ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1531.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1531/2020-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně WELDOTHERM - Gesellschaft für Wärmetechnik m. b. H. , se sídlem v Essenu, Westendhof 11a, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 6060, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované Metrostav a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení částky 411 912,50 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 139/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 18 Co 304, 305/2019-547, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59 387 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 22 C 139/2015-505, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 6. 2019, č. j. 22 C 139/2015-510, zamítl žalobu o zaplacení 411 912,50 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) a státem (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně obsáhlé dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a současně, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že nevypořádal-li se soud prvního stupně se všemi provedenými důkazy a nezohlednil-li je ve svých skutkových zjištěních, dopustil se vady tzv. opomenutých důkazů, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 nebo ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, a ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách; poslední dva citované nálezy Ústavního soudu dovolatelka mj. ke své námitce uvádí).
Nikoliv každé opomenutí důkazu pak nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, jenž dovolatelka rovněž v rámci dovolací argumentace cituje).
Důkazy, které podle názoru dovolatelky byly provedeny před soudem prvního stupně, nebyly však hodnoceny, dovolatelka konkrétně uvádí v části IV. dovolání. Nelze jí však přisvědčit v části týkající se provedených důkazů listinami, konkrétně prohlášeními (či sděleními) společností WIRPO s. r. o. a WELDOTHERM Czech s. r. o., případně dodacími a mezinárodními nákladními listy, neboť soud prvního stupně se s těmito důkazy vypořádal, když výslovně uvedl, že skutečnosti vyplývající z těchto listinných důkazů neprokazují vlastnictví předmětných zařízení žalobkyně (srov. bod 12 jeho rozhodnutí). V této části tak zjevně o opomenuté důkazy nejde.
Pokud jde o zbývající důkazy, které dovolatelka označuje v části IV. dovolací argumentace, konkrétně o sdělení žalované ze dne 14. 5. 2014, o dohodu o narovnání uzavřenou mezi žalovanou a společností WELDOTHERM Czech s. r. o. a o soupis majetkové podstaty společnosti WELDOTHERM Czech s. r. o., pak jde nepochybně o důkazy, které nemohou vést k prokázání skutečnosti, zda je žalobkyně vlastníkem předmětných zařízení, neboť samotná skutečnost, že společnost WELDOTHERM Czech s. r. o. případně není vlastníkem těchto zařízení, neobjasňuje, kdo skutečným vlastníkem zařízení je.
Dovolací soud proto neshledal, že by se soudy nižších stupňů dopustily vady tzv. opomenutých důkazů, kterou by došlo k porušení dovolatelčina práva na spravedlivý proces.
Obsáhlá argumentace, kterou dovolatelka brojí proti závěru soudů nižších stupňů o tom, že v řízení neprokázala, že je vlastníkem předmětných zařízení, výslovně směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (respektive soudu prvního stupně). Pomíjí, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). V této části dovolatelka ani neuvádí žádnou judikaturu Ústavního soudu, od které se měly soudy nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů odchýlit.
Pro úplnost lze dodat, že skutečnost, zda je žalobkyně vlastníkem předmětných zařízení, nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na tom, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována a už jen z tohoto důvodu nemůže nárok žalobkyně obstát. Posouzením, zda je žalobkyně vlastníkem zařízení, se tak odvolací soud z uvedeného důvodu nezabýval. Současně platí, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. jsou nevýznamné četné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.
Z obsahu dovolání se dále podává, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že opírá aplikaci ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), o judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (srov. bod 12 rozsudku odvolacího soudu), která je však nepřiléhavá, neboť odvolacím soudem citovaná rozhodnutí vycházejí z jiného skutkového stavu. Dovolatelka přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o podmínkách použití ustanovení §457 obč. zák., majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, není její názor správný. V rozsudku ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud uzavřel, že z ustanovení §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné (zrušené nebo zaniklé) smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné (zrušené nebo zaniklé) smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného, jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy (shodně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 264/2004, ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004, či ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, z těchto rozhodnutí odvolací soud mj. výslovně vycházel). O takový případ jde v projednávané věci, neboť žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení po žalované, ačkoliv sama byla v tvrzeném smluvním vztahu se společností WELDOTHERM Czech s. r. o. (na základě nájemní smlouvy k předmětným zařízením), a společnost WELDOTHERM Czech s. r. o., pak byla ve smluvním vztahu se žalovanou (na základě smlouvy o dílo č. 13030095). Uzavřel-li odvolací soud, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít plněním z neplatné (popřípadě zrušené či zaniklé) smlouvy, mají vzájemnou restituční povinnost podle ustanovení §457 obč. zák. toliko účastníci této smlouvy, bez zřetele na to, zda se plnění ze smlouvy týkalo majetku třetí osoby, a žalovaná proto není v předmětném sporu pasivně legitimována, je jeho závěr v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka v této části své argumentace doplňuje, že shledá-li Nejvyšší soud, že o neřešenou otázku nejde, má jít alternativně o dovolacím soudem vyřešenou otázku, kterou by měl posoudit jinak. Od shora uvedeného řešení otázky aplikace ustanovení §457 obč. zák. však nemá Nejvyšší soud v projednávané věci důvod se odchýlit, neboť dovolatelka nepředkládá žádný argument, pouze se omezuje na opakování již vypořádané námitky o nepřiléhavosti této judikatury, jež přípustnost dovolání, jak již bylo uvedeno, založit nemůže.
Nejvyšší soud nemohl přihlédnout rovněž k námitce o neplatnosti ustanovení čl. 28.2.2. písm. b) a c) smlouvy o dílo č. 13030095, či k námitce, že smlouva o dílo nestanovila, že by zhotovitel byl povinen zařízení objednateli poskytnout, předat či poskytnout nějaké plnění, neboť na řešení těchto otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, těmito otázkami se nezabýval, protože dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně věcně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (z neplatné, zrušené či zaniklé smlouvy) podle ustanovení §457 obč. zák. Tyto otázky tak nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka přehlíží, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jež v této části dovolatelka uvedla.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud měl v projednávané věci postupovat podle ustanovení §126 obč. zák., a na podporu svého názoru cituje závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010 (přitom druhé citované rozhodnutí dovolatelka již dříve označila za nepřiléhavé). V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud, oproti názoru dovolatelky, výslovně vycházel z výše uvedené judikatury k aplikaci ustanovení §457 obč. zák. a tam uvedeného závěru, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci - to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. V dovolatelkou citované části obou rozhodnutí pak jde o uplatnění tohoto právního závěru na skutkový stav v těchto věcech za situace, kdy se vlastník věci (neoprávněně) domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitosti po žalovaném, který nemovitost získal do užívání na základě (neplatné) nájemní smlouvy od pronajímatele, který v době uzavření nájemní smlouvy nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní a měl tak postavení držitele podle ustanovení §129 odst. 1 obč. zák. Vlastník věci by se tak měl domáhat ochrany svého vlastnického práva po držiteli, a nikoliv po žalovaném jakožto nájemci. Domnívá-li se dovolatelka, že z uvedených rozhodnutí vyplývá její možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení přímo po žalované, jde o nesprávné pochopení tohoto závěru.
Nesprávnost názoru dovolatelkdy, že odvolací soud měl o jejím nároku na zaplacení žalované částky rozhodnout podle ustanovení §126 obč. zák., je zjevná i ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4501/2007, z usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3914/2012, nebo z usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, v nichž byly řešeny podmínky zadržování věci třetí osoby a zásah do vlastnického práva takové osoby jiným na základě oprávnění obligační povahy.
Má-li dovolatelka konečně za to, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu a její nárok měl být posouzen podle ustanovení §451 obč. zák., zakládá kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 7. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Podle skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vycházel (a současně i podle tvrzení žalobkyně v žalobě), byla mezi žalobkyní a společností WELDOTHERM Czech s. r. o. uzavřena smlouva o nájmu předmětných zařízení a mezi společností WELDOTHERM Czech s. r. o. a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo, od níž žalovaná odstoupila.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutím o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 11. 2020
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu