ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3987.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3987/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Společenství vlastníků XY , IČ XY, sídlem XY, zastoupené JUDr. Janem Nohejlem, advokátem se sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3, proti žalovaným: 1) J. K. , narozený dne XY, bytem XY, a 2) S. K. , narozená dne XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o zaplacení částky 571 013 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 297/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2019, č. j. 19 Co 79/2019-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 375 Kč k rukám advokáta JUDr. Marka Nespaly do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 10. 2018, č. j. 18 C 297/2017-90, potvrzen v části výroku I., v níž soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci částku 200 903 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 200 903 Kč od 4. 7. 2017 do zaplacení, a ve zbývající části tohoto výroku byl změněn tak, že se žaloba o zaplacení částky 370 110 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 571 013 Kč od 30. 5. 2017 do 3. 7. 2017 a z částky 370 110 Kč od 4. 7. 2017 do zaplacení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 51 866,90 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 396,30 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovité věci bez právního důvodu. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, případně, že dovolací soud takto položenou otázku dosud neřešil či by ji měl oproti své dosavadní rozhodovací praxi řešit jinak. Dále položil otázku kolize námitky promlčení s dobrými mravy, odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II ÚS 309/95, či ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dovozoval, že tato otázka byla řešena odchylně od ustálené judikatury.
Žalovaní ve svém vyjádření navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání nebytového prostoru – průjezdu ohraničeného dvěma vjezdovými vraty na dvoře domu č. p. XY na pozemku parc. XY v k. ú. XY (dále jen „nebytový prostor“) – bez právního důvodu docházelo jak před, tak i po 1. lednu 2014 (v době od 24. 6. 2009 do 29. 5. 2017), řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto bezdůvodného obohacení zčásti zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 24. 6. 2009 do 31. 12. 2013, a zčásti zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jde-li o bezdůvodné obohacení vzniklé od 1. 1. 2014 do 29. 5. 2017 (srov. část pátá, hlava II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018).
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je přitom těmito zákony stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba (lhůta), subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze tedy právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák.) byl pak rozhodující okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní doba trvala po dobu tří let, respektive deseti let (v případě úmyslného obohacení), od tohoto okamžiku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). Naopak pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) byl rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; nebylo přitom podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Rozhodujícím byl subjektivní moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Běh subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjel od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech, nikoli od okamžiku, kdy byly tyto rozhodné skutečnosti soudem v odůvodnění pravomocného rozhodnutí výslovně konstatovány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2373/2016); subjektivní promlčecí doba přitom trvala dva roky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Obdobně je počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty upraven i v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014, a to konkrétně v §621 o. z., dle něhož okolnosti rozhodné pro počátek běhu této promlčecí lhůty zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Dle §621 ve spojení s §629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta nově stanovena v délce tří let. Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 46/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012.
Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy dovolatelem bylo již dne 14. 8. 2014 vůči žalovaným zahájeno řízení o vyklizení předmětného nebytového prostoru s argumentací, že je užíván bez právního důvodu, dovodil, že byl dovolatel obeznámen s rozhodnými skutečnostmi z hlediska uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (užíváním nebytového prostoru bez právního důvodu) nejpozději při sepsání tohoto žalobního návrhu, pročež počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ztotožnil s uvedeným datem, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není třeba cokoliv měnit, neodchýlil. Ustálené judikatuře současně korespondují závěry odvolacího soudu o tom, že v okamžiku zahájení projednávané věci (dne 15. 8. 2017) byl v důsledku marného uplynutí promlčecí doby (lhůty) promlčen jak nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období do 1. 1. 2014 (uplynutím tří leté objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák., počínající běžet vždy od okamžiku, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo), tak i nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2014 do 14. 8. 2014 (uplynutím tří leté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §621 ve spojení s §629 odst. 1 o. z., jestliže se dovolatel o existenci bezdůvodného obohacení a obohacujících se subjektů dozvěděl nejpozději 14. 8. 2014).
Dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a §8 o. z.) pak zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby (lhůty) výrazně přispěli svým chováním žalovaní, a to až v takové intenzitě, že by šlo z jejich strany o výrazné zneužití práv (např. tím, že by dovolatele udržovali v mylném přesvědčení, že dluh dobrovolně uhradí), pak závěry odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení s dobrými mravy nekoliduje, plně korespondují s výše citovanou judikaturou. Dovolateli totiž nic nebránilo v tom, aby v situaci, kdy žalovaní užívali předmět jeho vlastnictví bez právního důvodu, uplatnil vůči nim včas nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení.
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému nebyly v projednávané věci naplněny (§237 o. s. ř.). Brojí-li pak dovolatel i vůči té části rozsudku odvolacího soudu, v níž mu bylo vyhověno (jíž bylo uloženo žalovaným zaplatit dovolateli částku 200 903 Kč), není k podání dovolání subjektivně legitimován (§218 písm. b/ ve spojení s §243c odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšných žalovaných náleží odměna advokáta za jejich zastupování, za každého z nich v částce 7 856 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 3 363 Kč, celkem tedy 19 375 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu