ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1578.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1578/2019- 1883
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2020 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 4 T 6/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. S. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jejž v případě skutku popsaného pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině dokonal, v případě skutku popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině ho spáchal ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, u skutku popsaného pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině se jednalo o zločin dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl uznán vinným rovněž zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„4) v době ode dne 01. 05. 2017 do dne 31. 07. 2017 poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, poté, co mu během jejich telefonické komunikace a prostřednictvím SMS zpráv sdělila, že na něho řekne, že měl sexuálně obtěžovat nejen ji, ale i její sestru nezletilou BBBBB (pseudonym), nezletilou CCCCC (pseudonym) a nezletilou DDDDD (pseudonym), v úmyslu, aby nezletilá AAAAA o tom nikde nevypovídala, zasílal zpravidla z místa svého bydliště v XY výhrůžné SMSky z telefonního čísla XY, mimo jiné „UZ SE TESIM PRIPRAV SE NA POHREB, DO KRIMU PUJDU ALE ZA VRAZDU POKUD STEMI VYMYSLI NEPRESTANES, MOC CASU MI NEZBYVA ALE MAM HO DOST ABYCH MOHL ZABIT PAR LIDI. KOHO MAS NDJRADSI?, CO TREBA NEKDO S TVE RODINY, S PSICHOPATEM BY SIS HRAT NEMELA, I KDYBY JSI S TEMI LZIMI USPELA CO BY PRVO TRESTANYMU B MI DALI MAX 5 LET S TIM ZE MOHU NA POLOVIC COZ DELA 2 A PUL ROKU A S OHLEDEM NA MUJ ZDR.
BYCH SE STESTIM OPUSTIL VEZNICI DO ROKA A VER ZE BY ME PUSTILI JEN NA KRATKO PROTOZE BYCH SI TE NASEL S POVZDALI BYCH CEKAL NA TO AZ BYS MELA RODINU A PRED TVYMA OCIMA BYCH JE ZARDOUSIL A TOBE BYCH NAKONEC UDELAL VŠECHNY TY VYMISLI ZE KTERYCH me obvinujes ale nezabyl bychte jen bych s tebe udelal malomocno a nechal bych te zit z vedomim toho ze za vse co bych ciste teoreticky udelal muzes vlastne ty sama. ja byl 16 let v ustave a krimu se nebojim.“
Obviněný byl za uvedené zločiny a dále za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 3 T 4/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 169/2018, odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému bylo současně uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 3 T 4/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 169/2018. Zrušena byla i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, tak, že ho podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod body 1) až 3), v důsledku toho též ve výroku o trestu a ve výroku o uloženém ochranném opatření. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění obviněný dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„1) v přesně nezjištěný den, v době od 23. 10. 2014, nejpozději však do konce léta 2015, ve večerních hodinách na trase XY, okres Hradec Králové, a XY, okres Nymburk, v motorovém vozidle zn. Škoda, typ Felicia, registrační značky XY, ve kterém seděl na zadním sedadle společně s poškozenou nezletilou CCCCC, narozenou XY, o které věděl, že je osobou mladší 15 - ti let, za účelem svého sexuálního uspokojení, poškozenou proti její vůli a přes její obranu, kterou překonal využitím své fyzické převahy, po přisednutí rukou a zacpáním jejích úst, osahával přes oděv na prsou a na nahém genitálu, do kterého jí strčil prsty,
2) v přesně nezjištěný den v období ode dne 01. 07. 2015 do 31. 07. 2015 v době po 02:00 hodin v bytě v domě č. p. XY na XY v XY, okres Hradec Králové, za účelem svého sexuálního uspokojení, v úmyslu využít jejího spánku a z něho vyplývající bezbrannosti, přilehl ke spící poškozené nezletilé DDDDD, narozené dne XY, o které věděl, že je osobou mladší 15 - ti let, která spala na posteli, zasunul svoji ruku pod její oblečení na holé tělo do místa mezi břicho a prsa, čímž poškozenou probudil, aniž by to zjistil, protože nadále předstírala, že spí, přičemž cítila, jak ji následně hladil na holém břiše, sahal jí na prsa a mačkal jí bradavky, pak jí zasunul ruku zepředu pod kalhotky a sáhnul na genitál, do kterého se mu již podařilo prsty své ruky zavést, protože poškozená na kontakt jeho ruky zareagovala tak, že mu ruku odhodila a sedla si na postel, čímž mu zabránila v pokračování pohlavního styku s ní.
3) v přesně nezjištěný den v období ode dne 01. 07. 2015 do 31. 07. 2015 v bytě v domě č. p. XY na XY v XY, okres Hradec Králové, za účelem svého sexuálního uspokojení si v ranních hodinách přilehl k poškozené nezletilé AAAAA, narozené dne XY, o které věděl, že je osobou mladší 15 - ti let, která usínala na dece na podlaze, následně si ji přitáhl k sobě, lehl si na ni a nohama jí roztáhl nohy, přičemž poškozená cukala tělem a rukama, rukou si uchopil svůj pohlavní úd, který otíral o její tělo a volnou nohavicí jejích kraťasů, které měla na sobě, se proti její vůli, využíváním své fyzické převahy, kdy jí jednou rukou zacpával ústa, snažil zasunout svůj pohlavní úd do jejího genitálu, ale protože poškozená se mu bránila, snažila se kopat nohama a žádala ho, aby ji nechal být, od vykonání soulože upustil, ale následujícího dne, během noci, využívaje jejího spánku a z něho vyplývající bezbrannosti, jí zavedl prst do pochvy, což poškozená zjistila po jejím ranním probuzení.“
Vrchní soud v Praze tedy ve skutkové větě výroku o vině pouze u dílčího útoku popsaného pod bodem 1) upravil období, v němž byl spáchán. V důsledku toho také jednání obviněného popsané pod body 1) až 3) skutkové věty výroku o vině posoudil jako pokračující trestný čin podle §116 tr. zákoníku. Výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ponechal Vrchní soud v Praze beze změny.
Za pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byl obviněnému Vrchním soudem v Praze podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému bylo současně uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku.
Vrchní soud v Praze současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 3 T 4/2018, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 9 To 169/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 4 T 6/2018, napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v celém rozsahu. Napadený rozsudek podle obviněného trpí závažným nedostatkem, a to absencí relevantního odůvodnění, když na mnoha místech odvolací soud pouze odkázal na přiléhavost a správnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se zároveň jakkoliv vypořádal s jeho uplatněnými námitkami. I nadále proto setrval na své odvolací argumentaci, neboť z dosavadního průběhu trestního řízení nelze vyvodit, že by se trestná činnost tak, jak je v odsuzujících rozsudcích popsána, vůbec udála. Při hodnocení důkazů pak byly podle jeho názoru oběma soudy nižších stupňů porušeny základní zásady trestního práva, a to zásada volného hodnocení důkazů a zásada in dubio pro reo .
Obviněný následně své dovolací námitky rozčlenil podle jednotlivých dílčích útoků a jednoho skutku.
K dílčímu útoku popsanému pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku uvedl, že Vrchní soud v Praze pouze upravil dataci poté, co obhajoba prokázala, že se skutek nemohl udát počátkem měsíce října 2014. Tento posun však zcela jednoznačně neodpovídá výpovědi poškozené CCCCC, která dobu spáchání dílčího útoku směřujícího proti její osobě zasadila do doby předcházející jejímu prvnímu gynekologickému vyšetření, což Vrchní soud v Praze ignoroval. Namítal, že v rámci své obhajoby vyvrátil již tři časová vymezení, v nichž mělo podle orgánů činných v trestním řízení k útoku dojít, přičemž Vrchní soud v Praze bez provedení jediného důkazu stanovil úplně nové časové vymezení. Obviněný z tohoto důvodu nesouhlasí s tím, že by se v jeho případě jednalo o tzv. fair proces . Orgány činné v trestním řízení stále hledají možné termíny spáchání namísto toho, aby učinily jediný možný relevantní závěr, že jsou výpovědi poškozené CCCCC nevěrohodné. Nemožnost toho, že by se mohl dílčí útok vůbec stát, podle něho podporují i velmi silné rozpory ve výpovědích přímých aktérů, kteří ve vozidle v daný čas (ať už to bylo kdykoliv) byli. Soud prvního stupně přitom námitky obhajoby stran rozporů vyřešil tím, že konstatoval, že předmětní svědci byli dětmi. Vrchní soud v Praze pak na odůvodnění soudu prvního stupně odkázal. Obhajoba však považuje rozpory za natolik zásadní, že na své argumentaci setrvala a v dovolání je podrobně rozvedla a porovnala jednotlivé výpovědi předmětných svědků. Ostatní důkazy k tomuto dílčímu útoku jsou pak podle názoru obviněného důkazy nepřímými, resp. jedná se o svědectví „z doslechu“, a tudíž jsou pro samotný skutkový děj nepodstatné.
Obviněný stran tohoto dílčího útoku uzavřel, že ačkoliv jsou jeho námitky zcela logické a přinejmenším svědčí o závažných pochybnostech o pravdivosti výpovědí poškozených a o tom, zda se mohl dílčí útok vůbec stát, bez jakéhokoliv odůvodnění soudů „bylo vše přijato jako fakt.“
K dílčímu útoku popsanému pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku obviněný především poukázal na skutečnost, že poškozená DDDDD při svém výslechu u hlavního líčení ze dne 23. 1. 2019 uvedla, že vše, co vypověděla v přípravném řízení, byla lež, když se na ní obviněný ničeho nedopustil, přičemž na své výpovědi setrvala i po poučení o následcích křivé výpovědi. V této výpovědi jmenovaná poškozená zároveň uvedla, že ke křivé výpovědi ji pod nátlakem naváděla poškozená AAAAA, která jí psala výpovědi na papír, naváděl ji i otec AAAAA, svědek P. B., jakož i svědkyně K. M. I přes to byl obviněný nepochopitelně za tento dílčí útok odsouzen, neboť soud neuvěřil výpovědi této poškozené. Tato skutečnost je podle obviněného o to více zarážející, když jediným přímým důkazem o tomto skutku byla výpověď poškozené DDDDD, která jediná toto dosvědčovala, ač měly být v místnosti další osoby, konkrétně poškozená AAAAA a svědkyně K. Č. Nadto obviněný poukázal na to, že i původní výpověď poškozené DDDDD z přípravného řízení byla plná rozporů, které opět v dovolání podrobně rozvedl. Zároveň obviněný uvedl argumenty svědčící pro závěr, že se poškozené na svých výpovědích proti obviněnému domluvily.
Stran tomuto dílčímu útoku závěrem dodal, že soud prvního stupně pochybil, jestliže označil výpověď poškozené DDDDD z hlavního líčení za nevěrohodnou, zatímco její původní výpověď za věrohodnou. Namítal, že i její původní výpověď měla být shledána nevěrohodnou.
Ve vztahu k dílčímu útoku popsanému pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku obviněný nejprve poukázal na to, že to byla právě poškozená AAAAA, která si jako jediná po dvou letech „vzpomněla“ a podala trestní oznámení, když přitom poškozená CCCCC ani DDDDD toto neměly v úmyslu. Jelikož bylo trestní oznámení podáno až pravděpodobně po více než dvou letech od spáchání trestného činu, značně to ztěžuje ověření pravdivosti tohoto oznámení. Obviněný i v tomto případě považoval výpověď poškozené AAAAA za nepravdivou a opět rozvedl, v čem tyto nepravdy shledává. Podle něj existují důvodné pochybnosti o tom, zda k tomuto dílčímu útoku vůbec došlo, pročež ve smyslu zásady in dubio pro reo mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.
Stran skutku popsanému pod bodem 4) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítal, že skutková věta neodpovídá proběhlé SMS komunikaci, která byla poškozenou AAAAA doložena, neboť jsou v ní zcela ignorovány reakce této poškozené, jimiž obviněného provokovala, vědoma si jeho výbušné povahy. V této souvislosti rovněž namítal, že u konkrétních zpráv není uvedeno datum, tudíž nelze mít za prokázané, že by konverzace pocházela z období od 1. 5. 2017 do 31. 7. 2017. Tím spíše, pokud jedna ze zpráv od poškozené s časovým údajem „předevčírem 18:13“, znějící: „Zítra tam jdu, tak se připrav.“, byla policejnímu orgánu při podání trestního oznámení poskytnuta 23. 8. 2017, což by znamenalo, že tato poslední zpráva proběhla dne 21. 8. 2017. Orgány činné v trestním řízení nezachytily konkrétní údaje o jednotlivých SMS zprávách, ač tyto měly k dispozici, přičemž následně dne 7. 11. 2017 je poškozená AAAAA k dispozici již neměla. Přestože o tom orgány činné v trestním řízení věděly, neoslovily obviněného ani příslušného operátora, aby jim byly tyto zprávy vydány či jako autentické stvrzeny. Obviněný přitom vyjádřil své obavy o kompletnost proběhlé SMS komunikace, když zejména nebyly poskytnuty SMS zprávy, kterými naopak poškozená AAAAA vydírala obviněného o finanční částky. Existence těchto zpráv přitom vyplývá z tvrzení svědkyně Z. P. S. Zároveň první výslech obviněného se konal dne 28. 2. 2018, a proto nemohl podat návrh na doplnění dokazování, jelikož v té době již uplynula 6 měsíční lhůta, po kterou uchovávají operátoři data o telekomunikačním provozu.
Obviněný se doznal k tomu, že předmětné SMS zprávy poškozené napsal, nicméně výhrůžky v nich obsažené nemyslel vážně. Zdůraznil, že předmětný styl komunikace je mezi ním a poškozenou AAAAA běžný, nemohly v ní proto vyvolat žádné důvodné obavy o její život. Skutečnost, že ani jeho výhrůžky nebrala jmenovaná poškozená vážně, vyplývají z reakcí této poškozené na citované zprávy ve skutkové větě, stejně jako skutečnost, že poškozená věc nahlásila dne 23. 8. 2017, ačkoliv měla SMS komunikace probíhat od května do července roku 2017. Pokud by se poškozená skutečně obávala o svůj život, pak by mu dobrovolně nepsala, že ho jde „udat na Policii“, a to i několik měsíců dopředu. Obviněný v této souvislosti opětovně poukázal na to, že to byla naopak poškozená AAAAA, která ho vydírala, což bylo prokázáno svědkyní Z. P. S. Soud prvního stupně však jejímu svědectví neuvěřil.
Obviněný tedy shrnul, že nemohly být naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku, jelikož věty uvedené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou vytrženy z kontextu, přičemž obdobným stylem probíhala vzájemná komunikace mezi ním a poškozenou. Nadto bylo prokázáno, že ani sama poškozená AAAAA tyto výhrůžky nebrala vážně.
V neposlední řadě obviněný dále zpochybnil výsledky znaleckého zkoumání, podle nichž trpí parafilií s orientací hebefilní. Zejména s ohledem na tento znalecký závěr soud prvního stupně vzal za prokázané, že se jednotlivé dílčí útoky staly. Opakované návrhy obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku však soud prvního stupně odmítl. Učinil tak i přesto, že obhajoba prokázala, že v písemném vyhotovení posudku se z velké části vyskytují pasáže převzaté z jiného znaleckého posudku, jenž se netýkal obviněného. Tento nedostatek se přitom podle obviněného nepodařilo znalci odstranit ani při jeho výsleších před oběma soudy nižších stupňů. Samotné falopletysmografické vyšetření přitom označil znalec za doplňkové, obviněnému navíc při něm z pyje opakovaně prstenec sklouzl, čímž mohlo dojít ke zkreslení výsledků, což připustil i znalec. Znalec zároveň v rámci svého posudku vycházel především z facebookové komunikace a z tvrzení poškozených. S ohledem na výše uvedené námitky, v rámci nichž obviněný zpochybnil úplnost facebookové komunikace i pravdivost výpovědí poškozených, nelze považovat závěry znalce za validní.
Obviněný se následně vyjádřil obecně k hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně. Namítal, že veškeré důkazy byly hodnoceny výlučně v jeho neprospěch, naopak důkazy svědčící v jeho prospěch byly bagatelizovány, svědectví označená za nevěrohodná. Vzhledem ke všemu uvedenému uzavřel, že existuje vážná pochybnost o tom, zda ke skutkům skutečně došlo, a tudíž je namístě uplatnit zásadu in dubio pro reo , k čemuž však ani jeden ze soudů nižších stupňů nepřistoupil. V důsledku toho pak neobstojí ani výrok o trestu a výrok o ochranném léčení. K uloženému trestu namítal i jeho nepřiměřenost.
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a zároveň, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazoval vlastní hodnotící závěry stran provedených důkazů. Teprve sekundárně - výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítal tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňoval žádné konkrétní hmotněprávní argumenty, s výjimkou části uplatněných námitek stran skutku popsanému pod bodem 4) skutkové věty o výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V dovolání v podstatě uplatnil totožné námitky jako v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s nimi vypořádal.
Obviněný v dovolání oběma soudům nižších stupňů předně vytýkal, že nedodržely zásady zakotvené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i zásadu in dubio pro reo . Předmětné zásady se přitom vztahují k procesu dokazování a k učiněným skutkovým zjištěním, a jako takové proto ani nejsou, s ohledem na výše uvedená východiska, způsobilé naplnit uplatněný [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a ani jiný dovolací důvod. Nadto je třeba na tomto místě podotknout, že obviněný ani nevznesl námitku tzv. extrémního nesouladu.
Skutková zjištění soudu prvního stupně vycházela z výpovědí obviněného i jednotlivých poškozených a řady dalších svědků, stěžejními důkazy byly i znalecké posudky a důkazy listinné, zejména facebooková a SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou AAAAA. Obviněný se svými námitkami v průběhu celého řízení snaží některé z těchto důkazů, jimiž je usvědčován, zpochybnit, neboť je zřejmé, že mu rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nevyhovují.
Není však úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně jako soud nalézací hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. To potvrdil i odvolací soud, který konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. Zároveň ani neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Pouze v případě skutku, resp. dílčího útoku popsaného pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně shledal důvodné pochybnosti o správnosti časového vymezení, když ačkoliv soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy řádně a logicky nevyhodnotil. Z tohoto důvodu odvolací soud pouze pozměnil toto časové období, v němž mělo ke znásilnění dojít, když k tomu ani nebylo třeba dokazování doplnit, neboť z provedených důkazů soudem prvního stupně tento časový úsek vyplýval. Není tedy pravdou, jak se v dovolání domníval obviněný, že by závěr o časovém vymezení spáchání tohoto dílčího útoku nebyl nikterak důkazně podložen a že nebyl v předchozím řízení tento termín ani zmíněn, neboť v průběhu řízení byl tento dílčí útok orgány činnými v trestním řízení časově zařazen do období od 1. 7. 2015 do 31. 7. 2015 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 3-5, obžaloba na č. l. 1228-1237). Odůvodnění odvolacího soudu je přitom v tomto směru logické a srozumitelné. Jestliže obviněný v dovolání nyní operoval s tvrzením poškozené CCCCC, že mělo k dílčímu útoku dojít před jejím prvním gynekologickým vyšetřením, tj. dne 9. 10. 2014, což odvolací soud ignoroval, je k tomu třeba dodat, že obhajoba v řízení naopak sama uváděla, že s ohledem na gynekologickou zprávu je zjevné, že toto gynekologické vyšetření nesouviselo s touto trestnou činností.
Pokud pak jde o samotný způsob provedení předmětného dílčího útoku popsaného pod bodem 1), odvolací soud žádné pochybnosti neshledal a odkázal na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Žádné pochybnosti neshledal ani u dílčích útoků popsaných pod bodem 2) a 3) skutkové věty výroku o vině.
Na základě námitek obviněného odvolací soud rovněž znovu provedl ve veřejném zasedání výslech znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D. Po takto provedeném dokazování odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když nevyhověl návrhům obviněného na vypracování revizního znaleckého posudku. Jmenovaný znalec na svých závěrech setrval a uvedl, že beze všech pochybností se jedná o závěry, které se týkají obviněného, když zároveň osvětlil formální nepřesnosti jeho znaleckého posudku.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud konstatuje, že v dovolání tvrzená pochybení neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před soudem prvního stupně nenesl znaky libovůle. Naopak, provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy především soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a velmi podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů. Soud prvního stupně si byl současně vědom určité protichůdnosti svědeckých výpovědí poškozených na straně jedné a výpovědi obviněného na straně druhé a již vzhledem k tomu hodnotil důkazy velmi opatrně a obezřetně. V tomto rámci soud pozorně zkoumal, zda a nakolik se jejich tvrzení zakládají na skutečnosti, k čemuž mu napomohly mj. důkazy odvozené (zprostředkované), kterými mohl prověřit tyto důkazy původní. K ověření schopnosti podat věrohodnou výpověď byly poškozené podrobeny znaleckému zkoumání. U všech poškozených bylo zjištěno, že nemají sklony ke zkreslování, konfabulaci, patologické lhavosti, ke zveličování či naopak k bagatelizaci. Jejich výpovědi ve věci bylo možno považovat za odpovídající prožitým událostem. Není tedy pravdou, jak v dovolání uváděl obviněný, že u poškozené DDDDD jako u jediné znalec shledal, že „nemá silné tendence si přikrášlovat skutečnost, aby vypadala lépe“.
Znalec nikdy neposuzuje pravdivost výpovědí, jelikož to je v kompetenci soudu. Soud prvního stupně tak taky na základě všech provedených důkazů učinil, když výpovědím poškozených uvěřil (s výjimkou výpovědi poškozené DDDDD v hlavním líčení) i přes určité rozpory v jejich výpovědích, když i osvětlil, proč těmto rozporům nepřikládal většího významu. Jestliže obviněný namítal, že měl soud prvního stupně s ohledem na změnu výpovědi DDDDD označit všechny její výpovědi za nevěrohodné, pak je k tomu vzhledem k výše uvedenému třeba konstatovat, že k její schopnosti podat věrohodnou výpověď se vyjádřil znalec. Na základě těchto znaleckých závěrů se soud prvního stupně vyjádřil k samotné pravdivosti jejích odlišných výpovědí. Jestliže soud prvního stupně označil její pozdější výpověď za lživou, resp. nepravdivou, pak není správný názor obviněného, že i všechny její předcházející výpovědi nebyly pravdivé, a že se tudíž jedná o svědkyni nevěrohodnou. Soud prvního stupně v souvislosti s dalšími důkazy vyhodnotil její výpověď jako účelovou a zdůvodnil, proč této její změněné výpovědi neuvěřil. Zároveň soud prvního stupně zdůvodnil, proč neuvěřil verzi obviněného a svědeckým výpovědím svědčícím v jeho prospěch. K tomu je vhodné na tomto místě doplnit, že obhajoba obviněného i svědecké výpovědi svědčící v jeho prospěch (včetně změněné svědecké výpovědi poškozené DDDDD) byly postaveny zejména na tom, že trestní oznámení ze strany poškozené AAAAA mělo být pomstou za napadení neteře obviněného, svědkyně K. Č., obviněným. V řízení se však podařilo bezpečně prokázat, že se nejednalo o účelové oznámení, neboť jmenované svědkyni dal obviněný facku dne 23. 8. 2017 až poté, co poškozená AAAAA byla věc nahlásit u příslušného policejního orgánu.
Stran námitky obviněného, že poškozená AAAAA podala trestní oznámení až po více než dvou letech, což zároveň značně ztížilo ověření pravdivosti tohoto oznámení, Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost nebrání tomu, aby bylo podezření ze spáchání trestného činu prověřeno a aby byl za něj pachatel následně případně odsouzen.
Nejvyšší soud uzavírá, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání pokračujícího trestného činu popírá. Závěry nalézacího i odvolacího soudu lze považovat za adekvátní a bez dalšího lze s nimi souhlasit. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů přitom odpovídají zákonným požadavkům.
V souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pokládá za vhodné závěrem doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Stran skutku popsanému pod bodem 4) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky obviněného v tomto směru odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze částečně. Především jimi totiž opět jen zpochybňoval učiněná skutková zjištění. Nejvyšší soud přesto považuje za podstatné se i v souvislosti s právně relevantně uplatněnou námitkou k těmto námitkám vyjádřit.
Trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně vyplývá, že obviněný poškozenou AAAAA v úmyslu, aby ji odradil od oznámení toho, že ji a další poškozené sexuálně obtěžoval, jí vyhrožoval, že ji a jí blízké osoby usmrtí či jim jinak ublíží. Trestný čin vydírání je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. V daném případě to znamená, že k dokonání tohoto trestného činu postačovalo, že obviněný poškozené AAAAA výhružné SMS zprávy zaslal, aniž by tím zároveň musel docílit toho, že jmenovanou poškozenou odradil od podání svědecké výpovědi.
Z předmětných zpráv obviněného jsou pohrůžky násilím zjevné, stejně tak jeho záměr, s jakým je psal. Skutečnost, že poškozená s obviněným vedla konverzaci a že se v ní vyjadřovala vulgárně a provokativně, obviněného neospravedlňovala tímto způsobem poškozené vyhrožovat. Výhrůžky v SMS zprávách pak nelze rozhodně srovnávat s jejich vzájemnou facebookovou konverzací, a to s ohledem na charakter této jejich komunikace, kterou lze mezi nimi považovat za běžnou. Oproti tomu SMS zprávy a výhrůžky obviněného v nich obsažené se s ohledem na jejich intenzitu, závažnost a určitost zcela vymykají jejich běžné komunikaci a tyto zprávy lze zcela evidentně označit za vyhrožující, způsobilé vzbudit obavu o život a zdraví adresáta a jemu blízkých osob, jak ostatně uvedl již soud prvního stupně.
Nadto lze rovněž uvést, že jmenovaná poškozená tyto výhrůžky brala vážně, což je zjevné z její výpovědi, v níž uvedla, že se bála jít podat trestní oznámení, protože měla strach, že obviněný ublíží jejímu otci apod.
Je třeba dát obviněnému za pravdu, že z pořízených fotografií SMS konverzace není zřetelné, v jakém konkrétním časovém období se odehrála, na druhou stranu je třeba uvést, že stěžejní zprávy byly zaslány dne 13. 7. 2018, tedy v období vymezeném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud pak jde o zprávu zaslanou poškozenou s časovým údajem „předevčírem“, je možné, že byla zaslána dne 21. 8. 2017, jak v dovolání vyvodil obviněný. Nicméně na tuto zprávu zareagovala svědkyně H. B., na jejíž telefonní číslo byla zpráva zaslána, a tudíž k žádné výhrůžné reakci ze strany obviněného nedošlo. Konkrétní časové určení této zprávy je proto zcela bezpředmětné, neboť ani samotná zpráva není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu relevantní.
K časovému rozpětí proběhlé SMS komunikace lze zcela nad rámec uvést, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku není v konečném důsledku ani podstatné, kdy přesně k jejich konverzaci došlo, když je zároveň dostatečně prokázáno, že autorem těchto zpráv byl obviněný a že k této konverzaci došlo po spáchání jednotlivých dílčích útoků popsaných pod bodem 1) až 3) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku a současně v krátkém časovém úseku před podáním trestního oznámení.
Jestliže obviněný v dovolání následně namítal, že to naopak byla poškozená AAAAA, která ho prostřednictvím SMS zpráv vydírala o finanční částky, pak je k tomu třeba uvést a zopakovat, že toto jsou námitky skutkového charakteru, jež uplatněnému a ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný jimi pouze předestíral svoji verzi proběhlého skutkového děje. Soud prvního stupně se s ní však ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal, když především konstatoval, že tvrzená SMS zpráva neexistuje a také zdůvodnil, proč svědkyni Z. P. S. v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi neuvěřil.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě důkazní situace lze konstatovat, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a použitá právní kvalifikace posuzovaného jednání je přiléhavá a důvodná.
Poslední námitkou obviněný brojil proti výši uloženého trestu. Taková námitka však pod uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadá. Pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je tedy namístě uzavřít, že v řízení měly soudy obou stupňů k dispozici dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené konstatuje, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 To 66/2019, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 4 T 6/2018, netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. V neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. proto rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu