ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4010.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4010/2019-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. G. , narozené XY, bytem v XY, b) L. H. , narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, za účasti Města Železná Ruda , se sídlem v Železné Rudě, Klostermannovo náměstí 295, identifikační číslo osoby: 00256358, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 62/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2019, č. j. 18 Co 162/2018-516, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Davida Krofty, advokáta se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 6 C 62/2017-370, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Žalobcům rovněž uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalované k rukám jejího zástupce ve výši 38.767,19 Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce ve výši 26.760,11 Kč (výrok III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2019, č. j. 18 Co 162/2018-516, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 11.789,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), přičemž dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům označily za liknavý až svévolný, a tudíž konstatovaly, že restituční nárok žalobců lze uspokojit mimo zákonem předpokládaný postup. Shledaly ovšem, že vydání žalobci vybraného náhradního pozemku brání zákonem stanovená překážka, pročež žalobnímu žádání nevyhověly. Dovodily totiž, že předmětný pozemek je nevhodný k převodu žalobcům jako pozemek náhradní, neboť je z takového převodu vyloučen podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), a podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a to především z důvodu na předmětném pozemku situované cyklostezky coby veřejně prospěšné stavby, jakož i určení předmětného pozemku územním plánem k zastavění čističkou odpadních vod a dotčení daného pozemku stavbou okružní křižovatky na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se zálivem pro autobusovou zastávku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti jeho výroku I.) podali žalobci dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřují v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívají se, že soudy nižších stupňů, jestliže shledaly předmětný pozemek nevhodným k uspokojení restitučních nároků žalobců, měly žalobcům umožnit za použití ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. úpravu žalobního petitu tak, aby bylo možno žalobě vyhovět, neboť řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Na podporu svých tvrzení odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, jenž je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz . Dále upozorňují na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jelikož se odvolací soud nevyjádřil k odvolací námitce žalobců o nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně, a v této souvislosti připomínají rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008,
sp. zn. 32 Odo 1561/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009. Současně dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu o nevhodnosti předmětného pozemku k převodu žalobcům, neboť se jedná o pozemek zemědělsky obhospodařovaný, jehož „nevydatelné“ části lze oddělit geometrickým plánem. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se nesouhlasně vyjádřila žalovaná, jež má za to, že žalobci úmyslně nepodali návrh na změnu žaloby, ačkoli si byli vědomi judikatury, které se nyní dovolávají. Zdůrazňuje také, že s ohledem na právní jistotu nastolenou nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17, je nutné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, považovat za překonané a naopak v souladu se zásadami soukromého práva je povinností žalobců prokázat vydatelnost pozemku, o který se řízení vede, a případně nést důsledky zamítnutí žaloby. Podotýká, že předmětný pozemek je k využití jako náhradní pozemek dle zákona o půdě „extrémně nevhodný“. Současně považuje za nepřijatelné „očišťování“ náhradních pozemků od zákonných překážek postupem oddělování vyloučených částí od původního pozemku geometrickými plány. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 7. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnosti dovolání žalobců nelze přisvědčit pro řešení otázky „vhodnosti“ předmětného pozemku k převodu oprávněným osobám jako pozemku náhradního
(§11a odst. 1 zákona o půdě), jejíž právní posouzení odvolacím soudem je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Výše citované ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (jímž byl zrušen zákon č. 95/1999 Sb.) je obsahově totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z Důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu“ (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
Nejvyšší soud již dříve vyslovil právní názor (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jakož i na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019), podle nějž v případě výluky uvedené v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení §1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle ustanovení §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické infrastruktury).
Z hlediska aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. přitom není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), jestliže se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací [viz §2 odst. 1 písm. l) a n) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů; dále srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018].
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětný pozemek je zastavěn veřejně prospěšnou stavbou – stezkou pro cyklisty a dále že je podle schváleného územního plánu města Železná Ruda určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou – čistírnou odpadních vod a bude dotčen též plánovanou veřejně prospěšnou stavbou – okružní křižovatkou nacházející se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY se zálivem pro autobusovou zastávku, pak je jednoznačné, že převodu předmětného pozemku na žalobce brání zákonná výluka stanovená v ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jak odvolací soud správně dovodil. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani tvrzení žalobců o evidování předmětného pozemku v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost a o jeho zemědělské využitelnosti. Nevyhověl-li odvolací soud s ohledem na konkrétní skutková zjištění návrhu žalobců na vydání části předmětného pozemku oddělené geometrickým plánem, na niž se dle mínění žalobců nevztahuje žádná z překážek převoditelnosti, nelze jeho postup považovat za nepřiměřený skutkovým okolnostem projednávané věci.
Přípustnost dovolání žalobců rovněž nezakládá námitka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací povinností soudem ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. v řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě, v němž soud není vázán petitem žaloby. Uvedenou námitkou dovolatelé vystihují případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
K aplikaci ustanovení §118a o. s. ř. se ovšem sluší v procesních poměrech projednávané věci navíc uvést, že by tak jako tak nepřicházela v úvahu. Jejím prostřednictvím totiž neplní soud poučovací povinnost ve všech případech hrozícího neúspěchu účastníka řízení ve věci, ale pouze tehdy, byl-li by tento neúspěch důsledkem neunesení některé z procesních povinností, povinností tvrzení nebo povinnosti důkazní, popřípadě obou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). V posuzované věci byl skutkový stav věci zjištěn do té míry, že umožnil o podané žalobě rozhodnout na podkladě spolehlivě zjištěného závěru, že žalobci nárokovaný pozemek nelze pro existence zákonné překážky vydat [nikoliv, že by zjištěný skutkový stav tento závěr, popřípadě závěr opačný, (zatím) formulovat neumožňoval].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 2. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu