ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.966.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 966/2020-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Úpice , se sídlem v Úpici, T. G. Masaryka 1, IČ 47462728, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) Městu Úpice, se sídlem v Úpici, Pod Městem 624, IČ 00278386, zastoupenému JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 1024/11a, IČ 69797111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, a 3) Lesům České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČ 42196451, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 C 239/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 19 Co 193/2019-363, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., advokáta se sídlem v Brně, Lidická 57.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. rozsudku ze dne 19. 11. 2019, č. j. 19 Co 193/2019-363, potvrdil ve výrocích II. až VI. (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 2. 2019, č. j. 16 C 239/2015-288 [jímž byla zamítnuta žaloba (po připuštění její změny), kterou se žalobkyně domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 1088/3, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1088/2 geometrickým plánem pro průběh hranice určené soudem č. 1890-377/2018 vyhotovitele společnosti Geodézie Dvůr Králové s. r. o., a vlastníkem pozemku parc. č. 1090/10, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1090/1 geometrickým plánem pro průběh hranice určené soudem č. 1890-377/2018 vyhotovitele společnosti Geodézie Dvůr Králové s. r. o., oba v k. ú. Úpice, zapsané na listu vlastnictví č. 10001 pro k. ú. Úpice, vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, s právem hospodařit s těmito nemovitými věcmi jako majetkem státu pro Lesy České republiky s. p., a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení ve výši 13.700 Kč, nahradit náklady řízení žalovanému 1) ve výši 64.935 Kč k rukám jeho zástupce, žalované 2) ve výši 3.900 Kč a žalovanému 3) ve výši 1.200 Kč] a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému 1) ve výši 11.394,21 Kč k rukám jeho zástupce, žalované 2) ve výši 1.198 Kč a žalovanému 3) ve výši 300 Kč (výrok II.)
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určení, že žalovaná 2) je vlastníkem geometrickým plánem oddělených částí označených pozemků, původně pozemků PK č. 1090/1 a PK č. 1090/2, které z jejího právního předchůdce Katolického farního kostela sv. Jakuba v Úpici přešly na stát bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), odůvodněné tím, že v katastru nemovitostí je v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), zapsán jako jejich vlastník žalovaný 1), ačkoliv nebyly splněny podmínky dle §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, takže evidenční zápis v katastru nemovitostí byl v jeho prospěch proveden v rozporu s tímto zákonem. Jestliže blokační ustanovení §29 zákona o půdě, zakazovalo převod původního církevního majetku a jestliže předpoklady pro přechod pozemků do vlastnictví obce nebyly splněny, setrvaly pozemky „v režimu §29 zákona o půdě a ve vlastnictví státu“. Skutkově se pak nejedná ani o případ, který upravuje §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., neboť předmětné pozemky nemohly s účinností od 1. 7. 2000 na obec přejít, když ustanovení §29 zákona o půdě zůstalo zákonem č. 114/2000 Sb. nedotčeno.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je právním nástupcem původního církevního vlastníka Katolického farního kostela sv. Jakuba v Úpici, v jehož majetku byly pozemky parc. č. PK 1090/1 a parc. č. PK 1090/2 v k. ú. Úpice (nyní části pozemků parc. č. 1088/2 a parc. č. 1090/1), zapsané v knihovní vložce č. 738 pozemkové knihy, jemuž byly odňaty bez náhrady výměrem Okresního národního výboru v Trutnově ze dne 6. 12. 1949, sp. zn. 611-Úp-3/X-49, podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), že Okresní soud v Trutnově, pobočka v Úpici, nařídil usnesením ze dne 8. 6. 1950, č. d. 430/50-Ú, poznamenat provedení výkupu odňatých pozemků v knihovní vložce č. 738 pozemkové knihy vedené pro k. ú. a obec Úpice podle §10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. Z potvrzení o přídělu ze dne 16. 3. 1956 bylo zjištěno, že Zemědělský odbor rady ONV v Trutnově potvrzuje, že Československý stát - MNV Úpice obdržel podle zákona č. 46/48 Sb. přídělem nemovitosti v k. ú. Úpice zapsané v knihovní vložce č. 738 výslovně specifikované, mj. též pozemkové parcely č. 1090/1 a č. 1090/2, přičemž toto potvrzení o přídělu bylo listinou vkladu schopnou ve smyslu §11 zák. č. 90/1947 Sb., jak se v něm uvádí. Zápisem č. 29/53 o jednání konaném dne 7. 10. 1953 mezi MNV v Úpici a Správou lesního hospodářství ve Dvoře Králové nad Labem bylo dále prokázáno, že „došlo podle vládního nařízení č. 124/51 Sb. k předání majetkového souboru lesního hospodářství, jehož předmětem je správa lesního národního majetku, který až dosud tvořilo lesní hospodářství MNV v Úpici; součástí zápisu je i soupis předávaných pozemků, mj. pozemků označených ve vložce pozemkové knihy 738 v kat. území Úpice parc. č. 1090/1 a 1090/2, přidělených podle zák. č. 46/48 Sb.“. Ze zápisu ze dne 12. 5. 1992 o převodu pozemků z vlastnictví České republiky, k nímž měly Východočeské státní lesy Hradec Králové právo hospodaření s národním majetkem, na Město Úpice dle zák. č. 172/1991 Sb., bylo zjištěno, že na základě §2 zákona č. 172/91 Sb. přešly dnem 24. 5. 1991 z vlastnictví České republiky do vlastnictví města Úpice v příloze uvedené věci, které město vlastnilo k 31. 12. 1949 a k nimž předávající měl k 24. 5. 1991 právo hospodaření s národním majetkem, mj. i pozemky parc. č. 1090/1 - les a parc. č. 1090/2 - les v kat. území Úpice, které do té doby byly evidovány jako majetek státu.
S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu ke sporným pozemkům vlastnické právo na žalovaného 1) přešlo podle tohoto ustanovení, a to k 1. 7. 2000, neboť pozemky PK č. 1090/1 a PK č. 1090/2 byly přiděleny a vlastnické právo k nim v jeho prospěch bylo vloženo do katastru nemovitostí na základě potvrzení o přídělu vyhotoveného ONV v Trutnově dne 16. 3. 1956 pod č.j. Zem/8-1024/56-Ra, přičemž tato listina plně vyhovuje požadavkům vyplývajícím z §2a odst. 3 písm. a) cit. zákona, a je nerozhodné, že jako přídělce nebyla označena obec Úpice, ale národní výbor, který působil na jejím území. Pokud tedy žalovaný 1) splňoval podmínky pro přechod majetku podle zákona o majetku obcí, přešel dotčený majetek na obec ex lege, aniž by tím došlo k porušení blokačního ustanovení §29 zákona o půdě. Obec se v takovém případě dostávala do pozice osoby povinné k uspokojení příslušného nároku restituenta na vydání přešedších věcí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4946/2015).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda k přechodu zemědělských pozemků podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí, mohlo dojít i v případě, kdy stát pozemky vykoupené podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, nabyl do vlastnictví až po 1. 1. 1950“. Dovolatelka poukázala na to, že Okresní soud v Trutnově, pobočka v Úpici, nařídil poznamenat provedení výkupu označených pozemků v pozemkové knize v knihovní vložce 738 vedené pro kat. území a obec Úpice podle §10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb. až usnesením ze dne 8. 6. 1950, č. d. 430/50-Ú, přičemž podle §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. měla poznámka provedení výkupu v pozemkové knize účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdě na československý stát, z čehož dovozuje, že k odejmutí vlastnického práva (církevního vlastnictví) k předmětným pozemkům došlo nejdříve dne 8. 6. 1950. Je proto nesprávný závěr soudu prvního stupně aprobovaný odvolacím soudem, že „charakter této listiny je sám o sobě konstitutivní a nebylo zapotřebí intabulace, pokud rozhodnutí o výkupu bylo vydáno před 31. 12. 1949 a před tímto okamžikem také nabylo právní moci, čímž přešlo vlastnické právo na stát“. Dále dovolatelka odkázala na závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, podle nějž „doplněná ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., který doznal změny zákonem č. 114/2000 Sb., se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. prosince 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. prosince 1949) hospodařily“, a s ohledem na tento závěr pak formulovala i další otázku, zda v případě, kdy stát pozemky takto vykoupil a nabyl do vlastnictví až po 1. 1. 1950, lze uvažovat o skutkových okolnostech přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. prosince 1949, ve smyslu ust. §2a zákona o majetku obcí“. Z toho dovozuje, že má-li mít dosavadní judikatura dovolacího soudu k §2a zákona č. 172/1991 Sb. nějakou vnitřní logiku a návaznost, musí být jí formulovaná otázka vyřešena tak, že „je vyloučeno, aby pozemky, které nebyly do 1. 1. 1950 ve vlastnictví státu, mohly sloužit jako přiděl obci, byť jen zamýšlený, ve smyslu §2a zákona o majetku obcí“. V případě, kdy pozemky do 31. 12. 1949 nepřešly na stát, nemůže být dán prostor pro splnění podmínek dispozice §2a zákona o majetku obcí, neboť žádné skutkové okolnosti přídělu (byť neukončeného) do 31. 12. 1949 vytvořeny nebyly. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) a žalovaná 2) v podrobných vyjádřeních k dovolání navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241 a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, včetně jeho obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2 (odst. 1). Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odst. 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odst. 4).
Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž bylo do zákona č. 172/1991 Sb. s účinností od 1. 7. 2000 vtěleno ustanovení §2a, bylo mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku; dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017).
Podle ustálené rozhodovací praxe představuje ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, není §2a vyžadována (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4243/2016). Rozhodující je toliko prokázání existence přídělu, přičemž ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v uvedeném směru dovodila, že výčet způsobů prokázání přídělu podle §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 437/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 790/2012, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015). Tyto závěry se přitom prosadí bez ohledu na to, dle kterého předpisu byl příděl obci realizován, neboť znění §2a zákona č. 172/1991 Sb. neopodstatňuje závěr o jiných zákonných požadavcích v případě přídělu podle zákona č. 46/1948 Sb., než je tomu v případě přídělu dle zákona č. 142/1947 Sb., nebo dalších tam uvedených předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4119/2018).
Otázka formulovaná žalobkyní, „zda k přechodu zemědělských pozemků podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí, mohlo dojít i v případě, kdy stát pozemky vykoupené podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, nabyl do vlastnictví ažpo 1. 1. 1950“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, uveřejněné pod číslem 97/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu a nevzbuzuje tak v aplikační praxi výkladové obtíže. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013. Tak je tomu přitom i v projednávané věci.
Z dikce citovaného §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., neplyne, že jednou z podmínek přechodu majetku z České republiky do vlastnictví obcí je existence vlastnického práva státu nastalá před 1. 1. 1950, jak dovolatelka namítá. Tato podmínka neplyne ani z účelu zákona č. 114/2000 Sb., jímž je mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku, a umožnit restituci i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (k tomu viz judikatura Nejvyššího soudu již shora citovaná). Předestřela-li tedy dovolatelka k řešení shora uvedenou otázku, nejde o otázku, která by mohla otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť (kladná) odpověď na ni bezprostředně vyplývá z §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb.
Kromě toho rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelkou formulované otázky nezávisí, neboť ji neřešil, a z uvedených důvodů ani řešit nemusel, když její řešení v uvedeném ohledu vyplývá přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
K založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. není způsobilá ani námitka dovolatelky o nesprávnosti „závěru“ soudu prvního stupně, že „charakter této listiny je sám o sobě konstitutivní a nebylo zapotřebí intabulace, pokud rozhodnutí o výkupu bylo vydáno před 31. 12. 1949 a před tímto okamžikem také nabylo právní moci, čímž přešlo vlastnické právo na stát“, neboť jednak účelem dovolacího řízení není přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně (k tomu srov. §236 o. s. ř.), a kromě toho z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by uvedený názor soudu prvního stupně aproboval; jinak řečeno, z toho, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nelze vyvozovat, že odvolací soud aproboval veškeré úvahy soudu prvního stupně.
V dovolatelkou vzpomenutém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1086/2010, se uvádí, že §2a zákona č. 172/1991 Sb. směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily. Toto rozhodnutí tudíž není s výše odkazovanými judikáty v žádné kontradikci (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1750/2018).
Dovolatelkou další nastíněná otázka, zda v případě, kdy stát pozemky takto vykoupil a nabyl do vlastnictví až po 1. 1. 1950, lze uvažovat o skutkových okolnostech přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. prosince 1949, ve smyslu ust. §2a zákona o majetku obcí“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládá, neboť takovou otázku odvolací soud rovněž neřešil.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu