ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.911.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 911/2020-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 6 To 33/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 124/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 124/2019 , byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 3. 10. 2018 v době od 13:00 hodin do 13:23 hodin ve Frýdku-Místku, ul. XY č. p. XY, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 123/2018, u hlavního líčení jako obžalovaný po řádném procesním poučení zejména na to, že ve své výpovědi nesmí nikoho křivě obvinit, a pokud takto učiní, může být za toto křivé obvinění trestněprávně odpovědný, poté, co mu byla přečtena výpověď z přípravného řízení uvedl, že toto nikdy nevypovídal a toto si tam vyslýchající policisté psali sami, dále výslovně uvedl, že vyslýchajícími policisty, tj. R. K. a D. P., měl být fyzicky napaden, přičemž od 9:00 hodin do 11:30 hodin měl být spoután, následně u dalšího líčení konaného dne 7. 11. 2018 v době od 13:00 hodin do 14:00 hodin u Okresního soudu ve Frýdku-Místku, po opětovném poučení, že nesmí nikoho křivě obvinit, zopakoval po výslechu policistů K. a P., že byl od 9:00 hodin do 11:30 hodin spoután a při výslechu byl fyzicky napaden, ačkoliv si byl vědom, že tato tvrzení jsou nepravdivá a směřují proti policistům, kteří vůči němu vystupovali řádně při plnění povinností podle zákona o Policii ČR a podle trestního řádu, přičemž soud těmto lživým obviněním neuvěřil a rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 T 123/2018-77, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2019, č. j. 5 To 501/2018-89, jej uznal vinným podle podaného návrhu na potrestání, když o věrohodnosti slyšených policistů, kteří jakékoliv nezákonné jednání vyloučili, nebyl sebemenší důvod pochybovat .
Za tento přečin a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 T 123/2018-77, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2019, č. j. 5 To 501/2018-89, byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 (dvaceti dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 T 123/2018-77, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 501/2018-89, dne 21. 1. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 124/2019, podal obviněný M. H. odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 6 To 33/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 6 To 33/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 189–191), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že vytýkaným jednáním nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku., ale toliko k naplnění jeho práva na obhajobu. Zajištění práva na obhajobu je zakotveno již na rovině ústavní, a to v čl. 40 odst. 3 LZPS, či v čl. 6 odst. 3 písm. b), c) EÚLP. Právo na obhajobu se vztahuje na celé trestní řízení a všechny orgány činné v trestním řízení mají povinnost umožnit osobě, proti níž se řízení vede, uplatnění jejich práv. Smyslem je pak plná ochrana zákonných zájmů a práv této osoby. V rámci trestního řízení se pak obviněný může hájit jakýmkoli způsobem, může tedy i lhát. Obviněný dále uvedl, že není v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege stricta , jestliže jsou okolnosti vylučující protiprávnost analogicky rozšiřovány, neboť se tím zužují podmínky trestní odpovědnosti. Jedná se tak o dovolenou analogii in bonam partem (ve prospěch pachatele).
Obviněný má rovněž za to, že jeho jednání nedosahuje takové intenzity, aby bylo trestným činem, a je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva zaručená mu čl. 36 odst. 1 LZPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i byl porušen princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 LZPS. Uvedl, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. „slova proti slovu“, když se při prokazování nepravdivosti obvinění dovolatele soudy spokojily toliko s výpověďmi dvou svědků policistů, které stojí proti jeho výpovědi. Tito svědci jsou pak zcela nepochybně zainteresováni na výsledku řízení, navíc jejich výpovědi byly v rozporu s listinnými důkazy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že při prokázání nepravdivosti obvinění nepostačí toliko nedostatek skutečnosti nasvědčujících pravdivosti podezření jím vytvořeného. Obviněný uvedl, že jmenovaní policisté vyhotovili úřední záznam o podaném vysvětlení a protokol o výslechu osob, přestože byl obviněný podle výpovědí svědků vyslýchán pouze jednou. Výpověď dovolatele se pak na výše uvedených listinách slovo od slova shoduje, přičemž oba svědci odmítli, že by cokoli v textu kopírovali či upravovali. Dále pak oba svědci uvedli, že se dovolatel nacházel na služebně přibližně jednu hodinu, avšak z listinných důkazů jednoznačně vyplývá, že se tam nacházel minimálně dvě hodiny. Tyto rozpory pak svědci nebyli schopni vysvětlit, z čehož je zjevné, že výpovědi svědků pana R. K. a pana D. P. jsou nevěrohodné. Obviněný je proto přesvědčen, že skutkový stav nebyl bez pochybností prokázán dalšími nepřímými důkazy, které by tvořily vzájemně na sebe navazující soustavu, shodně a spolehlivě by dokazovaly skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, č. j. 6 To 33/2020-145, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 12. 2019, č. j. 1 T 124/2018-112.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 702/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného odpovídají tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v té části, v níž dovolatel namítá jednak nenaplnění znaků skutkové podstaty křivého obvinění a jednak, že jeho jednání „nedosahuje takové intenzity, aby bylo trestným činem“. Námitkou druhou se však státní zástupce nezabýval, neboť k intenzitě svého jednání dovolatel v dalším textu nic bližšího neuvedl a státnímu zástupci nepřísluší o záměrech dovolatele spekulovat. V rámci námitky nenaplnění znaků skutkové podstaty pak odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, kdy uzavřel, že právo obviněného na obhajobu není bezbřehé, přičemž jedním z limitů je nepřípustnost lživého obviňování jiných osob z trestného činu, a to i z trestného činu, pro který se proti obviněnému vede trestní řízení. Právem na obhajobu tedy není možné odůvodnit oprávněnost lživého obvinění jiné osoby z trestného činu.
Zbývajícími námitkami pak obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Přitom se však jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení.
Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Z tohoto důvodu proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 6 To 33/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi obou policistů R. K. a D. P., kteréžto označuje za nevěrohodné, listinných důkazů – záznamu o podaném vysvětlení, protokolu o výslechu osob) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění týkajících se tvrzeného fyzického a slovního napadání ze strany zasahujících policistů a toho, jak dlouho výslech na služebně probíhal a zda byl vyslýchán více než jednou), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy uvádí, že zde neexistují nepřímé důkazy vzájemně na sebe navazující, které by shodně a spolehlivě dokazovaly tvrzené skutečnosti) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že byl vyslýchán toliko jednou a trvá na tom, že byl ze strany policistů slovně a fyzicky napaden).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že se jedná o situaci tzv. „slova proti slovu“. Obviněný má na mysli zřejmě frázi „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí na jedné straně verze obviněného a straně druhé verze jiné osoby. Ústavní soud v rámci usnesení ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, uvedl „ v situaci ,tvrzení proti tvrzení‘ jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného “. Obviněný v rámci této námitky v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním, technicky se dá v rámci této námitky dovodit, že namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Současně existence takového rozporu opravňuje Nejvyšší soud ke zcela výjimečnému zásahu do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Obviněný uvedenou námitku explicitně nevznáší, nicméně i pokud by se tak stalo, Nejvyšší soud v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. V bodě 8. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného stran jeho obvinění zasahujících policistů, kdy poukázal na to, že obviněný se o jakémkoli nepatřičném zákroku ze strany policistů zmínil až s delším časovým odstupem přímo u hlavního líčení, zpochybnil jím tvrzený postup policistů spočívající v tom, že jej spoutaného měli odvést z výslechu na cyklostezku, kde měli hledat odcizený motocykl, a následně jej opět dopravit zpět na služebnu a ve výslechu pokračovat, rozvedl i otázku případných zranění, která by s ohledem na jím tvrzený rozsah ataku na jeho osobu musel utrpět, poukázal na listinné důkazy, zejména pak protokol o ohledání místa činu a současně i na výpovědi obou zasahujících policistů. Nejednalo se tedy pouze o výpovědi policistů, i když nelze rozporovat, že výpovědi policistů byly pro posouzení viny obviněného stěžejní. Nejednalo se však o důkaz jediný. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak zasahujících policistů, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, kterážto rovněž nebyla obviněným explicitně uvedena, byť byla naznačena („ skutkový stav nebyl bez pochybností prokázán “), Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný uvedl, že na jeho jednání nelze nahlížet jako na jednání trestné, neboť se jednalo toliko o uplatňování jeho práva na obhajobu, kdy ani míra intenzity jeho jednání nezakládá závěr proto to, že by se mohlo jednat o trestný čin. Uvedené námitky jsou v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, jedná se však o námitky neopodstatněné.
Obviněný se mýlí zejména ve svém závěru, že právo na obhajobu je zcela bezbřehé a pokud tedy v rámci obhajoby použije lež, nemůže být takové jednání trestně postihováno. Obviněný má tedy za to, že pokud v rámci své obhajoby vystaví jiné osoby nebezpečí trestního či např. disciplinárního řízení, jedná se pouze a toliko o jakousi svéráznou formu obhajoby, kterážto je zastřešena jeho právem na spravedlivý proces (právem na obhajobu).
Právo na obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy [v čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. V trestním řádu je pak toto právo konkretizováno zejména v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Lze dát obviněnému za pravdu v tom, že právo na obhajobu obsahuje i možnost neuvádět pravdivé informace či zatajovat skutečnosti. Přestože tedy nemusí vypovídat pravdivě, nelze tuto možnost chápat tak, že se může hájit, jakýmkoli způsobem uzná za vhodné. I zde jsou totiž nastaveny mantinely, resp. je pro uplatnění obhajoby stanovena mez, kteroužto nelze překročit, a touto mezí jsou práva jiných osob. Není tedy přípustné, aby osoba v rámci výkonu svého práva na obhajobu lživě obvinila jinou osobu z trestného činu. Jak uvádí judikatura Nejvyššího soudu „ obviněný nemusí vypovídat pravdivě, může měnit svou výpověď, může svou výpovědí a jinými projevy zakrývat nebo zlehčovat čin, který je mu kladen za vinu, ale v tomto rámci nesmí lživě obvinit jinou osobu z trestného činu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 835/2018). Přestože tedy za případnou nepravdivou výpověď nemůže být obviněný trestně odpovědný podle §346 tr. zákoníku, není vyloučeno, aby za úmyslně nepravdivou výpověď byl obviněný trestně odpovědný, pokud by tím naplnil některou jinou skutkovou podstatu, např. právě trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P a kol, Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1416).
Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu, a spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání , povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .
Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 1 tohoto ustanovení je především zájem na ochraně každé osoby před lživými útoky na její práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky se předpokládá úmysl [§15 odst. 1 tr. zákoníku], a to úmysl přímý, pachatel si musel být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. R 29/1988). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Za zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §345 odst. 3 tr. zákoníku se považuje, pokud se pachatel dopustí křivého obvinění podle odstavce 1 proti osobě, která vůči němu plnila svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona . Pokud jde o zavinění u této zvlášť přitěžující okolnosti, stačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235–3239).
Obviněný byl v projednávané věci v rámci výslechu poučen o tom, že nesmí nikoho křivě obvinit ze spáchání trestného činu, jakožto jediné výjimce z práva hájit se způsobem, jak sám uzná za vhodné, přesto však vědomě obvinil oba jmenované policisty z jednání, v němž by mohl být spatřován trestný čin, čímž porušil zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu