ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4082.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4082/2019-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 119/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2019, č. j. 26 Co 166/2019-249, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 5. 2019, č. j. 7 C 119/2012-225, tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY v katastrálním území a obci Š. M. (výrok I), a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015).
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení z Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl.ÚS 14/18.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelka, ač obligatorně zastoupena advokátem, ve vztahu k přípustnosti dovolání toliko ocitovala část znění ustanovení §237 o. s. ř. (že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“), aniž by uvedla jakoukoliv judikaturu (rozhodovací praxi) dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím dle jejího mínění odchýlit. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Nad rámec uvedeného sluší se snad k současně vymezenému důvodu dovolání (kdy dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že na straně žalované – ve vztahu k neuspokojenému nároku žalobkyně na bezúplatný převod náhradního pozemku – nelze nalézt prvky liknavosti) uvést i tolik, že napadeným rozsudkem se odvolací soud nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reflektující i rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), z níž vyplývá, že oprávněná osoba, jíž podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné, kdy tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku pozemků lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit pouze tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými osobami, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015).
Obdobně však není možné nahlížet na situaci, neucházela-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10; dále srovnej přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1259/2018 (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 1905/16, resp. usnesením ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. I. ÚS 2934/18), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019].
Také v posuzované věci – jak plyne z odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění – žalobkyně po roce 2008 bez legitimního důvodu zcela rezignovala na uspokojení svého nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, ačkoliv v poměru k jejímu nároku veřejná nabídka pozemků nepostrádala potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry, přičemž následně se zaměřila výlučně na získání jediného individualizovaného pozemku.
K těm námitkám dovolatelky, jimiž zpochybňuje shora uvedené, tedy že postup žalované a jejího předchůdce byl prost liknavosti, svévole či diskriminace a že žalobkyně byla přiměřeně aktivní, sluší se pak připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je otázkou zejména skutkových zjištění, přičemž pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu nelze otevřít a ani vadná skutková zjištění nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jehož uplatněním není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž dovoláním nelze efektivně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.; k tomu znovu srov. např. i důvody již shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí bylo by lze přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); ani vady řízení (nejde-li o spornou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) přípustnost dovolání založit nemohou (shodně například i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“), ve vztahu k tomuto výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání (kdy dovolání nebylo lze projednat již pro jeho vady) nelze s ohledem na rozsah i obsah podaného vyjádření v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 2. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu