ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1203.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1203/2020-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný K. P. , nar. XY, trvale bytem ulice XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 67 To 41/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 39/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 3 T 39/2019 , byl obviněný K. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 05. 10. 2018 v době kolem 08:40 hod. v Praze 1, v ulici XY poblíž budovy čp. XY, na veřejně přístupném parkovišti pro autobusy, po předchozí slovní rozepři napadl poškozeného K. M., nar. XY, a to tím způsobem, že poškozeného udeřil pěstí levé ruky do oblasti jeho levého spánku, až mu spadly na zem dioptrické brýle v hodnotě 3.694 Kč, které se v důsledku toho rozbily, v reakci na což do něho poškozený strčil oběma rukama s otázkou, co dělá, načež poškozeného znovu udeřil pěstí levé ruky, tentokrát do oblasti dolní čelisti, čímž poškozenému způsobil pohmoždění hlavy ve spánkové krajině, na bradě a dolním rtu a částečné až úplné vymknutí čtyř dolních zubů - řezáků na pozicích 31, 32, 41 a 42, z nichž tři zuby na pozicích 31, 32 a 41 bylo nutné vytrhnout, tedy v případě vymknutí zubů způsobil poškozenému zranění viditelné, kteréžto si vyžádalo dobu léčení trvající nejméně 8 dnů s nejméně po stejně dlouhou dobu trvajícím omezením v obvyklém způsobu života poškozeného bolestivostí poranění, nutností podrobit se lékařskému zákroku a porušením skusu zubů, čímž bylo poškozenému znesnadněno přijímání potravy, a vedlo k dočasné pracovní neschopnosti poškozeného v období od 05. 10. 2018 do 16. 10. 2018, a takového jednání se dopustil, přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 01. 2014, sp. zn. 2 T 4/2014, který nabyl právní moci dne 12. 03. 2014, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za využití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému K. M., nar. XY, bytem XY, XY, náhradu škody ve výši 3.694 Kč za brýle, 20.100 Kč za lékařské ošetření a nemajetkovou újmu ve výši 26.553,60 Kč, a společnosti VZP ČR, se sídlem Praha 1, Na Perštýně 359/6, náhradu škody ve 3.383 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 3 T 39/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 67 To 41/2020 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný K. P. dovolání (č. l. 318-322), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný brojí proti kvalifikaci jeho jednání jako jednání trestného naplňující skutkovou podstatu trestných činů kladených mu za vinu. Namítá, že se nepodařilo prokázat, že se konflikt mezi ním a poškozeným odehrál tak, jak je popsáno ve skutkové větě napadaného rozhodnutí. Trvá na tom, že mezi ním a poškozeným došlo toliko ke slovní rozepři, která nepřerostla ve fyzický konflikt. Obviněný napadá hodnocení důkazů jak nalézacím, tak odvolacím soudem. Vymezuje se zejména proti hodnocení jeho výpovědi, kterou označuje za konzistentní a věrohodnou, souznící s obsahem provedeného dokazování, zvláště výpověďmi svědků S. a Z., a výpovědi poškozeného, kterou naopak označuje za nevěrohodnou a rozpornou s obsahem provedeného dokazování. K tomu uvádí konkrétní příklad rozporu, kdy ani jeden ze zmíněných svědků nepotvrdil, že by došlo k jakékoliv fyzické konfrontaci, na rozdíl od poškozeného, který fyzickou konfrontaci tvrdí. Rovněž namítá interpretaci důkazů posudkem M. M. a znaleckého posudku MUDr. Michala Berana, které konstatují pouze zdravotní stav poškozeného, kdy jeho zranění jsou vysvětlitelné údery pěstí, což je ale pouze jedna z možností, jak ke zranění mohl poškozený přijít. Soudy postupovaly v jeho případě v rozporu se zásadou presumpce neviny a principem in dubio pro reo, čímž se dopustily zásahu do jeho práv na spravedlivý proces zaručených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což vedlo k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanovené v článku 2 odst. Ústavy České republiky a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný v dovolání explicitně zmiňuje, že špatný postup soudu v rozporu s ustanovením trestního řádu, zejména pak §2 odst. 5, 6 tr. ř., vedl k tomu, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, postrádají s nimi jakoukoliv obsahovou spojitost, neboť nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení a jsou naopak opakem obsahu těchto důkazů. Zdůrazňuje, že proti němu není jediný přímý a nezpochybnitelný důkaz, kdy proti sobě stojí pouze výpověď jeho a poškozeného. V této souvislosti zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/2016, který lze dle jeho názoru analogicky použít na projednávanou věc.
Obviněný v podaném dovolání vyčítá soudům nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, kdy uvádí, že soudy měly s přihlédnutím ke značné důkazní nouzi a v souladu se zásadou in dubio pro reo přistoupit ke zproštění obžaloby. V projednávané věci proti němu stojí pouze jediný usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného, za této situace jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout maximální úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl doplněn jinými usvědčujícími důkazy. Takovým důkazem může být znalecký posudek, který je potřebné hodnotit stejně pečlivě jako jiné důkazy, a tedy musí být podroben kontrole právní i věcné správnosti. Vyvstanou-li pochyby o správnosti znaleckého posudku, je úkolem orgánu činného v trestním řízení je odstranit. V případě, že se to nepodaří, je nutné v souladu se zmíněnou zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného. Závěry znaleckého posudku představovaly toliko jednu z možností, jak se poškozenému mohlo zranění přihodit, v žádném případě však nespojují jednoznačně původ tohoto zranění právě s obviněným.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, jakož i všechna rozhodnutí na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 682/2020.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný v dovolání opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před nalézacím soudem. S těmito námitkami se již vypořádaly jak nalézací soud na straně 5 svého rozsudku, tak soud odvolací v bodě 8. svého usnesení. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje a na ni odkazuje.
Z hlediska podaného dovolání je nicméně podle státního zástupce podstatné, že obviněným vznesené námitky neodpovídají požadavkům §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za právně relevantní by bylo možno považovat vznesenou námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Takovou námitku však obviněný vznesl toliko formálně, nikoliv obsahově. Tvrdil sice, že takový extrémní rozpor existuje, avšak v podrobnostech k tomu jen předložil alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že se jedná o námitku procesní a nikoliv hmotněprávní, a tedy v dovolacím řízení nepřezkoumatelnou.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného K. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 67 To 41/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu obviněného K. P.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména své vlastní výpovědi a výpovědi poškozeného K. M., svědků J. Z. a J. S., znaleckého posudku MUDr. Michala Berana, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, lékařské zprávy stomatologa M. M.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění průběhu konfliktu mezi ním a poškozeným, zda došlo k fyzické konfrontaci či nikoli, přítomnosti dalších osob při konfliktu a možného původu zranění poškozeného), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z provedených důkazů vyplývá toliko nevěrohodnost výpovědi poškozeného) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že konflikt mezi ním a poškozeným probíhal toliko ve verbální oblasti a nepřerostl do fyzické konfrontace).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný K. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, zejména pak výpovědi poškozeného K. M., pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný K. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak činí v rámci podaného dovolání obviněný .
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy dle jeho názoru neměly soudy dostatečný důkazní podklad svědčící o tom, že došlo k fyzickému konfliktu s poškozeným, a že zranění poškozeného měla být výlučným následkem tohoto konfliktu. Pokud nebyly odstraněny pochybnosti stran průběhu konfliktu mezi ním a poškozeným a s tím související možný původ zranění poškozeného, měly soudy toto pravidlo aplikovat. Obviněný se tak nejspíše domnívá, že pokud existuje odlišná verze průběhu konfliktu a jeho následků, tedy verze předložená obhajobou, automaticky to zakládá pochybnost, a je třeba uplatnit zásadu in dubio pro reo.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017. V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný formálně vzato namítá. Tuto námitku však nepodpořil žádnou konkrétní argumentací, kdy se zaměřil toliko na opakování své obhajoby a zpochybnění výpovědi poškozeného, kdy uváděl, že tato je v zásadním rozporu s výpovědí přímých svědků události. Extrémní rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Výpověď poškozeného K. M. nestojí osamocena, jak ostatně zdůrazňovaly soudy obou stupňů. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ měl k dispozici zejména lékařské zprávy a znalecký posudek. Jednání obžalovaného je dále prokázáno znaleckým posudkem znalce z odvětví soudního lékařství, který se opíral o předložené lékařské zprávy o ošetření poškozeného a jeho zranění a dospěl k závěru, že pokud se týká mechanismu vzniku tohoto zranění poškozeného, znalec se přiklání k tomu, že byl poškozený udeřen dvakrát pěstí, jak uvedl poškozený. Soud však vzal v úvahu lékařskou zprávu a Dočasnou pracovní neschopenku vystavenou lékařem J. Š., který potvrzuje, že dne 8. října 2018 se k němu dostavil poškozený s výše uvedeným zraněním, které lékař popsal ve své lékařské zprávě a v důsledku toho mu vystavil Dočasnou pracovní neschopenku od 5. října 2018 do 16. října 2018 “ (str. 5 odůvodnění rozsudku). Závěrem svého hodnocení se pak nalézací soud věnoval i otázce přítomnosti svědků Z. a S. na místě činu, kdy tito svědci odešli v době, kdy konflikt mezi poškozeným a obviněným nadále trval, ale ještě nepřerostl do fyzické konfrontace. Nalézací soud shrnul, že „ lze konstatovat, že ze skutkových závěrů lze jednoznačně dovodit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obžalovaného a způsobeným následkem, tedy zraněním poškozeného. I když žádní další přímí svědci útoku obžalovaného nebyli přítomni, neboť svědci Z. a S. odešli, jak uvádí a žádný fyzický útok obžalovaného na poškozeného neviděli, pouze byli přítomni v době, když se obžalovaný s poškozeným slovně hádali, má soud za to, že žalované skutky se staly a že se jich dopustil právě obžalovaný. “ Uvedené závěry nalézacího soudu pak potvrdil i soud odvolací, když v bodě 5. odůvodnění svého usnesení uvedl, že „ soud prvního stupně provedl dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Řádně zjištěný skutkový děj posoudil obvodní soud již nyní správně i po stránce právní, takže výroku o vině již nelze ničeho vytknout, vina obžalovaného byla provedenými důkazy bezpečně prokázána. “ V bodě 8. odůvodnění svého usnesení pak odvolací soud reagoval na námitky obviněného a uvedl, že „ výpověď poškozeného totiž není osamocena, nelze ji považovat za účelovou a lživou. Je podpořena lékařskými zprávami o ošetření poškozeného, kdy poškozený se v podstatě bezprostředně po události dostavil k lékaři a zubaři, v době, jak to bylo možné, kdy z tohoto důvodu i opustil zaměstnání a nedokončil v uvedený den jízdy autobusem právě proto, že byl zraněn, podporuje toto i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval soudní znalec MUDr. Michal Beran, který je opravdu renomovaným soudním znalcem o jeho závěrech, proto soud vůbec nepochybuje. Obhajobu obžalovaného pak zcela nepotvrzují ani přímí svědci události, kterých se dovolává, tzn. svědci J. Z. a J. S., spolupracovníci poškozeného i obžalovaného. Tito totiž potvrdili hrubé slovní napadání obou aktérů, potvrdili, že ke slovním rozepřím mezi oběma aktéry docházelo již dříve, nicméně rozhodně nepotvrdili, že by s obžalovaným a poškozeným zůstali až do ukončení incidentu. Naopak, z jejich výpovědi jednoznačně vyplývá, že ani jeden z nich se do toho v podstatě nechtěl angažovat a odešli z místa pryč za autobus, případně odjeli, takže skutečně konec incidentu, který se evidentně vyhrotil ve fyzické napadení poškozeného, neviděli. Není proto žádného důvodu, jak již uvedeno, považovat výpověď poškozeného za lživou, neboť tato je podporována lékařskými zprávami, odborným vyjádřením z oboru stomatologie i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, navíc postrádá zcela logiku, aby poškozený, pokud by si uvedená zranění způsobil jinde, křivě obviňoval obžalovaného a tím se vystavoval nebezpečí trestního stíhání. “ Výše uvedeným závěrům nižších soudů nelze ničeho vytknout, a to i s přihlédnutím k argumentaci obviněného. Nelze tak ve věci shledat rozpory mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, natož pak rozpor extrémní, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění učiněných nižšími soudy. Dokazování bylo provedeno v souladu s trestním řádem respektující všechny požadavky práva na spravedlivý proces. Námitce obviněného stran tvrzeného extrémního nesouladu tak nelze přiznat relevanci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného K. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu