ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1267.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1267/2020-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2020 o dovolání obviněného P. R., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 10 To 46/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 10 To 46/2020 - 581, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného P. R. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) a státního zástupce (podané v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu) podaná proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2020, č. j. 64 T 9/2019-536, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku) a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod 3 výroku rozsudku) a odsouzen za tyto trestné činy a dále za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 4. 2019, č. j. 22 T 113/2018-610, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku a §185 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, když dále podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 4. 2019, č. j. 22 T 113/2018-610, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 10 To 46/2020 - 581, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že v hlavním líčení nebyly provedeny, resp. zopakovány výslechy nezletilých, a tím došlo k porušení ustanovení §2 odst. 11, 12 tr. ř. Podle mínění dovolatele se jedná o stěžení důkazy, na kterých soudy vybudovaly jeho odsouzení, když žádné z dalších provedených důkazů jeho vinu neprokazují (viz např. lékařská zpráva). Další pochybení podle obviněného spočívá v tom, že v přípravném řízení byly nezletilé AAAAA (pseudonym) kladeny sugestivní otázky, ze kterých bylo předem zřejmé, jakým směrem má být upřena pozornost této nezletilé v její výpovědi. Tím, že soud prvního stupně provedl dokazování bez výslechu nezletilých v hlavním líčení a spokojil se s pouhým přečtením jejich výpovědí z přípravného řízení, došlo podle mínění obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když soudy nadřadily právo nezletilých dětí na zvláštní ochranu nad jeho právo na spravedlivý proces, aniž by důsledně braly v úvahu test proporcionality. Pokud podle obviněného soudy nižších stupňů upřednostnily právo na zvláštní ochranu dětí nad jeho právy, porušily nejen ustanovení Úmluvy a Listiny o jeho právu na spravedlivý proces, ale postupovaly rovněž v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09. V dalších částech dovolání se obviněný opětovně vrací k otázce postupu podle §211 odst. 1, 2 tr. ř., §102 odst. 1, 2 tr. ř. s tím, že znovu zdůrazňuje nezbytnost provedení výslechu nezletilých v hlavním líčení, aby bylo odstraněno porušení jeho práv. V závěru svého dovolání vyjádřil své přesvědčení, že s ohledem na trest odnětí svobody, který mu byl uložen (8 let a šest měsíců), by výslech nezletilých u hlavního líčení při respektování jeho práva na spravedlivý proces tento (myšleno výslech) způsobil nezletilým újmu srovnatelnou s trestem, který mu byl uložen. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný učinil] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. V předmětné trestní věci je nutno uvést, že dovoláním napadené rozhodnutí je již druhým rozhodnutím odvolacího soudu ve věci, kdy v prvním případě odvolací soud svým usnesením ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 10 To 116/2019, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 64 T 9/2019, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a reálném souběhu se zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu v trvání osmi let a šesti měsíců, se zařazením do věznice s ostrahou a o nárocích poškozených rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. V odvolání, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 64 T 9/2019, uplatnil obviněný shodné námitky, které uplatnil v následujícím odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2020, č. j. 64 T 9/2019-536, a které jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v předmětném dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, č. j. 10 To 46/2020-581.
9. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tvrzení, že jednání vůči poškozené nezletilé BBBBB (pseudonym) (bod 3 výroku rozsudku) se nedopustil, rovněž se nedopustil jednání vůči nezletilé AAAAA spočívající ve svádění k pohlavnímu styku (bod 1 výroku rozsudku) a doznává pouze částečně jednání vůči nezletilé AAAAA, a to cca v pěti případech (viz bod 8 rozsudku), avšak toto jednání by podle dovolatele mohlo být hodnoceno „toliko jako zločin pohlavního zneužití“, nikoli jako znásilnění, neboť poškozenou nezletilou „nikdy nenutil, protože vždycky jeho požadavkům vyhověla, nikdy jí nic nesliboval“ (bod 2 výroku rozsudku).
10. K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyly nezletilé vyslechnuty v hlavním líčení a že bylo postupováno pouze podle §102 tr. ř., je dle názoru dovolacího soudu dostačující odkázat na existující právní úpravu, která tento způsob provádění důkazů zakotvuje, navíc za situace, kdy oživování předmětných skutečností mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj osoby mladší osmnácti let, dále na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz str. 24), ve vazbě na jeho předchozí vyjádření k uvedené problematice, rozvedené v odůvodnění jeho usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 10 To 116/2019. Odkaz obviněného na ustanovení §211 tr. ř. a potřebu jeho souhlasu s výslechem osob mladších osmnácti let je v předmětné trestní věci nepřiléhavý a není nutno na něj reagovat, neboť v trestní věci obviněného přicházelo v úvahu postupovat podle §102 tr. ř., jak správně uvedl odvolací soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí. Obviněný se soustředil pouze na argumentaci, že tím, že nebyly nezletilé vyslechnuty, jak on požadoval, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, aniž by však zmínil další okolnosti s předmětnou trestní věcí spojené, když odkazoval na „test proporcionality“. Dovolatel stejně důrazně již nezmínil, že výslechu nezletilých byl přítomen jeho obhájce, kterému nebylo bráněno v aktivním uplatnění obhajoby, přičemž z těchto protokolů nesporně vyplývá, že obhájce (v substituci) kladl nezletilým dotazy, žádné námitky k protokolaci, kladení otázek či průběhu výslechu nezletilých nevznesl (a) , když dále je nutno uvést, že o průběhu těchto výslechů byl pořízen záznam založený ve spise. Rovněž tak nebylo již zmíněno, že ze znaleckého posudku k oběma nezletilým vyplynulo, že u nich nebyly zjištěny sklony ke lhavosti či konfabulaci, ani účelovému zkreslování informací, nebyly zjištěny sklony k pomstychtivosti, snaha vědomě otce poškodit. Toto jsou skutečnosti, které je nutno brát v úvahu při objektivním hodnocení důkazů. Stejně tak je nutno v kontextu s dalšími důkazy posuzovat např. i obviněným sdělenou skutečnost, objektivně zjištěnou lékařskou zprávou, že u poškozených nebyl v oblasti jejich konečníku zjištěn žádný nález poranění. Uvedenou lékařskou zprávu nalézací soud hodnotil v rámci důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (viz bod 28 rozsudku), ale také v souladu se sdělením plynoucím z téhož listinného důkazu – lékařské zprávy, která mj. uváděla, že u nezletilé AAAAA byla zjištěna prostupnost hymenu pro prst, což je plně v souladu s výpovědí této svědkyně a věrohodnost výpovědi svědkyně bezpochyby umocňuje ta část její výpovědi, kde uváděla, že jí obviněný prst strkal i do vagíny, bylo jí to nepříjemné a bolestivé a otci to říkala [obdobně vypovídala k situaci, kdy jí měl obviněný strkat penis, někdy prst do análního otvoru (viz hodnocení důkazů soudem prvního stupně bod 28)]. Tato část výpovědi, kterou obviněný zpochybňuje, je však do značné míry v souladu s výpovědí obviněného, když sám uváděl, že v některých případech při sledování jejího zadku masturboval do vyvrcholení, v jiných případech se jí zpředu pokusil zasunout prst do vagíny, ale když přitlačil, nezletilá řekla, že ji to bolí, proto svého jednání zanechal. Obviněný rovněž tak připouští jiný případ [y], kdy dal svůj penis nezletilé do ruky, její ruku zmáčknul a pohyboval s ní, což je opět plně v souladu s výpovědí poškozené. Shora uvedené skutečnosti v rámci komplexního hodnocení důkazů musely vést soudy nižších stupňů k jednoznačnému závěru, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl odsouzen, neboť výpovědi nezletilých, zejména pak nezletilé AAAAA, nebyly zpochybněny, naopak, jsou ve shodě s obhajobou obviněného v případech, kdy připustil, že vůči nezletilé AAAAA jednal v rozporu se zákonem, ale podle něj pouze v rámci §187 tr. zákoníku.
11. K obhajobě obviněného v návaznosti na shora uvedené je vhodné uvést, že tento popírá jednání vůči nezletilé AAAAA jak ve vztahu k bodu 1) výroku rozsudku, tak i znak násilí ve vztahu k bodu 2) výroku rozsudku. Za situace, kdy v rámci hodnotících úvah soudů byly provedeny zákonu odpovídajícím způsobem také výslechy nezletilých z přípravného řízení, které mj. proběhly za účasti obhájce obviněného, a to bez náznaku jakékoliv námitky vůči způsobu vedení výslechu, kladeným otázkám či zpochybnění výpovědí nezletilých kladením tomu odpovídajících otázek, nemůže ani tvrzení obviněného o pokládání sugestivních otázek poškozené AAAAA, za účelem jeho usvědčení obstát, neboť obviněný základní charakteristiku jeho jednání, kterou popsala poškozená akceptuje, výhrady vznáší k tomu, že při svém jednání [samozřejmě pouze to, které sám připouští cca pět případů] vůči nezletilé nepoužil násilí, a pokud poškozená projevila jakýkoli odpor či nesouhlas s jeho jednáním, tak tohoto zanechal. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, které vedly soudy nižších stupňů k závěru o věrohodnosti výpovědi nezletilé AAAAA, rovněž tak i nezletilé BBBBB, bylo odpovídající těmto skutečnostem vycházet také z té části výpovědi nezletilé AAAAA, kde uváděla, že se praktikám, které po ní obviněný požadoval, podřizovala za příslibu obviněného o zakoupení různých zvířat a příslibu jiných výhod. Zájem poškozené AAAAA v této oblasti volnočasových aktivit byl prokázán [viz k bodu 1) výroku rozsudku]. K zločinu znásilnění a znaku „donucení“, který obviněný zpochybňuje tvrzením, že nikdy poškozenou nezletilou AAAAA nenutil a tato jeho požadavkům vždy vyhověla, pak pouze ve stručnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že sama poškozená AAAAA uváděla, že když chtěla odejít, obviněný ji v odchodu zabránil, když nepřišla, jak si obviněný přál, tak ji potrestal a jeho jednání se podvolovala ze strachu a jeho negativní reakce (výrok pod bodem 2 rozsudku). O důvodnosti oprávněného strachu z jednání obviněného, pokud by se nepodvolila obviněnému, bezpochyby svědčí i zkušenosti, které nezletilé prožívaly v rodině s obviněným, který byl pro násilné jednání vůči matce nezletilých dětí [těžké ublížení na zdraví ve stadiu pokusu – §145; znásilnění §185 odst. 1, 2 písm. a), týrání osoby žijící ve společném obydlí - §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku] v roce 2019 odsouzen. K právní kvalifikaci jednání obviněného a naplnění znaků zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dostatečným způsobem vyjádřil nalézací soud v rámci svých hodnotících úvah k důkazům ve věci provedeným, dále v rámci vlastních úvah o právní kvalifikaci (bod 37). Jestliže obviněný s uvedenými závěry nesouhlasí ve smyslu argumentace, že se nedopustil násilí, avšak soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že fyzickou převahou a bráněním nezletilé v odchodu tento znak naplnil, pak obviněný nezpochybňuje hmotně právní znak a neuplatňuje hmotně právní námitku, ale zpochybňuje skutkové zjištění s tvrzením, že se násilí nedopustil a poškozenou nenutil. Naplnění znaků „pohlavní styk“ [jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (viz jednání obviněného popsané vůči nezletilé dceři)] i „pohlavní styk srovnatelný se souloží“ [viz zasouvání prstu do pochvy nezletilé dcery atd.] nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně zdůvodnil. Zpochybňování uvedených znaků odkazem na nenaplnění skutkových zjištění k těmto závěrům vedoucím nelze akceptovat jako námitku hmotně právní ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ale jako námitku procesní, uvedené dovolací důvody nenaplňující. Sám obviněný např. uváděl, že se pokoušel zepředu zasunout prst do vaginy nezletilé AAAAA, a když řekla, že ji to bolí, tak svého jednání zanechal.
12. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné reagovat na argumentaci obviněného v souvislosti s jím tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces a „test proporcionality“ (viz bod 2) spočívající v tom, že by jeho právo na spravedlivý proces a odstranění procesní vady [výslech nezletilých u hlavního líčení podle §211 tr. ř. a nikoli postup podle §102 tr. ř., který zvolily soudy nižších stupňů] mělo převážit na právem poskytnutým nezletilým podle §102 tr. ř., kdy v jeho případě pouze opakovaným výslechem nezletilých je možno odstranit nastalou situaci, kdy mu byl pouze na základě těchto výpovědí uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, což je srovnatelná újma s újmou, která by byla nezletilým způsobena při provedení výslechu u hlavního líčení, uvést, aniž by Nejvyšší soud hodlal dále rozvíjet závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, sexuologie a psychiatrie (např. v otázce hodnotového žebříčku) k osobě obviněného, že sám obviněný připouští jisté protispolečenské jednání vůči nezletilé a domáhá se částečného zproštění viny, domáhá se respektování zásady in dubio pro reo, aniž by však sám bral v úvahu skutečnost, že mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, přičemž za trestnou činnost vůči manželce [viz shora bod 11], mu byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 22 T 113/2018, uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Ve své podstatě tedy „srovnatelnou újmu mladistvých“, kterou by tyto mohly utrpět, pokud by byly vyslechnuty u hlavního líčení, poměřuje obviněný v rámci testu proporcionality nikoli s trestem odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, ale pouze částí trestu, která mu byla uložena v rámci souhrnného trestu za jeho jednání vůči nezletilým, kdy oproti původnímu trestu mu v rámci souhrnného trestu, za jednání vůči dvěma nezletilým, páchanému po dobu cca jednoho roku, byl trest navýšen o tři roky – tuto základní skutečnost obviněný patrně přehlédl.
13. V souvislosti se zmínkou obviněného o nutnosti respektování zásady in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. Obviněnému lze částečně přisvědčit v tvrzení, že odvolací soud téměř většinu svého rozhodnutí věnoval rekapitulaci předchozího řízení. Na druhou stranu je však nutno uvést, a to již obviněný opět taktně nezmiňuje, že odvolací soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí velmi podrobně reagoval na námitky obviněného, poukazoval na skutečnosti plynoucí z provedených důkazů a na nedostatky nalézacího řízení. Za situace, kdy Nejvyšší soud již v úvodu tohoto rozhodnutí poukázal na skutečnost, že námitky uplatněné obviněným v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. 64 T 9/2019 (prvnímu – zrušenému), odpovídají svým obsahem námitkám uplatněným obviněným proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 64 T 9/2019, a současně také námitkám, které obviněný uplatnil následně v dovolání, pak lze akceptovat závěry vyslovené odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení ze dne 21. 7. 2020, č. j. 10 To 46/2020-581 (napadeno dovoláním), kdy mj. uvedl, že „stěžejní procesní námitku odvolatele, směřující proti nalézacím soudem údajně nezákonně provedenému důkazu výpověďmi dvou nezletilých poškozených nadále neshledává odvolací soud důvodnou, neboť v žádném ohledu nezměnil svůj názor, který zaujal a vyjádřil v ústním i písemném odůvodnění svého kasačního usnesení ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 10 To 116/2019.
15. Pokud obviněný mj. také v této souvislosti poukazoval na porušení práva na spravedlivý proces, tak k uvedené problematice, za situace, kdy jsou námitky výhradě směřovány proti skutkovému zjištění a hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
16. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo podáno s odkazem na důvody, které nemohly založit dovolací důvod obviněným uplatněný, a proto bylo nutno dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 12. 2020
JUDr. Jan Engelmann
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu