ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2039.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2039/2018-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce T. J., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 134/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 91 Co 420/2017-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 22 C 134/2016-73, k částečnému zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do částky 8 046,50 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 747 921,50 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 91 Co 420/2017-98, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ve věci samé změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22 321,50 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení celkové částky ve výši 755 968 Kč se žalobce domáhal coby náhrady škody a peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím orgánu Policie České republiky – usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 4. 2013, č. j. OKFK-2623-179/TČ-2012-251102, které bylo zrušeno usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 7. 2013, č. j. 5 NTZ 21/2013-63, kdy věc byla vrácena policejnímu orgánu k dalšímu šetření. Konkrétně se žalobce domáhal zaplacení částky 500 000 Kč coby zadostiučinění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, částky 217 800 Kč coby náhrady škody za služby poskytnuté společností zabývající se poradenskou a mediální činností v souvislosti s trestním stíháním žalobce, částky 13 000 Kč jakožto náhrady nákladů právního zastoupení v trestním řízení JUDr. Jiřím Herczegem a částky 25 168 Kč jakožto náhrady nákladů právního zastoupení v trestním řízení JUDr. Tomášem Sokolem. Rozsudkem odvolacího soudu byla žalobci přiznána náhrada nákladů předchozího právního zastoupení ve výši 5 200 Kč za zastoupení JUDr. Jiřím Herczegem a ve výši 17 121,50 Kč za zastoupení JUDr. Tomášem Sokolem. Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do částky 8 046,50 Kč) byly náklady na právní zastoupení JUDr. Tomášem Sokolem uhrazeny žalovanou dne 15. 8. 2016.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím podle jeho obsahu proti výroku I ve věci samé v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné i o požadavku dovolatele na náhradu nákladů předchozího právního zastoupení JUDr. Jiřím Herczegem ve výši 13 000 Kč, kdy dovolateli přiznal náhradu škody toliko ve výši 5 200 Kč a ve zbytku bylo potvrzeno věcně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. V uvedeném rozsahu zamítnutí (tj. co do částky 7 800 Kč) je dovolání nepřípustné, neboť ohledně tohoto nároku bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím svou výší částku 50 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).
Otázka, zda je pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodný okamžik oznámení rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací soud vyšel z toho, že subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet od okamžiku, kdy je obviněnému oznámeno, že došlo ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněný pod číslem 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Po vrácení věci Nejvyšším státním zástupcem policejnímu orgánu s pokyny k doplnění již trestní stíhání neprobíhalo ani de iure, ani de facto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dovolateli nic nebránilo nárok na náhradu nemajetkové újmy včas uplatnit.
Dovolací soud ani přes námitku dovolatele, že k vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, došlo až po podání žaloby, neshledal důvod odklánět se v konkrétních poměrech posuzované věci od závěrů dovozených v odkazovaném rozhodnutí. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což není případ právě projednávané věci.
Ani při řešení otázky, zda je třeba zohlednit konečný výsledek dalšího řízení po pravomocném zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (zde řízení po rozhodnutí o zrušení pravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání), odvolací soud nedospěl k jinému závěru, než jaký již byl přijat v rozhodovací praxi soudu dovolacího, pokud uzavřel, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí a byl již dříve fakticky bezrozporný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 617/2017, nebo v odborné literatuře SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 112), oproti tomu názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, byl názorem zcela ojedinělým (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019). Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu týkající se incidentní retrospektivy se tak uplatní i na tuto dovolatelem předestřenou právní otázku.
Ani otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud ohledně ze zjištění soudů nižších soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), přičemž žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, není v poměrech projednávané věci přiléhavý, neboť dovolatel uplatnil u žalované žádost o předběžné projednání nároku na přiměřené zadostiučinění po více než dvou letech od zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, takže nelze uvažovat, že by byl nepřiměřeně omezen krátkou promlčecí lhůtou. Nejedná se ani o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva žalované na úkor dovolatele, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tvrzené vadě řízení spočívající v nesprávném poučení dovolatele ohledně povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v souvislosti s nárokem dovolatele na náhradu škody spočívající ve výdajích na mediální služby by dovolací soud mohl podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání (jinak) přípustné.
Jelikož však tvrzená vada řízení může mít vzhledem ke svému charakteru a intenzitě povahu porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, považuje dovolací soud za vhodné se k ní na tomto místě vyjádřit. Dovolací soud v této souvislosti konstatuje, že poučovací povinnost soudů podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nemůže sloužit k tomu, aby soud účastníka seznámil s jeho právy a povinnostmi vyplývajícími z hmotného práva, včetně toho, jak správně hmotněprávní nárok uplatnit; do poučovací povinnosti rovněž nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010). Dovolateli se tak v tomto smyslu dostalo řádného poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. jednak ohledně toho, jaké konkrétní mediální služby mu byly za úplatu poskytnuty, a jednak, zda je dána příčinná souvislost mezi takto vynaloženými prostředky a odvrácením či zmírněním újmy vyplývající z nezákonného rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud dále podotýká, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), která musí být dokazováním najisto prokázána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), a nestačí tak pouhá pravděpodobnost existence příčinné souvislosti [srov. též v odborné literatuře VOJTEK, Petr. §5 (Formy odpovědnosti státu). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 63].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ohledně označení žalované vyšel dovolací soud ze své ustálené rozhodovací praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu