ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1218.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1218/2020-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání obviněné I. G., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 2 To 87/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 147/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněné I. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 4 T 147/2019, byla obviněná I. G. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že dne 22. 9. 2019, v době kolem 17.00 hod., v Olomouci, na ul. XY, v obchodní galerii Š., v prodejně C & A Moda, s. r. o., odcizila z volného prodeje 1 ks dámských riflí zn. Clockhouse, modré barvy, v hodnotě 550 Kč a 1 ks dámských riflí zn. Clockhouse, šedé barvy, v hodnotě 498 Kč, které vložila do látkové pruhované tašky, vystlané alobalovou vložkou a následně prošla přes detekční brány, aniž by uvedené zboží zaplatila, a tímto jednáním způsobila společnosti C & A Moda, s. r. o., se sídlem Starobrněnská č. 337, Brno, škodu v celkové výši 1.048 Kč, a takto jednala přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 9 T 144/2016 ze dne 4. 10. 2016, který nabyl právní moci co do výroku o vině a trestu dne 4. 10. 2016, odsouzena za přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, podmíněně odložených na zkušební dobu 30 měsíců a současně k trestu zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Bruntále ve výměře 3 let, který byl vykonán dne 6. 8. 2017 .
Za to byla obviněná odsouzena podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osm) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks černé papírové tašky s bílým nápisem HUMANIC a 1 ks bílo růžové látkové tašky s vnitřní alobalovou výstelkou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 4 T 147/2019, podala obviněná odvolání, které zaměřila do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 2 To 87/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 2 To 87/2020, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 178–180), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná má za to, že řízení je stiženo vadou procesního charakteru, která má za následek porušení základní zásady spravedlivého procesu.
Obviněná trvá na tom, že žádné oblečení neodcizila, ani to neměla v úmyslu. Jednalo se o pouhé nedorozumění, kdy taška patřila A. B. a ona jí tašku hlídala, zatímco si jmenovaná zkoušela oblečení v kabince. Právě A. B. se k činu přiznala již v přípravném řízení, kdy uvedla, že tašku do prodejny vnesla s úmyslem odcizit věci (oblečení). Soud se však namísto této výpovědi přiklonil k výpovědi svědka S. (ostraha prodejny), přestože ten osobu dovolatelky identifikoval pouze na 75 % jako osobu, která měla dané oblečení odcizit. Obviněná je přesvědčena, že byla porušena zásada in dubio pro reo, a to právě z důvodu, že ke skutku, který je jí kladen za vinu, existují možné dějové varianty, a že verze, ke které se přiklonil soud prvního stupně, a následně i soud odvolací, není jediná možná, resp. není nadevší rozumnou pochybnost prokázána jako jediná možná. V projednávané věci existuje jedna verze skutkového děje, tak, jak ji uvedl svědek S., a druhá verze, jak ji uvedla dovolatelka, podpořena i výpovědí A. B., přičemž obě dvě verze jsou možné, jedna nevylučuje druhou, a i když soud uvěřil verzi skutkového děje, která je pro její osobu nepříznivá, nemohl vyloučit z provedených důkazů nadevší pochybnost druhou verzi skutkového děje, která směřovala k její nevině. Obviněná má proto za to, že za tohoto stavu ji měl soud prvního stupně zprostit obžaloby, a jelikož se tak nestalo, došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Obviněná dále poukázala na to, že jí uložený trest shledává přísným, a to zejména s ohledem na to, že se v mezidobí stala matkou a soud vyhověl její žádosti o odklad výkonu jí uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody o rok. Uvedla, že její děti nemají pykat za případnou trestnou činnost, kterou by spáchala, kdy má za to, že i po osmi měsících bez kontaktu s dětmi, především s novorozeným synem, může dojít k přetržení pouta mezi jí a jejími syny. Domnívá se tedy, že v tomto případě je potřeba individualizovat trestní represi a vhodnějším trestem pro její osobu by byl trest domácího vězení.
S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2020, č. j. 2 To 87/2020-144, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolaní obviněné se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného dne 13. 11. 2020, sp. zn. 1 NZO 930/2020.
Poté, co státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, námitky obviněné a obecná východiska pro uplatnění obviněnou vzneseného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že dovolatelka na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se přitom náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Obviněná se prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou nicméně náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.
Státní zástupkyně dospěla k závěru, že výhrady uplatněné dovolatelkou není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 2 To 87/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou I. G. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědka M. S. a svědkyně A. B.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména ve vztahu k tomu, komu taška patřila a ke ztotožnění její osoby svědkem M. S.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. z provedených důkazů se podávají dvě zcela rozdílné verze skutkových událostí) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že vědomě žádné oblečení z prodejny neodcizila, kdy taška, ve které mělo být oblečení, patřila A. B., když jí tuto tašku hlídala, zatímco si tato její známá zkoušela oblečení v kabince, a poté, co se v prodejně objevil její syn, a když ho následovala, došlo k tomu, že vyšla z prodejny, přičemž následně ji pronásledoval muž, který se tašky dožadoval, tuto před obchodem upustila, kdy se jednalo o pouhé nedorozumění).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná I. G. uplatňuje, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajové, mající nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněná svými námitkami směřuje do oblasti dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním z důkazů vyplývajících, přičemž jádrem její argumentace je, že v projednávané věci existují dvě vedle sebe stojící verze, v rámci nichž se soud přiklonil k té, která byla v její neprospěch, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, resp. zásady in dubio pro reo.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněnou vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nad rámec uvedeného lze uvést, že nalézací soud řádně rozvedl své úvahy ve vztahu k výpovědím svědka M. S. a svědkyně A. B., kdy lze odkázat zejména na bod 6. rozsudku nalézacího soudu, v rámci něhož nalézací soud vysvětlil, na podkladě jakých úvah shledal výpověď a popis skutkových událostí svědkem M. S. věrohodnými a naopak výpověď svědkyně A. B. shledal nevěrohodnou. Poukázal na to, že verze svědka byla podporována i dalšími důkazy, zejména kamerovými záznamy. Svědek sice ztotožnil obviněnou u hlavního líčení na 75 %, uvedl však, že žena, která zboží do tašky vložila, byla zároveň ženou, která s taškou z prodejny odešla. Tato osoba byla následně zadržena policií a ztotožněna jako obviněná. Nalézací soud dále uvedl, že tvrzení svědkyně se v některých aspektech od tvrzení obviněné značně odlišovala, kdy svědkyně nebyla např. schopna popsat tašku, která byla při krádeži užita a která měla být údajně její, resp. že tato byla vložena do papírové tašky, nebo to, s kým se měla po prodejně pohybovat. Poukázal i na chování obviněné a jejího mužského doprovodu, jak v prodejně, tak zejména po opuštění prodejny. Odvolací soud v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování o některé listinné důkazy, zejména pak fotografickou dokumentaci, na nichž byla zachycena obviněná a její přítel L. B. Uvedl rovněž, že svědek M. S. svědkyni A. B. neztotožnil jako ženu, kterou by uvedený den pronásledoval, či jako ženu, která vložila zboží do tašky, resp. uvedl, že její osobu nezná, kdy jmenovaná nebyla zachycena ani na kamerových záznamech. Odvolací soud se skutkovými závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil a konstatoval, že z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že „ právě obžalovaná a nikoli A. B., je pachatelkou předmětné trestné činnosti “ (bod 17. napadeného usnesení).
Ve vztahu k námitce obviněné stran nepřiměřenosti trestu pak Nejvyšší soud připomíná, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K tomuto lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, kdy lze uvést např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, v rámci něhož Nejvyšší soud uvedl, že „ samotná nepřiměřenost uloženého trestu nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu “.
Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že její výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od skutečnosti, že se jedná o trest nepodmíněný, tedy spojený s přímým výkonem trestu ve vězeňském zařízení. Nutno uvést, že obviněné byl uložen trest, který zákon připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byla uznána vinnou. Obviněná se opakovaně dopouštěla trestné činnosti majetkové charakteru, kdy jí byly opakovaně ukládány tresty alternativní, přičemž z jejího chování je zřejmé, že tyto na ni neměly žádný výchovný vliv. V tomto směru se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěry nalézacího a potažmo odvolacího soudu, kdy odkazuje zejména na bod 22. odůvodnění napadeného usnesení.
Na podkladě výše uvedeného tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněnou napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu