výkonu svého práva a vědomosti žalovaných o účasti žalobce na spoluvlastnickém vztahu, přičemž se vyjádřil i k relevanci okolností exekučního řízení, v jehož důsledku žalobce (jeho matka) spoluvlastnický podíl nabyl. Nesouhlas dovolatelů se pak soustředí právě na konkluze, jež jsou svou povahou skutkové, což ovšem, jak bylo shora poznamenáno, nelze mít za kvalifikovanou dovolací argumentaci způsobilou přivodit přípustnost mimořádného opravného prostředku.
K odklonu od judikatury nedošlo ani ve vztahu k dovolateli výslovně zmíněnému nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, v němž je akcentováno řádné vypořádání námitky rozporu uplatňovaného práva s dobrými mravy a dostatečné zohlednění všech rozhodných okolností, jež v řízení vyjdou najevo. Odvolací soud se v rámci své úvahy komplexně zabýval veškerými podstatnými faktory, na základě nichž dospěl k závěru, že výkon žalovaného práva rozporným s dobrými mravy není.
Lichou se pak jeví domněnka žalovaných, podle níž nepřiznal-li odvolací soud žalobci náhradu nákladů řízení s odkazem mimo jiné na situaci, za niž žalobce svůj spoluvlastnický podíl nabyl, měl ze stejné příčiny shledat žalobcem uplatňované právo na vydání bezdůvodného obohacení právě rozporné s dobrými mravy. Posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř., jimiž jsou zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků řízení, jakož i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 248/2018), totiž nelze bez dalšího ztotožňovat s hodnocením faktorů v intencích §3 odst. 1 obč. zák., a automaticky tak dovozovat, že aplikace moderačního práva soudu ve vztahu k náhradě nákladů řízení, byť mimo jiné odůvodněná okolnostmi sporu, jež soud nepovažuje za zcela odpovídající mravním zásadám, opodstatňuje bez dalšího odepření uspokojení žalobcova nároku s odkazem na korektiv dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.), respektive upření právní ochrany zjevnému zneužití práva (§8 o. z.).
Brojí-li žalovaní proti neřádnému zvážení konfrontace znaleckých posudků provedených v řízení, míří svou argumentací toliko proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem také nemůže přípustnost dovolání založit (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017). Avizováním údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak žalovaní vytýkají takzvanou vadu řízení, k níž by však Nejvyšší soud mohl přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4222/2015). K poukazu dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, a k dovozované protiústavnosti nedostatečně zdůvodněného rozhodnutí krajského soudu sluší se rovněž dodat, že ani v tomto směru odvolací soud nepochybil, aproboval-li postup soudu prvního stupně, jenž při určení výše bezdůvodného obohacení korektně vycházel z revizních znaleckých posudků (srov. str. 20 – 23 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 29 a 30 rozsudku krajského soudu), jejichž závěry měl za přesvědčivé, dostatečně vysvětlené a prosté jakýchkoliv nedostatků. Úvahy odvolacího soudu je tak v tomto směru možné mít za souladné s ustálenou judikaturou věnující se problematice hodnocení znaleckých posudků (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014). Lze-li pak jeho postup bez potíží přešetřit, jakož i proti němu vznášet dovolací argumentaci, nemůže být klasifikován jako nepřezkoumatelný (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
Z právě vylíčeného se tedy podává, že dovolateli naříkané posouzení artikulovaných aspektů sporu ze strany odvolacího soudu odpovídá konstantní judikatuře. Nepředložili-li dále ve svém podání jinou otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.340 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 16.504,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu