ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1541.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1541/2019-756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání obviněného V. A. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 8 To 289/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 172/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. A. Š. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 2 T 172/2018, za jednání uvedené pod bodem I. skutkové věty výroku a za jednání popsané pod bodem II. skutkové věty výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1, písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 3 T 136/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 5 To 393/2017, byl obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 3 T 136/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 5 To 393/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu [uvedeným rozsudkem byla odsouzena také spoluobviněná L. D.].
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 8 To 289/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že soudy nižších stupňů v rámci hodnocení chybovaly, když neprovedly jím navržené důkazy. Rovněž zpochybnil svoji účast na jednání společnosti SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o., kdy uvedl, že nebyl v postavení jednatele a fakticky tak neměl vliv na její činnost. Dále odmítl naplnění subjektivní i objektivní stránky za vinu mu kladeného trestného činu a vyjádřil přesvědčení o své nevinně. Taktéž zpochybnil správnost jemu uloženého souhrnného trestu, kdy podle jeho mínění měl do takto jemu uloženého trestu být zahrnut rovněž trest vynesený rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 2 T 98/2010 (ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 To 238/2013). Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 8 To 289/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolaní obviněného se vyjádřil. Po stručném shrnutí průběhu dosavadního řízení uvedl, že obviněným vznesené námitky jsou pod jím uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné a nezpůsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. I přes uvedené konstatování ve stručnosti uvedl, že se skutkovým stavem, který byl zjištěn nalézacím soudem, souhlasí a považuje jej za správný a vyhovující požadavkům příslušných zákonných ustanovení. Ohledně obviněným namítaných opomenutých důkazů konstatoval, že s návrhy obviněného na doplnění dokazování se nalézací soud náležitě vypořádal a v uvedeném postupu tak nelze spatřovat žádné pochybení. Pouze námitku spočívající v nesprávném uložení souhrnného trestu, resp. opomenutí zahrnutí rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 2 T 98/2010 (ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 To 238/2013) do ukládaného souhrnného trestu, považoval za relevantně uplatněnou, ačkoliv ji zhodnotil zároveň jako zjevně neopodstatněnou, neboť v případě pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, kterým trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku je, nutno zohlednit okamžik dokončení posledního dílčího útoku. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, přičemž zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a dále souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiným než navrženým způsobem.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto, je třeba dovolaní s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, a to ve shodě se státním zástupcem, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, porušení zákonných ustanovení a základních zásad trestního řízení, je nutno označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Nejvyšší soud musí dále uvést, že obviněný většinu (až na výjimku souhrnného trestu) svých námitek sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, protože jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, jak již bylo shora uvedeno.
12. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Nejvyšší soud tak pouze nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a tento čin spáchá ve značném rozsahu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně (poplatku, cla, pojistného, jiné povinné platby) může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou (poplatkovou, celní atd.) povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen, např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 500 000 Kč.
14. Pokud jde o obviněným namítanou absenci zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že oproti tvrzení obviněného ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně naopak jednoznačně vyplývá existence úmyslného zavinění, neboť obviněný věděl, že svým jednáním, když vystavoval fiktivní faktury na neexistující zdanitelná plnění s cenou včetně DPH a s vědomím, že se tyto faktury stanou součástí účetnictví společnosti SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o., a to ve smyslu vylákání nadměrného odpočtu DPH, způsobí porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a to za situace, kdy chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit popř. jednal tak, že chtěl takové jednání zorganizovat. S ohledem na způsob jednání obviněného a výši fakturovaných částek a výši DPH na fakturách, která činila částku v řádech miliónů korun českých, pak lze dovodit úmyslné zavinění i ve vztahu ke spáchání škody značného rozsahu.
15. Soud prvního stupně v popisu skutku ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku náležitě vyjádřil okolnosti svědčící o úmyslném zavinění obviněného, jež mají spolehlivý podklad v provedených důkazech a jsou přesvědčivě odůvodněny, aniž by přitom vycházel z pouhých domněnek a předpokladů. Uvedl, že obviněný vytvořil fiktivní faktury, z nichž mělo vyplývat, že konkrétní obchodní společnosti poskytly obchodní společnosti SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o., plnění uváděné ve fakturách, ačkoli si byl vědom, že k žádnému takovému plnění nedošlo a že tyto účetní doklady prohlásí obchodní společnost SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o., za součást svého účetnictví a předloží je správci daně, což se také stalo. Tento právní závěr považuje Nejvyšší soud za správný.
16. Skutečnost, že obviněný nebyl jednatelem společnosti SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o. nemá v projednávané trestní věci žádný význam. Nejen, že obviněný disponoval plnou mocí od jednatelky dotčené společnosti, ale zejména pak obviněný byl osobou, která tuto společnost fakticky řídila i ovládala, což bylo prokázáno také výpověďmi slyšených svědků. Z hlediska trestní odpovědnosti je zcela bez významu, že pachatelem není osoba vystupující jako statutární orgán dotčené společnosti, neboť pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba) nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, event. jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve značném rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. značný rozsah činil jejich součet
17. Stejně tak i subjektivní stránku projednávaného trestného činu má Nejvyšší soud za naplněnou, a to i přesto, že je obviněný přesvědčen, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že by on měl být pachatelem předmětného trestného činu. V průběhu řízení bylo mimo pochybnost prokázáno, že cílem jednání obviněného bylo vylákat nadměrný odpočet DPH a za tímto účelem fiktivně deklarovat vyfakturovaní objednaných plnění pro společnost SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o od společností EIBG EU AIRPORTS, s. r. o., Vintager Uniterd s. r. o. a DONALD GROUP, s. r. o. Výpověďmi osob nacházejících se v pozicích jednatelů společností EIBG EU AIRPORTS, s. r. o., Vintager Uniterd s. r. o. a DONALD GROUP, s. r. o., svědků T. a K., bylo vyvráceno, že by reálně došlo k uskutečnění těchto fiktivně vykazovaných plnění pro společnost SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o. či že by kdy dotčeně faktury skutečně vystavili či o nich vůbec měli nějaké povědomí. Jejich výpovědí tak bylo potvrzeno, že faktury, které mají prokazovat zmíněné plnění, jsou fiktivní, vystavené samotným obviněným. K faktické úhradě ceny za údajně poskytnuté plnění přitom nikdy nedošlo a z obsahu trestního spisu ani nevyplývá, že by tato cena byla dotčenými společnostmi, jakkoliv urgována či vymáhána, stejně tak, že by její uhrazení urgoval sám obviněný, popř. jednatelka společnosti SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o., která dané faktury obratem tzv. přefakturovávala společnosti, která měla být společníkem společnosti SOUTH-WEST COUNTRY ESTATE s. r. o.
18. K výhradě obviněného stran neprovedení navržených důkazů Nejvyšší soud připomíná, že o tzv. opomenuté důkazy jde jednak v procesních situacích, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se pak jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
19. Zamítnutí návrhu obviněného na provedení jím navržených důkazů ze strany nalézacího soudu však není možno považovat za případ opomenutých důkazů ve shora vymezeném smyslu, neboť nalézací soud se tímto návrhem dostatečně zabýval na str. 19 svého rozhodnutí, kde věcně adekvátně objasnil, z jakých důvodů považoval provedení předmětných důkazu za nadbytečné. Ani tuto námitku proto nelze označit za uplatněnou právně relevantně.
20. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak musí Nejvyšší soud závěrem obviněného upozornit na to, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nikoli pro obviněného, ale pro soud], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněného a spoluobviněné, ale i celé řady dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Z hodnocení uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost prokazující vinu obviněného.
21. Oproti předchozím námitkám, které byly shledány irelevantními z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, je naopak třeba námitku vztahující se k nesprávně uloženému souhrnnému trestu hodnotit jako námitku, kterou je možno v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit, neboť za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Současně však Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť uložení souhrnného trestu, jak se toho domáhá obviněný, totiž ve věci nepřichází v úvahu.
22. Podle ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.
23. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
24. Obviněný v rámci své argumentace k povinnosti Krajského soudu v Brně uložit mu (myšleno obviněnému) souhrnný trest nikoli pouze k rozsudku Okresnímu soudu v Klatovech ze dne 8. 6. 2017, č. j. 3 T 136/2016-178, jak bylo učiněno, ale také k rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2013, č. j. 2 T 98/2010, vychází pouze z jím tvrzeného souběhu, který spočívá v tom, že skutky spáchané v bodě I. rozsudku Městského soudu v Brně (v předmětné trestní věci) měly být spáchány do 30. 1. 2013 a rozsudek Okresního soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 98/2010 byl vyhlášen také 30. 1. 2013. Obviněného je nutno v souvislosti s touto jeho argumentací upozornit, že již shora (bod 23) bylo uvedeno, že souhrnný trest se uloží, když soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Jednou ze základních podmínek pro uložení souhrnného trestu je také zjištění, že v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich. Obviněný v souvislosti s výše uvedeným přehlíží, že v souběhu bylo pouze jednání (z června a srpna 2007), které bylo postiženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 16 T 139/2011 a jednání (ze dne 4. 12. 2008) postižené rozsudkem Okresního soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2013, č. j. 2 T 98/2010. [V souběhu bylo rovněž jednání, pro které byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 3 T 127/2010, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozhodnutí Okresního soudu Plzeň ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 2 T 98/2010]. Jednání, pro které byl odsouzen pod bodem I. rozsudku Městského soudu v Brně dne 30. 1. 2013, sp. zn. 2 T 172/2018 již není v souběhu s uvedenými trestnými činy, neboť je zde právě rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 16 T 139/2011, který je oním odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně vylučující aplikaci ustanovení o souhrnném trestu. V této souvislosti lze odkázat na závěry, které vyplývají z rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr., ale zejména z rozhodnutí č. 34/1965 Sb. roz. tr. [ byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest ], též rozh. 8/1974-II Sb. rozh. tr. [ více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující - byť nepravomocný - rozsudek za nějaký trestný čin (přečin). Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu ].
25. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného, které bylo možno pouze částečně (ohledně nesprávně uloženého souhrnného trestu) podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přisvědčit a tyto jsou zjevně neopodstatněné.
26. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož v posuzované věci Nejvyšší soud jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu