ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.835.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 835/2020- 659
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2020 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 9/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 100/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 T 100/2019, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. daného rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 03.06.2017 v době od 15:50 hodin do 15:52 hodin, na zahradě domu č.p. XY v ulici XY, poté, co se M. K. nar. XY, matka obžalovaného dostala do slovní kontroverze s poškozenou I. V., nar. XY, sestrou obžalovaného a poškozeným J. V., nar. XY, švagrem obžalovaného, kterou si oba poškození nahrávali na své mobilní telefony, se obžalovaný rozčílil a se záměrem pomoci své matce a v úmyslu zmocnit se mobilních telefonů s pořizovanou nahrávkou v úmyslu zamezit dalšímu nahrávání ze strany poškozených, fyzicky napadl nejdříve poškozenou I. V., která seděla na dřevěné lavici pod pergolou u stolu s J. V. takovým způsobem, že poškozenou ve snaze vytrhnout jí mobilní telefon, který svírala oběma rukama na hrudníku, uchopil poškozenou zezadu za obě ruce, v důsledku čehož se sevření poškozené povolilo a obžalovanému se podařilo poškozené mobilní telefon zn. Samsung A3 gold, IMEI: XY v hodnotě 2.000,-Kč vytrhnout, přičemž byla povalena i dřevěná lavice s opěrou, na které poškozená původně seděla, přičemž bezprostředně poté, se záměrem zmocnit se i mobilního telefonu poškozeného J. V., nar. XY, který předchozí jednání obžalovaného nahrával na svůj mobilní telefon, fyzicky napadl poškozeného J. V. blíže nezjištěným způsobem do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil lékařsky objektivně zjištěná zranění spočívající v pohmoždění nosního hrotu, poškození fixní zubní náhrady s nutností příjmu pouze kašovité stravy po dobu 3 týdnů a následně poškozenému J. V. vytrhl mobilní telefon zn. Huawei Y6 Pro černé barvy, IMEI: XY vč. paměťové karty zn. Verbatim 16Gb, vše v hodnotě 4.490,-Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. V., nar. XY, částku 4 490 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. V. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále byl pod bodem 2. rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 T 100/2019, obviněný J. K. podle §226 písmeno c) tr. ř. zproštěn obžaloby, pro skutek, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 03.06.2017 kolem 15:52 hodin na zahradě domu č.p. XY v ulici XY, poté, co se zmocnil obou mobilních telefonů jednáním popsaným po bodem 1), během nastalého shluku více osob úmyslně potáhl za levou paži poškozenou I. V. ve směru přes lavici povalenou na zemi, následkem čehož poškozená přes povalenou lavici spadla na zem, čímž jí způsobil zranění spočívající v odlomení velkého hrbolu pažní kosti vlevo, pohmoždění levé poloviny hrudníku, zlomeninu 9. a 10. žebra vlevo s mírným posunem úlomků v zadní pažní čáře, pohmoždění hlavy, krevní výron v oblasti šestého až osmého mezižebří v zadní pažní čáře vlevo, na předních plochách obou kolen, v levé bederní oblasti, na levém stehně, na levé paži, která jsou dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, značně bolestivá v počátečním průběhu a poranění v oblasti levého ramenního kloubu lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžkou újmu na zdraví s omezením v běžném způsobu života po dobu vysoce překračující dobu 6 týdnů, v němž byl spatřován zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1,3 trestního zákoníku“ , neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození I. V., nar. XY, a J. V., nar. XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 T 100/2019, podali obviněný J. K., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Praha-západ, poškozený J. V. a poškozená I. V. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 9/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve všech výrocích o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 3 tr. ř.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že:
1. při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nezměněném výroku o trestu byla obviněnému J. K. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému J. V., nar. XY, škodu ve výši 4 690 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 11. 5. 2019 do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Při nezměněném zprošťujícím výroku byla podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozená I. V., narozená XY, odkázána jednak se svým nárokem na náhradu škody, jednak s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozené I. V. jako podané osobou neoprávněnou zamítnuto.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. K. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 12 To 9/2020, podal následně obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. K. ve svém dovolání uvedl, že z jeho výpovědi i z dalších provedených důkazů vyplývá, a soud vzal za prokázané, že vztahy mezi sourozenci navzájem a mezi poškozenou V. a její matkou byly dlouhodobě, nejméně od roku 2015 konfliktní. Obviněný uvedl také to, že sestra je soustavně fotografovala a nahrávala a že toto její jednání se stalo předmětem trestního oznámení. Proto soud pochybil, když jako předběžnou otázku neposoudil, jaká byla povaha jednání poškozené V. a jejího manžela, proti němuž obviněný K. zakročil tím, že se snažil vzít poškozené předmětný telefon. Obviněný již v přípravném řízení hovořil o tom, že se domáhal ochrany u orgánů činných v trestním řízení, a to podáním trestního oznámení. V době, kdy obviněný jednal, nevěděl a vědět nemohl o tom, jaký postoj bude zaujat policií k nesporně protiprávnímu jednání jeho sestry, subjektivně tedy jednal v představě o oprávněnosti svého jednání. V této souvislosti vyjádřil dovolatel názor, že poškození se vůči jeho matce a jeho osobě dopouštěli protiprávního jednání naplňujícího znaky přečinu nebezpečného pronásledování, bezdůvodně si pořizovali jejich obrazové záznamy a takto je provokovali. Právě to zapříčinilo jeho reakci, v jejímž rámci se pouze snažil zabránit takovému protiprávnímu jednání. Dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže a vyslovil domněnku, že za takového stavu věci mohlo být jeho jednání posouzeno jako jednání v nutné obraně, krajní nouzi či v krajní nouzi putativní (kdy se mohl přinejmenším domnívat, že konání poškozených s ohledem na okolnosti zhoršuje zdravotní stav jeho matky), přičemž citoval judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Rovněž namítl, že chybí hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného z hlediska subsidiarity trestní represe, zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. že soudy zcela pominuly zásadu subsidiarity trestní represe a z něj plynoucí princip vnímání trestního práva jako prostředku ultima ratio.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 14 T 100/2019 a dále aby postupoval podle §265l tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že Okresní soud Praha-západ obstaral dostatek důkazních prostředků, které také zákonným způsobem provedl a hodnotil je v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Učiněná zjištění Okresní soud Praha-západ vtělil do skutkové věty odsuzujícího rozsudku, který v zásadě řádně odůvodnil. Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který všechna podaná odvolání řádně přezkoumal a s odvolacími námitkami se vypořádal. Státní zástupce současně považuje skutková zjištění soudů za správná a provedeným důkazům odpovídající a zastává názor, že v jejich rozhodování nelze dovodit ani vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů či pochybení ve smyslu tzv. opomenutých důkazů kteréžto nedostatky – byly-li by zjištěny – by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění.
Úvahy shrnuté v předchozím odstavci považoval státní zástupce za vhodné zmínit zejména s ohledem na tu skutečnost, že část dovolacích námitek je postavena na zpochybnění skutkových zjištění nalézacího soudu. Takto formulované námitky však stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a není možno je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod), a tedy přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou. V tomto směru nelze pominout, že obviněný ve snaze ospravedlnit své jednání sebe a svou matku staví do pozice výlučných obětí permanentních ataků ze strany poškozených. Takto prezentovaná obhajoba však odporuje skutkovým zjištěním. Soud totiž sice v návaznosti na provedené dokazování dospěl k závěru o hlubokém narušení rodinných vazeb mezi oběma stranami konfliktu, příčinou právě uvedeného však byly vzájemné konflikty. Ostatně právě svár matky obviněného M. K. a jeho sestry – poškozené I. V. – byl důvodem, proč si poškození, pravděpodobně ve snaze získat objektivní důkaz pro případ dalšího přestupkového řízení, začali konfliktní situaci ještě před útokem dovolatele nahrávat na mobilní telefony a získali tak posléze důkaz o dovolatelově protiprávním jednání. Podstatné z hlediska posouzení dovolacích námitek a jejich přípustnosti je právě to, že skutkovým zjištěním neodpovídá takové tvrzení obviněného, podle něhož pouze odvracel hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Takový útok ani nebezpečí totiž objektivně neexistovaly. Proto ani o žádné z okolností vylučujících protiprávnost uvažovat nelze.
Podle skutkových zjištění soudů to byl právě dovolatel, kdo ve snaze zabránit poškozeným pořizovat obrazový a zvukový záznam probíhajícího slovního konfliktu s M. K. oba fyzicky napadl a za použití násilí se zmocnil jejich mobilních telefonů. Jeden z nich – konkrétně telefon poškozeného J. V. – pak také poškodil. Takové jednání nepochybně naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, a to i jeho subjektivní stránku.
Obviněný v podaném dovolání – vedle shora uvedeného – vytkl rovněž nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tuto námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, státní zástupce ji však shledává zjevně neopodstatněnou. Aplikace zmíněné zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však trestní věc dovolatele podle jeho názoru považovat nelze. S přihlédnutím zejména k tomu, že se obviněný dopustil zločinu, poškozeného J. V. napadl takovým způsobem, že mu způsobil zranění omezující ho v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů, a mobilní telefon tohoto poškozeného také úmyslně poškodil vhozením do sudu s vodou, je namístě dojít k závěru, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a dalších materiálů, které však blíže nespecifikoval) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání v této části výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, čímž se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný zde sice formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Je zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje.
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tzv. extrémní rozpor (nesoulad) i tzv. opomenuté důkazy namítl.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů a ani ve formě tzv. extrémního nesouladu (jak bude uvedeno níže).
Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Okresní soud Praha-západ přitom tomuto požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. To potvrdil také Krajský soud v Praze, který rozhodoval o podaných odvoláních. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž znovu zopakoval, na základě jakých důkazů a k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud prvního stupně, přičemž tato shledal správnými. Odvolací soud se také vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s tam uvedenou argumentací ztotožnil.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-západ, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Praze, a provedenými důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především v kamerových záznamech a záznamech z mobilu poškozených I. V. a J. V., na základě nichž soud prvního stupně dospěl k závěru, že svědeckým výpovědím v dané věci nelze přikládat takovou váhu, jakou by mít měly, resp. mohly. Proto soudy postupovaly při hodnocení těchto výpovědí (obviněného J. K., poškozených I. V. a J. V., svědků J. K. ml., M. K., R. K., R. R., J. P., M. N.) obezřetně s poukazem na rozpory mezi výpověďmi jednotlivých aktérů (které mohly být ovlivněny jednak snahou pomoci či uškodit obviněnému, ale také tím, že se jednalo o poměrně krátký konflikt, vysoce vyhrocený, kterého se účastnilo větší množství osob, proto jednotlivé osoby nemusely mít přesný přehled o dění na místě). Dále správně poukázaly na to, že osoby účastnící se konfliktu společně poté pobývaly na místě, o situaci se bavily, případně měly možnost zhlédnout kamerové záznamy a mohou být i tímto při svém líčení situace na místě, ovlivněny. Soudy obou stupňů zdůvodnily, proč obhajobě obviněného neuvěřily, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje a učiněné závěry považuje za správné, odpovídající provedeným důkazům. V tomto směru lze souhlasit s názorem státního zástupce ohledně skutečnosti týkající se narušení rodinných vazeb mezi oběma stranami konfliktu, příčinou předmětného incidentu však byly vzájemné oboustranné konflikty mezi obviněným J. K., jeho matkou a poškozenými. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
Námitky týkající se subjektivní stránky, nutné obrany a krajní nouze jsou v obecné rovině právními námitkami relevantními z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení skutku výlučně z odlišných skutkových okolností, od těch, k nimž došly soudy obou stupňů.
Pokud dovolatel namítl, že se soudy nezabývaly možností, že jednal v krajní nouzi či v nutné obraně, je tato jeho obecně hmotněprávní argumentace založena na polemice se skutkovými zjištěními, jejichž správnost však prostřednictvím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně napadat nelze. V zásadě prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž pouze reagoval na předchozí dlouhodobé protiprávní jednání poškozených (které podle jeho názoru vykazovalo znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování, a ohrožovalo, nebo mohlo ohrozit, zdravotní stav jeho matky, jeho samotného, případně dalších osob). Tato obhajoba však byla provedeným dokazováním (zejména kamerovými záznamy a listinnými důkazy) vyvrácena. Z provedeného dokazování vyplynul závěr o hlubokém narušení rodinných vazeb mezi oběma stranami konfliktu, příčinou předmětného incidentu však byly vzájemné konflikty, ke kterým docházelo již v předchozím období. Je třeba zdůraznit, že tvrzení obviněného, podle kterého pouze odvracel hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (útok na zdraví matky), příp. nebezpečí takovému zájmu hrozící odvracel, neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy. Obviněný až sekundárně – právě z výše uvedených skutkových výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (z hlediska otázky subjektivní stránky zločinu loupeže a rovněž vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání bylo nutnou obranou či jednáním v krajní nouzi). Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pro úplnost zbývá dodat, že obviněný i ve svém dovolání uvedl, že poškozené fyzicky napadl nikoli proto, aby jim odcizil mobilní telefony, ale z jiného důvodu, konkrétně z důvodu, že aby jim zabránil v pořízení záznamu probíhajícího slovního konfliktu s M. K. Soudy pak bylo zjištěno, že oba poškozené fyzicky napadl a za použití násilí se zmocnil jejich mobilních telefonů. Na posouzení skutku jako zločinu loupeže nemá vliv to, jak obviněný dále naložil s mobilními telefony, které předtím násilně odňal z dispozice poškozených a které se posléze do dispozice poškozených vrátily. Jeden z nich – konkrétně telefon poškozeného J. V. – obviněný rovněž poškodil. Ani okolnost, že jednání obviněného nebylo vedeno vyloženě zištným motivem ve smyslu záměru majetkově se obohatit, nic nemění na tom, že zákonné znaky zločinu loupeže byly jeho jednáním naplněny. Nešlo tedy o typicky zištný motiv, nicméně úmysl zajistit si možnost dispozice s uvedenými telefony prostřednictvím násilí proti poškozeným obviněný realizoval způsobem evidentně vykazujícím zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky.
Na straně druhé za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Jak vyplývá z ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je uveřejněno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se pak uplatní jen za předpokladu, když posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Přitom v trestní věci obviněného J. K. nebyly zjištěny takové okolnosti, které by vylučovaly použití prostředků trestního práva proti němu. Naopak, povaha a rozsah jeho zásahu do zákonem chráněných práv, význam těchto práv a další okolnosti svědčí o takové společenské škodlivosti jeho případu, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému a trestněprávních důsledků s ní spojených (napadení poškozeného J. V. takovým způsobem, že mu způsobil zranění omezující ho v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů, úmyslné poškození mobilního telefonu jmenovaného poškozeného vhozením do sudu s vodou). Co se týká skutečností, že došlo k útoku na poškozené v rámci rodiny (ve které se dlouhodobě projevovaly konfliktní vztahy), útok nebyl veden zištným motivem a obviněný si mobilní telefony neponechal (přičemž byly následně vráceny poškozeným), tyto byly v posuzované věci zřetelně promítnuty do výše trestu, který byl obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby.
V řízení před soudy nižších stupňů pak nebylo shledáno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně odůvodnit závěr, že by činy spáchané obviněným J. K. nedosáhly potřebné společenské škodlivosti, tedy že by svou závažností neodpovídaly ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně subjektivní stránky.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněná námitka v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla shledána opodstatněnou.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu