ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.992.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 992/2020-387
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. M. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 31 To 145/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 77/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného R. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 2 T 77/2019, byl obviněný R. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v Liberci, na ubytovně v ulici XY, dne 10. 11. 2018 kolem 22:00 hodin bez vyzvání vstoupil do pokoje č. 8 nájemců R. G. P., narozeného dne XY, a M. S. A., narozeného dne XY, tak, že v ruce za zády držel schovaný předmět připomínající nůž, pak přistoupil k R. G. P., M. M., narozené XY, M. N., narozenému XY, a A. D., narozenému XY, a s předmětem připomínajícím nůž, který držel v natažené ruce před sebou, po nich opakovaně požadoval poskytnutí drog s tím, že pokud mu drogy ihned nedají, tak jednoho z nich pobodá, pak se s předmětem připomínajícím nůž, který stále držel v ruce, přibližoval k jednotlivým poškozeným a při odchodu z pokoje kopl na chodbě ubytovny do skleněné výplně dveří, kterou rozbil, čímž U. K., IČO XY, se sídlem v XY, XY, způsobil škodu ve výši 1.682 Kč, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 T 66/2004, uznán vinným mimo jiné i z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který vykonal dne 4. 10. 2004.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského náčiní připomínajícího nůž (věcná stopa č. 1).
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 2 T 77/2019, podal obviněný R. M. odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 31 To 145/2020 , a to tak, že napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za využití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského náčiní připomínajícího nůž (věcná stopa č. 1).
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 31 To 145/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 345–347), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily, pokud jednání kladené mu za vinu kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Od samého počátku trestního řízení zcela popírá spáchání těchto trestných činů, neboť shledává, že naplnění znaků skutkové podstaty ani u jednoho z uvedených trestných činů nebylo prokázáno. Uvádí, že si do pokoje přišel pro své hodinky, které mu byly odcizeny. Poukázal přitom na výpovědi svědků podporujících jeho tvrzení, a to konkrétně M. N. a M. V. Poukazoval také na skutečnost, že podkladem pro rozhodnutí o vině byly výpovědi svědků, kteří byli silně ovlivněni alkoholem, což mělo bezesporu vliv na jejich vnímání dané situace. O tom svědčí i značné rozpory v těchto svědeckých výpovědích, kdy se svědci neshodují na vzdálenosti, v jaké se dovolatel v pokoji nacházel, na době, jakou v pokoji strávil, apod. Uvedl, že jeho důkazní návrhy na výslech svědka A., který byl v době incidentu přítomen na pokoji, a svědka K., který se měl vyjádřit k tomu, pro co si šel dovolatel na pokoj a co se tam dělo, což mu řekla svědkyně přítomna v pokoji, která v rámci hlavního líčení nevypovídala pravdu, byly jako nadbytečné zamítnuty. Není tak zřejmé, na základě jakých spolehlivých důkazů učinil soud závěr o tom, že si přišel do pokoje pro drogy.
Ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže obviněný namítl, že nedošlo k naplnění objektu, objektivní i subjektivní stránky předmětného zločinu. Předmětem zvlášť závažného zločinu loupeže je věc cizí, a nikoliv věc, která pachateli patří, jak je tomu v projednávané věci, kdy si šel do pokoje pro svoje hodinky, které mu byly odcizeny. V rámci subjektivní stránky pak dovolatel namítl, že nelze v jeho případě mluvit o násilném jednání. V tomto směru poukazuje na výpovědi svědků M. N. a M. V.
Obviněný v podaném dovolání rovněž brojí proti kvalifikaci jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy má za to, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, a to zvláště znak podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy použití násilí či pohrůžky násilí vůči osobám, které se v předmětném pokoji nacházely. Stejně tak se nelze ztotožnit se závěrem soudu, že se v pokoji pohyboval bez předchozího souhlasu uživatele pokoje R. G. P., kdy tento vypověděl, že dveře do pokoje byly odemčené, resp. polootevřené. Navíc obviněný na vyzvání svědka M. N. pokoj opustil.
Obviněný zpochybnil závěry soudu stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně poukázal na to, že údajné výtržnosti nebyl nikdo přítomen, místo, kde mělo k výtržnosti dojít, nebylo nijak zvlášť frekventované. Nadto se údajná výtržnost neodehrála na místě veřejně přístupném, neboť se jednalo o místo, kam mají přístup pouze klienti ubytovny a kde v rozhodnou dobu nikdo přítomen nebyl. K tomuto bodu obviněný poukázal na komentářovou literaturu.
Obviněný rovněž ve vztahu k trestnému činu výtržnictví vznesl námitku týkající se nevyužití zásady subsidiarity trestní represe, a to s poukazem na existující judikaturu s tím, že je nezbytné, aby výtržnické jednání narušovalo občanské soužití ve zvýšené míře, tedy hrubým způsobem.
Závěrem dovolání obviněný navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to do rozhodnutí o podaném dovolání.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a vrátil mu věc k novému projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 9. 2020, sp. zn. 1 NZO 816/2020.
Ve vztahu k obviněným uplatněným námitkám, podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že námitky obviněného jsou zcela shodné s jeho předchozí obhajobou, se kterou se soudy přesvědčivě vypořádaly. Navíc obviněný v dovolání uvedl jen výhradu směřující proti odmítnutí důkazních návrhů obhajoby, a to sice výslechů svědků A. a K. Uvedené námitky stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, kdy se jedná o námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Do skutkových zjištění je pak dovolací soud oprávněn zasáhnout v případě tzv. extrémního nesouladu, kteroužto námitku však obviněný nevznáší. I kdyby tak přesto učinil, jednalo by se podle názoru státní zástupkyně o námitku zcela neopodstatněnou. V projednávané věci bylo dokazování a hodnocení důkazů provedeno v souladu se zásadami podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž soudy ve svých rozhodnutích logicky vyložily, které důkazy považovaly za přesvědčivé a z jakých důvodů naopak k některým důkazům nepřihlédly. Řádně odůvodnily i odmítnutí doplnění dokazování výslechy dalších svědků jako nadbytečné. Výhrady obviněného, spočívající v argumentech, že neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, nebo že v pokoji neužil násilí nebo pohrůžky násilí, lze sice formálně chápat jako námitky proti právnímu posouzení, ve skutečnosti jsou však založeny na polemice se skutkovými zjištění soudů, neboť vyplývají ze skutkové verze, kteroužto se snažil obviněný v rámci své obhajoby prosadit. K té se však soudy zcela oprávněně nepřiklonily.
Za námitky podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod státní zástupkyně shledala zpochybnění znaku „místo veřejnosti přístupné“ a nepoužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ ve vztahu k právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně přiznává výše uvedené námitce zpochybnění znaku „místo veřejnosti přístupné“ opodstatnění, kdy místo činu nepovažuje za tzv. místo veřejnosti přístupné , a to s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006. Podle tohoto usnesení Nejvyššího soudu nelze za místo veřejnosti přístupné považovat uzavíratelnou část společných prostor, např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Po citaci další judikatury a zevrubném výkladu zmíněného pojmu státní zástupkyně uzavírá, že chodbu ubytovny nelze považovat za místo veřejnosti přístupné. Přesto je však možné dovodit, že obviněný znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v posuzované věci naplnil, a sice způsobem, který je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a to při zachování totožnosti skutku a v návaznosti na danou právní kvalifikaci, byť za těchto okolností nebyly znaky uvedeného trestného činu naplněny v podobě spáchání na „místě veřejnosti přístupném“, ale v alternativní podobě spáchání činu „veřejně“, která vůči ní vystupuje v rovnocenném postavení z hlediska naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu. V době činu se v bezprostřední blízkosti chodby, kde obviněný rozkopl dveře, potom, co v pokoji vyhrožoval skupince obyvatel ubytovny, zdržoval větší počet osob, které zde slavily narození syna jednoho z nich. Rozbití dveří tato skupina sice přímo neviděla, ale zaznamenala jej zvukově. Skutek obviněného tedy již od okamžiku jeho neoprávněného vstupu do pokoje až po zlostné rozkopnutí dveří narušoval řádné občanské soužití, neboť šlo o jednání agresivní, hrubé, vzbuzující obavy o bezpečnost většího počtu zde přítomných osob. Celé jednání obviněného, jak je popsáno ve skutkové větě, je tak možné posoudit jako výtržnost spáchanou v přítomnosti nejméně čtyř dalších osob, tedy veřejně ve smyslu §117 písm. b) tr. zákoníku, která má dosah rovněž pro zvolenou právní kvalifikaci činu podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně v návaznosti na svou argumentaci uzavřela, že obviněný sice uplatnil námitku nenaplnění znaku trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchání výtržnosti na místě veřejně přístupném opodstatněně, podle jejího názoru ale není nutné tuto vadu napravovat kasačním či vlastním rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť by toto nemělo vliv na postavení obviněného. Jak je naznačeno výše, obviněný se činu kladeného mu za vinu dopustil, když naplnil alternativní znak spáchání výtržnosti veřejně. Zároveň je zřejmé, že otázka posuzování výtržnictví je judikaturou již dostatečným způsobem vyřešena. Za uvedené situace jsou tak podle státní zástupkyně splněny obě kumulativní podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Námitku směřující proti nevyužití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio shledala státní zástupkyně neopodstatněnou, kdy v projednávané věci nebyl k uplatnění této zásady shledán žádný důvod, který by snad měl vypovídat o překročení spodní hranice trestnosti. Navíc dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval subsidiaritou trestní represe.
S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 31 To 145/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovené dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně . Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad v drtivé většině nenaplňují, neboť obviněný prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí M. N., M. V., M. M., A. D. a R. G. P.; spadá sem i námitka jím navrhovaného neprovedeného důkazu výslechem svědků M. S. A. a J. K.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak stran motivu obviněného pro vstup do předmětného pokoje a jeho chování v něm, otázky toho, v jaké vzdálenosti se v pokoji nacházel), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů, zejména pak vyslovení pohrůžky násilí směrem k poškozeným) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že do otevřeného pokoje přišel v klidu pro vlastní hodinky, které mu byly odcizeny, slušně se na ně dotázal a po výzvě odešel, s přineseným nástrojem nikoho neohrožoval, ale vzal si jej toliko pro případnou osobní obranu).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil v tomto směru na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Nelze tedy odvolacímu soudu vyčítat, že nevyhověl důkazním návrhům učiněným v odvolacím řízení, když v rámci odůvodnění napadeného rozsudku řádně zdůvodnil, na podkladě jakých úvah shledal výslechy svědků J. K. a M. S. A. nadbytečnými (bod 9. napadeného rozsudku). Svým postupem nijak nevybočil z mantinelů trestním řádem mu vytyčených.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Hodnocení důkazů provedl nalézací soud zcela řádně, kdy lze odkázat zejména na body 21. až 24. odůvodnění rozsudku, v rámci nichž se nalézací soud vyjádřil k provedeným důkazům v jejich vzájemných souvislostech, rozvedl, ze kterých důkazů při zjišťování skutkového stavu vycházel, přičemž zvláštní pozornost věnoval posuzování věrohodnosti svědků, obviněného, skutkových verzí přednášených obžalobou a obhajobou. Důkazy hodnotil v souhrnu, kdy pečlivě hodnotil soulad výpovědí svědků či obhajoby obviněného s ostatními důkazy (úředního záznamu a protokolu o zadržení osoby ze dne 10. 11. 2018, protokolu o ohledání místa činu a s tím související fotografické dokumentace, náčrtků podepsaných A. D. a R. P., úředního záznamu ze dne 11. 11. 2018 o podání vysvětlení obviněným týkající se odcizených hodinek). Své hodnocení uvedl konstatováním, že ani jedna z verzí prezentovaných obviněným nebyla podpořena žádným důkazem, a to ani výpověďmi svědků N. a V., kteří se snažili vypovídat v jeho prospěch (bod 21. odůvodnění). Zvláštní pozornost pak s ohledem na argumentaci obviněného a důkazní situaci ve věci věnoval posuzování věrohodnosti všech svědeckých výpovědí. V případě svědků R. P., M. M. a A. D. vyhodnotil jejich výpovědi jako věrohodné, autentické a korespondující s provedeným dokazováním, přičemž se zabýval i otázkou možného zkreslení jejich výpovědí jako důsledku ovlivnění alkoholem. Uvedl, že „ zohlednil, že v jejich případě se nejedná o osoby alkohol konzumující střídmě a jen při výjimečných situacích. Alkohol sice zcela jistě mohl mít do jisté míry vliv na to, jak jmenovaní svědci vnímali jednání co do trvání incidentu nebo jeho pozici v pokoji, soud se však nemůže ztotožnit s názorem obžalovaného, že byli až v takovém stavu, že situaci vnímali zcela zkresleně. Soud je v tomto závěru utvrzován i náčrtky místa činu vyhotovenými svědky P. a D., které jednak prokazují, že byli schopni skutek dobře reprodukovat i ve stavu opilosti, jednak prokazují, že i vzhledem k vysoké koncentraci alkoholu v jejich dechu měli zachovanou jemnou motoriku, když byli schopni tyto náčrtky vyhotovit. Na věrohodnosti výpovědí jmenovaných svědků dále přidává soulad s dalšími důkazy, a sice s úředním záznamem o zásahu policie na ubytovně, protokolem o ohledání místa činu, fotografickou dokumentací a torzem sběračky obžalovaného “ (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku). Naopak v případě svědka N. nalézací soud shledal jeho výpověď jako značně rozpornou, kdy tento svědek svou výpověď během hlavního líčení několikrát měnil a od své výpovědi v přípravném řízení se významně odkláněl, přičemž tyto rozpory nebyl schopen vysvětlit. Vzhledem k těmto vnitřním rozporům a přátelskému vztahu s obviněným, který byl zřejmou motivací ke zkreslování skutečností v rámci výpovědi, nalézací soud výpověď tohoto svědka shledal nevěrohodnou (srov. bod 22. odůvodnění rozsudku). Výpověď svědka M. V., na kterou se obviněný rovněž odvolává, shledal nalézací soud jako zcela nevěrohodnou, kdy tento svědek danému incidentu nebyl vůbec přítomen, přičemž jej s výjimkou M. N. ve svých výpovědích neuvádějí žádní jiní svědci, a dokonce není ani zmíněn v záznamu policie, která na místě bezprostředně po spáchání skutku zasahovala. Jím představená verze události neodpovídala ani v hrubých rysech důvodu sešlosti a složení osazenstva na předmětném pokoji v době incidentu, kdy v tomto bodě se rozcházel i s M. N. Nelze opomenout ani opakované změny jeho výpovědi, její vnitřní rozpornost, stejně jako afinity k osobě obviněného (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku).
Nalézací soud své hodnocení uzavřel s tím, že obviněný vstoupil do pokoje č. 8 proti vůli oprávněného uživatele pokoje R. G. P., užil proti přítomným v pokoji pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní a při odchodu z pokoje, tedy ve společných prostorách ubytovny, poškodil skleněnou výplň dveří, přičemž takový čin spáchal opětovně (body 25. až 27. odůvodnění rozsudku). S uvedeným hodnocením důkazů se ztotožnil i odvolací soud, když v bodě 5. napadeného rozsudku uvedl, že „ okresní soud provedl dokazování způsobem a v rozsahu, který odpovídá ust. §2 odst. 5 tr. ř., a lze konstatovat, že provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř., tj. jednotlivě i v jejich souhrnu způsobem, který neodporuje zákonitostem logiky a se zřetelem na všechny podstatné okolnosti významné pro správné zjištění a posouzení stavu věci. Důvody pro jiné hodnocení důkazů, než jak učinil soud prvního stupně, však krajský soud neshledal a skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a jsou logicky odůvodněna “. V bodě 9. pak uvedl, že „ v kontextu uvedených důkazů tedy nelze mít výhrad ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu formulovaným ve skutkové větě napadeného rozsudku “. Odvolací soud rovněž ve stejném bodě odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování o výslech svědků J. K. a M. S. A., s tím, že ani jeden z těchto svědků v době incidentu na ubytovně přítomen nebyl a nemůže se tak k průběhu incidentu vyjádřit. S výše uvedenými závěry stran zjištěného skutkového stavu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje především na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu s tím, že dokazování bylo provedeno plně v intencích příslušných ustanovení trestního řádu s veškerou pečlivostí. V projednávaném případě tak soudy bezezbytku dostály požadavkům uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř.
Obviněný sice ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vznesl námitku, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu, nicméně učinil tak způsobem neregulérním, neboť veškerá argumentace obviněného je soustředěna na zpochybnění důkazního řízení a z něho se podávajících skutkových závěrů, ke kterým v projednávané věci soudy dospěly a s nimiž se obviněný neztotožňuje. Obviněný na podkladě vlastního náhledu na provedené důkazy a vlastní verzi skutkového stavu celé události dovozuje, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil. To lze vyvodit i z dikce dovolání, kde v rámci této námitky uvádí, že si šel pro své hodinky a nejednal násilně. Takováto úvaha však vychází z jiného skutkového stavu, než k němuž dospěly soudy v projednávané věci a kterými je v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud vázán.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soudu uvádí, že ze skutkových zjištění nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že „ obviněný užil proti přítomným v pokoji R. P. a M. S. A. pohrůžky bezprostředního násilí, a sice pobodání kohokoliv z přítomných kuchyňským náčiním, které si s sebou za tím účelem na předmětný pokoj přinesl, v úmyslu zmocnit se drog v přesvědčení, že je někdo ze zde přítomných poškozených má u sebe, naplnil tak skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Povaha tohoto trestného činu vylučuje jiné než úmyslné zavinění. S ohledem na to, že se obžalovaný chtěl zmocnit drog v přesvědčení, že je někdo ze zde přítomných poškozených má u sebe, a právě za tím účelem jim vyhrožoval pobodáním torzem sběračky, aby působil na jejich rozhodnutí mu drogy vydat, nejednal v jiném než přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku “ (bod 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). S uvedenými závěry nalézacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a na ně v podrobnostech odkazuje, neboť tyto závěry vycházejí ze stabilizovaných skutkových zjištění založených na přesvědčivém dokazování, a následně řádně podřazených pod příslušná ustanovení trestního práva hmotného.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence považovat námitku obviněného směřující proti kvalifikaci jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy podle obviněného nebyl naplněn znak podmiňující užití vyšší trestní sazby, a to neoprávněné vniknutí do obydlí jiného za užití pohrůžky bezprostředního násilí, kdy se obviněný měl uvedeného jednání dopustit vůči osobám nacházejících se v předmětném pokoji, kam měl vstoupit bez předchozího souhlasu oprávněného uživatele pokoje R. P. Obviněný poukazoval na to, že dveře do pokoje byly odemčené, resp. pootevřené.
Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 LZPS. Chráněna je domovní svoboda (svoboda obydlí – srov. R 16/1995) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející.
Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování . Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. R 30/1965). Chráněn je i hotelový pokoj, a proto násilné vniknutí do hotelového pokoje určeného k přechodnému ubytování občana zasahuje do domovní svobody ubytovaného občana a naplňuje formální znaky trestného činu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1 (srov. R 8/1990), (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1774–1776). Identická situace je pak v případě ubytoven, kdy se jedná de facto o dlouhodobý pronájem pokoje v zařízení hotelového typu. Na pronajatý pokoj na ubytovně je tak v souladu s judikaturou nutno nahlížet jako na obydlí v kontextu §133 tr. zákoníku, tedy chráněné na úrovni trestního práva ustanovením §178 tr. zákoníku.
Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1774–1777). Dlužno dodat, že i v okamžiku, kdy jsou odemčené či dokonce otevřené dveře, naplňuje obviněný skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, neboť vstupuje bez souhlasu oprávněného uživatele obydlí. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pouhé odemčení či pootevření dveří, skrze které je obydlí přístupné, není automatickým pozváním či svolením se vstupem pro kteroukoliv kolemjdoucí osobu, jak naznačuje ve svém podání obviněný. Uvedený poukaz na to, že byly dveře otevřeny a tedy absentovala překážka, kterou by svým jednáním překonal, by byla přípustná toliko v situaci, kdy by mířila proti kvalifikované skutkové podstatě tohoto trestného činu podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, kdy jednou z alternativních podmínek aplikace této skutkové podstaty je právě překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí. V posuzované věci však obviněnému nebylo kladeno za vinu překonání překážky, ale neoprávněné vniknutí (vstup do obydlí jiného).
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se oprávněný uživatel domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení vůli pachatele (srov. R 1/1980). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Okolnost, že trestný čin porušování domovní svobody byl spáchán se zbraní , je třeba vykládat v souvislosti s ustanovením §118 tr. zákoníku. Podle §118 tr. zákoníku je trestný čin porušování domovní svobody spáchán se zbraní, jestliže pachatel (anebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů) užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; přitom se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, tedy nejen zbraň v technickém smyslu (např. střelná, sečná nebo bodná zbraň), ale i hůl, klacek, kámen apod. Užité násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí za použití zbraně proti napadené osobě může pachateli sloužit jako prostředek k vniknutí do obydlí jiného, případně k tomu, aby si v tomto prostoru zajistil možnost nadále se zde zdržovat, nebo může směřovat k jakémukoli jinému cíli, např. ke spáchání jiného trestného činu či k pouhému rušení práva na soukromí oprávněné osoby (srov. R 14/2002-I.) (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1776–1779).
V projednávaném případě dospěl nalézací soud k jednoznačnému závěru, že obviněný svým jednáním naplnil jednak základní skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §178 odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněný „ vstoupil bez vyzvání a za účelem zde setrvat, dokud neobdrží požadované drogy, zde přítomným vyhrožoval pobodáním a napřahoval se proti nim torzem kuchyňského náčiní jakožto věcí, kterou je možné učinit útok proti tělu důraznějším, tedy zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku, naplnil skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obžalovaný vnikl do pokoje R. P. a M. S. A. jakožto obydlí, čímž byl objekt této skutkové podstaty porušen. Povaha tohoto trestného činu vylučuje jiné než úmyslné zavinění. Obžalovaný na jisto věděl, že si zde přítomní nepřejí jeho přítomnost v pokoji, neboť jednak neměl ke vstupu souhlas R. P. ani nikoho jiného z přítomných, jednak byl následně nejméně ze strany M. N. vyzýván k odchodu, ale do tohoto pokoje přesto vstoupil, setrval zde a zároveň si s sebou vzal zbraň v podobě kuchyňského náčiní, aby naplnil svůj záměr zde získat drogy, nejednal v jiném než přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku “ (bod 26. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedenému závěru nalézacího soudu pak plně přisvědčil i soud odvolací v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku. Se závěry nižších soudů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, přičemž zdůrazňuje výše zmíněné skutečnosti, že násilí či přímo pohrůžka násilí nemusí být použito ke vstupu do obydlí, ale může směřovat i ke spáchání jiného trestného činu, kterýmžto byl v projednávané věci zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Námitka obviněného, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a zvláště pak kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3, je zjevně neopodstatněná.
Za námitkou podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vyhodnotil námitku obviněného, v rámci níž namítl, že k výtržnictví nedošlo na místě veřejně přístupném, neboť se incident měl stát na chodbě ubytovny, kde ho nikdo přímo neviděl. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že námitka obviněného je důvodná, ale nezakládá kasační povinnost Nejvyššího soudu, neboť zrušení napadeného rozhodnutí či vlastní rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemohlo po právní stránce zásadně ovlivnit postavení obviněného v řízení.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchá takový čin opětovně .
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem .
Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Za místo veřejnosti přístupné nelze zpravidla považovat ubytovnu, studentskou kolej, kanceláře apod. V žádném případě to nejsou byty ani jiné prostory v obytném domě, a to ani tehdy ne, lze-li hlasitý výtržnický projev v nejbližším okolí dobře slyšet (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3321–3324). Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Místem veřejnosti přístupným však může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí (srov. TR NS 32/2007-T 955).
Ve skutkové větě nalézací soud uvedl, že obviněný „ při odchodu z pokoje kopl na chodbě ubytovny do skleněné výplně dveří, kterou rozbil, čímž U. K., IČO XY, se sídlem v XY, XY, způsobil škodu ve výši 1 682 Kč, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 T 66/2004, uznán vinným mimo jiné i z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona … a dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti a čin spáchal opětovně “.
Z popisu skutku a výše uvedených teoretických východisek je zřejmé, že popis skutku nekoresponduje s právní větou označenou ve výroku pod písm. c), která by měla vystihovat, jaké znaky trestného činu kladeného mu za vinu obviněný svým jednáním naplnil. Za místo veřejnosti přístupné totiž nelze považovat chodbu ubytovny, kde k trestnému činu došlo, a tedy není možné dovodit naplnění základní skutkové podstaty trestného činu výtržnictví kladeného obviněnému za vinu, tím méně pak skutkové podstaty kvalifikované.
Nejvyšší soud posoudil závěry nalézacího soudu, aprobované odvolacím soudem stran naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jako nepřiléhající uvedené právní větě a učiněným skutkovým zjištěním. Ve shodě s názorem státní zástupkyně je však přesvědčen, že obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku nikoliv naplněním znaku spáchání činu na místě veřejnosti přístupném, ale naplněním alternativního znaku této skutkové podstaty, a to spáchání činu veřejně , neboť ze skutkové věty je možno naplnění tohoto znaku jednoznačně dovodit.
Podle ustanovení §117 tr. zákoníku je čin spáchán veřejně pokud jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
K naplnění znaku před více než třemi osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než třemi osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu. Nestačila by tedy přítomnost takových osob, které nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých dětí, na něž nemůže projev působit. Z tohoto hlediska může být zcela rozdílné posouzení znaku veřejně např. u výtržnosti, oproti verbálnímu trestnému činu (srov. Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1298–1302). Naplnění zákonného znaku veřejně ve smyslu §117 písm. b) tr. zákoníku, spočívajícího v současné přítomnosti nejméně tří osob, vyžaduje ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, aby všechny tyto osoby měly způsobilost a předpoklady vnímat výtržnické jednání pachatele (TR NS 12/2005-T 759). Pod pojmem vnímat nelze zúžit pouze na schopnost věci vidět, ale je nutné ji vykládat tak, že je pod tímto pojmem chápána možnost poznat danou událost, a to nejen výtržnost vidět, ale například ji slyšet.
Podle stabilizovaných skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, obviněný dne 10. 11. 2018 „ v Liberci, na ubytovně v ulici XY, dne 10. 11. 2018 kolem 22:00 hodin bez vyzvání vstoupil do pokoje č. 8 nájemců R. G. P. a M. S. A. tak, že v ruce za zády držel schovaný předmět připomínající nůž, pak přistoupil k R. G. P., M. M., M. N. a A. D. , a s předmětem připomínajícím nůž, který držel v natažené ruce před sebou, po nich opakovaně požadoval poskytnutí drog s tím, že pokud mu drogy ihned nedají, tak jednoho z nich pobodá, pak se s předmětem připomínajícím nůž, který stále držel v ruce, přibližoval k jednotlivým poškozeným a při odchodu z pokoje kopl na chodbě ubytovny do skleněné výplně dveří, kterou rozbil, čímž způsobil škodu ve výši 1.682 Kč “. Z výpovědí svědků a učiněných skutkových zjištění se podává, že kopnutí a rozbití dveří žádný z výše uvedených čtyř svědků neviděl, ale všichni jej slyšeli, a to bezprostředně po odchodu obviněného z pokoje, kde je předtím ohrožoval zbraní. Všichni přítomní svědci tak podle svých výpovědí zjevně vnímali zvukově výtržnost obviněného. Je tedy na místě chápat jednání obviněného jako naplňující znak spáchání činu veřejně , neboť se jednání dopustil před čtyřmi osobami, kteří výtržnost odehrávající se v jejich doslechu zjevně vnímali. Podle názoru Nejvyššího soudu je proto nutno hodnotit jednání obviněného jako naplňující zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to při naplnění alternativního znaku spáchání činu veřejně .
Stejně tak byla jednáním obviněného naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle §358 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se uvedeného jednání dopustil „ přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 4 T 66/2004, uznán vinným mimo jiné i z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který vykonal dne 4. 10. 2004 “ , tedy spáchal takový čin opětovně.
Ve světle uvedeného závěru se Nejvyšší soud následně zabýval tím, zda by zjištěná vada v právním posouzení skutku mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, popř. zda nesprávné znění právní věty má po právní stránce zásadní význam, tedy možnost postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Ve světle uvedených závěrů, které Nejvyšší soud shora vyložil, by byl obviněný za jednání popsané ve skutkové větě napadeného rozsudku odsouzen za totožný trestný čin, jímž byl uznán vinným, tedy za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jediným rozdílem oproti původnímu odsuzujícímu výroku by byla korekce právní věty ve výroku rozsudku, kdy obviněný nenaplnil znak spáchání činu na místě veřejnosti přístupném , ale naplnil alternativní znak spáchání činu veřejně. Nelze tak mít za to, že by případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu či vlastní rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci mělo sebemenší, natož zásadní vliv pro postavení obviněného. V projednávané věci se rovněž nejedná o otázku zásadního právního významu, která by nebyla vyřešena v soudní praxi, či o ní soudy vyšších stupňů rozhodovaly rozdílně a bylo by tedy nutné výklad projednávané právní otázky v tomto rozhodnutí sjednotit.
Přestože lze tedy uvedené námitce obviněného přisvědčit, nemůže tento závěr ve svém důsledku nijak ovlivnit postavení obviněného.
Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví obviněný rovněž namítl, že soudy neuplatnily zásadu subsidiarity trestní represe, když jeho čin nenarušoval ve zvýšené míře občanské soužití.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný nepřímo namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se jednalo o trestný čin naplňující všechny znaky skutkové podstaty, a to dokonce skutkové podstaty kvalifikované. Obviněný neuvedl a ani z obsahu spisu nejsou známy takové důvody, pro které by v daném případě měl stát rezignovat na svou roli při ochraně společnosti před kriminalitou. Na jednání obviněného je třeba nahlížet v jeho celistvosti, kdy nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný byl vedle přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, shledán vinným i přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zejména pak zločinem loupeže §173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy trestným činem závažnějším, podle něhož mu byl též vyměřen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný po ohrožování skupiny 4 osob zbraní rozkopl při odchodu dveře na chodbu takovou silou, že rozbil skleněnou výplň ve dveřích. Skutek obviněného je možné klasifikovat jako výtržnost již od neoprávněného vstupu do pokoje a ohrožování zbraní v něm přítomných osob, ve kterých vyvolal strach a obavy o své zdraví a život. Nejvyšší soud tak dospěl k názoru, že nevyužití zásady subsidiarity trestní represe nižšími soudy je zcela v souladu s předpisy trestního práva.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. M. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Petr Šabata předseda senátu