ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2555.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2555/2020-1168
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) O. K. , narozené XY, bytem XY, b) I. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti MELIDA, a. s. , se sídlem ve Špindlerově Mlýně 281, identifikační číslo osoby: 24166511, zastoupené Mgr. Jitkou Artico, advokátkou se sídlem v Praze 6, Bělohorská 186/161, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 38/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2020, č. j. 19 Co 302/2019-701, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-709, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2020, č. j. 19 Co 302/2019-701, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-709, se v části výroku III., kterou byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. června 2019, č. j. 15 C 38/2019-355, o povinnosti žalované uzavřít se žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, nacházejícího se v obci a katastrálním území XY, jakož i ve výroku IV. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 15 C 38/2019-355, jenž je ve vztahu k žalobkyni a) rozsudkem konečným a ve vztahu k žalobkyni b) rozsudkem částečným, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní b) smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY a XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok II.), zastavil řízení ohledně ve výroku individualizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY (výrok III.) a uvedl, že o zbývající části nároku žalobkyně b) a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III. – zjevně chybně nebyl tento výrok soudem prvního stupně označen číslovkou IV). Dále zamítl návrh, kterým se žalobkyně a) domáhala bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok IV.), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni a) k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 31.896,- Kč (výrok V.) a rozhodl, že žalobkyně a) a vedlejší účastník EUC Real Estate a. s. nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
K odvolání žalované proti výrokům I., II. a V. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-701, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 19 Co 302/2019-709, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. a II. - ve vztahu k pozemkům v katastrálním území XY, XY a XY ve výroku konkretizovaným - zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.), v části výroku I. ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.), jinak ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Dále žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni a) k rukám její zástupkyně náklady prvoinstančního řízení ve výši 15.725,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 26.525,- Kč (výrok IV.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a vedlejším účastníkem M. Č. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyň z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyň žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Konstatovaly přitom, že předmětné pozemky (vyjma těch, ohledně nichž vzaly žalobkyně žalobu zpět, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) jsou vhodné k převodu na žalobkyně. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, a následně na těchto pozemcích byla realizována výstavba sídlišť, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku společnosti PROSCON, s. r. o., svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobkyněmi vybraných náhradních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku III.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), popřípadě pro existenci právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Domnívá se, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a liknavost či svévole na straně státu. Za nesprávné (a judikatuře dovolacího soudu odporující) dovolatelka považuje i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud nesprávně ocenil jako pozemky stavební. Má totiž za to, že ke změně charakteru odňatých pozemků došlo bez přičinění původního vlastníka až po jejich přechodu na stát v důsledku vydání územního rozhodnutí, a tudíž ve prospěch žalobkyň nelze započítat navýšení ceny odňatých pozemků zapříčiněné změnou jejich charakteru. Vyjadřuje též přesvědčení, že odvolací soud nedostál své povinnosti posoudit důvody pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), dle stavu nevydaných pozemků v době jejich odnětí, přičemž dle názoru dovolatelky je třeba odlišovat problematiku administrativního začleňování obcí od problematiky uplatnění srážek dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb. Dále upozorňuje, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY je nevhodný k převodu na žalobkyni a) jako pozemek náhradní, jelikož tvoří funkčně související areál s lyžařským vlekem K., jenž by bez využití zmíněného pozemku postrádal svůj hospodářský smysl. V této souvislosti připomíná, že poskytování prostoru pro sportovní vyžití obyvatel je ve veřejném zájmu, přičemž pro sportovní účely je tento pozemek zatížen právy třetích osob. Navíc podotýká, že přes tento pozemek vede stavba dopravní infrastruktury, která brání jeho zemědělskému využití i v letním období. Navrhla, aby dovolací soud výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jakož i výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém podrobném vyjádření označily dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnily se s argumentací dovolatelky stran předpokladů pro uspokojení restitučního nároku žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup, charakteru a ocenění odňatých pozemků, jakož i nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jako pozemku náhradního k uspokojení restitučního nároku. Navrhly proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Podáním ze dne 3. 5. 2020, následně doplněným o podání ze dne 13. 5. 2020, do řízení o dovolání vstoupila společnost MELIDA, a. s., jako vedlejší účastnice na straně žalované. Uvedla, že je nájemcem a uživatelem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a tudíž má právní zájem na výsledku řízení. Upozornila, že převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY na žalobkyně brání zákonné překážky – zmíněný pozemek je nedílnou součástí sjezdové trati k lyžařskému vleku K. a navíc přes něj vede veřejně přístupná komunikace. Podotkla, že v daném případě převáží veřejný zájem na poskytování prostoru pro sportovní vyžití obyvatel nad zájmem oprávněné osoby, přičemž rovněž v územním plánu je daný pozemek vymezen jako plocha pro občanskou vybavenost sportovního charakteru – lyžařské sjezdové tratě s doprovodnými stavbami. Domnívá se, že stranou žalující deklarované zemědělské využití pozemku je účelové. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu přinejmenším ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podání společnosti MELIDA, a. s., žalobkyně sdělily, že v tomto podání jsou namítány novoty, které nejsou v dovolacím řízení přípustné, a dále jsou v něm zkreslovány skutkové okolnosti projednávané věci. Mají za to, že společnosti MELIDA, a. s., coby vedlejší účastnici vydáním sporného pozemku žalobkyním nevznikne žádné bezpráví, a trvají proto na odmítnutí, popřípadě zamítnutí, dovolání podaného žalovanou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované, pokud jím byly k řešení předloženy právní otázky ocenění restitučního nároku žalobkyň, možnosti uspokojování restitučního nároku žalobkyň při tvrzeném nedostatku jejich aktivity a liknavosti či svévole žalované při uspokojování restitučního nároku, není přípustné, neboť žalovanou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobkyň nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobkyň bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem PROSCON, s. r. o., v řízení před soudy nižších stupňů mnohonásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou, na němž žalovaná setrvala i poté, co si v roce 2008 sama nechala zpracovat znalecký posudek k ocenění restitučního nároku žalobkyň znalcem Ing. Pavlem Čoudkem, který rovněž daný nárok ocenil v podstatně vyšší částce v porovnání s oceněním provedeným samotnou žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srovnej např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož do současné doby nedošlo zcela k jeho uspokojení, pročež se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu žalované nebylo lze po žalobkyních spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobkyň (resp. jejich právní předchůdkyně) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jenž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází, neboť jediným možným důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci – viz §241a odst. 1 o. s. ř.) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež sporadickou účast žalobkyň ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jejich subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jimi preferovaných lokalitách, nikoliv nesprávné kvantifikaci restitučního nároku (jíž byly žalobkyně v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitovány). Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci.
Pokud jde o ocenění restitučního nároku žalobkyň, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě – v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Pokud dovolatelka naznačuje, že ke změně charakteru pozemku dochází až vydáním příslušného územního rozhodnutí, jeví se vhodným zdůraznit, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval výše naznačený flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná).
Otázka, zda měly dané pozemky charakter pozemků stavebních či zemědělských, je zásadně otázkou skutkovou, nikoliv právní, a jejím prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5381/2015). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem bezprostřední realizace výstavby sídliště, v souladu s územně plánovací dokumentací, nijak se tím od výše uvedené judikatury neodchýlil. Ze shora uvedeného je rovněž zjevné, že rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje ani z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž v této souvislosti poukazuje dovolatelka, podle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka. Žalobkyně totiž nepožadují náhradu za pozemky jiného charakteru, než které jim, respektive jejich právní předchůdkyni, byly odňaty.
Na dovolatelkou předestřené otázce, zda lze v souvislosti s oceněním žalobkyním nevydaných pozemků aplikovat srážky ve smyslu ustanovení přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zjevně založeno není, jestliže odvolací soud – krom obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy – své rozhodnutí zakládá na individuálních skutkových okolnostech případu, tedy že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídlišť, jež „stavebně srostla“ s hlavním městem Prahou a byla napojena na inženýrské sítě, tedy skutečnostech odůvodňujících posouzení, že v daném případě skutkové předpoklady pro aplikaci uvedených srážek naplněny nebyly. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatelka patrně přehlíží, že odvolací soud nehodnotil skutkové předpoklady pro aplikaci namítaných srážek ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, nýbrž ke dni odnětí daných pozemků státem (viz bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud uvedl, že pro aplikaci srážek dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. není důvod, neboť již v době odnětí dotčených pozemků státem územně plánovací dokumentace počítala s vybudováním sídlišť na těchto pozemcích včetně jejich napojení na inženýrské sítě a občanské vybavenosti, přičemž tato výstavba byla v následujících letech realizována).
Naznačuje-li pak snad žalovaná nesouhlas se znaleckými závěry o takovém charakteru odňatých pozemků převzatými soudy nižšího stupně, jež neodůvodňují aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., brojí svými argumenty proti skutkovým zjištěním, jakož i proti způsobu hodnocení důkazů, jež ovšem předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017).
Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou označených rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 – dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, poněvadž v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k výstavbě sídlišť včetně související infrastruktury, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. S ohledem na shora předestřené nemůže přípustnost dovolání založit ani dovolatelkou tvrzený (domnělý) rozpor napadeného rozhodnutí s konkluzemi vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, jež v obecné rovině připouští zohlednění případných specifik pozemků použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ovšem zakládá námitka žalované o nepřevoditelnosti pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (otázka „vhodnosti“ pozemku, jenž žalobkyně nárokují k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Při posuzování existence funkční souvislosti pozemků se stavbou je pak nutno přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud současně podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval i některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby (staveb) není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017). Dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej opětovně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019).
Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nebrání žádná zákonná ani judikaturou dovozená překážka, jsou jeho konkluze s ohledem na požadavky vyslovené výše citovanou judikaturou přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné. Otázku, zda je pozemek součástí areálu, respektive zda je dána jeho bezprostřední souvislost se stavbou a nezbytná nutnost pro užívání stavby, nelze posuzovat pouze s poukazem na jeho umístění v areálu tak, jak to učinil odvolací soud, nýbrž i z pohledu jeho využití a významu pro fungování areálu (lyžařského vleku se sjezdovou dráhou). Jestliže odvolací soud podotýká, že se rovněž jedná o pozemek o malé výměře, pak se jeví vhodným podotknout, že tato okolnost zajisté bez dalšího nevylučuje, že i v takovém případě může být pozemek nezbytně nutný pro řádné fungování areálu.
Dovolací soud se s ohledem na shora uvedený výklad o potřebě zkoumat, zda v poměrech projednávané věci není založena zákonná překážka pro vydání náhradního pozemku pro jeho lokaci v areálu, již nemusel zabývat tvrzením žalované (uplatněným v dovolání), respektive vedlejší účastnice, o existenci stavby dopravní infrastruktury na označeném pozemku či o zatížení pozemku (blíže nespecifikovanými) právy třetích osob.
V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku III. týkající se pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, včetně akcesorického výroku IV. o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (uspokojování restitučního nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku žalobou u soudu pro případ tvrzeného nedostatku aktivity oprávněné osoby, liknavost a svévole žalované při uspokojování restitučního nároku a ocenění restitučního nároku oprávněné osoby) není dovolání přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu