ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1156.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1156/2020-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2020 o dovolání obviněné K. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 To 89/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 23/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. B. odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněná K. B. (dále jen „obviněná“) byla rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 3 T 23/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že:
dne 13. 3. 2018 na Policii ČR, Územní odbor Most, podala trestní oznámení na svého manžela, policistu P. B., narozeného XY, na základě kterého byly Generální inspekcí bezpečnostních sborů, pracoviště Ústí nad Labem, zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu pro zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku /pod bodem 1) níže/ a znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku /pod bodem 2) níže/ vedené pod č. j. GI-1253/TČ-2018, ze kterých byl podezřelý P. B., a jichž se měl dopustit tím, že
1) v přesně nezjištěné době, nejméně od ledna 2014 do 13. 3. 2018 ve společném bydlišti na adrese
XY , měl psychicky týrat svou manželku K. B., narozenou XY, trvale bytem na shodné adrese, které měl zakazovat v důsledku své žárlivosti chodit na pracovní akce, chodit ven a nakupovat bez jeho přítomnosti a také měl snižovat její důstojnost nadávkami „krávo, blbá prodavačko, jsi blbá, neschopná“, v uvedeném období jí měl v 5 případech fyzicky napadnout dvěma údery otevřenou dlaní do obličeje, stažením z postele za nohy, natlačením silou na zeď, strčením na schodišti a dne 13. 3. 2018 v 06.15 hod. jí měl vylít na obličej a dekolt horký čaj,
2) v přesně nezjištěné době v prosinci 2017 ve společném bydlišti na adrese XY, měl po manželce K. B., narozené XY, v době, kdy ležela na posteli v ložnici, požadovat pohlavní styk, což měla opakovaně odmítnout, následně k ní měl podezřelý přistoupit, otočit jí na břicho, dát jí obě ruce pod tělo, aby se nemohla bránit a měl na ní vykonat vaginální pohlavní styk,
kdy toto trestní oznámení vedlo nejprve k jeho vykázán í ze společného obydlí a dále k prověřování jeho, jako osoby podezřelé, kdy obžalovaná si byla vědoma toho, že se jedná o policistu, což i ve svém telefonickém oznámení na linku 158 uvedla, a věděla, že svým křivým obviněním jej může vážně poškodit nejen v zaměstnání, kdy následně po prověření jejího oznámení byla věc Generální inspekcí bezpečnostních sborů, pracoviště Ústí nad Labem dne 10. 8. 2018 podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena, jelikož bylo zjištěno, že ve svém oznámení a následně v podaném vysvětlení v průběhu prověřování opakovaně lhala.
2. Za tento přečin byla podle §345 odst. 3 tr. zákoníku obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 To 89/2020, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebyly prokázány všechny znaky předmětného trestného činu, zejména pak jeho subjektivní i objektivní stránka. Na podporu svého tvrzení nejprve zopakovala, že skutečnosti uvedené v jejím trestním oznámení byly pravdivé, byla týrána a znásilněna. Namítla nerespektování zásady presumpce neviny ze strany soudů nižších stupňů, zapříčiněnou zejména nedůvodnou preferencí výpovědi poškozeného (který vypovídal tendenčně ve vlastní prospěch s cílem zamezit vlastnímu trestnímu stíhání a docílit výhodnější pozice pro rozšíření styku s nezl. dětmi) před výpovědí obviněné a jejího přítele (jehož nevěrohodnost nemůže být dovozena z jejich milostného poměru). Totožně obviněná argumentovala rovněž v pasáži o vadně zjištěném skutkovém stavu, který byl dovozen na základě dvou zcela protichůdných výpovědí – obviněné a poškozeného. Přitom odložení trestní věci poškozeného neznamená, že se daný čin (který mu byl původně kladen za vinu – pozn. soudu) nestal. Soudy tedy porušily i princip in dubio pro reo. V rámci námitek „k hodnocení důkazů” obviněná zdůraznila především nemožnost vyvození závěru o nepravdivosti její výpovědi z provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie. Znalkyní konstatovaná obecná i specifická nevěrohodnost obviněné neznamená, že nemohla podat pravdivou výpověď. V neposlední řadě pak obviněná zdůraznila porušení práva na spravedlivý proces ze strany soudů nižších stupňů, které spočívá ve vyvození závěru o její vině výhradně na základě výpovědi nevěrohodného poškozeného, zainteresovaného na výsledku trestního řízení, jako jediného usvědčujícího důkazu. Opětovně zdůraznila na to navazující absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu.
5. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 5 To 89/2020, i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. 3 T 23/2019, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že přes poměrnou rozsáhlost obsahu dovolání nebyla vznesena jediná námitka, kterou by bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Naopak argumentace obviněné, a to včetně argumentace absence prokázání existence subjektivní stránky předmětného trestného činu a porušení práva na spravedlivý proces, směřuje do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Ani ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu nevznesla žádné kvalifikované právní námitky, pouze uvedla, že její úmysl nevyplývá z provedeného dokazování. K tomu státní zástupce nad rámec hodnocení dovolací argumentace podotkl, že vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jakož i část jeho odůvodnění, nelze považovat za dostatečně a pregnantně vystihující existenci tohoto znaku trestného činu. Námitky dovolatelky stran spravedlivého procesu jsou pouze formálně namítnuté, avšak neodůvodněné ani opomenutými důkazy či extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Domáhá se tedy pouze jiného způsobu hodnocení důkazů soudy.
7. Jelikož námitky obviněné deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatelky zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněná deklarovala uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však v rámci jí systematizovaných částí dovolání (presumpce neviny, zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů, právo na spravedlivý proces) opakovaně v kompletní obsahové shodě s její výpovědí před nalézacím soudem a s námitkami odvolacími (viz rekapitulace v bodě 3. – 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu) pouze předestírala vlastní verzi skutkového děje, resp. se snažila zpochybnit skutkovou verzi, k níž po zhodnocení důkazů dospěl nalézací soud a kterou aproboval soud odvolací. Podle obviněné (souhrnně vyjádřeno s ohledem na opakující se pasáže dovolání) nemohla být její vina dostatečně prokázána jediným přímým usvědčujícím důkazem - nevěrohodnou výpovědí poškozeného P. B., který je na výsledku řízení zainteresován pro nebezpečí vlastního trestního stíhání a pro jeho snahu vylepšit pozici pro styk s nezl. dětmi, pokud proti této výpovědi stojí její popěrné stanovisko (podporované výpovědí jejího přítele P. M.), když trvá na tom, že byla týrána a znásilněna, tudíž se její trestní oznámení zakládalo na pravdě. I námitka absence subjektivní stránky trestného činu byla dovozena obviněnou sekundárně, na základě uvedené skutkové (procesní) argumentace.
13. V tomto ohledu námitky obviněné, které uplatnila s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o výhrady, jimiž zpochybňovala správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
14. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
15. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.
16. V projednávané věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popěrná verze skutkového děje obviněné byla oběma soudy nižších stupňů zcela logicky a bez důvodných pochybností vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů [bod 11) rozsudku soudu prvního stupně, body 10. - 16. usnesení odvolacího soudu] vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
17. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněné. Ten tvoří zejména opakovaná, konzistentní a vnitřně nerozporná výpověď poškozeného P. B., podpořená výpovědí svědkyně M. Š., závěry znaleckého posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, a zejména pak četnými poznatky plynoucími ze spisového materiálu Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Ústí nad Labem (dále jen „GIBS“) sp. zn. GI 1253/TČ-2018-842030. Je sice pravdou, že obviněná trestnou činnost popřela a setrvala na tvrzení o pravdivosti trestního oznámení na poškozeného pro týrání a znásilnění a že její verzi podpořil svědek P. M., přítel, a svědkyně A. R., pracovnice intervenčního centra. Soudy však správně uzavřely, že svědek P. M. je již delší dobu partnerem obviněné, před projednávanou trestnou činností udržovali intimní poměr již po dobu cca 1,5 roku a mj. i tato skutečnost musela mít vliv na hodnocení věrohodnosti svědka. Svědkyně A. R. se vyjádřila toliko k autenticitě a spontánnosti projevu obviněné coby oběti trestné činnosti. Oba uvedení svědci však nemají přímé poznatky, nýbrž vnímali pouze obviněnou zprostředkované informace obviňující poškozeného. Takový projev pak soudy správně zasadily do kontextu osobnosti obviněné, kterou znalkyně hodnotila jako osobnost histrionskou, s tendencí ke zkreslování podávaných údajů ve smyslu přehánění podle svých potřeb a s katathymním způsobem popisu (tj. nadměrně emočně podbarvenému) předmětných konfliktů, přičemž obviněná jako údajná oběť trestné činnosti byla vyhodnocena jako obecně i specificky nevěrohodná. Oproti tomu ve věci přetrvává jednoznačný postoj poškozeného, podpořený bývalou manželkou M. Š., která (bez aktuální tendenční potřeby prospět poškozenému) negovala jakékoli poznatky o konfliktnosti, agresivitě, fyzickém i psychickém násilí či jakékoli jiné závažné partnerské disharmonii s poškozeným, a i šetření GIBS dospělo k závěru, že k trestné činnosti oznámené obviněnou nedošlo (pročež věc byla odložena, aniž došlo k zahájení trestního stíhání poškozeného). Nelze přehlédnout ani málo pochopitelný značný časový odstup cca 3 měsíců trestního oznámení od údajného znásilnění, byť se jej obviněná snaží odůvodnit obavami z poškozeného (které však byly vyvráceny) a motivací svým přítelem (těžko však odůvodnit, proč by informaci o týrání a znásilnění s ohledem na intenzivní vztah s obviněnou měl eventuálně svědek P. M. obdržet s takovým zpožděním, popř. proč by přiměl obviněnou reagovat trestním oznámením až po uvedené době). Za daných okolností tedy závěru o vině obviněné a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze ničeho vytknout.
18. Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám Nejvyšší soud doplňuje následující. Vina obviněné nebyla vyslovena (jak plyne z výše uvedeného) toliko z jediného důkazu – výpovědi poškozeného. Jeho výpověď nejen že nelze vyhodnotit jako nevěrohodnou, nýbrž je podporována řadou důkazů dalších, na něž poukázaly již oba soudy nižších stupňů. Přestože se tedy nejedná o důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak ji vyhodnotila obviněná s poukazem na povinnost soudů věnovat takové důkazní situaci zvýšenou pozornost a své závěry obzvlášť pečlivě odůvodnit (podle rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněného ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tdo 36/2017 a 7 Tdo 64/2017), nutno z pozice dovolacího soudu doplnit, že soudy naplnily základní zákonné požadavky na obsah odůvodnění a hodnocení provedených důkazů.
19. Stejně tak je zapotřebí reagovat na obecně správnou úvahu dovolatelky (opět stručně vyjádřeno), že pokud v pochybnostech nebyla vyslovena vina poškozeného (původně podezřelého z násilné trestné činnosti) v důsledku aplikace zásady in dubio pro reo, nemusí tato skutečnost automaticky bez dalšího znamenat, že se obviněná (původně v pozici poškozené) nutně dopustila tzv. křivého obvinění ve smyslu ustanovení §345 tr. zákoníku, neboť jí uváděné skutečnosti i tak mohou být pravdivými, a tudíž i jí svědčí stejná zásada hodnocení důkazů v její prospěch. V těchto souvislostech však Nejvyšší soud doplňuje, že kromě již shora uvedeného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je třeba tuto námitku obviněné odmítnout na základě jednoznačných poznatků plynoucích ze spisového materiálu GIBS. Tyto poznatky jsou natolik přesvědčivé a jednoznačné, že dokonce ani neumožnily GIBS zahájit trestní stíhání poškozeného podle §160 odst. 1 tr. ř. a věc byla usnesením ze dne 10. 8. 2018 podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena, přičemž stížnost obviněné proti tomuto rozhodnutí byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 1 KZN 647/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Pro ilustraci Nejvyšší soud uvádí, že šikanózní jednání poškozeného obviněná popsala v mnoha různých oblastech rodinného i společenského života, vygradovat pak mělo znásilněním v prosinci 2017 a vylitím horkého čaje do obličeje a dekoltu dne 13. 3. 2018 ráno v 6:15 hod. (když trestní oznámení protokolárně činila od 8:08 hod.). Nutno předeslat, že poškozený mj. např. pohlavní styk s obviněnou nepopřel, vylíčil jej však jako oboustranně chtěný, nepopřel ani vylití čaje do obličeje obviněné ráno při snídani v hádce po jejím hysterickém výstupu, kdy ovšem čaj již byl vychladlý a z půli vypitý a obviněná na něj také fyzicky útočila. Bylo zjištěno, že ani vyslýchající policistka ani lékař (k němuž byla obviněná obratem odeslána) nezjistili objektivní stopy po opaření horkou tekutinou na těle obviněné, tato pouze udávala subjektivní bolestivost. Značné množství osob se vyjádřilo k rodinným poměrům obviněné a poškozeného, přičemž žádné negativní poznatky k osobě poškozeného nebyly zjištěny. Šetřením v mateřské škole nebylo prokázáno, že by nezletilé děti nesly stopy po nadměrných fyzických trestech praktikovaných poškozeným rákoskou, sousedé potvrdili naopak jeho pěkný vztah k dětem, poškozený dokonce více pečoval o rodiče obviněné než ona samotná a byl to on, kdo kvůli jejím omezujícím tendencím přestal udržovat kontakty se svou nejbližší rodinou a přestal se věnovat svým dlouhodobým koníčkům. Z vyjádření nezletilých dětí vyplynulo, že na rozdíl od obviněné poškozený hádky a spory nevyvolával a nebyl jejich původcem a rovněž na rozdíl od obviněné o ní před dětmi nehovořil ve zlém a nic jí nezakazoval. Fyzicky je trestali oba rodiče, avšak nijak nepřiměřeně. V pracovní sféře byla obviněná hodnocena jako konfliktní, namyšlená, hádavá, suverénní až drzá, koketní. Pracovních večírků se účastnila, kolegyním vždy líčila soužití s manželem jako harmonické. Z vyjádření jí samotné i poškozeného vyplynulo, že ještě dříve před svědkem P. M. udržovala za trvání manželství s poškozeným jiný mimomanželský poměr s kolegou z práce. Bylo též ověřeno, že existovala ústní dohoda obviněné a poškozeného o opuštění společné domácnosti poškozeným ve sjednané časové lhůtě, kterou však obviněná nehodlala respektovat a vyzývala (např. i před dětmi) poškozeného k odchodu. Tím logicky byl s přihlédnutím k jejímu partnerskému vztahu k P. M. dovozen i její motiv k nepravdivému trestnímu oznámení.
20. Shora popsané skutečnosti jsou podle závěru dovolacího soudu takového charakteru, že vylučují námitku obviněné o možném uplatnění zásady in dubio pro reo i v jejím případě, jaksi recipročně vůči trestní věci poškozeného. Veškeré body jejího trestního oznámení na poškozeného nebyly toliko neprokázány, nýbrž bylo zcela spolehlivě ověřeno a v logicky navazujícím trestním řízení vedeném proti ní (neboť objektivně může být pravdivá pouze verze obviněné nebo verze poškozeného) prokázáno bez přetrvávajících důvodných pochybností, že poškozeného z trestné činnosti obvinila lživě, na základě zcela vykonstruovaných tvrzení, v úmyslu přivodit mu trestní stíhání, přičemž si byla dobře vědoma dopadů svého jednání na rodinnou i pracovní sféru poškozeného. Není tak možno přisvědčit závěru, že by přetrvávala v úvahu připadající kvalitativně srovnatelná skutková alternativa pravdivosti jejího trestního oznámení a z ní plynoucí pochybnost o existenci usvědčujících důkazů či o existenci potřebné formy zavinění obviněné. Posledně zmíněná námitka zavinění je sice obecně námitkou hmotněprávního charakteru, avšak v daném případě vznesenou výlučně na skutkovém základě, tedy na základě odlišně hodnocených důkazů a z toho plynoucí odlišné konstrukce skutkového děje. Nelze tedy uzavřít, že by byla obviněná uznána vinnou na základě důkazní nedostatečnosti.
21. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněnou. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
22. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Jejich rozhodnutí tak nelze označit za nepřezkoumatelná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Protože dovolatelka svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
24. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth