ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1428.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1428/2019-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného P. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 107/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 64/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. J. (dále jen „dovolatel“, příp. „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 32 T 64/2017, uznán vinným, že
jako strážník Městské policie XY při výkonu služby a ve služebním stejnokroji dne 20. 11. 2016 v době od 2.12 hodin do 2.17 hodin v Ústí nad Labem, v průběhu jízdy ulicemi XY, XY, XY a XY, ve služebním vozidle Městské policie XY, tovární značky Dacia Duster, r. z. XY, při převozu poškozeného J. R., nar. XY, na služebnu Policie České republiky ke zjištění totožnosti, kdy poškozený seděl vedle obžalovaného se spoutanýma rukama za zády na zadním sedadle vozidla, jej obžalovaný fyzicky napadl tak, že ho udeřil loktem nebo pěstí do levé části obličeje, čímž mu způsobil zlomeniny levé očnice spodní a vnitřní strany, pohmoždění levého oka s průvodním otokem a podlitinami očních víček, překrvením a podkrvácením oční spojivky, drobné natržení duhovky, otřes a ložiskové krvácení v oblasti sítnice, zlomeninu nosních kůstek a nosní přepážky s posunem doprava, provázenou otokem nosu s nutností lékařského ošetření a následným omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím ve zhoršení kvality zraku u poraněného oka po dobu nejméně tří až čtyř týdnů,
kdy takto obžalovaný jednal nejméně v rozporu s ustanovením §6 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil za povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Praha 3, Orlická ul. č. 2020, IČO 411 97 518, částku 11 596 Kč jako náhradu majetkové škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a v jeho prospěch tak učinila i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Krajský soud v Ústí nad Labem z podnětu těchto odvolání rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 107/2019, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební doba v trvání tří roků.
4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Kopřivy dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho první části zopakoval svou dosavadní obhajobu, že poškozeného J. R. (dále jen „poškozený“) nenapadl a zranění mu nezpůsobil, a namítl zásadní rozpor mezi obsahem spisového materiálu a právním posouzením skutku, jímž byl uznán vinným. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (z nich zmínil především pravidlo „in dubio pro reo“) vyslovil názor, že oba soudy nižších instancí postupovaly při hodnocení důkazů izolovaně a nehodnotily je ve všech vzájemných souvislostech, když abstrahovaly od skutečnosti, že ke zranění poškozeného mohlo dojít možnou kombinací hned několika skutečností. Kriticky se vyjádřil i k odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, zejména soudu odvolacího – některé jeho pasáže označil za apodiktické, jiné považoval za zjevnou dezinpretaci.
5. Ve druhé části svého podání dovolatel namítl chybné právní posouzení společenské škodlivosti jednání, které je mu dáváno za vinu. Nesouhlas vyslovil především s úvahou odvolacího soudu, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě i vzhledem k absenci jeho doznání a lítosti. S odkazem na údajně srovnatelný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 8 To 126/2018, a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posuzováno v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. ř. (správně mělo být „tr. zákoníku“) v rovině přestupkového práva. V návaznosti na to také namítl, že odvolací soud řádným způsobem nezkoumal ani intenzitu naplnění všech kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Z těchto podstatných důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud oba výše citované rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a obžaloby jej zprostil.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci obsahu podaného dovolání uvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má zřejmě vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení (správně mělo být „rozsudek“) odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení.
8. Státní zástupce následně konstatoval, že dovolatel ve svém podání opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku (srov. podrobněji shora). Poté uvedl, že se všemi jeho námitkami se již vypořádaly oba nižší soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 38 až 52 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 6 až 9 odůvodnění svého rozsudku. S jejich argumentací vyslovil souhlas a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Z hlediska obsahu dovolání považoval za podstatné, že dovolatel uplatnil dva okruhy námitek – proti učiněným skutkovým zjištěním a proti neužití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. K prvnímu z těchto okruhů státní zástupce uvedl, že námitky proti učiněným skutkovým zjištěním samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska tohoto dovolacího důvodu by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Takovou námitku však dovolatel neučinil, namísto toho svou argumentaci opakovaně opřel o zásadu in dubio pro reo, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné (i tady státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu – konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/2016).
10. Státní zástupce dále zmínil, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. V souladu s judikaturou Ústavního soudu připomněl, že tato zásada „…se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ – viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3146/18. Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (tady poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Zmíněný okruh dovolatelových námitek uzavřel státní zástupce konstatováním, že v této části dovolání obviněného neodpovídá tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu.
11. K druhému z uvedených okruhů státní zástupce uvedl, že pokud dovolatel namítl, že nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě i vzhledem k absenci jeho doznání a lítosti, lze s ním souhlasit, že taková úvaha není správná. Chování pachatele po spáchání skutku je totiž třeba hodnotit v rámci úvah o trestu a nikoliv úvah o vině (k tomu odkázal na pátý odstavec právní věty rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce nicméně zbývající argumentaci odvolacího soudu, obsaženou ke společenské škodlivosti v odstavci 9 odůvodnění jeho rozsudku, již za správnou považoval. Souhlasil s tím, že v okamžiku předmětného úderu neexistovaly žádné natolik výjimečné okolnosti, které by škodlivost takového jednání dovolatele snižovaly až pod míru škodlivosti předpokládanou ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání dovolatele společensky škodlivé bylo. V této části proto považoval dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť důvod k postupu podle citovaného ustanovení dán nebyl a i z tohoto pohledu je právní posouzení skutku správné.
12. V samém závěru svého vyjádření státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 20. 11. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel pouze o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s názorem státního zástupce lze sice presumovat, že tento důvod dovolání se má zřejmě vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, a že rozsudek odvolacího soudu chtěl obviněný patrně napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení, ale jelikož tak výslovně neučinil, neměl Nejvyšší soud důvod podrobněji se jím zabývat.
17. Pokud obviněný ve svém podání explicitně uplatnil jen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je třeba nejprve uvést, že ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. V tomto ohledu dovolání obviněného v jeho podstatné části nemohlo obstát, neboť většina námitek, jež uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod v prvé části svého podání, byla výhradně procesního charakteru, neboť směřovaly výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, pokud namítl zásadní rozpor mezi obsahem spisového materiálu a právním posouzením skutku, jímž byl uznán vinným, nebo jestliže v rámci své dosavadní obhajoby tvrdil, že poškozeného nenapadl a žádné zranění mu nezpůsobil. S tím souvisela i jeho námitka, že oba soudy nižších instancí postupovaly při hodnocení důkazů izolovaně a nehodnotily je ve všech vzájemných souvislostech, když abstrahovaly od skutečnosti, že ke zranění poškozeného mohlo dojít možnou kombinací hned několika skutečností, čímž měly porušit pravidlo in dubio pro reo.
19. Takto koncipovanou dovolací argumentací, kterou napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků (dílčích útoků), jimiž byl uznán vinným.
20. Jestliže dovolatel na podkladě jím vytknutých pochybení, jichž se soudy při hodnocení provedených důkazů měly dopustit, a namítaných vad ve skutkových zjištěních, jak výše uvedeno, vyjádřil přesvědčení, že učiněná skutková zjištění jsou v zásadním rozporu (tedy v tzv. extrémním nesouladu) s provedenými důkazy, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková jeho námitka je nedůvodná, a uvádí v tomto směru následující skutečnosti.
21. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li výše zmíněný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. mezi těmito skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil rovněž zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. odstavce 38. až 52. odůvodnění jeho rozsudku). V těchto pasážích rozsudku se přiléhavě vypořádal i s obhajobou obviněného, že ke zranění poškozeného mohlo dojít „jinou možnou kombinací“, například při předchozí fyzické potyčce v baru S. s J. M., nebo při užití tzv. donucovacích prostředků ze strany strážníka městské policie A. D., event. při převozu k lékařskému ošetření, když konstatoval, že tyto možné verze byly provedenými důkazy vyvráceny, a naopak zjistil, že před převzetím poškozeného obviněným k převozu poškozený neměl zranění, která po převozu na policejní stanici byla u něho zjištěna. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se následně ztotožnil i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení (srov. odstavce 6. až 9. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům nižších instancí v tomto směru mohl vytknout, a s jejich úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje.
23. Pokud se v rámci tohoto okruhu námitek dovolatel kriticky vyjádřil i k odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších instancí, zejména soudu odvolacího, je třeba dodat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
24. Pro úplnost je vhodné rovněž dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je (v převážné části i doslovným) opakováním jeho odvolacích námitek, jimiž se soud druhého stupně řádně zabýval a dostatečně se s nimi vypořádal.
25. V obecné rovině lze také připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Tuto část odůvodnění usnesení lze proto uzavřít konstatováním, že pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen shora zmíněné výhrady, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
27. Dovolatel ovšem ve svém podání uplatnil i námitku vztahující se k chybnému právnímu posouzení společenské škodlivosti jednání, které je mu dáváno za vinu (nesouhlas vyslovil především s úvahou odvolacího soudu, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě i vzhledem k absenci jeho doznání a lítosti). S odkazem na údajně srovnatelný rozsudek Krajského soudu v Plzni a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být posuzováno v souladu s výše citovaným ustanovením v rovině přestupkového práva. Namítl také, že odvolací soud řádným způsobem nezkoumal ani intenzitu naplnění všech kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku.
28. Takovouto dovolatelovu námitku již Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněnou a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou. Současně však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
29. Dovolateli bylo možno v uvedeném směru přisvědčit – v plné shodě se státním zástupcem – jen v námitce jeho nesouhlasu s úvahou soudu druhého stupně, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě i vzhledem k absenci jeho doznání a lítosti. Taková úvaha rozhodně není správná, neboť chování pachatele po spáchání skutku je třeba hodnotit teprve v rámci úvah o trestu, a nikoliv úvah o vině (k tomu stačí odkázat na V. právní větu Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V další části jeho argumentace mu již nebylo možné přitakat.
30. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
31. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Tak například ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118). Obdobné principy je třeba aplikovat i při posuzování trestných činů proti životu a zdraví a trestných činů úředních osob.
32. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že jednání obviněného takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva přestupkového nepostačovala. Jakkoliv lze pochopit určitou složitost situace, za které se dovolatel podílel na převozu notně opilého a nevhodně se chovajícího poškozeného na policejní služebnu, v okamžiku, kdy jej udeřil loktem nebo pěstí do levé části obličeje, neexistovaly žádné natolik mimořádné okolnosti, které by škodlivost takového jeho jednání snižovaly až pod míru škodlivosti předpokládanou ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze totiž nevidět, že jednak popsaný úder musel být veden vyšší intenzitou, pokud byl způsobilý způsobit poškozenému poměrně závažné zranění, jednak k němu došlo v okamžiku, kdy ve vozidle sedící poškozený měl ruce spoutané za zády. Nabízel-li dovolatel v této souvislosti určité srovnání s trestní věcí vedenou u Krajského soudu v Plzni (zřejmě jako soudu odvolacího) pod sp. zn. 8 To 126/2018, pak takové srovnání Nejvyšší soud nepovažoval za zcela případné. Lze tak uzavřít (v naprosté shodě se státním zástupcem i odvolacím soudem – srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku, v nichž se zabýval rovněž kritérii formulovanými v §39 odst. 2 tr. zákoníku), že zjištěné jednání dovolatele bylo společensky škodlivé, takže jím požadovaná aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřicházela v úvahu. Právní kvalifikace jednání obviněného jednak jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je správná a zákonná.
33. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že dílem neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu a dílem je zjevně neopodstatněné.
34. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu