ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.98.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 98/2018-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) J. K. , nar. XY, bytem XY, b) J. K. , nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Lenkou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 30/2016, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 30 Co 178/2017-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, č. j. 30 Co 178/2017-93, a ve výrocích I. a III. též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2017, č. j. 14 C 30/2016-62, se ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se svou žalobou podanou dne 3. 2. 2016 na žalované domáhali zaplacení každému ze žalobců částky 196 931 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 3. 1. 2016 do zaplacení coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 50/2010 (dále jen „posuzované řízení“), jemuž předcházelo řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 252/2004.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 14 C 30/2016-62, žalobě vyhověl u každého ze žalobců v rozsahu 90 410 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 30 Co 178/2017-93, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že se ohledně částky ve výši 68 410 Kč s příslušenstvím žaloba zamítá, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobci podali žalobu projednávanou Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 252/2004 proti žalované J. Ž.; vzájemná žaloba žalované datovaná dne 29. 6. 2005 a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 došlá dne 4. 7. 2005 byla vyloučena k samostatnému projednání v posuzovaném řízení. Předmětem vzájemné žaloby bylo zaplacení částky 22 089 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení v rámci vypořádání podílových spoluvlastníků v souvislosti se zhodnocením nemovitosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2013, č. j. 21 C 50/2010-27, bylo posuzované řízení přerušeno do pravomocného skončení původního řízení vedeného pod sp. zn. 21 C 252/2004, k odvolání žalobců bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č. j. 22 Co 490/2013-41, usnesení o přerušení řízení zrušeno a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Podáním ze dne 1. 4. 2015 J. Ž. vzala vzájemný návrh zpět a posuzované řízení bylo zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 vyhlášeným u jednání dne 1. 4. 2015, které ohledně výroku o zastavení řízení nabylo právní moci dne 20. 5. 2015, poté však ještě probíhalo odvolací řízení ohledně rozhodnutí o nákladech řízení a usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2015 nabylo právní moci dne 4. 1. 2016; posuzované řízení tak celkově trvalo 10 let a 5 měsíců. V rámci předběžného projednání žalovaná zhodnotila, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a poskytla žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení považoval za nepřiměřenou, takže shledal nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Vzhledem k délce posuzovaného řízení dospěl k závěru, že kromě již učiněného konstatování porušení práva na spravedlivý proces je nutné žalobcům poskytnout i přiměřené peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk, a to ve výši odpovídající stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Za základ odškodnění soud prvního stupně vzal částku 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení byly ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Soud prvního stupně dále přistoupil ke snížení celkové částky o 10 %, neboť řízení neshledal nikterak zásadní z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce a o dalších 10 %, neboť žalobci vyřízení věci „neurgovali“. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení vystupovali žalobci společně na téže straně sporu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jejich újma je sdílená a celkovou částku peněžitého zadostiučinění ponížil o dalších 20 % a každému ze žalobců tak přiznal 90 410 Kč s příslušenstvím.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně potud, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že je žalobcům třeba přiznat přiměřené peněžité zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
8. Odkázal dále na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž „v zásadě není důvodné, aby úhrada nemajetkové újmy přesahovala předmět sporu“, přičemž v posuzovaném řízení šlo o částku „ve výši jen málo přes 20 000 Kč vůči každému ze žalobců“. Újmu žalobců je navíc třeba hodnotit jako sdílenou, neboť ve sporu vystupovali jako spoluvlastníci. Odvolací soud rovněž zohlednil, že mezi týmiž účastníky probíhalo větší množství soudních sporů a účastenství v posuzovaném řízení tak nemohlo být vnímáno ze strany žalobců příliš úkorně. Odvolací soud dále uvedl, že se žalobci nesnažili posuzované řízení „jakkoliv urychlit a pouze pasivně vyčkávali jeho výsledku“. V posuzovaném řízení pak odvolací soud neshledal „závažná pochybení, pro která by bylo třeba zvýšit základní částku odškodnění“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že „není dán žádný důvod, pro který by přiznaná výše přiměřeného zadostiučinění měla předmět posuzovaného řízení jakkoliv převyšovat“ a rozhodl, že žalobcům (každému z nich) náleží jako peněžité zadostiučinění částka 20 000 Kč s příslušenstvím.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) dovoláním, které podle svého obsahu směřoval proti výroku I o věci samé v té části, v níž odvolací soud změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 68 410 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba zamítá.
10. Dovolatel v obecné rovině odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení základních kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Brojí v prvé řadě proti nesprávnému právnímu posouzení kritéria celkové délky posuzovaného řízení, jež je dle názoru dovolatele „natolik dlouhá“, že sama o sobě odůvodňuje zvýšení přiměřeného zadostiučinění. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci a žádá zohlednit tvrzené průtahy.
11. Ohledně kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, pokud nebylo přihlédnuto k tomu, že vzájemná žaloba byla nejprve vyloučena k samostatnému projednání a poté bylo posuzované řízení nedůvodně přerušeno do skončení původního řízení. Přípustnost dovolání v této části dovolatel spatřuje v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011.
12. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Pouhá skutečnost, že posuzované řízení bylo vedeno o částku zhruba 22 000 Kč, neodůvodňuje podle dovolatele snížení peněžitého zadostiučinění (dovolatel v této souvislosti líčil širší okolnosti problematického vztahu podílového spoluvlastnictví s J. Ž.). Odvolací soud podle dovolatele pochybil i v otázce sdílené újmy, neboť procesní společenství žalobců v posuzovaném řízení neznamenalo samo o sobě nedostatek individuální nejistoty každého jednotlivého účastníka a odvolací soud se tak odchýlil ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012.
13. Konečně dovolatel nesouhlasí ani s posouzením kritéria jednání poškozeného v posuzovaném řízení, neboť mu odvolací soud podle jeho názoru nesprávně přičítal k tíži, že nevyužil prostředků k nápravě nepřiměřené délky řízení, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle níž není povinností účastníků řízení podněcovat orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí.
14. Dovolatel dále označil vady, kterými měl odvolací soud zatížit řízení. Jde zejména o tzv. nepřípustný aktivismus ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, neboť odvolací soud v souvislosti s posuzováním kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného a s posuzováním sdílené újmy tyto otázky sám nepřípustně hodnotil, aniž by žalovaná v tomto směru vznesla svou argumentaci, čímž odvolací soud překročil roli „nestranného posuzovatele“.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
21. Ačkoli tedy dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně kritéria celkové délky posuzovaného řízení a postupu soudu, který se měl v posuzovaném řízení dopustit průtahů (viz odst. 10), nevymezil (jen tím) předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nerozvedl, od které konkrétní judikatury dovolacího soudu se má právní posouzení učiněné odvolacím soudem odchylovat. Dovolání tak v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. ohledně těchto dovolacích důvodů neobsahuje řádné vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a uvedenými dovolacími důvody se tak nelze věcně zabývat.
22. Otázka, zda soud v posuzovaném řízení postupoval rychle a účelně (§6 odst. 1 o. s. ř.), když vzájemnou žalobu vyloučil k samostatnému řízení a poté toto nové řízení nedůvodně přerušil do skončení původního řízení (z něhož bylo řízení o vzájemné žalobě vyloučeno), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, „jsou tato pochybení již zohledněna v samotné výši základního odškodnění“, neboť v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Řešení přijaté odvolacím soudem není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k „závažným pochybením takového charakteru, s nimiž by bylo spojováno zvýšení částky odškodnění“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012).
23. Dovolání je však přípustné pro řešení dalších předestřených otázek hmotného práva, neboť odvolací soud se při hodnocení jednotlivých kritérií (jednání poškozeného, význam předmětu řízení pro poškozeného a sdílení újmy poškozenými) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
26. Ohledně posouzení otázky sdílené újmy (odst. 12) se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. V případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je sice možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám (srov. bod V. Stanoviska). Uvedené však nelze vyvozovat pouze ze skutečnosti, že se jednalo o účastníky vystupující společně na jedné straně sporného civilního řízení, popřípadě že jde podílové spoluvlastníky (takový postup je Ústavním soudem podroben kritice jako vágní a nekonkrétní). Povinností soudů při posuzování sdílené újmy je podrobně zkoumat konkrétní okolnosti souzeného případu a neuplatňovat kritérium sdílené újmy mechanicky krácením výše přiznaného zadostiučinění počtem účastníků (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).
27. Ohledně kritéria jednání poškozeného [§31 odst. 1 písm. c) OdpŠk, odst. 13] se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud přihlížel k tomu, že se žalobci „nesnažili řízení jakkoli urychlit a pouze pasivně vyčkávali jeho výsledku“. Takové posouzení není v souladu se skutkovým zjištěním, že žalobci úspěšně podali odvolání proti usnesení o přerušení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Kromě toho je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že účastníku nelze přičítat k tíži nevyužití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, popřípadě hrozící či nastalou nepřiměřenou délku řízení, neboť soud má v civilním řízení postupovat i bez dalších návrhu tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta (§100 odst. 1 o. s. ř.). Nevyužití uvedených prostředků tak základní částku odškodnění nezvyšuje ani nesnižuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 670/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013).
28. Rovněž při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, odst. 12] není rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Majetkové spory lze obecně hodnotit jako mající standardní význam pro účastníky řízení, což nevede ani ke zvýšení, ani ke snížení základní částky odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). Posuzované řízení přitom nebylo typovým řízením, v němž se podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá (řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života), k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, nebo opět část IV. písm. d) Stanoviska.
29. Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ho zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
30. V poměrech projednávané věci odvolací soud přistoupil k limitaci výše peněžitého zadostiučinění výši částky žalované v posuzovaném řízení. Vzal přitom v úvahu toliko jistinu žalované částky, což je samo o sobě v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018). Zejména však nelze v daném případě přistoupit k limitaci výše peněžitého zadostiučinění, neboť nelze přehlédnout zásadní význam kritéria celkové délky řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk].
31. Jinými slovy platí, že při poskytování peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, není obecně důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení; to neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. V poměrech dané věci je celková doba řízení (10 let a 5 měsíců) natolik zásadní, že pro limitaci výše zadostiučinění není prostor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017).
32. Uvedené nicméně neznamená, že význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] nelze hodnotit jako snížený; musí se tak ale stát při individuálním posouzení okolností případu, nikoliv na základě automatické aplikace pravidla limitace výše peněžitého zadostiučinění, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je individuální posouzení nároku a limitace se prosadí pouze tam, kde by při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Pro úplnost Nejvyšší soud k hodnocení tohoto kritéria dodává, že dovolatelem uváděné skutečnosti (že čelil opakovaným útokům protistrany, nevyžadoval po protistraně nájem za užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví, byl fakticky vyloučen z rozhodování o nakládání s nemovitostí aj.) nepředstavují okolnosti mající za následek závěr o zvýšeném významu předmětu řízení pro dovolatele, neboť s porušením práva na přiměřenou délkou posuzovaného řízení nesouvisí. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění má být odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty ohledně výsledku probíhajícího řízení, nikoliv kompenzace újmy vyplývající z mimoprocesních vztahů mezi účastníky řízení [srov. Bičák, V. §31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, III. Nepřiměřená délka soudního řízení 1. Východiska právní úpravy].
33. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení však dovolací soud neshledal.
34. Dovolatel argumentuje, že se odvolací soud dopustil tzv. nepřípustného aktivismu při posuzování sdílené újmy a kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně platí, že jednotlivé okolnosti konkrétního případu mohou standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený, zatímco v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou. S dovolatelem lze souhlasit, že není úkolem soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). V daném případě pak rozhodné skutečnosti (zejména předmět posuzovaného řízení) bez dalšího ze spisového materiálu provedeného k důkazu vyplývají.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k nároku žalobce a) zrušil, neboť právní posouzení není správné. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu – tedy i ohledně vyhovujícího výroku I, nikoliv však ohledně zamítavého výroku II, proti němuž žalobce odvolání nepodal – i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Zrušeny jsou ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou i výroky rozsudků soudů obou stupňů o nákladech řízení jako výroky závislé na zrušených výrocích o věci samé [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
36. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu