ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.607.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 607/2020- 462
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného K. D. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, a dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 61/2019, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. odmítá .
II. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 zrušuje v celém výroku o trestu .
Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný K. D. bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
V. Podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario se nabídka převzetí záruky za obviněného nepřijímá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského v Praze ze dne 4. 11. 2019 sp. zn. 3 T 61/2019 byl obviněný K. D. uznán vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 18. dubna 2019 v době kolem 20:40 hodin v bytové jednotce v domě č. p. XY v XY ulici v XY, poté co jej poškozený P. C., narozený XY, fyzicky napadl ve společně užívaném obývacím pokoji, a to tím způsobem, že jej zaklekl na pohovce, nejméně pětkrát jej udeřil do oblasti hlavy a obličeje a silně mu kroutil nosem, a poté co poškozený z místnosti odešel, přičemž vyslovil, že se vrátí a ve fyzickém napadání bude pokračovat, odešel obžalovaný do vedlejšího jím užívaného pokoje, kde vzal vlastní nůž s čepelí dlouhou 13,1 centimetru, a přibližně jednu minutu po odchodu poškozeného, když se poškozený vrátil do obývacího pokoje, směřoval k pokoji obžalovaného a dával najevo, že hodlá ve fyzickém útoku pokračovat, jej obžalovaný stojící u dveří do svého pokoje, srozuměn s tím, že jej může usmrtit, postupně a v přesněji nezjištěném časovém intervalu dvakrát bodl zmíněným nožem velkou intenzitou do trupu jednak na přední straně břicha a jednak z boku, čímž mu způsobil bodnou ránu přední stěny břicha délky tři centimetry, pronikající v hloubce přibližně pět centimetrů do dutiny břišní, jejíž bodný kanál probíhal podkožím v délce 12 centimetrů zepředu směrem dozadu, ke střední čáře těla a nahoru, přičemž v případě jen mírně odlišného sklonu bodného kanálu by došlo k zasažení a poškození ledviny včetně jejího cévního zásobení, nebo střevní kličky, případně sleziny, což by jinak vedlo k masivnímu vnitřnímu krvácení s rozvojem hemoragického šoku a ke smrti, v tomto případě však bylo zranění poškozeného, které samotné nemuselo vést k jeho úmrtí, a pooperační stav poškozeného komplikovány hnisavým zánětem břišní stěny a vmetením krevní sraženiny do plicní tepny, tedy plicní embolií, vedoucí k zástavě srdeční činnosti poškozeného, také k nezvratnému hypoxickému poškození mozku z nedostatečného okysličení, v důsledku čehož poškozený ve 13:15 hodin dne 27. 4. 2019 zemřel“.
Za to byl obviněný podle §141 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože specifikovaného ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze odvolání zaměřená do výroků o vině i trestu. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného na nezměněném skutkovém základě (viz výše) nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Za to ho podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože zn. KDS s oranžovou rukojetí o celkové délce 26,5 cm, s délkou čepele 15 cm a šířkou čepele 2,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému znovu uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČO 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, částku 251.074 Kč.
Odvolání obviněného vrchní soud samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadli obviněný a nejvyšší státní zástupce dovoláními. Obviněný je zaměřil do všech výroků rozsudku a uplatnil v něm důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného a směřoval je pouze do výroku o trestu s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný K. D. v dovolání namítl, že soudy obou stupňů v posuzované trestní věci dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a v důsledku toho i k chybné právní kvalifikaci jeho jednání. Při hodnocení důkazů, které ani neprovedly v potřebném rozsahu, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, když z několika v úvahu přicházejících variant skutkového děje nezvolily tu, která byla pro něho tou nejpříznivější. Již krajský soud po výtce obviněného „vycházel z toho, co se mohlo stát, a nikoli z toho, co bylo spolehlivě zjištěno“. Dostatečně nepřihlédl především k faktu, že poškozený, který vážil 142 kg (cca dvakrát tolik co obviněný), byl při jejich konfliktu prvotním fyzickým agresorem. Obviněný ho následně s nožem v ruce nepronásledoval a nesnažil se mu ani pomstít. Pokud poškozeného zranil, stalo se tak v momentě, kdy stál ve dveřích svého pokoje a poškozený přicházel směrem k němu. Bodl ho pouze proto, že se obával dalšího útoku z jeho strany. Na situační počínání obviněného mohl mít vliv i požitý alkohol. Důrazně se ohradil proti té části skutkové věty výroku o vině, která hovoří o tom, že poškozeného „… srozuměn s tím, že jej může usmrtit, postupně a v přesněji nezjištěném časovém intervalu dvakrát bodl zmíněným nožem velkou intenzitou do trupu jednak na přední straně břicha a jednak z boku, čímž mu způsobil…“. Závěr o pořadí bodnutí obviněný označil za nesprávný, resp. důkazně nepodložený. Připomněl, že znalec MUDr. Toupalík nevyloučil ani možnost, že první bodnutí směřovalo do boku poškozeného a došlo k němu v okamžiku, kdy se ho poškozený znovu pokusil fyzicky napadnout, zatímco vpich do přední strany břišní stěny si poškozený způsobil svým pohybem sám. Z toho obviněný sám dovozuje, že nejprve jednal v nutné obraně a k druhému bodnutí již došlo zcela nezávisle na jeho vůli. Navíc nešlo o bodnutí velké intenzity, jak nesprávně uzavřely soudy. Ty se navíc nezabývaly ani tím, jak se mohl prvotní útok poškozeného projevit na momentálním zdravotním stavu obviněného a tím i na jeho psychickém rozpoložení. Tato dílčí okolnost měla být předmětem dalšího znaleckého zkoumání, což se nestalo. Pokud ji odvolací soud přešel pouze vlastní úvahou, že na těle obviněného nebyly shledány žádné výraznější stopy po napadení, a proto se ze strany poškozeného nemohlo jednat o žádný razantní útok, „přisvojil si“ řešení této otázky bez potřebné odborné erudice. Obviněný rovněž odmítl některé dílčí závěry vyplývající z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, když nesouhlasí zejména s tím, že by se doznal k úmyslu poškozeného usmrtit nebo mu vážně ublížit. Soudům vytýká, že tímto způsobem interpretovaly jeho první procesně použitelnou výpověď, kterou orgánům činným v trestním řízení poskytl ve stavu silného psychického rozrušení z celé události, kdy se mimo jiné obával i o osud poškozeného, sám byl vážně zraněn a ani si například nepamatoval zákrok policisty proti své osobě. Tato výpověď, kterou následně v průběhu řízení korigoval, minimálně neměla sloužit jako podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zabití, resp. vraždy v jeho jednání. Dovolatel znovu zopakoval, že měl důvodné obavy z dalšího útoku ze strany poškozeného, který se k němu vrátil do prostor, kam za normálních okolností neměl důvod jít. Členové odvolacího senátu přitom zcela pominuli nezpochybnitelný fakt, že dostane-li se člověk do fyzického konfliktu s osobou vážící dvojnásobek jeho hmotnosti, musí to na jeho psychiku zapůsobit. Za „nevhodnou“ pak dovolatel pokládá i úvahu, že se nebál poškozeného častovat různými verbálními invektivami. Bylo zjištěno, že se vůči němu nechoval vulgárně, urážlivě či útočně. Pouze mu vytkl, že nesplácí své dluhy vůči D.
Závěrem dovolatel podotkl, že ani formulace skutku v odsuzujícím rozsudku nevystihuje takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o jeho úmyslu poškozeného usmrtit, neboť zde chybí popis vědomostní a volní složky jeho psychického vztahu k trestné činnosti a zejména pak k jejímu následku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k „dalšímu řízení a rozhodnutí“.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání předně uvedl, že skutková zjištění soudů považuje za věcně správná a současně se ztotožňuje i s na ně navazující právní kvalifikací jednání obviněného, jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchnímu soudu ovšem vytkl, že obviněnému snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ačkoli takový postup nebyl namístě. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované věci podle jeho názoru nebyly splněny tři obligatorní podmínky, a sice a) existence určitých mimořádných okolností případu nebo poměrů pachatele, v jejichž důsledku by b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a přitom c) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Otázkou skutečného splnění těchto předpokladů se odvolací soud z potřebných hledisek nezabýval. Nejvyšší státní zástupce míní, že impulsivní afektivní jednání obviněného, podpořené požitým alkoholem, nemohlo být samo o sobě ani ve spojení s druhou okolností uváděnou odvolacím soudem, a sice že čin byl částečně vyprovokován poškozeným, dostatečným podkladem pro vyhodnocení, že se jedná o okolnosti, jež by měly odůvodňovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Dovolatel připustil, že poškozený předtím obviněného fyzicky napadl a tím demonstroval svou fyzickou převahu nad ním, ale na straně druhé poukázal i na tu část skutkových zjištění, podle níž vzájemnou fyzickou konfrontaci částečně vyvolal právě i sám obviněný svými rýpavými poznámkami na adresu poškozeného. Útok poškozeného přitom nebyl nikterak nebezpečný a obviněnému z něj nehrozila ani smrt ani žádná závažnější újma na zdraví. Oba aktéři konfliktu se dlouhodobě dobře znali a navíc k němu došlo v prostorách ubytovny, kde byly kromě nich přítomny i další osoby. Psychický stav obviněného v době činu tedy nebyl nijak zásadně odlišný od stavu, v němž se po obdobných opileckých potyčkách obvykle napadení jedinci nacházejí. Ani případně důvodně vnímaná újma či ponížení z předchozího útoku tak nemohly zásadněji ovlivnit jeho úsudek a následné rozhodnutí o tom, že poškozeného usmrtí, zvláště pokud ho napadl nožem až s jistým časovým odstupem. Vrchní soud podle poukazu dovolatele opomněl zohlednit i osobu obviněného a jeho chování po činu. Zároveň dostatečně neuvážil poměr mezi polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi případu. Pominul zásadní zjištění o předchozí trestní minulosti obviněného, který byl opakovaně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost, z toho ve dvou případech pro úmyslné ublížení na zdraví. Vždy se této specifické trestné činnosti dopustil pod vlivem alkoholu, vůči osobě jemu dobře známé a v jednom případě též za použití kuchyňského nože. Již existence této zásadní přitěžující okolnosti měla vést odvolací soud k závěru, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v daném případě nepřichází v úvahu. Stranou jeho úvah pak nemělo zůstat ani počínání obviněného bezprostředně po činu, kdy vážně zraněnému poškozenému neposkytl žádnou pomoc a namísto toho odešel do jiné místnosti ubytovny, kde setrval až do doby, kdy byl zadržen hlídkou policie. Nejvyšší státní zástupce rovněž poznamenal, že pro aplikaci výše citovaného moderačního ustanovení nebyly splněny ani další dvě nezbytné podmínky. Odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč by použití trestní sazby odnětí svobody podle §140 odst. 1 tr. zákoníku v důsledku jím uváděných okolností mělo být pro pachatele nepřiměřeně přísné a proč má současně za to, že lze jeho nápravy dosáhnout trestem kratšího trvání. Okolnosti, jimiž odůvodnil svůj postup, za mimořádné ani výjimečné považovat nelze, neboť v souhrnu nedosahují takové kvantity a především kvality, aby odůvodňovaly uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin vraždy, jímž byl obviněný uznán vinným.
S ohledem na výše rekapitulované důvody tedy nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 ve výroku o trestu, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil nejvyšší státní zástupce i pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obě dovolání zaslal předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. protistranám řízení k případným vyjádřením.
Této možnosti využil do zahájení neveřejného zasedání pouze pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 6. 2020. V něm předně připomněl, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze brojit proti vadné aplikaci norem hmotného práva a nikoli proti tomu, v jakém rozsahu soudy provedly důkazy, jakým způsobem je následně hodnotily a jaká z nich vyvodily skutková zjištění. Právě to však učinil obviněný, který soudům vytkl především porušení zásady in dubio pro reo a při prosazování odlišné verze skutkového děje dovozuje, že jeho skutek měl být posouzen jako nutná obrana. Státní zástupce připustil, že i skutkové námitky mohou ve výjimečných případech založit dovolací přezkum, avšak současně zdůraznil, že řízení před soudy v předložené trestní věci žádnými závažnými procesními vadami, pro něž by skutkové závěry soudů nemohly obstát, zatíženo nebylo. Posouzení skutku jako jednání v nutné obraně zde navíc vylučoval již sám fakt, že obviněný pobodal poškozeného až s určitým časovým odstupem poté, co poškozený v jeho napadání ustal a z místa odešel. Fatální útok nožem byl tedy ze strany obviněného jen mstou za své předchozí ponížení a ne preventivní obranou před dalším bezprostředně hrozícím útokem. Státní zástupce tedy shrnul, že dovolání obviněného se v rozporu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopíralo o hmotněprávní argumenty. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce a obviněný K. D. jsou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. resp. podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě stanovené v §265e odst. 1 tr. ř. a splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný splnil i obligatorní podmínku zakotvenou v §265d odst. 2 větě první tr. ř. a své dovolání podal prostřednictvím obhájce.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní výhrady dovolatelů spadají pod jimi uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. resp. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzovaném případě sice obviněný formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil především na polemice se soudy zjištěným skutkovým stavem, pokusil se dosáhnout zásadní revize skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal, že jeho počínání vůbec nemělo být posouzeno jako čin soudně trestný, nýbrž jako nutná obrana (tj. okolnost vylučující protiprávnost uvedená v §29 tr. zákoníku). To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil primárně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to takovými výhradami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedenému závěru při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by současně představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
K výtce obviněného, že nalézací soud zamítl jeho důkazní návrhy, je v obecné rovině zapotřebí zdůraznit, že trestní řád žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti neurčuje. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení důkazy navrhovat, o jeho návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - důvody svého odmítavého postoje vyložit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Tyto postuláty „fair procesu“ Krajský soud v Praze bezezbytku respektoval. O zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení dne 1. 11. 2019, a to procesním usnesením, jež není třeba písemně odůvodňovat. Proč jim nevyhověl, pak ústavně konformním způsobem vysvětlil v bodě 47. odůvodnění rozsudku. Obviněného tudíž svým procesním postupem v právu na obhajobu nikterak nezkrátil.
Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem selektivního, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Již soud prvního stupně se jejich analýze věnoval s maximální pečlivostí. Důsledně se vypořádal i s obviněným opakovaně předestřenou skutkovou verzí, podle níž si vzal nůž pouze na obranu před očekávaným dalším útokem ze strany poškozeného, k jehož fatálním poraněním navíc došlo dílem i nešťastnou shodou náhod. Úvahám krajského soudu rozvedeným v bodech 48. až 60. odůvodnění jeho rozsudku nelze z pohledu formální logiky ničeho vytknout. S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu patřičně vypořádal také vrchní soud. Jestliže vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v napadeném rozsudku na str. 5 odůvodnil plně v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.).
Jen pro úplnost zbývá dodat, že zjištěný skutkový stav našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci jednání obviněného. Potud lze plně odkázat na pregnantní závěry vrchního soudu obsažené v bodech 20 až 22 písemného vyhotovení napadeného rozsudku, k nimž je nadbytečné a neúčelné cokoli dodávat. Odvolací soud se ve zmíněné pasáži přesvědčivě vypořádal i s otázkou naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jednání dovolatele. Závěr o jeho nepřímém (eventuálním) vražedném úmyslu výstižně odůvodnil poukazem na skutečnost, že obviněný nejednal ani chaoticky ani nahodile. Naopak se dopředu vyzbrojil nožem s poměrně dlouhou čepelí a tímto nástrojem poškozenému se střední až velkou razancí cíleně zasadil dvě bodné rány směřující do takových částí trupu, o nichž je notoricky známo, že ukrývají životně důležité orgány, jejichž poškození může vést a často i vede ke smrtelnému následku. To muselo být obviněnému jakožto dospělému (byť podle znalce lehce mentálně retardovanému) jedinci zcela jasné. Přesto se ani po útoku o momentální zdravotní stav pobodaného poškozeného vůbec nezajímal a i v tomto ohledu projevil k jeho dalšímu osudu naprostou lhostejnost. Pokud za daných okolností odvolací soud dovodil jeho srozumění i s následkem předpokládaným v §140 odst. 1 tr. zákoníku, posoudil otázku zavinění věcně správně. Do jisté míry vágní formulace skutkové věty pak není vadou hmotněprávní, nýbrž vadou procesní (§120 odst. 3 tr. ř.), přičemž v posuzované věci zároveň nejde o pochybení takové intenzity, aby kvůli němu musel být pravomocný výrok o vině v dovolacím řízení bezpodmínečně rušen.
K dovolání obviněného K. D. lze tedy shrnout, že se opíralo pouze o takové námitky, které ve skutečnosti neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl o jeho odmítnutí v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který ve svém opravném prostředku uplatnil nejvyšší státní zástupce, lze namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění zákonných předpokladů. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají vymezenou sazbu v zákoně přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody , trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení její horní hranice, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Jestliže dovolatel napadl výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu s poukazem na vadu záležející v porušení ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, je taková námitka z hlediska použitého důvodu dovolání právně relevantní. Při posouzení její opodstatněnosti pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Předně je vhodné v obecné rovině připomenout, že postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku je projevem a prostředkem soudcovské individualizace trestu, jímž lze řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje uložení trestu odnětí svobody i ve výměře na samé dolní hranici zákonného rozpětí trestní sazby nepřiměřenou sankci. Aplikace zmíněného moderačního ustanovení se však zároveň uplatňuje pouze ve zcela výjimečných případech. Již jeho označení jako „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ napovídá, že jeho použití musí být vždy pečlivě odůvodněno, a to nikoli pouhým odkazem na běžně se vyskytující okolnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014 aj.). Jinak vyjádřeno, při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit nezbytné splnění všech zde uvedených podmínek. Platí, že se nemůže jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u trestného činu běžně nevyskytují a v konkrétním případě závažnost trestného činu významně snižují. Zásadně tak nepostačí např. doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody či vedení řádného života. Soud nemůže odůvodnit rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody ani svým prostým přesvědčením, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro obviněného příliš přísný.
Ze znění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň. Vždy ovšem postačí alespoň jedno z nich. Okolnostmi případu se rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (srov. §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud svým významem nebo intenzitou činí daný trestný čin výrazně atypickým a tím odůvodňují shovívavější postup při jeho trestání. Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu. Z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku však musí být tyto poměry takového rázu, že na trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by u konkrétního pachatele bylo důvodně nahlíženo jako na podstatně citelnější resp. nepřiměřeně přísnou sankci, než jak je tomu u jiných pachatelů. V tomto směru je nutno brát do úvahy všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, lze dále považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností, vážnou nemoc pachatele, závislost početné rodiny na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti pachatele, není-li zároveň možný postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, jeho psychický stav, není-li důvodem postupu podle §26 tr. zákoníku, §47 tr. zákoníku a §360 odst. 1 tr. zákoníku, skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, nebo například odsouzení pachatele cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který již byl z podstatné části vykonán aj.
Současně platí, že zvláštní okolnosti případu nebo specifické poměry pachatele postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku samy o sobě ospravedlnit nemohou. Vždy k nim musí přistoupit i důvodný předpoklad, že použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a jeho nápravy lze přitom dosáhnout i trestem kratšího trvání .
Dovolávajícímu se nejvyššímu státnímu zástupci je nutno přisvědčit minimálně potud, že vrchní soud v posuzované věci opřel své rozhodnutí poskytnout obviněnému dobrodiní v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody o úvahy, které výše rozvedená judikatorní východiska ani obecně uznávanou právní nauku (k tomu viz např. Šámal a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 791 a násl.) zcela nereflektovaly. Závěr obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku, že ve věci byly dány takové zvláštní okolnosti případu, jak má na mysli ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, působí do značné míry nepřesvědčivě.
Odvolací soud v tomto ohledu odůvodnil svůj postup při ukládání trestu poněkud ležérně a krajně zjednodušeně. Jako mimořádnou okolnost případu stroze zmínil pouze „psychický stav obžalovaného v době spáchání trestného činu“, aniž by jej blíže popsal, a dále „skutečnost, že trestný čin obžalovaného byl ze strany poškozeného zčásti vyprovokován“. Na straně druhé nijak neuvážil povahu a typovou závažnost trestného činu, o němž se řízení vedlo, zcela ponechal bez povšimnutí, co bylo objektem trestné činnosti, nepřihlédl ke způsobu provedení činu, pohnutce a záměru obviněného a konečně ani k jeho osobnosti. Zhodnocení osoby pachatele a jeho dosavadního života nevěnoval žádnou pozornost, ačkoli jde o kritéria, jež mají pro zodpovědné posouzení existence podmínek podle §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadní význam. Potud rozhodně nebylo možno vystačit s argumentem, že ohledně předchozích postihů obviněného platí fikce neodsouzení. Pro účely posouzení závažnosti činu a poměrů pachatele jako kritérií rozhodných z hlediska možného mimořádného snížení trestu odnětí svobody nemá formální bezúhonnost potřebný právní význam. Zde tedy odvolací soud rozhodně neměl ponechat bez povšimnutí, že obviněný byl v minulosti opakovaně potrestán za úmyslné trestné činy, z toho ve dvou případech za trestný čin úmyslného ublížení na zdraví. Uvedené zjištění zrovna nesvědčí o jeho pozitivním vztahu k zákonem chráněným zájmům a hodnotám ani o tom, že by byl ochoten podřídit se obecně uznávaným společenským pravidlům a respektovat stanovené právní normy.
V odůvodnění napadeného rozsudku zároveň nelze najít ani zmínku o tom, proč měl vrchní soud v daném případě za splněné i další dvě obligatorní podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, a sice že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by s ohledem na její dolní hranici bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Při posuzování tohoto hlediska je v každém konkrétním případě zapotřebí zohlednit nejen všechna kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§39 tr. zákoníku), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§41 a §42 tr. zákoníku), ale i postoj pachatele k trestnému činu. U obviněného K. D. však jakákoliv sebereflexe v tomto směru chybí a žádnou vinu si ani nyní evidentně nepřipouští. Zcela mimo pozornost odvolacího soudu zůstala i otázka, zda je uložený trest dostatečný také z hlediska ochrany společnosti, a to i přes prokazatelný fakt, že posuzovaný čin není ojedinělým lidským selháním obviněného s trestněprávním rozměrem.
Z výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno důvodně. Proto z jeho podnětu za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 zrušil v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, který se jí bude v rozsahu zrušení znovu zabývat. Přitom bude postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to, aby napříště při úvahách o možnosti užití §58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzovaném případě věnoval mnohem větší pozornost zkoumání a podrobnému zhodnocení všech podmínek, za nichž lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné sazby přistoupit. Kritéria rozhodná z hlediska aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku bude třeba zkoumat jednotlivě i v jejich v souhrnu. Jedině tak lze přijmout dostatečně přezkoumatelný a pochybnosti nevzbuzující závěr, že v případě obviněného K. D. jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle citovaného zákonného ustanovení, nebo je naopak nutné uložit mu tento trest bez moderace v rámci zákonem stanovené trestní sazby (zde podle §140 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněnému také bude třeba znovu uložit i trest propadnutí věci, k jehož zrušení Nejvyšší soud přistoupil pouze z toho důvodu, aby dalšímu řízení vedenému ohledně trestu odnětí svobody nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Pro tyto účely dovolací soud písemně vyzval obviněného i jeho obhájce, aby se vyjádřili k případným důvodům, pro něž by v případě kasace pravomocného rozsudku odvolacího soudu nebylo nutno obviněného do vazby brát.
Jako reakci na tuto výzvu obdržel dne 26. 6. 2020 „Prohlášení“ ředitele, jednatele a společníka obchodní společnosti A. I., se sídlem XY, J. D., že v případě propuštění z výkonu trestu by obviněnému poskytl ubytování a zajistil zaměstnání v XY a že je schopen chování a život obviněného usměrňovat tak, aby se nedostal do dalšího obdobného konfliktu. Jmenovaný se zároveň zavázal ke spolupráci s orgány veřejné moci, zejména pak se soudy a Probační a mediační službou. Obhájce obviněného pak v podání z téhož dne nad rámec uvedeného doplnil, že u obviněného žádný z důvodů vazby podle §67 tr. ř. aktuálně dán není a stejně tak pro jeho další vazební stíhání nejsou splněny procesní podmínky zakotvené v §68 tr. ř.
Na tomto místě je kromě již uvedeného třeba zdůraznit, že obviněný K. D. je i přes kasační zásah Nejvyššího soudu pravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který lze pachateli uložit trest odnětí svobody na deset až osmnáct let. I kdyby soud druhého stupně navzdory výše uvedeným výhradám dovolacího soudu setrval na svém původním stanovisku, že je obviněnému nutno tento trest za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku „snížit“ pod zákonem stanovenou sazbu, nelze očekávat, že by se mohlo jednat o mírnější než původně uložený osmiletý nepodmíněný trest odnětí svobody. Je tedy zjevné, že obviněný je i do budoucna reálně ohrožen navýsost citelnou trestní sankcí, a proto je dána i důvodná obava, že v případě propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul. V takovém případě by byl účel celého trestního stíhání zmařen, nebo minimálně podstatně ztížen. U obviněného je tak bezpochyby dán vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř.
Za předestřené procesní situace proto neměla pro rozhodování dovolacího senátu o vazbě potřebný význam ani nabídka J. D. na převzetí záruky za obviněného, byť v zásadních momentech splňovala kritéria vyjádřená v ustanovení §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. Jeho ujištění o možnostech zajištění ubytování a zaměstnání obviněnému a ani jeho příslib, že se vynasnaží pozitivně působit na osobnost obviněného, povede ho k řádnému životu a zajistí jeho bezproblémovou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a Probační a mediační službou, sama o sobě nebyla způsobilá významně oslabit obavu z útěku nebo skrývání se obviněného před hrozícím vysokým trestem. Zvláště pak ne, jde-li o osobu, která nemá pevné rodinné zázemí a v pravém slova smyslu ani stálé bydliště, ve kterém by se s jistotou zdržovala. Zajišťovací institut vazby obviněného tak zde nebylo možno nahradit pouze na základě přijetí zmíněné záruky D. a Nejvyšší soud o ní proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, tedy o jejím nepřijetí.
Při svých úvahách vycházel dovolací senát mimo jiné i z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením (viz též přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, anebo ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 3491/18, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2998/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 18/2015, dále ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018).
V obecné rovině je riziko vyhýbání se trestu obviněným objektivně vzato o to vyšší, k čím vyššímu trestu byl (byť nepravomocně) odsouzen. Oproti pouze hrozícímu trestu nastupuje u nepravomocného odsouzení takové riziko v mnohem reálnější a hmatatelnější podobě. V tomto smyslu v řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest v určité výměře může z vnitřní logiky věci představovat významnou okolnost odůvodňující obavu z útěku obviněného právě před takovýmto trestem. V každém případě je v takovém momentě hrozba jeho útěku nebo skrývání se před spravedlností značně zesílena (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, dále ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1217/16). Za výši nepravomocně uloženého trestu, odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku, přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let či sedmi let (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10 resp. ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
Zmíněné okolnosti je pak nutno vzít v úvahu o to více v existující procesní situaci, kdy Nejvyšší soud v postavení soudu dovolacího ve věci obviněného K. D. akceptoval výslednou právní kvalifikaci jím spáchaného jednání, a pouze zpochybnil správnost výměry trestu odnětí svobody, který mu byl odvolacím soudem uložen pod spodní hranicí zákonné trestní sazby v trvání osmi let. To jinými slovy znamená, že výrok o vině obviněného je již pravomocně dán, a v dalším řízení před soudem druhého stupně se bude rozhodovat pouze o trestu, zejména pak o výši trestu odnětí svobody. Z toho zároveň vyplývá i skutečnost, že nynějším převedením obviněného z výkonu trestu odnětí svobody do výkonu vazby nedochází k jeho omezení na svobodě, jako je tomu např. v řízení trestním přípravném, kdy stíhaná osoba je ze svého svobodného postavení vzata do vazby, a tudíž je na svobodě zásadním způsobem omezena. Nepochybně proto také zákonodárce v §265 l odst. 4 tr. ř. stanovil, že v dovolacím řízení se v takovýchto případech ustanovení o vazebním zasedání neužijí, a Nejvyšší soud proto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. o podaných dovoláních, ale i o vzetí obviněného do vazby, rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu