ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1957.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1957/2020-646
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) E. A., nar. XY, bytem XY, b) J. M., nar. XY, bytem XY, c) H. P., nar. XY, bytem XY, a d) A. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, a e) A. C., nar. XY, bytem XY, a f) M. R., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 1686/13, proti žalovanému Muzeu hlavního města Prahy , IČ 00064432, se sídlem v Praze 1, Kožná 475/1, zastoupenému JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení 479 835,50 Kč s příslušenstvím a 42 381,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 231/2013, o dovolání žalobců a) – d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019, č. j. 12 Co 237/2019-606, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému jsou na náhradě nákladů dovolacího řízení povinni zaplatit žalobkyně a) částku 2 245,40 Kč, žalobce b) částku 4 493,30 Kč a žalobkyně c) a d), každá částku 2 995,10 Kč, to vše k rukám advokáta JUDr. Jiřího Linke do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 12 Co 237/2019-606, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 12. 2018, č. j. 42 C 231/2013-499, potvrdil ve výroku II., jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu, ve kterém se žalobci vůči žalovanému domáhali zaplacení – žalobkyně a) částky 80 423,20 Kč s příslušenstvím, žalobce b) částky 160 846,40 Kč s příslušenstvím, žalobkyně c) a d) částek po 107 231 Kč s příslušenstvím a žalobce e) [právní předchůdce nynějších žalobců e) a f)] částky 39 164,10 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladových výrocích III. a IV. (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. přitom soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 4 252,80 Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 8 506,90 Kč s příslušenstvím, žalobkyním c) a d) částky po 5 672,10 Kč s příslušenstvím a žalobci e) částku 3 217,50 Kč s příslušenstvím.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali v celém jeho rozsahu dovolání žalobci a) – d). Vytýkali, že skutková zjištění o výši obvyklé úplaty za pronájem domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY (dům XY), užívaného v rozhodném období (od 1. 1. 2012 do 20. 11. 2013) žalovaným nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čerpaly soudy nižších stupňů z „procesně nepoužitelného“ revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o., jehož vypracování soud prvního stupně zadal dříve, než vyslechl znalce Ing. Ladislava Kubíka, coby zpracovatele znaleckého posudku předloženého za řízení dovolateli. Měli za to, že se tím odchýlily od usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 470/20. Namítali dále, že se soudy nižších stupňů přijaté závěry o výši obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti odchylují od konkluzí vyslovených v pravomocných rozsudcích řešících totožnou otázku toliko za jiná období. Za procesně nekorektní pak považovali, že soudy nižších stupňů těmito rozsudky neprovedly důkaz. Konečně měli za to, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily znalecké posudky, jimiž bylo za řízení prováděno dokazování. Mínili, že se tím odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010.
Žalobci e) a f) se ztotožnili s obsahem odvolání žalobců a) – d).
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Proti části výroku I. napadeného rozsudku, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby právního předchůdce žalobců e) a f) o zaplacení částky 39 164,10 Kč s příslušenstvím, není dovolání žalobců a) – d) subjektivně přípustné. Z povahy dovolání jako opravného prostředku totiž plyne, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013 , ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 134/2016 , či ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 časopisu Soudní judikatura). V poměrech dovolatelů (žalobců a/ – d/) však ta část výroku I. napadeného rozsudku, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby právního předchůdce žalobců e) a f) o zaplacení částky 39 164,10 Kč s příslušenstvím, zjevně žádnou (rozhodnutím dovolacího soudu odstranitelnou) újmu nepůsobí, pročež muselo být dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 3, věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto; krom toho byl rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu napaden v části týkající se samostatného výroku o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč (viz §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba dále poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé žel žádnou otázku práva hmotného nebo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu řešenou otázku práva procesního (na jejímž vyřešení by tak napadené rozhodnutí záviselo) dovolacímu přezkumu nepředestírají.
Vytýkají-li, že odvolací soud své skutkové závěry opřel o „procesně nepoužitelný“ důkaz (revizní znalecký posudek ze dne 18. 7. 2016, č. N33365/16, vypracovaný znaleckým ústavem EQUITA Consulting, s. r. o.) a nesprávně hodnotil dokazování provedené znaleckými posudky, polemizují zjevně se skutkovými a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je přitom ustálená v tom smyslu, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
Znalecký posudek je pak jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
Odvolací soud tudíž zcela v souladu s citovanou judikaturou shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž k důkazu provedené znalecké posudky (ze dne 9. 10. 2014, č. 1071-12/2014, včetně doplnění ze dne 27. 2. 2015, č. 1087-07/2015, vypracovaný znaleckým ústavem Institut regionálních informací, s. r. o., ustanoveným soudem; ze dne 5. 2. 2015, č. 1919-6/2015, a ze dne 28. 4. 2015, č. 1930-17/2015, vypracovaný znalcem Eduardem Hölzelem, předložený žalovaným; a ze dne 1. 12. 2014, č. 4028-93/2014, vypracovaný znalcem Ing. Ladislavem Kubíkem, předložený žalobci) hodnotil právě i se zřetelem k obsahu výpovědí znalců podílejících se na jejich zpracování (zpracovatelka znaleckého posudku vypracovaného Institutem regionálních informací, s. r. o. Ludmila Kadlecová a znalec Eduard Hölzel byli vyslechnuti při jednání konaném dne 15. 5. 2015, znalec Ing. Kubík a zpracovatel revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting, s. r. o. Ing. Marek Pol pak byli vyslechnuti při jednání konaném dne 16. 12. 2016). Jestliže přitom potřeba přezkoumání předložených znaleckých posudků, jež se ve svých závěrech podstatně rozcházely (některým byla vytýkána i metodologická vadnost), vyvstala dříve, než byl vyslechnut znalec Ing. Kubík, soud prvního stupně nikterak nepochybil, zadal-li – i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení
– znaleckému ústavu EQUITA Consulting, s. r. o. (aniž vyčkal výslechu znalce Ing. Kubíka) vypracování revizního znaleckého posudku, ukládaje mu, aby se zevrubně vyjádřil i ke znaleckým posudkům jak znalce ustanoveného soudem, tak znalců navržených stranami. Soudy nižších stupňů pak vypracovaný revizní znalecký posudek zhodnotily v souladu s výše citovanou judikaturou a řádně vysvětlily, z jakého důvodu čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného v rozhodném období právě z tohoto důkazu (znalecký ústav vyčerpal úkol v rozsahu, v jakém mu byl zadán, přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, a jeho závěry byly podloženy výsledky řízení; náležitě se přitom vypořádal i s ostatními znaleckými posudky, jimiž bylo v řízení prováděno dokazování).
Namítají-li dovolatelé dále, že nebyl proveden jimi navrhovaný důkaz sdělením obsahu rozsudků řešících otázku výše obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti v jiných obdobích, dlužno předně uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňují na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtka dovolatelů ostatně postrádá relevanci. Soud totiž není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, v závislosti na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, a ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006), což odvolací soud v posuzované věci učinil (viz odst. 44 rozsudku soudu prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkazuje). Je nadto zjevné, že závěry o výši obvyklého nájemného za jiná období (jež nejsou předmětem posuzovaného řízení) nebyly pro soudy nižších stupňů (vycházející z jimi provedeného a hodnoceného dokazování) v tomto řízení závazné; nehledě na to, že se výše obvyklého nájemného v závislosti na vývoji tržního prostředí v čase zpravidla mění.
Vytýkají-li dovolatelé konečně vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dlužno dodat, že ani prostřednictvím takto vytýkané vady řízení na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (z něhož vyplývá, jaké rozhodné skutkové okolnosti vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy i jak byla věc posouzena po právní stránce) nadto nevykazuje deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelů; tomu ostatně nasvědčuje (mimo jiné) i skutečnost, že dovolatelé na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byli schopni zformulovat dovolací důvody (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014, či dovolateli odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 470/20).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců a) – d) bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokáta ve výši 10 220 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 12 729 Kč (z této částky připadá na žalobkyni a/ 2 245,40 Kč, na žalobce b/ 4 493,30 Kč a na žalobkyně c/ a d/ po 2 991,10 Kč).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 8. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu