ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1184.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1184/2020-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání obviněného J. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 516/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 139/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 3 T 139/2018, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
v období od měsíce srpna 2016 do měsíce listopadu 2018 včetně, vyjma měsíce ledna 2017 a února 2017, za které uhradil výživné v plné výši, v XY, XY a jinde, neplnil řádně a pravidelně svoji zákonnou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi AAAAA (pseudonym), nar. XY, v částce, jež mu vyplývá z občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a pro období od srpna 2016 včetně do 29. 11. 2017 mu byla stanovena předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 trestního řádu ve výši 1 000 Kč měsíčně, a pro období od 30. 11. 2017 do srpna 2018 je ve výši 6 000 Kč měsíčně konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 4. 2017, č. j. 0 P 216/2011-754, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, č. j. 38 Co 170/2017-803, jenž nabyl právní moci dne 30. 11. 2017, a kteréžto výživné je splatné vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky P. H., nar. XY, oba bytem XY, ač si byl své vyživovací povinnosti vědom a vzhledem ke svým schopnostem a možnostem ji byl schopen plnit, a na výživném tak za shora uvedené období dluží částku 86 000 Kč.
2. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil běžné výživné.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 9 To 516/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Oldřicha Navrátila dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil tím, že výše jeho vyživovací povinnosti byla v občanském soudním řízení stanovena tzv. fikcí, tedy bez bližšího zkoumání jeho majetkových poměrů. V trestním řízení pak bylo postupováno podle §9 odst. 1 tr. ř. o předběžné otázce, avšak i takto policejním orgánem stanovené výživné v částce 1.000 Kč měsíčně neodpovídá jeho majetkovým možnostem a zdravotnímu stavu. Soudy neprovedly ani navrhovaný důkaz výslechem dítěte - nezl. AAAAA. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že ustanovený obhájce JUDr. Oldřich Navrátil nebyl zproštěn obhajoby, ač o to pro ztrátu důvěry mezi ním a obviněným žádal, a stejně bylo v téže věci postupováno předtím ohledně dříve ustanoveného obhájce JUDr. Radovana Prachmana. Proto úkony trestního řízení, jichž se obviněný hodlal účastnit, tj. podat vysvětlení, seznámit se s výsledky vyšetřování i vypovídat u hlavního líčení, nejsou v souladu s trestním řádem. Řízení před soudem i přípravné řízení jsou zatíženy vadou, kdy nebylo respektováno právo obviněného vyjádřit se k věci, a nebyl seznámen se spisem po skončení vyšetřování. Došlo tak k porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po rekapitulaci dosavadního řízení ve věci, obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů a obsahu dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odkázala na podstatu daného důvodu dovolání a na formální i materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2, 4 tr. ř. Poukázala na to, že ve věci bylo konáno zkrácené přípravné řízení podle §314b a násl. tr. ř., proto po formální stránce nelze obviněnému umožnit prostudování spisu a vznesení návrhů na doplnění vyšetřování. Soud tak nebyl povinen ani zasílat spisový materiál Okresnímu soudu v Pardubicích pro účely nahlédnutí obviněného do spisu. V rámci posouzení materiální podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného státní zástupkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001, podle něhož mj. lze takto konat hlavní líčení pouze tehdy, lze-li i bez přítomnosti obviněného náležitě zjistit skutkový stav za dodržení práva na obhajobu a musí být zjištěno, v jaké výši byl obviněný schopen vyživovací povinnost plnit. V dané věci však byla pouze čtena podle §207 odst. 2 tr. ř. výpověď obviněného z přípravného řízení, v níž se k neplacení výživného vůbec nevyjádřil. Hlavní líčení bylo konáno přes omluvu obviněného pro pracovní neschopnost, která nebyla soudem akceptována jako omluva řádná. Taková situace však neumožnila spolehlivě zjistit skutkový stav a uzavřít, že se obviněný trestného činu dopustil, neboť předpokladem je zjištění schopnosti a možnosti obviněného vyživovací povinnost plnit. V tomto ohledu nebylo zjištěno nic. V trestním řízení soud není vázán rozhodnutími občanskoprávních soudů o výši vyživovací povinnosti a je oprávněn tuto otázku posuzovat sám jako předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. V občanskoprávním řízení pak byla vyživovací povinnost určena obviněnému fikcí podle §916 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „občanský zákoník“), neboť obviněný bránil soudu zjistit jeho majetkové poměry, možnosti a schopnosti. V trestním řízení je však třeba tyto parametry alespoň rámcově zjistit. K tomu účelu odkázala státní zástupkyně na v trestním řádu zakotvené instituty umožňující obviněného pro případ nedostavení se k hlavnímu líčení sankcionovat pořádkovou pokutou, nechat jej předvést či vzít do vazby. Shrnula pak, že ve věci nebyly dány zákonné důvody pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, proto je důvodná dovolací námitka, že obviněný neměl možnost se k věci vyjádřit. Proto nepovažovala za nezbytné se dále vyjadřovat k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
7. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla podle §265k odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí obsahově navazující, a podle §265 l tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla takto rozhodnout podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání a souhlasila s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nutno dále zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto bude níže vycházeno toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval.
10. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, bylo-li v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Oba uvedené dovolací důvody obviněný uplatnil ve vzájemné spojitosti a v návaznosti na to, že obhajobu vykonával obhájce JUDr. Navrátil, který však pro ztrátu důvěry měl být povinnosti obhajování zproštěn, stejně jako obhájce předchozí. Přípravné řízení i řízení před nalézacím soudem jsou pak stiženy vadou, že obviněný se nemohl vyjádřit ve věci a nebyl seznámen se spisem po skončení vyšetřování. V tomto ohledu však dovolací námitky nebyly akceptovatelné pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Ta plyne z celkového průběhu řízení, kterým obviněnému zejména nalézací soud fakticky přiznal nadstandardní rozsah obhajovacích práv, než jaký by mu při striktním výkladu procesních předpisů náležel. V těchto souvislostech je třeba stručně shrnout průběh dané trestní věci.
11. Obviněný byl policejním orgánem v Kyjově na den 3. 7. 2018 předvolán k podání vysvětlení, a to obesláním do datové schránky, přičemž zásilku si nevyzvedl a zpočátku nebyl kontaktní ani na jeho mobilním telefonu. Dostavit se však odmítl pro nedostatek prostředků na cestu. Proto byla věc předána policejnímu orgánu v Pardubicích (tedy v obvodu, v němž se fakticky obviněný zdržuje), kde mu dne 15. 8. 2018 bylo doručeno sdělení podezření a byl sepsán protokol o výslechu osoby podezřelé. K samotné trestné činnosti se však nevyjádřil, toliko se dožadoval přítomnosti obhájce a bezplatné obhajoby a pohrozil trestním oznámením na matku nezl. dítěte a stížnostmi na úkony činící policisty. Na den 23. 8. 2018 byl obviněný obeslán pro možnost prostudovat spis (zasláno 16. 8. 2018 na jeho výslovnou žádost do datové schránky), avšak obsílku si do stanoveného data ve své datové schránce nevyzvedl.
12. Dne 6. 9. 2018 byl u Okresního soudu v Hodoníně podán návrh na potrestání a dne 7. 9. 2018 vydal soud trestní příkaz, do něhož obviněný podal odpor, tudíž nalézací soud nařizoval ve věci hlavní líčení (která s výjimkou posledního nebyla konána) takto: - na den 16. 1. 2019: obviněný sdělil, že se pro nezachování lhůty k přípravě nedostaví, poukázal na tíživou finanční situaci s tím, že „bude nucen žádat o bezplatnou obhajobu“; vytkl, že dosud nebyl seznámen se spisem a nemohl navrhnout doplnění vyšetřování; soud podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2019 o nároku obviněného na bezplatnou obhajobu,
- na den 24. 4. 2019, současně byl obviněnému ustanoven obhájcem JUDr. Radovan Prachman, neboť ani na opakovanou výzvu si sám obhájce nezvolil: obviněný se nedostavil a teprve v den hlavního líčení doručil vyjádření, v němž si hodlá stěžovat na postup nalézacího soudu při vydání trestního příkazu, zvažuje námitku podjatosti, Policie ČR i státní zastupitelství údajně porušují jeho práva, na účast u hlavního líčení nemá peníze, žádá proto veškerá jednání soudu nahrávat a pořízené záznamy zasílat do jeho datové schránky; samosoudce rozhodl o předložení spisu Okresnímu soudu v Pardubicích, aby obviněný do spisu mohl nahlédnout a zároveň mohl být proveden jeho výslech,
- dne 30. 5. 2019 – úkony Okresního soudu v Pardubicích: obviněný prohlásil, že ztratil důvěru ve svého obhájce a bez obhájce nebude ani nahlížet do spisu, domáhal se telefonické porady, což mu během úkonu umožněno nebylo, „v tom případě potřeboval na toaletu“, byl údajně nucen do podepsání protokolu, což odmítl učinit,
- na den 6. 8. 2019, přičemž na žádost obhájce byl tento podle §40 tr. ř. zproštěn obhajoby a byl ustanoven obhájce nový JUDr. Milan Šelle: obviněný reagoval opět omluvou z účasti pro nedostatek finančních prostředků na cestu do Hodonína, vznesl výhrady k ustanovenému obhájci činnému již dříve v opatrovnickém řízení, naznačil podjatost všech doposud činných složek v průběhu trestního řízení a opakovaně namítl neseznámení se spisem a neposkytnutí nahrávek z jednání soudu; hlavní líčení bylo odročeno na neurčito,
- na den 1. 10. 2019, přičemž toto bylo nařízeno videokonferenčně ve spolupráci s Okresním soudem v Pardubicích, kde se mohl obviněný hlavního líčení účastnit, zároveň byl na jeho žádost zproštěn obhajoby obviněného pro ztrátu důvěry obhájce JUDr. Šelle a ustanoven byl obhájce nový – JUDr. Oldřich Navrátil: obviněný se opět z účasti omluvil, neboť se necítil býti řádně obhajován, vyčetl novému obhájci způsob jeho e-mailové komunikace a pracovní neschopnost, sám se opět z finančních důvodů není schopen k hlavnímu líčení dostavit a nadále trvá na osobní účasti; hlavní líčení bylo odročeno na 5. 11. 2019 opět v původně naplánované videokonferenční formě,
- na den 5. 11. 2019: obhájce JUDr. Navrátil požádal o zproštění obhajoby, neboť obviněný s ním nekomunikuje (což doložil e-mailovými výzvami), obviněný se z účasti omluvil ze zdravotních důvodů, požádal o odročení z důvodu jeho pracovní neschopnosti a podrobil kritice přístup všech tří doposud činných obhájců v jeho věci; nalézací soud v tomto případě rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. a v hlavním líčení vyhlásil odsuzující rozsudek (viz výše).
13. Na základě odvolání sepsaného jednak obhájcem JUDr. Navrátilem, jednak obviněným samotným byla věc dne 9. 12. 2019 předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu, který nařídil veřejné zasedání na den 14. 5. 2020, o němž vyrozuměl mj. i obviněného. Ten požádal o odročení, neboť nemá peníze na cestu, není k sehnání dostatek roušek (při koronavirové pandemii), přičemž odmítá trávit více než dvě hodiny v roušce látkové, cítí se nachlazen, ale mohlo by se jednat o příznak nákazy Covid-19, nebyl mu přidělen obhájce k odůvodnění odvolání a nebyl dosud seznámen se spisem. Odvolací soud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a vyhlásil usnesení uvedené výše v bodu 3. Dne 7. 9. 2020 opakovaně požádal obhájce JUDr. Navrátil o zproštění obhajoby obviněného z důvodu ztráty důvěry, což dokladoval velmi nevybíravou a vulgárně urážející komunikací ze strany obviněného.
14. Ze shora rekapitulovaného vyplývá zcela jednoznačně, jakým způsobem přistoupil obviněný k výkonu svých obhajovacích práv, ať již v otázce zastupování obhájcem či v otázce jeho účasti u jednání soudů nižších stupňů, příp. též k otázce seznámení se spisovým materiálem. Jeho přístup i Nejvyšší soud vnímá jako nanejvýš obstrukční, motivovaný pouze záměrem trestní řízení komplikovat a prodlužovat, což se nakonec vinou obviněného projevilo možností pravomocně rozhodnout ve věci až po uplynutí cca roku a půl od podání návrhu na potrestání, byť tato situace byla částečně zapříčiněna právě tím, že nalézací soud, jak již bylo shora uvedeno, vyšel obviněnému stran uplatnění jeho obhajovacích práv mimořádně vstříc a umožnil mu jejich uplatnění v nadstandardním rozsahu. Lze uzavřít, že bylo nařízeno celkem 5 termínů hlavního líčení a další termín u dožádaného Okresního soudu v Pardubicích, z toho dvakrát za možnosti obviněného účastnit se videokonference organizované nalézacím soudem. Celkem byli obviněnému postupně ustanoveni tři obhájci, jejichž obměna byla zapříčiněna opět výlučně nepřátelským a obstrukčním přístupem obviněného.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.), nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Nebo jde o případ, pokud obviněný měl obhájce ustanoveného či zvoleného, ale nebyla mu dána možnost účastnit se úkonu nebo řízení, jehož má právo obhájce se účastnit nebo mu být přítomen. Z povahy věci s ohledem na shora uvedený vývoj trestní věci i s ohledem na konkrétní uplatněné námitky dovolatele je zjevné, že o posléze uvedenou variantu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se jednat nemůže. Obviněnému byl totiž již v souvislosti s nařízením druhého termínu hlavního líčení ustanoven obhájce (JUDr. Prachman) a od té doby až do stádia řízení dovolacího nebyla kontinuita zastupování obviněného obhájcem ničím přerušena. Je však třeba zdůraznit, že v dané trestní věci není dán žádný ze zákonných důvodů nutné obhajoby podle §36 ani §36a tr. ř. Pokud soud prvního stupně přiznal obviněnému usnesením ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 T 139/2018, (č. l. 134) nárok na bezplatnou obhajobu, zároveň obviněného vyrozuměl, že pokud si obhájce nezvolí sám, bude mu ustanoven ex offo. Ani k opakované výzvě (č. l. 137) tak obviněný neučinil, proto následně opatřením soudu prvního stupně ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 3 T 139/2018, (č. l. 140) byl ustanoven obhájce JUDr. Prachman. Opatření obsahuje konstatování, že „obviněný nevyužil práva obhájce si zvolit a nebyl mu zvolen ani jinou oprávněnou osobou a jde o případ nutné obhajoby podle §33 odst. 4 tr. ř.“. Tímto úkonem však nalézací soud postupoval nad rámec jeho zákonných povinností a v procesním ohledu výrazně ve prospěch obviněného. Podle §33 odst. 4 tr. ř. totiž soud, pokud byl obviněnému pravomocně přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, neprodleně obhájce ustanoví pouze za předpokladu, že obviněný o ustanovení obhájce požádá. Tak ovšem obviněný nikdy neučinil, naopak žádal soud o posečkání k oznámení zvoleného obhájce. Není pravdou, že ustanovení §33 odst. 4 tr. ř. upravuje tzv. nutnou obhajobu, neboť tento institut je obsažen výlučně v ustanoveních §36 a §36a tr. ř. Pokud se tedy nejednalo o případ nutné obhajoby a obviněný o to výslovně nepožádal, nebylo ani zákonnou povinností soudu mu obhájce ustanovovat, neboť je v dispozici obviněného samotného, jak s přiznáním práva na bezplatnou obhajobu naloží – zda obhájce sám zvolí a soudu tuto volbu oznámí, či soud o ustanovení obhájce požádá [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1020/2009, podle něhož jestliže bylo obviněnému pravomocným rozhodnutím přiznáno právo na bezplatnou obhajobu a byl poučen o tom, aby si zvolil obhájce, popř. aby požádal soud o jeho ustanovení (§33 odst. 2, 4, 5 tr. ř.), záleží jen na obviněném, zda a kdy toto své právo uskuteční; učiní-li tak se značným časovým odstupem (např. zvolí si osobu obhájce až po uplynutí více než šesti měsíců od přiznání práva na nutnou obhajobu) až poté, co orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, pak ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemůže úspěšně namítat, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít]. Nejvyšší soud tedy předesílá, že v této trestní věci nebylo povinností nalézacího soudu obviněnému jakéhokoli obhájce ustanovovat, tedy ani výše zmíněného prvního obhájce JUDr. Prachmana, ani jakéhokoli obhájce dalšího. Pokud tak přesto učinil, vycházeje z přesvědčení, že k ustanovení obhájce byl povinen podle §33 odst. 4 tr. ř., což de facto obviněnému přislíbil v návaznosti na pozitivní rozhodnutí o bezplatné obhajobě podle §33 odst. 2 tr. ř., nezbývá, než takový postup vzít na vědomí a uzavřít, že v průběhu celého dalšího řízení nalézací soud dbal svého přesvědčení a ctil povinnost zajistit obviněnému obhájce, ač ze zákona toto právo obviněný neměl (s výjimkou případu, kdy by o ustanovení obhájce výslovně požádal). Již jen z tohoto důvodu se ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemůže jednat o situaci, kdy „obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“, neboť se vůbec nejednalo o případ nutné obhajoby (§36 a §36a tr. ř.), ani obviněný nepožádal o ustanovení obhájce v souvislosti s rozhodnutím o jeho nároku na bezplatnou obhajobu (§33 odst. 4 tr. ř.).
16. Lze však doplnit k průběhu trestního řízení, že to byl pokaždé obviněný, kdo svými neoprávněnými a nedůvodnými výhradami zapříčinil neochotu ustanovených obhájců nadále vykonávat obhajobu. Podroboval je zcela nemístné kritice ke způsobu vedení obhajoby, ke způsobu komunikace apod., ačkoli ze spisového materiálu vyplývá, že všichni postupně ustanovení obhájci činili všechny možné úkony ve prospěch obhajoby obviněného a rozhodně nemohlo být řeči o zanedbání obhajovacích práv. Poměrně ilustrativním je pak ve spise založené, a tudíž prokazatelné vulgární napadání obhájce JUDr. Navrátila. Za daných okolností, ač uvedený obhájce náležitě podal za obviněného odvolání i dovolání ve věci, je paradoxně jedinou námitkou podřazovanou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. fakt, že obhájce JUDr. Navrátil nebyl zproštěn obhajoby, ač o to důvodně žádal. Nejvyšší soud opakuje, že pokud byl obhájce obviněnému ustanoven nadstandardně přes absenci důvodů nutné obhajoby, nemůže se jednat o naplnění vysoce specifického dovolacího důvodu procesního charakteru spočívajícího v tom, že obviněný obhájce neměl, ač ho mít měl. I tak je však možno dodat, že nelze akceptovat popsané obstrukční postupy obviněného, jimiž opakovaně velmi záhy po ustanovení nového obhájce tohoto zneváží, zkritizuje a založí údajný vztah nedůvěry mezi oběma (aniž by pro to bylo racionálního základu), či spíše situaci pochopitelné neochoty obhájce dále obhajobu vykonávat, čímž hned dvakrát v průběhu cca 6 měsíců přiměl nalézací soud k rozhodnutí o zproštění obhajoby a k ustanovení obhájce jiného. Takový postup nelze obviněnému tolerovat donekonečna, neboť by tím byla založena zcela neakceptovatelná možnost paralyzovat plynulý průběh trestního řízení ze strany obviněných. Nadto obviněný svým přístupem k účasti na jednání soudu (viz níže) prokázal, že nikdy neměl vážnou vůli se hlavního líčení či veřejného zasedání zúčastnit. Pokud tedy byl po část trestního řízení obhajován obhájcem JUDr. Navrátilem, ač obhájce nalézacímu soudu poměrně pochopitelně avizoval problematický vztah k obviněnému a dožadoval se zproštění obhajoby (což soud prvního stupně neakceptoval), nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti učinit závěr o naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v absenci obhajoby prostřednictvím obhájce. Touto relevantně uplatněnou námitkou tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn nebyl.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle §38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne.
18. Obviněný v dovolání namítl, že v přípravném řízení i řízení před soudem prvního stupně mu bylo upřeno právo vyjádřit se k věci podle §33 tr. ř., nebyl seznámen se spisem po skončení vyšetřování (§166 tr. ř.), čímž došlo k porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces. Takové námitky je třeba považovat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za právně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
19. Pokud jde o přípravné řízení, dovolatel zjevně pomíjí skutečnost, že ve věci bylo v souladu s ustanovením §179a a násl. tr. ř. konáno tzv. zkrácené přípravné řízení, jehož průběh je v zájmu urgentního postupu ve věcech bagatelní trestné činnosti poněkud odlišný od přípravného řízení standardního (§160 – 179 tr. ř.). Jak správně poznamenala státní zástupkyně, v případě zkráceného přípravného řízení nemůže dojít podle §166 odst. 1 tr. ř. ke skončení vyšetřování a proto nelze obviněnému umožnit, aby poté spis prostudoval a učinil návrhy na doplnění vyšetřování. Takový postup je z povahy zkráceného přípravného řízení vyloučen, neboť věc má být neprodleně předložena soudu (nepřipadá-li v úvahu jiné rozhodnutí policejního orgánu či státního zástupce podle §179c tr. ř.), před kterým tkví těžiště důkazního řízení. Trestní stíhání je v takovém případě zahájeno podle §314b odst. 2 tr. ř. tím, že státní zástupce podá návrh na potrestání (nikoli obžalobu) soudu. Nebylo tak ani povinností nalézacího soudu jakkoli zajišťovat k opakovaným námitkám obviněného jeho „seznámení se spisem“, a to dokonce prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v Pardubicích, aby obviněný nemusel cestovat k Okresnímu soudu v Hodoníně. I v tomto ohledu se tedy dostalo obviněnému procesních práv v mnohem větší míře, než mu podle trestního řádu náleží. Krom toho však nelze přisvědčit tvrzení, že obviněnému nebylo umožněno se v průběhu přípravného řízení k věci vyjádřit, neboť dne 15. 8. 2018 byl vyslechnut jako osoba podezřelá podle §179b odst. 3 tr. ř. (č. l. 97), včetně poučení podle §33 odst. 1 tr. ř. o možnosti vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu. Své vyjádření však věnoval toliko osočování matky nezl. dítěte, ve věci činných policistů a požadavkům na přítomnost obhájce, kterého si však sám nezvolil a ve zkráceném přípravném řízení není povinností policejního orgánu mu takovým způsobem zajišťovat právní servis. K věci jako takové se obviněný nevyjádřil, což je jeho výsostným právem nevypovídat, těžko se však může v pozdějších stádiích trestního řízení domáhat toho, že mu nebylo umožněno právě právo podle §33 odst. 1 tr. ř. se k věci vyjádřit, když jej evidentně neměl v úmyslu využít. Byl-li obviněný dne 16. 8. 2018 předvolán k podání vysvětlení na den 23. 8. 2018 s možností nahlédnutí do spisového materiálu (č. l. 102), a to na jeho výslovnou žádost do datové schránky, která obecně ve škále doručovacích způsobů podle trestního řádu platí za maximálně spolehlivý způsob komunikace, ač věděl, že je policejním orgánem řešena jeho trestná činnost, přičemž datovou zprávu po celé mezidobí nepřevzal, vlastní vinou se zbavil možnosti spis prostudovat. Rozhodně není povinností policejního orgánu prodlužovat prověřování trestné činnosti v důsledku nespolupráce obviněného, když je vázán poměrně striktními a krátkými lhůtami pro skončení zkráceného přípravného řízení (§179b odst. 4 tr. ř.). Rozhodně tedy nelze uzavřít, že by v průběhu přípravného řízení byl obviněný jakkoli zkrácen na jeho procesních a obhajovacích právech.
20. Tentýž závěr je třeba učinit i stran řízení před soudem prvního stupně. Ačkoli obviněný výslovně nenamítl, že by hlavní líčení bylo v rozporu se zákonem konáno v jeho nepřítomnosti, lze tuto námitku ve stručné pasáži dovolání věnované danému dovolacímu důvodu s jistou mírou tolerance identifikovat s ohledem na generálně tvrzené pochybení trestního řízení, které neumožnilo obviněnému se vyjádřit. Hlavní líčení, jako těžiště a vyvrcholení procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen za splnění podmínek §202 odst. 2 tr. ř., popř. je vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.). V posuzované věci s výjimkou prvního hlavního líčení dne 16. 1. 2019 byl vždy obviněný prokazatelně včas obeslán do jeho datové schránky se zachováním lhůty 5 pracovních dnů k přípravě (§198 odst. 1 tr. ř.). Jak již bylo výše rekapitulováno, ve věci bylo nařízeno celkem 5 termínů hlavního líčení a jeden termín pro studium spisu za účasti obhájce, které (s výjimkou posledního) opakovaně obviněný zmařil svými zjevně nedůvodnými omluvami a obstrukcemi, a to včetně termínu hlavního líčení konaného s maximální vstřícností vůči němu videokonferenčně, tudíž s možností vzdáleného přístupu obviněného u Okresního soudu v Pardubicích k hlavnímu líčení konanému u nalézacího soudu. Ani Nejvyšší soud si neumí představit, jak více by mohl nalézací soud vyjít obviněnému vstříc při organizaci soudního jednání. Pokud zmařil takové hlavní líčení dne 1. 10. 2019, kdy se mj. omluvil z účasti z důvodu nedostatku prostředků na cestu, ač se mohl dostavit k okresnímu soudu, v jehož obvodu bydlí a cesta představuje pouhých cca 20 km, nelze již učinit jiný závěr, než že se fakticky obviněný hlavního líčení účastnit nehodlá a pouze obstruuje. Přesto nalézací soud toto videokonferenční hlavní líčení odročil na den 5. 11. 2019, kdy se opět obviněný nedostavil s odkazem na omluvu ze zdravotních důvodů (pracovní neschopnost vystavená dne 4. 11. 2019), doručenou pouhý jeden den před konáním hlavního líčení, a věnoval se košaté kritice jeho obhájců. V tomto případě již nalézací soud dospěl k závěru o splnění podmínek pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, proto rozhodl o takovém postupu podle §202 odst. 2 tr. ř. I z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (bod 1.) vyplývá, že měl podmínky pro takový postup za splněné. S takovým závěrem se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Obviněnému bylo dáno nesčetně příležitostí, aby se k věci vyjádřil a uplatnil obhajobu podle svého vlastního uvážení. Jeho evidentní vyhýbání se nařízeným hlavním líčením však nemají nic společného s údajným porušením jeho procesních práv ze strany nalézacího soudu. Není možné akceptovat, aby obviněný řetězil omluvy neúčasti u hlavního líčení nedostatkem prostředků na cestu, když mu podvakráte bylo dokonce umožněno se hlavního líčení účastnit u nejbližšího okresního soudu vzdáleného pouhých 20 km od jeho bydliště. Pokud snad neúčast omluvil zdravotním stavem a pracovní neschopností vystavenou den před konáním hlavního líčení, ani rozhodnutí lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §60 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, samo o sobě (neboť obviněný jiný podklad neposkytl) neprokazuje, že obviněný současně není schopen se dostavit k jednání soudu. K tomu, aby bylo možno považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízené úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u hlavního líčení. Předložení zmíněného rozhodnutí lékaře dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění a způsob léčby, ani druh a rozsah omezení, která z případného onemocnění nebo z jeho léčby pro konkrétní osobu vyplývají, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění, resp. její statistické označení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
21. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že postup nalézacího soudu spočívající v konání hlavního líčení dne 5. 11. 2019 v nepřítomnosti obviněného protizákonný nebyl. Obviněný byl v přípravném řízení vyslechnut (lhostejno, že nevyužil práva vyjádřit se přímo k věci) a bylo náležitě dodrženo ustanovení o zahájení trestního řízení za podmínek vedení zkráceného přípravného řízení a na to navazujícího řízení před samosoudcem Okresního soudu v Hodoníně, přičemž návrh na potrestání byl obviněnému řádně doručen a k hlavnímu líčení byl obviněný řádně předvolán. Současně se nejednalo o žádný ze zákonem předvídaných případů, kdy by konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného bylo vyloučeno podle §202 odst. 4 tr. ř. Obviněný měl evidentně nepřeberně možností v průběhu přípravného řízení i před soudem prvního stupně se k věci vyjádřit a vypovídat. O své vůli však tohoto práva nevyužil a Nejvyšší soud neshledal nejmenšího důvodu „nutit“ jej do výkonu jeho procesních práv, jejichž porušení pak může ex post jen těžko obviněný namítat. V situaci po doručení návrhu na potrestání, kdy se s ohledem na jeho dlouhodobý záporný přístup k nařizovaným jednáním soudu evidentně obviněný ve skutečnosti nehodlal hlavního líčení účastnit a uplatnit tak jakoukoli relevantní obhajobu (k čemuž měl možnost již v přípravném řízení a rovněž ji úmyslně nevyužil), je třeba i uzavřít, že bylo možno a nutno ve věci spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti ve smyslu ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. Proto námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byly shledány neopodstatněnými. Pro úplnost Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje (a odkazuje na bod 9. výše), že je vázán obviněným uplatněnými dovolacími důvody a rozsahem dovolání. Takto specificky koncipovaný mimořádný opravný prostředek (dovolání) pak neumožňuje přezkum dovolacího soudu v rozsahu argumentace státní zástupkyně, který dalece překračuje rámec dovolacích námitek obviněného.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání zásadně mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Z tohoto pohledu je patrné, že argumenty dovolatele zákonnému rozsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, proto Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Formálně sice obviněný deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti však polemizoval se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů o způsobilosti plnit vyživovací povinnost, kdy tento závěr byl podle obviněného dovozen bez bližšího zkoumání jeho majetkových poměrů, neboť v občanskoprávním řízení byla výše vyživovací povinnosti stanovena fikcí a také výsledek řešení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. policejním orgánem o vyživovací povinnosti obviněného ve výši 1.000 Kč měsíčně neodpovídá jeho majetkovým možnostem. Vytknuto bylo i neprovedení výslechu nezl. syna AAAAA.
25. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
26. Nejvyšší soud připouští, že shora zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
27. Pokud obviněný spatřoval naplnění shora citovaného dovolacího důvodu rovněž v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí porušily jeho právo na spravedlivý proces (garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když nepřipustily jeho důkazní návrh v podobě výpovědi nezletilého syna, Nejvyšší soud především v obecné rovině konstatuje, že taková výhrada je námitkou procesního, resp. skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, která stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. K případnému tzv. „opomenutí důkazů“ (byť explicitně takto obviněný svou námitku nekvalifikoval, avšak po obsahové stránce ji takto uplatnil) nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
28. V této konkrétní trestní věci bylo na návrh obhajoby obviněného soudem prvního stupně náležitě procesně reagováno a toto rozhodnutí bylo pojato i do odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz bod 8.). Rozsah provedeného důkazního řízení v této trestní věci lze považovat za dostačující, jak konec konců vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Je tedy naprosto zřejmé, že v kompletní šíři návrhu obhajoby na doplnění dokazování se soud prvního stupně řádně zabýval a tento návrh vyhodnotil jako nadbytečný. Odůvodnění tohoto závěru považuje i dovolací soud za přiléhavé a plně se s ním ztotožňuje. Soud prvního stupně logicky vyargumentoval, proč je navrhovaný výslech tehdy třináctiletého svědka nadbytečný, tj. zejména s přihlédnutím k výpovědi matky a opatřeným listinným důkazům, přičemž jiné poznatky, než zjištěné z výpovědi matky nezletilého – svědkyně H.– nebylo možno od výpovědi nezletilého očekávat. Rozhodně tedy ve věci nelze konstatovat existenci tzv. opomenutého důkazu, potažmo z toho obviněným dovozované porušení práva na spravedlivý proces.
29. Ve věci není dán žádný, a už vůbec ne extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry soudů nižších stupňů a na to navazujícími závěry právními. Nakonec obviněný existenci tzv. extrémního rozporu ani nenamítal. Pouze nesouhlasil s existencí jeho vyživovací povinnosti, která údajně z provedených důkazů nevyplývá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 5. - 7. rozsudku soudu prvního stupně a v poněkud strohé podobě i bod 16. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.).
30. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně vycházely z uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného, který tvoří zejména komplex usvědčující výpovědi matky nezletilého P. H., popisující neplnění vyživovací povinnosti obviněným, jakož i poměry a potřeby nezletilého dítěte, a listinných důkazů, které podle možnosti dokumentují zejména osobní poměry obviněného. Na základě těchto důkazů pak soudy dospěly k důvodnému závěru o existenci vyživovací povinnosti obviněného a jeho odpovědnosti za její neplnění. Dlužno dodat, že v dané fázi trestního řízení se těžko může Nejvyšší soud vyjadřovat k tomu, že v opatrovnickém řízení byla vyživovací povinnost obviněného stanovena tzv. fikcí.
31. Trestného činu zanedbání povinné výživy se podle ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem daného trestného činu, který může být po subjektivní stránce spáchán úmyslně i z nedbalosti, je nárok na výživu, pokud je založena na ustanoveních občanského zákoníku. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. V rámci rozhodování o tomto trestném činu musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně tohoto, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu. Nestačí např. pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu.
32. Podle ustanovení §913 odst. 1, 2 občanského zákoníku jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Co se týče možností a schopností povinného, konkrétně je nutno zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální zralost nebo nezralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod. (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011).
33. Z trestního spisu a provedených důkazů vyplynulo, že pro rozhodné období byla vyživovací povinnost obviněného skutečně stanovena na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 38 Co 170/2017, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2017, od 14. 4. 2010 do budoucna částkou 6.000 Kč měsíčně, a to na základě zákonné fikce o příjmu podle §916 občanského zákoníku, neboť obviněný v opatrovnickém řízení nijak nespolupracoval a nepodílel se na prokazování jeho příjmů a majetkových poměrů. Podle poznatků opatrovnického řízení nebyl a není poživatelem žádných sociálních dávek, není zaměstnán ani nepodniká a není tak zřejmé, z jakých zdrojů hradí náklady na své základní životní potřeby. Jeho příjem tak byl ustálen jako 25 násobek částky životního minima jednotlivce podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu (85.250 Kč) a z této částky bylo stanoveno adekvátní výživné 6.000 Kč. Stejné skutečnosti vyplývají ze spisu trestního, kdy k oběma řízením přistupuje obviněný zcela shodně – ignorací a nespoluprací. Kromě soudem stanovené výše vyživovací povinnosti tak bylo prokázáno, že v inkriminovaném období obviněný nebyl v pracovním ani obdobném poměru, nepodnikal, nepobíral žádné sociální dávky v hmotné nouzi, je vůči němu vedena řada exekučních řízení, avšak bez efektu vymožení dlužných částek. Za zcela rozhodné však i Nejvyšší soud považuje zjištění, že obviněný nebyl ani hlášen na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přičemž podle zjištění plynoucích z opatrovnického řízení osobě jeho vzdělání mohly být nabídnuty desítky pracovních míst s výdělkem v rozmezí 20.000 – 40.000 Kč měsíčně hrubého. Zcela evidentně tedy, jak nakonec správně uzavřely soudy nižších stupňů, hradí obviněný, navenek zcela nemajetný a bez příjmů, své životní nálady obnášející nejméně nájem bytu, ošacení, stravu apod., tedy příjem mít musí, avšak zároveň se vědomě zřekl hmatatelné možnosti oficiálního výdělku v rozhodně nezanedbatelné výši. Ve smyslu výše citovaného ustanovení §913 odst. 2 občanského zákoníku se obviněný vzdal bez důležitého důvodu výdělečné činnosti, což musí být při posuzování vyživovací povinnosti zohledněno. To vše samozřejmě za současně učiněných zjištění, že obviněnému nebránila ve výkonu výdělečné činnosti žádná trvalá závažná zdravotní indispozice a jde o jedince v produktivním věku, který je schopen a tím i povinen vyživovací povinnost plnit. Závěru soudů, že jeho vyživovací povinnost byla dána a byl ji povinen plnit, tak nelze ničeho vytknout, když se soudy možností a schopností obviněného plnit vyživovací povinnost výslovně zabývaly. Tyto úvahy pak, byť ve stručné formě, našly svůj odraz v odůvodnění soudů obou stupňů. Dovolatelem namítaný skutkový závěr, že neměl možnost vyživovací povinnost plnit, tak byl zcela vyvrácen a není prostoru pro eventuální úvahy o upuštění od stanovení vyživovací povinnosti. Pro úplnost je třeba k dovolací námitce obviněného dodat, že soud při posuzování trestní odpovědnosti obviněného za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného podle §196 odst. 1 tr. zákoníku sice není vázán rozhodnutím, kterým v občanském právním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. rozh. č. 11/1984 Sb. rozh. trest., Bulletin bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 3/1983-16 aj.), to však na druhé straně neznamená, že by takové rozhodnutí nemohl vzít za součást svých skutkových zjištění, pokud se s ním ztotožní a neshledá důvody pro jiné závěry (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006). I z hlediska hmotněprávního posouzení projednávaného skutku jako přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je tedy rozhodnutí soudů nižších stupňů správné, přičemž zpochybnění ustálených skutkových zjištění stran existence vyživovací povinnosti obviněného nelze přisvědčit.
34. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno dílem z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. naplněny nebyly. Proto dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth