ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1612.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1612/2018-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně O. B. T. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 37/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 17 Co 363/2017-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 20 C 37/2016-262, řízení zastavil co do částky 115 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná žalobkyni zaplatila částku 185 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení uvedených částek se žalobkyně domáhala coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce projednání nároku žalobkyně na vrácení zajištěných finančních prostředků v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2010 (dále jen „posuzované trestní řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I o věci samé co do částky 100 000 Kč napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázka, zda odvolací soud správně určil základní roční částku zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za 10 let a 7 měsíců trvající řízení činí 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení jsou ohodnoceny částkou o polovinu nižší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4945/2016). Dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) by se základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za první dva a každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. bod VI Stanoviska), přičemž úvaha o její výši se odvíjí od všech okolností daného případu, kdy ani při konstatování extrémní délky řízení nemusí být použita základní částka ve výši 20 000 Kč a lze vyjít i z nižší základní částky. Neshledal-li tak odvolací soud při hodnocení všech okolností daného případu důvody pro použití jiné výše základní částky, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, což činí dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v tomto rozsahu nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4276/2017).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou vznesená otázka vztahující se k posouzení, zda lze délku soudního řízení přesahující 10 let (bez dalšího) považovat za extrémní. Nejvyšší soud již ve Stanovisku ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení“, která by z pohledu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) „mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“ (bod IV Stanoviska). Neshledal-li odvolací soud na podkladě konkrétních okolností případu délku řízení o žádosti dovolatelky jako extrémní, neodchýlil se od uvedeného řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, které vyžaduje hodnotit přiměřenost délky jednotlivých řízení individuálně (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil její aktivitu spočívající v podání žádosti na určení lhůty k provedení procesního úkonu v rámci posuzování kritéria chování poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nýbrž ji hodnotil z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], kdy z tohoto důvodu navýšil základní částku zadostiučinění o 10 % [k tomu srov. BIČÁK, Vít. §31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284.]. Dovolání ohledně předkládané právní otázky je ovšem nepřípustné z toho důvodu, že její odlišné vyřešení (tzn. posouzení totožné okolnosti v rámci jiného kritéria) by bylo čistě formální a k příznivějšímu výsledku řízení pro dovolatelku by vést nemohlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž otázka, zda lze v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] žalované přičíst k tíži, že rozhodnutí obecných soudů vydaná v posuzovaném trestním řízení byla zrušena Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť řešení přijaté odvolacím soudem je v souladu s řešením, k němuž v ustálené judikatuře došel dovolací soud a podle něhož lze státu přičítat prodloužení řízení v případě tzv. kvalifikované kasace. Tou je třeba rozumět takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu [srov. bod IV Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, nebo rozsudek ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, v literatuře např. BIČÁK, Vít. §31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011). V daném případě byla rozhodnutí obecných soudů zrušena Ústavním soudem z důvodu nesprávného právního posouzení věci a o případ tzv. kvalifikované kasace se tak ve smyslu odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nejedná.
Dovolací soud dále opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudu přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
S ohledem na posledně uvedené tak není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky, zda byla „instančnost řízení“ důvodem pro snížení základní částky odškodnění o 30 % (správně 20 % - poznámka dovolacího soudu), zatímco postup obecných soudů (průtahy v posuzovaném řízení) vedly k navýšení základní částky toliko o 10 %, neboť závěr, že řízení ve více instancích obecně zakládá delší dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. bod IV Stanoviska). V souladu s judikaturou dovolacího soudu je i postup, kdy se v případě zjištěných průtahů v posuzovaném trestním řízení soudy nižších stupňů zabývaly nejen kritériem složitosti věci, ale neopomněly zhodnotit i kritérium postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019). Ze shora odkazované judikatury dovolacího soudu plyne, že je-li tato základní úvaha shledána správnou, dovolacímu přezkumu již nemůže podléhat individuální zhodnocení, o kolik procent měla být v důsledku konkrétních skutkových okolností případu základní částka navýšena či snížena. Uvedené je v souladu s povahou dovolání, jež spočívá v řešení otázek právní povahy způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci; řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 623/18).
Vady řízení namítané žalobkyní (nedostatečné zjištění skutkového stavu v důsledku chybného postupu při dokazování, nepřihlédnutí ke srovnatelné judikatuře a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu) nemohou zásadně založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Jelikož však tvrzené vady řízení mohou mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (jak sama avizuje), považuje dovolací soud za vhodné se k nim na tomto místě vyjádřit.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav, jelikož neprovedl důkaz předmětným trestním spisem, nemůže být důvodná, neboť dokazování má sloužit k prokazování sporných skutkových tvrzení důležitých pro rozhodnutí ve věci, přičemž ze zásady povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní plyne, že účastník je povinen nejprve přednést svá skutková tvrzení, přičemž k jejich prokázání je povinen označit důkazy. Jinak řečeno, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji nejprve především tvrdit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009). Platí rovněž, že provádění důkazu souhrnně celým spisem není procesně přípustné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků (kterou listinu) z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řádu čten nebo sdělován obsah celého spisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001).
Rovněž není důvodná námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že stanovil jinou (nižší) výši základní částky zadostiučinění, než ve skutkově obdobných věcech stanovily jiné soudy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že odchylka od řešení v případech, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí, je možná, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Odvolací soud přitom své rozhodnutí řádně odůvodnil, když poukázal na to, že nejsou dány podmínky pro to, aby byla navýšena základní částka odškodnění nad 15 000 Kč.
Dovolatelce rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu