ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.523.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 523/2020-985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání obviněného T. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 45/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 1/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 37 T 1/2017, byl T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., když obviněnému byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Ostrava, Masarykovo náměstí 24/13, na náhradě škody částku 73.516 Kč a poškozenému R. M., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 23.048 Kč, tento poškozený (R. M.) byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 45/2019, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 37 T 1/2017, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Pokud jde o povinnost obviněného k náhradě způsobené škody, pak rozhodl shodně jako soud prvního stupně.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4 To 45/2019-914, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, neboť nelze učinit závěr o jeho úmyslu, a to ani nepřímém, způsobit svým jednáním následek v podobě těžké újmy na zdraví. Poukazuje na to, že z pohledu subjektivní stránky trestného činu by dané jednání bylo možno toliko klasifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §146 tr. zákoníku. Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká chybné dovození nepřímého úmyslu, když dostatečně nehodnotil skutečnosti, že šlo o jednání nepromyšlené, nebyly použity žádné zbraně a nebyla použita velká intenzita síly. Dále pak podrobně rozporuje existenci nepřímého úmyslu s odkazem na jednotlivé části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, když poukazuje mj. na skutečnost, že k jednání mělo dojít nejdříve uvnitř baru a poté venku před barem, a z toho dovozuje, že pokud by měl alespoň nepřímý úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, pokračoval by v napadání již uvnitř baru, a ne až venku před barem. V další části dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se dopustil nesprávného hmotně právního posouzení při výkladu podmínek aplikace ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť se domnívá, že odvolací soud se měl zabývat aplikací daného ustanovení vzhledem k tomu, že podle něj (myšleno obviněného), byly v předmětné trestní věci splněny zákonné podmínky pro jeho použití. Z důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření úvodem shrnula dosavadní průběh trestního řízení a poté uvedla, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolání, uplatňoval již ve své obhajobě od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Poukázala na to, že odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem a konstatovala, že pokud jde o úmysl - subjektivní stránku, obviněný si musel být vědom následků svého jednání, když útočil proti hlavě poškozeného. Podle státní zástupkyně si obviněný musel být vědom toho, že poškozený byl kvůli podnapilému stavu tělesně i psychicky indisponován a možnost vzniku újmy byla tedy větší. Vzhledem k výše uvedenému konstatovala, že se obviněný jednání dopustil minimálně v nepřímém úmyslu a použitá právní kvalifikace je tak zcela přiléhavá. K námitce obviněného ohledně aplikace §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku dodala, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že trest, jenž byl obviněnému uložen, nelze vzhledem ke všem okolnostem považovat za nepřiměřeně přísný. Podmínky pro aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku tak nebyly správně shledány. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, přičemž dovolací důvod v dovolání naplněn nebyl. Z toho důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné nebo aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil jiné než navrhované rozhodnutí. Vyjádřila také svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s předmětným dovoláním je vhodné mj. uvést, že dovoláním napadené rozhodnutí je ve věci již druhým rozhodnutím odvolacího soudu. Poprvé rozhodl odvolací soud usnesením dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 To 68/2017, když z podnětu odvolání obviněného, jeho manželky a poškozeného R. M. podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V tomto rozhodnutí odvolací soud mj. uvedl, že „otázka pachatelství obviněného ve vztahu k žalovanému skutku, jímž byl uznán vinným, byla soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem vyřešena“ . Pokud pak jde o námitky uplatněné v dovolání, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení před soudem prvního i druhého stupně [v řízení před nalézacím soudem uvedl, že to, co je mu kladeno za vinu neudělal; žádné čelo poškozenému nedal; poškozený byl opilý a otravoval ostatní svým nevhodným chováním; poškozeného u baru sice odstrčil, ale to celým tělem a poškozený spadl na zadek; u šatny jej chtěl poškozený napadnout, ale zabránil mu v tom nějaký pán; poškozený vyběhl za ním ven a vyhrožoval mu, že ho zabije, útočil na obviněného pěstmi, obviněný poškozeného odstrčil a ten spadl na záda; zranění popsaná v rozsudku mu nezpůsobil . V řízení před odvolacím soudem vedle shora uvedených skutečností argumentoval tím, že soud prvního stupně reprodukoval důkazy neúplně a nepřesně; vybral jen některé aspekty, které vzbuzují zdání, že do sebe logicky zapadají; dále se vyjadřoval k jednotlivým důkazům, kdy mj . upozorňoval na výpovědi svědků, kteří jeho verzi obhajoby potvrzují, což soudy nedostatečně hodnotily; neexistuje podle něj ucelený řetězec usvědčujících důkazů; zpochybnil závěry soudu prvního stupně k posudku Univerzity Karlovy Lékařské fakulty v Plzni (soud dospěl k závěru, že vykazuje vady) atd. ]. Z velmi obsáhlých odůvodnění rozsudků nižších soudů je však zřejmé, že tyto se velmi podrobně zabývaly výpověďmi nejen obviněného a svědků, ale také listinnými důkazy a znaleckými posudky [např. k otázce pachatelství se soud prvního stupně vyjádřil v bodech 84-89, k otázce nevěrohodnosti některých svědků - v bodech 90-94, k subjektivní stránce – v bodě 98; odvolací soud k nevěrohodnosti některých svědků – v bodě 33, k otázce pachatelství – v bodech 25-31, k řetězci nepřímých důkazů – v bodech 25-32, k povaze zranění (znalecké posudky) – v bodech 38-54] a své hodnotící úvahy k provedeným důkazům v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly.
10. V návaznosti na shora uvedenou skutečnost (obsahovou shodu námitek) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Toto rozhodnutí Ústavního soudu je zmíněno záměrně, a to jako podklad pro způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem [§265r odst. 1 tr. ř.; §265i odst. 1 tr. ř.].
11. V souvislosti s námitkou dovolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu a újmou na zdraví je nutno uvést, že uvedené pojmy jsou sice pojmem hmotného práva, a tudíž se naskýtá alternativa námitku obviněného, že „jednání, jímž byl odsouzený uznán vinným, nenaplňuje znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví; jednání obviněného by mohlo být posouzeno – z pohledu subjektivní stránky jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku,“ posoudit buď jako relevantní, a dále se s ní vypořádat či jako irelevantní z hlediska dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., primárně svojí povahou směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci, který byl na základě provedených a hodnocených důkazů učiněn nižšími soudy. Pro uvedený závěr (nepodřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod) by svědčila mj. polemika obviněného s hodnocením jednotlivých důkazů učiněná soudy, charakteristika napadení poškozeného, když obviněný ve své podstatě jakékoli napadení (až na odžduchnutí) poškozeného popírá a celý konflikt staví do pozice „hospodské rvačky“, tudíž na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá v dovolání vlastní verzi skutkového děje se závěrem, že poškozeného nenapadl takovým způsobem, aby mu způsobil zranění popsaná ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že uvedené námitky byly uplatněny v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž nelze dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. I přes shora uvedené konstatování však musí Nejvyšší soud uvést, že charakter tohoto mimořádného opravného prostředku – dovolání, nemůže obviněný zaměňovat s řádným opravným prostředkem (odvoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání].
12. V souvislosti s podaným dovoláním a námitkami v něm uplatněnými považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že odvolací soud dospěl ve vztahu k obviněnému k níže uvedenému skutkovému zjištění, že „ dne 1. 1. 2015 v době od 03.00 do 04.00 hodin v XY - srozuměn s možností způsobení závažného zranění - opakovaně až plnou silou fyzicky napadl R. M., narozeného XY, a to nejprve v prostoru motobaru podniku XY club na ulici XY, kde se nacházelo několik desítek osob, a to tak, že jej nečekaně a prudce udeřil čelem do obličeje, a následně pak před samotným objektem podniku, kam za ním R. M. vyšel a dožadoval se po něm vysvětlení svého napadení, kdy R. M. srazil na zem a napadl jej blíže nezjištěným mechanismem spočívajícím v působení tupé síly až střední intenzity síly proti jeho hlavě a obličeji, a způsobil mu tak poranění v podobě tříštivé zlomeniny nosních kůstek s posunem, tržně-zhmožděné rány na hřbetu nosním, tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice s posunem úlomků a výhřezem levého dolního přímého (okohybného) svalu směrem dolů, oděrku rohovky levého oka, vyražení 2. zubu vlevo nahoře, neúplné vyražení 1. zubu vlevo nahoře, oděrky na vnitřním konci levého obočí délky cca 1 cm a drobné oděrky mírně vpravo od střední čáry mezi vnitřními konci obou obočí,
přičemž jen shodou šťastných okolností, nezávislých na vůli obžalovaného, R. M. způsobením tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice nezpůsobil dlouhodobý nebo trvalý následek v podobě dvojitého vidění vyššího stupně, který by významným způsobem omezil obvyklý způsob života poškozeného zejména závratěmi, nevolností, zvracením, ztěžováním chůze po schodech, znemožňováním řízení motorového vozidla, sledováním filmu v kině,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 11 Tm 35/2006, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2006, odsouzen za provinění ublížení na zdraví podle §222 odstavec 1 trestního zákona a provinění výtržnictví podle §202 odstavec 1 trestního zákona, jichž se dopustil skutkem ze dne 18. 2. 2006, k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců“.
13. K námitce zavinění je potřebné uvést, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. rozh. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dáno v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
14. Nejvyšší soud považuje za nezbytné rovněž zdůraznit, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých rozhodnutích náležitou pozornost a dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz str. 43, bod 98 rozsudku soudu prvního stupně, viz str. 23, bod 66 rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba uvést, že při řešení otázky zavinění je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, přičemž je třeba hodnotit všechny provedené důkazy tak, jak se projevily ve skutkových zjištěních a závěr o zavinění presumovat právě na základě provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemných souvislostech. Jednání obviněného bylo soudy nižších stupňů právně kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. U uvedeného trestného činu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [ lze se pouze pozastavit nad argumentací obviněného, že jeho jednání by mohlo být kvalifikováno jako nedbalostní podle §146 tr. zákoníku, když základem skutkových zjištění se stalo zjištění, že obviněný napadl poškozeného nejprve „hlavičkou“ u baru a následně do již poškozené části těla (hlavy) poškozeného znovu útočil před restaurací ]. Rovněž tak odkaz obviněného, že uvedené jednání by bylo možno hodnotit jako „hospodskou rvačku“ nelze akceptovat, neboť za „rvačku“ lze pokládat vzájemné napadání nejméně tří osob, kdy všichni jsou zároveň útočníky a zlé nakládání je tak intenzivní, že ohrožuje jejich život nebo zdraví [srov. rozh. č. 16/1988 Sb. rozh. tr.]. Nejen ze samotného popisu skutku, ale ani výpovědi obviněného, poškozeného či svědků nevyplývá, že by k takové situaci v souvislosti se zraněními u poškozeného zjištěnými došlo.
15. Dále je nutno uvést, že trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
16. Ze způsobu útoku na poškozeného, který byl popsán ve skutkové větě výroku o vině, zcela správně soudy dospěly k závěru o zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu nepřímého. Nelze totiž pominout, že obviněný opakovaně útočil proti hlavě poškozeného, která je oblastí těla mimořádného významu a zásah do takové oblasti může mít pro člověka fatální následky. Obviněný také útočil na poškozeného před klubem, tedy v situaci, kdy věděl, že poškozeného již viditelně zranil uvnitř klubu a útočil tedy na již zraněnou část těla. Poškozený byl také v podnapilém stavu, tedy psychicky i fyzicky indisponován, což potvrdil i obviněný, jeho schopnost bránit se byla tedy omezená a možnost vzniku újmy na jeho zdraví, byla pravděpodobnější. Obviněný si této skutečnosti musel být také nepochybně vědom, tím spíš za situace, kdy již v minulosti podobný škodlivý následek obdobným násilným jednáním jiné osobě způsobil. Musel tak být srozuměn s tím, jaký následek může způsobit jiné osobě svým fyzickým útokem.
17. Další dovolací námitka obviněného spočívala v tom, že „i pokud by měla právní kvalifikace zůstat ve stávající podobě, tak by mělo být aplikováno ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku“. Tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadá výrok o uloženém trestu odnětí svobody (úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců hodnotí jako zjevně nepřiměřený, přičemž se domnívá, že jeho nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším).
18. Ve vztahu k takto koncipované námitce lze uvést, že námitky, které směřují vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
19. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
20. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.
21. Ustanovení §58 odst. 5 tr. ř., jehož nepoužití je obviněným nižším soudům vytýkáno, stanoví, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, přičemž není vázán omezením stanoveným v §58 odst. 3 tr. zákoníku. Použití §58 odst. 5 tr. zákoníku přitom není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože u přípravy, pokusu a pomoci jde podle §58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Povaha a závažnost přípravy, pokusu a pomoci se budou posuzovat především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. b), c) tr. zákoníku. Povaha přípravy, pokusu a pomoci bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovaly, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu, však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798 –799).
22. O použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku lze uvažovat zejména u pokusu, jímž nebyl způsoben žádný nebo pouze nezávažný následek. V ostatních případech musí být možnost aplikace citovaného ustanovení předmětem bedlivého posouzení konkrétních skutečností charakterizujících spáchaný čin a osobu jeho pachatele (viz též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 787-803 s.).
V kontextu s výše uvedenými skutečnostmi je tedy potřebné při aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku umožňujícího uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby pachateli, jenž se dopustil pokusu trestného činu, vycházet z podrobného a přesvědčivého zhodnocení naplnění zákonných podmínek, na něž je snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby vázáno, přičemž je potřebné rovněž mít na zřeteli, že z ustanovení §21 odst. 2 tr. zákoníku mj. vyplývá, že (pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin) a současně nelze přehlížet, že ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku vyzdvihuje mj. zvláštní povahu a závažnost pokusu, což je v textu zákonného ustanovení vyjádřeno spojením (… má vzhledem k povaze a závažnosti… pokusu… za to…) , z čehož lze dovodit, že důvodnost závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení musí být primárně založena na zhodnocení konkrétních skutečností charakterizující čin pachatele, které naplňují znaky pokusu trestného činu.
23. Z rozhodnutí soudu odvolacího je zřejmé, že tento se podrobně zabýval posouzením skutečností provázející předmětnou trestnou činnost i skutečnostmi, které charakterizují osobu obviněného. V návaznosti na použitou právní kvalifikaci pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a také přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukládal obviněnému úhrnný trest, přičemž v odůvodnění svého rozsudku zmínil mj. také hlediska rozhodná pro výměru trestu. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně (viz bod 81), který mj. poukázal na to, že neshledal žádné polehčující okolnosti, dále že u obžalovaného nelze hovořit ani o doznání, lítosti či dokonce sebereflexi a že lze pouze přihlédnout k délce doby, která uběhla od jeho posledního odsouzení. V neprospěch obviněného zmínil skutečnost, že spáchal více trestných činů. Při úvahách o možnostech jeho nápravy dospěl k závěru, že je na místě ukládat trest při spodní hranici trestní sazby.
24. Obviněný ve svém dovolání odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr o nemožnosti použít ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku odůvodnil argumentací, že „vzhledem k tomu, že byl obviněnému ukládán úhrnný trest i za v jednočinném souběhu spáchaný dokonaný trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici §145 odst. 2 tr. zákoníku za aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku není u něj možné“. S uvedenou argumentací obviněného lze obecně souhlasit, neboť rozhodnutí č. 49/1978 Sb. rozh. tr. uvádí, že „Ukládá-li soud trest odnětí svobody za více trestných činů podle zásad uvedených v §35 odst. 1, 2 tr. zák., z nichž nejpřísnější je trestný čin spáchaný formou přípravy ( §7 tr. zák. ), může za použití §40 odst. 2 tr. zák. uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici nepřísnější trestní sazby i bez podmínek §40 odst. 1 tr. zák., nikoli však pod dolní hranici trestní sazby nejpřísnějšího sbíhajícího se trestného činu, který byl dokonán nebo o který se pachatel pokusil; pod dolní hranici sazby stanovené za tento trestný čin lze uložit trest jen za splnění podmínek uvedených v §40 odst. 1 tr․ zák.“ Současně však musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na skutečnosti vyplývající z důkazů nižšími soudy provedenými, nikoli však již odvolacím soudem zdůrazněnými, které vzhledem k „povaze a závažnosti pokusu“ vylučují aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku. V případě „pokusu“ v předmětné trestní věci je nutno zdůraznit, že v důsledku jednání obviněného, ke kterému došlo 1. 1. 2015, byl poškozený devět měsíců na nemocenské, při lékařském vyšetření dne 30. 6. 2015 stále trpěl dvojitým viděním při pohledu dolů a dolů doleva, přičemž uvedené mu znemožňuje sledovat film v kině, ale zejména prakticky znemožňuje řídit motorové vozidlo.
25. Vedle shora uvedených skutečností, které vylučovaly aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně k použití tohoto ustanovení a jeho podřazení pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že výtku obviněného týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody aplikací §58 odst. 5 tr. zákoníku nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., podřadit. Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 5 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 tr. zákoníku splňuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2012, sp. zn. 11 Tdo 74/2019).
26. S ohledem na charakter námitek, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 26).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu