ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1259.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1259/2020-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podala obviněná L. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 7 To 84/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 121/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 T 121/2018 , byla obviněná L. M. uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že na přesně nezjištěném místě v okrese Sokolov v přesně nezjištěné době v červnu 2014 nejprve odsouzený M. K., nar. XY, požádal obžalovanou L. M., která v uvedené době byla zaměstnána jako obchodní zástupkyně společnosti Č. s. s. o zprostředkování půjčky, L. M. M. K. přislíbila pomoc, za což požadovala, aby jí M. K. po vyplacení zprostředkované půjčky z této vyplatil částku 50.000 Kč, což jí M. K. slíbil, následně L. M. vědoma si majetkových a výdělkových poměrů M. K., toho, že M. K. nemá v úmyslu uzavírat stavební spoření a čerpat úvěr či meziúvěr ze stavebního spoření a zejména pak že nehodlá úvěrové prostředky užít na bytové potřeby, využila finanční tísně, nezkušenosti a nepozornosti M. K. a se záměrem získat pro sebe přislíbenou odměnu následně jménem M. K. dne 26. 6. 2014 sepsala návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření s cílovou částkou 450.000 Kč, v němž uvedla nesprávné údaje a to, e-mailovou adresu, telefonní kontakt, datum narození a rodné číslo M. K., přičemž M. K. návrh podepsal a smlouva o stavebním spoření číslo 6 667 623-8-01 s ním byla téhož dne uzavřena, poté L. M. dne 3. 7. 2014 jménem M. K. vyplnila žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 450.000 Kč účelově určeného na rekonstrukci nájemního bytu, a to opět s uvedením nesprávné e-mailové adresy, telefonního kontaktu, data narození a rodného čísla M. K., kdy M. K. opět žádost podepsal, aniž by se s jejím obsahem řádně seznámil, přičemž k žádosti o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření obžalovaná s odsouzeným M. K. společně předložili potvrzení o příjmu M. K., které nezjištěným způsobem opatřila L. M. a které nepravdivě potvrzovalo, že M. K. je od 1. 6. 2011 zaměstnán u společnosti V. S., s průměrným čistým měsíčním výdělkem ve výši 17.534 Kč, což se nezakládalo na pravdě, neboť M. K. u uvedené společnosti nikdy zaměstnán nebyl a deklarovaný příjem v té době nepobíral, nebyl nikde oficiálně zaměstnán a měl pouze příležitostné brigádní přivýdělky, kdy M. K. uvedené zfalšované potvrzení o příjmu opatřil svým podpisem, dále L. M. bez vědomí M. K. jako přílohu k žádosti o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření opatřila zfalšovanou nájemní smlouvu osvědčující, že M. K. je od 1. 9. 2010 nájemcem bytové jednotky číslo 2 v XY, XY, přičemž nájemní smlouva byla opatřena padělky podpisů M. K. jako nájemce a M. V. jako pronajímatele, a to přesto, že nájemní smlouva nebyla mezi uvedenými stranami nikdy uzavřena a M. K. nebyl faktickým nájemcem uvedené bytové jednotky, dále L. M. bez vědomí M. K. k žádosti předložila též kalkulaci nákladů rekonstrukce bytové jednotky a zfalšovaný písemný souhlas M. V. s rekonstrukcí, který však M. V. nikdy neudělila, přičemž nájemní smlouva, kalkulace nákladů a souhlas s pronajímatele s rekonstrukcí měly stavební spořitelně dokladovat budoucí účelové použití úvěrových prostředků na rekonstrukci bytové jednotky, dále L. M. z bankovního účtu své dcery L. S., ke kterému měla dispoziční oprávnění, dne 27. 6. 2014 za M. K. poukázala na vkladový účet M. K. částku 4.500 Kč, která byla z vkladového účtu den před tím stržena jako poplatek za uzavření smlouvy, a následně žádost M. K. o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření včetně výše uvedených příloh předložila Č. s. s., a to přesto, že L. M. i M. K. od počátku věděli, že poskytnutý úvěr nebude použit za účelem rekonstrukce, Č. s. s. poté dne 6. 8. 2014 uzavřela s M. K. smlouvu číslo 965296-7-01 o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 450.000 Kč, ve které v důsledku předchozího pochybení L. M. bylo opět uvedeno chybné rodné číslo a e-mailový kontakt M. K., M. K. následně svým podpisem smlouvy potvrdil správnost všech zde uvedených údajů a zavázal se tak poskytnutý účelově vázaný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.187,50 Kč a současně provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 1.350 Kč na smlouvu o stavebním spoření, kdy úvěr ve výši 445.500 Kč po odečtení poplatků za uzavření úvěru byl M. K. následně vyplacen dne 8. 8. 2014 na bankovní účet číslo XY patřící D. C., nar. XY, s nímž byl M. K. na tomto předem domluven, přičemž D. C. mu peníze z úvěru následně v hotovosti vyplatil a M. K. je užil pro svou potřebu v rozporu s účelem, na který byl úvěr poskytnut a k němuž se zavázal ve smlouvě o poskytnutí meziúvěru, tj. k účelovému užití úvěru na rekonstrukci nájemní bytové jednotky, kdy po poskytnutí úvěru nechal předat L. M. v přesně nezjištěné době předem sjednanou úplatu za pomoc ve výši 50.000 Kč, dále dne 14. 8. 2014 zakoupil od D. C. za částku 130.000 Kč vozidlo tov. zn. Škoda Octavia a zbytek úvěrových prostředků užil na nákup dalších věcí pro osobní potřebu, kdy do současné doby M. K. Č. s. s. nedoložil účelové vynaložení získaných prostředků a neuhradil žádnou splátku úvěru, a uvedeným jednáním obžalované společně s odsouzeným M. K. byla poškozené společnosti Č. s. s., IČ: XY, se sídlem XY, XY, způsobena škoda ve výši nejméně 445.500 Kč .
Za to byla obviněná odsouzena podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost společně s již odsouzeným M. K., nar. XY, společně a nerozdílně uhradit poškozené Č. s. s., IČ: XY, se sídlem XY, XY, finanční částku ve výši 445.500 Kč jako náhradu škody způsobenou trestným činem.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Č. s. s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 T 121/2018, podala obviněná L. M. v zákonné lhůtě odvolání, které směřovala do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 7 To 84/2020 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 7 To 84/2020, podala obviněná dovolání (č. l. 425–428), přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedla, že neviditelným, avšak silným hybatelem celého trestního stíhání byla poškozená bankovní skupina, protože spoluobviněný M. K. je zcela nemajetný a zároveň bez nejmenší snahy pohledávku věřitele splácet, tudíž se očekává, že obviněná bude solventnější a závazek splní. V původním rozsudku soud prvního stupně nedopatřením vynechal výrok o náhradě škody, čímž poškozenému poskytl možnost se pouze formálně odvolat. Soud odvolací uvedl, že soud prvního stupně musí rozhodnout o povinnosti k náhradě škody pouze ve vztahu ke spoluobviněnému K., nikoli k obviněné, avšak soud prvního stupně přizpůsobil popis skutku tak, aby mohl obviněnou zavázat se spoluobviněným společně a nerozdílně.
Obviněná namítla, že skutek tak, jak je popsán v obou rozsudcích, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku podle ní zjevně předpokládá její aktivní jednání v opatřování nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů. Popis skutku musí být dostatečně určitý a zejména musí být uveden tak, aby jednotlivé části tohoto popisu skutku odpovídaly příslušným znakům trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak tyto požadavky rozhodnutí soudů podle obviněné nesplňují.
Obviněná dále spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy má za to, že se soudy nijak nevypořádaly s pochybnostmi o její vině, vzešlými z protichůdných skutkových zjištění, protože nesprávně favorizovaly vše, co uvedl spoluobviněný M. K., a to do té míry, že shledává porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy upřednostnily verzi M. K. a svědka S. R. o tom, za jakých okolností se s nimi setkala, tj. verzi absolutně neurčitou. Obviněná přitom vše popsala zcela přesně, to však soudy přešly s tím, že se jedná o bezvýznamný detail. Zdůraznila, že spoluobviněnému M. K. vysvětlila, jaký typ úvěru vůbec přichází v úvahu, jaké podmínky musí potenciální dlužník splňovat a že úvěr bude muset splácet. Nebylo v jejích silách zkoumat osobní a majetkové poměry spoluobviněného. Je běžnou praxí, že zprostředkovatelé zájemcům o úvěr pomohou vyplnit všechny nezbytné formuláře, popírá však, že by byla osobou, která údajnou záminku pro poskytnutí úvěru (rekonstrukce bytu M. V.) vytvořila, padělala podpis M. K. na nájemní smlouvě (což nepotvrdil ani znalecký posudek) či opatřila nepravdivé potvrzení o jeho výdělku. Soudy opomenuly, že žádala potencionálního věřitele o tzv. prescoring, což je základ, aby se o úvěr mohlo žádat. Totéž platí i o závěru, že uvedla záměrně smyšlenou elektronickou adresu a telefonické spojení na M. K. Obviněná přístup poškozeného označila za lajdácký s tím, že si údaje uvedené v dokumentech nezkontroloval a teprve po dvou letech žádal o vysvětlení, jehož se mu neprodleně dostalo. Ve vztahu k poškozenému soudy projevily blahosklonný a všestranně chápavý přístup. Dále obviněná popřela, že by od spoluobviněného M. K. přijala částku 50.000 Kč. Jmenovaný nejdříve uvedl jméno D. S., který to však popřel, a svědek S. R. na návodné dotazy uvedl, že od M. K. slyšel, že to tak být mělo, ale ve skutečnosti neví. Obviněná namítla, že soudy výpověď svědka D. S. cíleně bagatelizovaly. Je přesvědčena, že byla postupem soudů porušena zásada in dubio pro reo, kdy při hodnocení klíčových důkazů, jimiž jsou ve věci výpovědi spoluobviněného M. K. a svědka S. R., došlo k pochybení, neboť nebyly odstraněny rozpory vyplývající z ostatních důkazů, takže se soudy jednostranně přiklonily na stranu spoluobviněného, aby vše vyznívalo v její neprospěch, ačkoli pro tento postup nebyly shledány objektivní důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná rovněž namítla nesprávné vyhodnocení přitěžujících okolností, kdy jí oba soudy kladly za vinu též to, že jednala jako obchodní zástupkyně poškozeného a z tohoto titulu měla vystupovat na jeho straně. Soudy obou stupňů „vynechaly, že tu obviněné přičítá k tíži v podstatě její zaměstnání, aniž by taková okolnost byla obsažena ve skutkové podstatě hmotně právního ustanovení, protože §114 odst. 1 trestního zákoníku o vlastnostech subjektu se v tomto případě neuplatní“.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 7 To 84/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 T 121/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 11. 2020, sp. zn. 1 NZO 901/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že neshledává, že by v projednávané věci byl dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, tedy je namístě vycházet ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině. Skutek, tak, jak je pospán ve výroku o vině, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Obviněná uvedla při uzavírání úvěrové smlouvy jménem spoluobviněného M. K. nepravdivé údaje, které se týkaly jednak jeho identity (kontaktní a osobní údaje), a dále ty, které měly dokládat splnění podmínek pro čerpání úvěru (potvrzení o příjmu a nájemní smlouvu), v důsledku čehož došlo k poskytnutí úvěru M. K. ve výši 445.500 Kč. Oba obvinění přitom věděli, že majetkové poměry obviněného M. K. mu neumožňují úvěr splácet, což se i potvrdilo a úvěr splácen vůbec nebyl. Státní zástupce dále uvedl, že namítá-li obviněná, že soudy upřednostnily verzi obviněného M. K. před její verzí, pak se jedná toliko o námitku proti způsobu hodnocení provedených důkazů, prostřednictvím které obviněná předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje. Nejde totiž o rozpor skutkových závěrů, jak byly přijaty soudy, oproti skutečnému obsahu důkazů, natožpak o rozpor extrémní, ale pouze o přehodnocení ve věci provedených důkazů způsobem, který straní obviněné. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, proč vycházely z výpovědi svědka M. K., kterou považovaly za věrohodnou, podpořenou výpověďmi svědků M. V. a S. R. a dále i nepřímo výpovědí D. C. a závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví ruční písmo.
Opodstatněnost nepřiznal státní zástupce ani námitce týkající se postupu soudů ve výroku o náhradě škody. Ve vztahu k obviněné odvolací soud v předešlém řízení uvedl, že o nároku na náhradu škody bude moci být rozhodnuto na základě výsledků dokazování (v té době ještě totiž nebyla objasněna otázka její účasti na trestném činu). Vzhledem ke skutečnosti, že obviněná byla následně uznána vinnou, soud rozhodl správně v souladu se zněním §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř., přičemž byla odsouzena za jednání spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tudíž zákonný podklad pro přiznání nároku poškozeného v rozsudku nově učiněném po vrácení věci odvolacím soudem byl nepochybně dán i ve vztahu k obviněné. Současně se jedná o námitky procesní, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitku nesprávně vyhodnocené přitěžující okolnosti podle §42 tr. zákoníku vyhodnotil státní zástupce jako nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy uvedly, že obviněné žádná konkrétní okolnost nepřitěžovala. Jednalo se toliko o hodnocení povahy a závažnosti jednání obviněné, tedy posouzení v rámci tzv. společenské škodlivosti.
Jelikož námitky uplatněné obviněnou není možné akceptovat, neboť nejenže nejsou opodstatněné, ale ani nebyly uplatněny v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná označila, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., coby dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 7 To 84/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou L. M. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Předmětná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jednalo o výpovědi spoluobviněného M. K., a dále svědků S. R. a D. C., stejně jako o nájemní smlouvu a další písemné podklady, stejně jako znalecký posudek z oboru kriminalistka, odvětví zkoumání ručního písma) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecně formulovaná námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu, otázky toho kdy, kde a za jakých okolností se setkala s M. K. a S. R., jaké informace poskytla spoluobviněnému stran úvěru, jaké informace jí poskytl on, včetně toho, jak se dozvěděla o rekonstrukci bytu M. V., kdo jí dodal potvrzení o výdělku spoluobviněného), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že se nedopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, resp. uvádí, že spoluobviněnému coby žadateli o úvěr vysvětlila podmínky pro poskytnutí úvěru a zdůraznila mu, že tento bude muset splácet, kdy bylo mimo její objektivní možnosti zjišťovat jeho majetkové a osobní poměry, přičemž je zcela běžnou praxí, že jako zprostředkovatelka pomohla jmenovanému vyplnit všechny nezbytné formuláře, včetně nájemní smlouvy, přičemž jednala na základě informací, které jí poskytl, kdy zcela popírá, že by padělala jakékoli podpisy na nájemní smlouvě a dalších dokladech, opatřila nepravdivé potvrzení o výdělku, přičemž zdůraznila, že žádala potencionálního věřitele o tzv. prescoring, k čemuž poskytla všechny podklady, které jí spoluobviněný M. K. dodal).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná L. M. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Obviněná akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ se soudy nižších stupňů jednostranně přiklonily na stranu odsouzeného M. K., aby vše vyznívalo v neprospěch obviněné, ačkoli pro tento postup nebyly shledány objektivní důvody “. Současně tak naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o její vině.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněnou vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , na který dovolatelka v dovolání opakovaně poukazuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soudy nižšího stupně neopomenuly reagovat na žádnou z podstatných výhrad vznesených obviněnou či jejím obhájcem v průběhu řízení, a to včetně návrhů na doplnění dokazování. Lze proto shrnout, že skutkový stav byl v posuzované věci zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž se zde nejedná o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněná byla uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a tímto činem způsobí větší škodu .
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (s účinností do 1. 10. 2020) je větší škodou škoda dosahující nejméně částky 50.000 Kč a ne více než 500.000 Kč.
Objektem trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku je cizí majetek , kdy je trestněprávní ochrana poskytována majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování. Objektivní stránka v této skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivý údaj. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při jejím uzavírání. Za nepravdivé se považují údaje, kdy jejich obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku vůbec není vázána na způsobení škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Trestný podle §211 odst. 1 tr. zákoníku bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech bude třeba náležitě zvažovat povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Způsobí-li však pachatel jednáním uvedeným v této skutkové podstatě škodu, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pouze v případě, že pachatel tohoto trestného činu podmínky uzavřené smlouvy plní, tj. splácí úvěr v dohodnutých termínech, nebude zpravidla možno na straně věřitele dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 761/2005, ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 500/2006, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009, a další).
Skutkové okolnosti projednávané věci spočívají v tom, že již pravomocně odsouzený spoluobviněný M. K. (rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 2. 2019, sp. zn. 3 T 121/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 7 To 122/2019) v situaci, kdy se nacházel ve finanční tísni, přijal nabídku obviněné L. M. na zprostředkování úvěru a tak získání většího finančního obnosu s tím, že obviněná vše potřebné zařídí a akceptoval také její požadavek na finanční odměnu v řádech desítek tisíc korun. Prostředníkem mezi spoluobviněným M. K. a obviněnou byl pak svědek D. C., na jehož účet byly úvěrové prostředky zaslány, který dále získal část úvěru pro sebe jako úhradu kupní ceny za automobil Škoda Octavia (prodaný spoluobviněnému M. K.) a který také s největší pravděpodobností zprostředkoval úhradu nadstandardní finanční odměny pro obviněnou rovněž ze získaných úvěrových prostředků. Oba spoluobvinění, jak M. K., tak L. M. věděli a byli také od počátku srozuměni s tím, že M. K. nevykonává deklarované zaměstnání a nemá vůbec v úmyslu finanční prostředky získané z úvěru použít účelově vázaným způsobem, tj. na bydlení. Zatím to účelem pak obviněná připravila a vymyslela typ úvěrového produktu a zajistila pro úspěšnost úvěrové smlouvy potřebné listiny, včetně nájemní smlouvy a potvrzení o příjmech. Spoluobviněný M. K. však prostředky získané z úvěru použil pro svoji potřebu a úvěr nesplácel.
Soudy vycházely nejen z výpovědi spoluobviněného M. K., který se ke spáchání trestné činnosti doznal již v rámci přípravného řízení, ale taktéž z výpovědi obviněné a svědků, zejména S. R., který spolu s M. K. skrze poskytnutí úvěru obviněnou kontaktoval, D. C., který oba spoluobviněné představil a na jehož účet byly finanční prostředky zaslány, a M. V., tehdejší přítelkyně spoluobviněného M. K. a majitelky bytu, o jehož rekonstrukci mělo jít. Soud se zabýval věrohodností všech vyslechnutých svědků a posuzoval pravdivost jejich tvrzení. V tomto směru lze uvést, že soud shledal výpověď spoluobviněného M. K. „ věrohodnou pro její podrobnost, otevřenost, vnitřní logiku, stálost a také proto, že v jejím rámci usvědčuje i sám sebe ze spáchání posuzované trestné činnosti a případné křivé obvinění obžalované v tomto rámci by ho nikterak nevyvinilo “ (bod 14. rozsudku). Naopak výpověď svědka D. C. vyhodnotil jako účelovou, kdy svědek uváděl jen takové okolnosti, které jej nevystavily riziku trestního stíhání (bod 7. rozsudku). Soud vycházel rovněž z listinných důkazů, kdy stěžejní byla zpráva úvěrové společnosti včetně příloh týkající se poskytnutého úvěru, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, k ověření podpisů a zápisů na vyplněných dokumentech a nájemní smlouvě, a znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaném na osobu spoluobviněného M. K. Výpověď spoluobviněného M. K. byla podle soudu „ podporována důkazy ve formě svědecké výpovědi svědků V. a R., rámcově také svědka C., závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika a také psychiatrie “ (bod 14. rozsudku). Obviněná přiznala, že sama sepsala potřebné listiny jako nájemní smlouvu, kdy základní poplatky na získání úvěru poskytla ze svého, resp. převodem z účtu svojí dcery. Stěžejní je pak zjištění, že si byla vědoma toho, že „ zásadní informace poskytnuté stavební spořitelně jsou nepravdivé “ (bod 15. rozsudku). Z provedeného dokazování pak rovněž vyplývá, že to byla obviněná, která vymyslela typ úvěru, kdy k jeho získání bylo třeba předložit potřebné dokumenty (nájemní smlouvu, neboť se jednalo o účelově vázaný úvěr), a tyto dokumenty opatřila. Obviněné není kladeno za vinu, že by padělala potvrzení o výdělku spoluobviněného či byla osobou, která zfalšovala podpisy na některých dokumentech, ale toliko, že si byla vědoma toho, že obsahují nepravdivé údaje, přičemž některé nezjištěným způsobem sama opatřila. Krajský soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, když uvedl, že vady, které mu byly usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 7 To 122/2019, vytýkány, byly odstraněny a „ napadené rozhodnutí tak obstojí “ (bod 7. usnesení). Skutková zjištění, která okresní soud učinil, jsou podle odvolacího soudu správná a úplná.
Podle názoru Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 3 T 121/2018, evidentní, že obviněná naplnila všechny zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, tj. v základní skutkové podstatě, včetně úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toto konstatování je důvodné, neboť obviněná věděla, že údaje uváděné v podkladech žádosti o úvěr se nezakládají na pravdě, stejně tak si byla vědoma toho, že poskytnutý úvěr nebude užit k zamýšlenému účelu a nebude splácen.
Přestože tedy obviněná namítla, že popsaný skutek není trestným činem, kterážto námitka je v obecné rovině podřaditelná pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinila tak způsobem neregulérním, neboť její námitky směřují výhradně do oblasti dokazování a zjištěného skutkového stavu, kdy na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, tj. že se ničeho protiprávního nedopustila, čímž se však míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak činí v rámci podaného dovolání dovolatelka. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního , zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud dále uvádí, že obviněná zcela přehlíží skutečnost, že se uvedeného jednání dopustila ve formě spolupachatelství, což je ve skutkové větě vymezeno zcela jasně, neboť jednání je přičítáno oběma obviněným.
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
Je možno připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V projednávané věci byli obvinění vedeni společným cílem, kterým bylo získání úvěru, z něhož získala dovolatelka finanční odměnu.
Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání .
Námitka obviněné týkající se náhrady škody stojí mimo přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť se jedná o otázku procesního charakteru, kterou, jak vysvětleno výše, nelze pod obviněnou uplatněný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Nadto se jedná o námitku zcela neopodstatněnou.
Ze spisového materiálu se podává, že k odvolání poškozené společnosti Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 7 To 122/2019, zrušil první rozsudek ve věci, tj. rozsudek Okresní soud v Sokolově ze dne 1. 2. 2019, sp. zn. 3 T 121/2018, neboť dospěl k závěru, že okresní soud opomněl postupem podle §228 tr. ř. nebo §229 tr. ř. rozhodnout o řádně a včas uplatněném nároku poškozené spořitelny. K výroku o náhradě škody nalézacímu soudu v odůvodnění svého usnesení uložil, aby ve vztahu k již pravomocně odsouzenému M. K. výrok o náhradě škody doplnil postupem podle §259 odst. 2 tr. ř., a ve vztahu k obviněné uvedl, že o nároku na náhradu škody bude moci být rozhodnuto až na základě výsledků dokazování. V rámci nového projednání věci byla obviněná uznána vinnou shodně jako původním rozsudkem přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a nalézací soud tedy rovněž rozhodl o vzneseném nároku na náhradu škody, což správně v souladu se zněním §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. učinil. Jak uvedeno výše, obviněná se jednání dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, čemuž odpovídá i postup podle §228 odst. 1 tr. ř.
Obviněná dále vznesla poněkud nejasně formulovanou námitku týkající se nesprávného vyhodnocení přitěžující okolnosti, kterou shledala v tom, že jí bylo přičítáno k tíži její zaměstnání, resp. že se jednání dopustila jako obchodní zástupkyně.
Uvedená námitka není podřaditelná pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Otázka přitěžujících okolností ve smyslu ustanovení §42 tr. zákoníku byla nalézacím soudem při ukládání trestu řešena, kdy soud dospěl k závěru „ že žádná konkrétní okolnost jí pak nepřitěžovala “ (bod 22. rozsudku). Naopak shledal okolnosti polehčující (dosavadní vedení řádného života). Skutečnost, že se obviněná jednání dopustila jako obchodní zástupkyně je soudem zmíněna v bodě 19. rozsudku, kdy se však jednalo o úvahy soudu stran povahy a závažnosti jednání obviněné, tedy posouzení v rámci tzv. společenské škodlivosti. V rámci společenské škodlivosti je třeba posoudit všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zaměstnání osob je jednou z mnoha skutečností, které mohou v konkrétních případech společenskou škodlivost jednání takových osob zvyšovat. Úvaha nalézacího soudu v tomto směru je zcela správná.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné L. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata