ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.38.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 38/2020-1045
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněné M. M. P., roz. P., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 11 To 268/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 119/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 3 T 119/2018, byla obviněná M. M. P. uznána vinnou v bodech 1), 2), 4) zločiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b), c) tr. zákoníku a v bodech 3), 5), 6), 7) zločiny úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustila v zásadě sedmi samostatnými skutky, které spočívaly v tom, že po předchozí domluvě s organizátorkou I. J., nar. XY (již odsouzenou), jako pracovnice Hypoteční banky, s povinností vykonávat práci svědomitě a podle stanovených pracovních předpisů, které mimo jiné podle směrnice č. 409/011 stanoví postupy přebírání podkladů pro úvěr, postupy při ověřování příjmů, povinnost zkoumat reálné možnosti splácení úvěru, a v případě pochybností o budoucím řádném splácení úvěru ukončit jednání, s místem výkonu práce na pobočce XY v pozici hypoteční bankéř s oprávněním sjednávat úvěrové smlouvy a ověřovat podpisy pro Hypoteční banku k listinám potřebným k sjednání úvěrových smluv, při sjednávání úvěrové smlouvy jednala tak, že
ad 1) na V. J., nar. XY, vyznačila do žádosti a smlouvy o úvěr č. 383467/1 skutečnost, že ověřila totožnost V. J., ačkoliv se tento fakt nezakládal na pravdě, a žadatelka tyto listiny nikdy nepodepsala, ve skutečnosti je podepsala její matka odsouzená I. J., tímto umožnila bez vědomí V. J. uzavření úvěrové smlouvy číslo 1000/383467-01/13/01-001/00/R na její osobu, a takto jednala v úmyslu získat finanční prostředky z hypotečního úvěru pro I. J., ze kterých následně obdržela finanční odměnu ve výši 100.000 Kč, čímž způsobila poškozené společnosti Hypoteční banka, a. s., škodu v minimální výši 1.700.000 Kč,
ad 2) při sjednávání úvěrové smlouvy na D. Č., nar. XY, umožnila této požádat a získat úvěr č. 1000/409903-01/13/01-001/00/R, a to tím způsobem, že přijala jejím jménem vyplněný návrh smlouvy o uzavření úvěru, včetně ověření podpisu na tomto návrhu a souvisejících dokumentech, dále přijala falešné doklady prokazující příjem klientky – potvrzení o zaměstnání a výši pracovního příjmu, a vyznačila do těchto dokladů jejich ověření, ač věděla, že klientka žádný takový příjem nemá, a díky tomuto jednání mohla D. Č. dne 17. 4. 2013 uzavřít úvěrovou smlouvu číslo 1000/409903-01/13/01-001/00/R na svou osobu, a takto obviněná jednala v úmyslu získat finanční prostředky z hypotečního úvěru pro třetí osobu, z kterých následně obdržela finanční odměnu, čímž způsobila poškozené společnosti Hypoteční banka škodu v minimální výši 1.623.103 Kč,
ad 3) při sjednávání úvěrové smlouvy na K. F., nar. XY, umožnila této požádat a získat úvěr č. 1000/427127-01/13/01-001/00/R tím, že přijala jejím jménem vyplněný návrh smlouvy o uzavření úvěru, včetně ověřeného podpisu na tomto návrhu a souvisejících dokumentech, dále přijala falešné doklady prokazující příjem klientky – potvrzení o zaměstnání a výši pracovního příjmu a vyznačila do těchto dokladů jejich ověření, ač věděla, že klientka žádný takový příjem nemá a díky tomuto jednání mohla K. F. dne 26. 7. 2013 uzavřít úvěrovou smlouvu číslo 1000/427127-01/13/01-001/00/R na svou osobu, a takto obviněná jednala v úmyslu získat finanční prostředky z hypotečního úvěru pro třetí osobu, z kterých následně obdržela finanční odměnu, čímž způsobila poškozené společnosti Hypoteční bance škodu,
ad 4) při sjednávání úvěrové smlouvy na osobu K. P., nar. XY, umožnila této požádat a získat úvěr č. 1000/442908-01/13/01-001/00/R tím, že přijala jejím jménem vyplněný návrh smlouvy o uzavření úvěru, včetně ověření podpisu na tomto návrhu a souvisejících dokumentech, dále přijala falešné doklady prokazující příjem klientky – potvrzení o zaměstnání a výši pracovního příjmu a vyznačila do těchto dokladů jejich ověření, ač věděla, že klientka žádný takový příjem nemá, a díky tomuto jednání mohla K. P. dne 9. 12. 2013 uzavřít úvěrovou smlouvu č. 1000/442908-01/13/01-001/00/R na svou osobu, a takto obviněná jednala v úmyslu získat finanční prostředky z hypotečního úvěru pro třetí osobu, z kterých následně obdržela finanční odměnu, čímž způsobila poškozené společnosti Hypoteční banka škodu ve výši 1.000.000 Kč,
ad 5) při sjednávání úvěrové smlouvy na osobu J. K., nar. XY, umožnila tomuto požádat a získat úvěr č. 1000/430305-02/14/01-001/00/R tím, že přijala jeho jménem vyplněný návrh smlouvy o uzavření úvěru, včetně ověření podpisu na tomto návrhu a souvisejících dokumentech, dále přijala falešné doklady prokazující příjem klienta – potvrzení o zaměstnání a výši pracovního příjmu a vyznačila do těchto dokladů jejich ověření, ač věděla, že klient příjem v takové výši nemá a díky tomuto jednání mohl J. K. dne 14. 1. 2014 uzavřít úvěrovou smlouvu č. 1000/430305-02/14/01-001/00/R na jeho osobu, a takto jednala v úmyslu získat finanční prostředky z hypotečního úvěru pro třetí osobu, z kterých následně obdržela finanční odměnu, čímž způsobila poškozené společnosti Hypoteční banka újmu, když úvěr byl následně beze zbytku uhrazen z prodeje zajištěné nemovitosti,
ad 6) při sjednávání úvěrové smlouvy na osobu K. B., nar. XY, umožnila tomuto požádat a získat úvěr č. 1000/383068-01/12/01-003/00/R tím, že jakožto osoba oprávněná stvrdila svým podpisem formulář Návrh na uzavření smlouvy o úvěru, přičemž při podávání návrhu měla mimo jiné za povinnost zjistit majetkovou situaci klienta a formulář řádně vyplnit dle údajů uváděných klientem, což však neučinila a díky tomu mohl K. B. dne 17. 9. 2012 uzavřít smlouvu o úvěru č. 1000/383068-01/12/01-003/00/R, který byl zajištěn nemovitostí, na částku 1.513.000 Kč, přičemž v žádosti bylo uvedeno, že je zaměstnán, ačkoliv se tento údaj nezakládal na pravdě a K. B. byl bez zaměstnání a stálého příjmu, a neměl vlastní zdroje ve výši přes 200.000 Kč tak, jak je v žádosti uvedeno,
ad 7) při sjednávání úvěrové smlouvy na M. B., nar. XY, umožnila tomuto požádat a získat úvěr č. 1000/402425-02/13/01-001/00/R tím, že jakožto osoba oprávněná stvrdila svým podpisem formulář Návrh na uzavření smlouvy o úvěru, přičemž při podávání návrhu měla mimo jiné za povinnost zjistit majetkovou situaci klienta, jeho příjmy a výdaje a jakožto osoba oprávněná měla zajistit i ověření příjmů klienta, což však neučinila, a díky tomu mohl M. B. dne 9. 7. 2013 uzavřít smlouvu o úvěru č. 1000/402425-02/13/01-001/00/R, který byl zajištěn nemovitostí, na částku 1.369.000 Kč, přičemž k žádosti o úvěr je doloženo falešné potvrzení o příjmu znějící na firmu Autodoprava L. H. a pravdivost tohoto potvrzení stvrdila svým podpisem, ačkoliv pro tuto firmu M. B. nikdy nepracoval a L. H. tuto skutečnost ani nikdy nepotvrdil.
2. Za uvedených sedm zločinů byla obviněná odsouzena podle §211 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků s dohledem. Podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku jí bylo uloženo omezení, aby se ve zkušební době podle svých sil podílela na náhradě škody způsobené trestnou činností. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 11 To 268/2019, na podkladě odvoláních obviněné a státního zástupce podaných proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž bylo obviněné podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za užití §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku uloženo omezení, aby se ve zkušební době podle svých sil podílela na náhradě škody způsobené trestnou činností. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
5. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítala, že v rozsudku odvolacího soudu není výrok, jímž bylo o jejím odvolání rozhodnuto, úplný, protože podala odvolání jednak proti výroku o vině i o trestu, ale rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze výroku o trestu, aniž by se jakkoli vyjádřil k ostatním výrokům, že odvolání v ostatních částech zamítá nebo odmítá. Konstatování, že v ostatním zůstává napadený rozsudek nezměněn, nepovažovala za dostatečné a odpovídající ustanovením trestního řádu, a proto podle ní takový výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. chybí, případně je neúplný, a je proto naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
6. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení obviněná spatřovala v extrémním rozporu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy, které soudy nehodnotily v souladu s trestním řádem, zejména pečlivě nezvážily všechny skutečnosti, a odvolací soud s ohledem na podané odvolání dostatečně nepřezkoumal řízení předcházející rozsudku a neshledal existující vady vyplývající z §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
7. Výhrady obviněné směřovaly především proti způsobu provedení a hodnocení výpovědi organizátorky trestné činnosti I. J., o kterou zejména soudy opřely své závěry o její vině, avšak bez toho, aby byla osobně přítomna jejímu výslechu. Za nesprávný obviněná považovala způsob, jakým byl proveden výslech I. J., která jako svědkyně odpověděla pouze na otázky, které dovolatelce měly přitížit, a na otázky, které měly na základě dotazů objasnit rozpory v jejích výpovědích, vůbec neodpověděla. Za vadu považovala, že její výslech byl prováděn formou videokonference, která nebyla provedena v souladu s §52a tr. ř., protože k ní bylo přistoupeno pouze na základě žádosti svědkyně. Tím došlo k porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti vymezených v §2 odst. 11, 12 tr. ř. bránících, aby byla použita jako důkaz výpověď učiněná prostřednictvím videokonference. Kromě toho výpověď obsahuje rozpor ohledně částky, kterou měla obviněná obdržet a jejíž výši z 10.000 Kč změnila na 100.000 Kč, hovořila o odměně M. B. za jeho úvěr, což on popřel, nebo nebyla schopna vysvětlit, kde brala peníze na obživu. Podle svědkyně B. B. chtěla vše „hodit“ na dovolatelku a tvrdila, že B. B. neznala, rovněž nestejně hovořila o tom, kdo připravoval smlouvy, a se svědkem J. K. se nesjednotila v tom, kdo byl u předávání peněz. K těmto rozporům se však soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil, a aniž by se vypořádal s obhajobou obviněné, uzavřel, že výpověď I. J. je věrohodná.
8. Odvolací soud podle obviněné nesplnil svou povinnost se řádně vypořádat s odvolacími námitkami o použitelnosti videokonferenčního zařízení ve smyslu §52a tr. ř., protože argument, že svědkyně vykonává trest a není v dobrém zdravotním stavu, nepovažovala za zákonný důvod pro možnost videokonferenci uskutečnit. Podle obviněné odvolací soud pochybil i ve vztahu k §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., protože nebral dostatečně do úvahy, že v průběhu dokazování v řízení před soudem se u bodu 3) oproti obžalobě prokázalo, že neměla šanci při provádění kontroly příjmů žadatele u jeho zaměstnavatele zjistit, že se jeho potvrzení nezakládá na pravdě, navíc jí tyto skutečnosti potvrdila paní B. B., která byla za toto jednání spočívající ve falešném potvrzování příjmů odsouzena okresním soudem. U skutku pod bodem 5) obžaloby zaměstnavateli volala i paní M. B. z centrály Hypoteční banky. Bez odezvy odvolacího soudu zůstaly i námitky týkající se falešných podkladů, jejichž nepravdivý obsah obviněná nemohla zjistit, a tedy ani o něm vědět. V tomto směru učiněný závěr soudů pomíjí fakt, že předmětné úvěry byly sjednávány za pomoci I. J. a S. R., které zde vystupovaly v rolích bankovních poradců, jejichž úkolem bylo vysvětlit klientovi problematiku, obstarat podklady a provést klienta celým procesem poskytování úvěrů. Proto jí nemůže být přičítáno k tíži, jak rychle byly úvěry sjednány. Veškeré podklady pro uzavírání smluv měli jejich poradci předem k dispozici. Za záhadné označila, že banka nemohla předložit jako důkaz záznamy o jí požadovaných telefonických ověřeních, přestože je má povinnost ukládat po dobu deseti let.
9. Obviněná rovněž namítala, že u bodu 5) byla odsouzena za jiný skutek, než byl uveden v obžalobě, protože soudy do jeho vymezení nezahrnuly část, že na uvedená telefonní čísla zaměstnavatelů netelefonovala. Pokud soud uvedl, že s ohledem na průběhy uzavírání smluv musela vědět o tom, že osoby žádající o úvěry předkládají nesprávné informace a že se tak jedná o podvodné úvěry, rozhodl o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba. Soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s mnoha dalšími okolnostmi, na které obhajoba poukazovala. Těmito postupy soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , protože prováděly zejména důkazy v neprospěch obviněné, kdežto ty, které by podpořily její obhajobu, řádně neposuzovaly, jako např. výpověď M. K., jenž potvrdil, že bylo zcela běžné, že pracovníci z centrály sami ověřovali příjmy u žadatelů a jejich zaměstnavatelů. Poukázala i na výpověď B. B., podle níž I. J. o všem věděla, a vše sváděla na dovolatelku. Závěry, které soudy v této souvislosti učinily, nejsou podle obviněné správné a jejich argumenty si vzájemně odporují. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou nejasná, neúplná, soudy se nevypořádaly náležitě s rozpory, na něž obviněná poukazovala, proto vykazují vady, a došlo tak k extrémnímu rozporu (nesouladu) mezi soudy popsaným skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
10. Ze všech uvedených důvodů obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 11 To 268/2019, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 3 T 119/2018, a zároveň aby přikázal věc Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Nejvyšší státní zastupitelství se s dovoláním obviněné a jejími argumenty ve vyjádření učiněném prostřednictvím u něj působícího státního zástupce neztotožnilo. Námitky podřazené k důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce nepovažoval za správné, protože krajský soud po provedeném přezkumu podle §254 tr. ř. dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný pouze ve výroku o uložení přiměřené povinnosti (nikoli omezení, jak bylo nesprávně uvedeno), coby části výroku o trestu (podmíněného odsouzení s dohledem). Proto tento oddělitelný výrok odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil. Za tohoto stavu již nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Fakticky i bez takového výroku odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl. To, že odvolací soud ve výrokové části usnesení použil větu „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“, když takový či obdobný soudy někdy užívaný potvrzující výrok nemá zákonnou oporu, již nemá zásadní význam (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 640/2006).
12. Státní zástupce k výhradám uplatněným s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že se zásadně nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, protože dovolací soud je v rámci svého přezkumu vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, až na případy zjištěné existence extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci ve smyslu porušení zásad spravedlivého procesu, což však v dané věci nenastalo. Pro právní posouzení v této věci je tudíž třeba vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
13. Pod uplatněný dovolací důvod nebylo možné podřadit ani námitku týkající se formy provedení výslechu svědkyně I. J., protože provedení výslechu svědka prostřednictvím videokonferenčního zařízení je zcela legitimní forma výslechu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 459/2011 Sb., kterým byl tento procesní institut zaveden) sloužící k usnadnění a urychlení soudního řízení za současného respektování zásad spravedlivého procesu (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 10. 2006 ve věci Marcello Viola proti Itálii , rozhodnutí ze dne 8. 1. 2008 o přípustnosti stížnosti ve věci Condé Nast Publications LTD a Carter proti Velké Británii , rozsudek ze dne 1. 12. 2008 ve věci Sulepov proti Rusku ). Státní zástupce shledal splněnými podmínky podle §52a tr. ř., neboť jeho využití vyplývalo z ochrany práv osob, zejména s ohledem na zdravotní stav nebo věk I. J. (proto zjevně poukaz odvolacího soudu v odůvodnění jeho usnesení na špatný psychický stav svědkyně při eskortách a odkaz na její pracovní zařazení), nebo z bezpečnostních nebo jiných závažných důvodů, mezi něž patří i urychlení trestního řízení a jeho hospodárnost (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 983/15).
14. Výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce označil za uplatněné mimo zákonné podmínky dovolání, neboť v této části výhrady obviněné zejména u skutků pod body 3) a 5) vycházely z její vlastní verze skutkového děje i hodnocení výpovědí svědkyně I. J., a zčásti i svědků M. K., M. B. a B. B. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a hodnocením provedených důkazů. Státní zástupce poukázal na to, že soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí objasnily, z jakých (provedených) důkazů vycházely a jak tyto důkazy hodnotily. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledal, protože se soudy dostatečně vypořádaly s obsahem jednotlivých důkazů a přesvědčivě vyložily svoje úvahy plně v souladu s pravidly plynoucími z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Neztotožnil se ani s tvrzením obviněné o porušení zásady in dubio pro reo , a protože přezkoumávaná rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítnul podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
16. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná usnesení odvolacího soudu vytýkala, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jí podaném odvolání směřujícím proti výroku o vině a trestu. Tvrdila, že pokud odvolací soud k jejímu odvolání rozhodl jen o části výroku o trestu, když vypustil tu jeho část, jíž jí bylo podle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku uloženo omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil podílela na náhradě škody způsobené trestným činem, pochybil, jestliže současně neučinil některý z výroků podle §253 a násl. tr. ř. Pokud tak nepostupoval, podle dovolatelky ve výroku přezkoumávaného rozhodnutí chybí konstatování, jak rozhodl o vině a zbytku trestu.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zmínit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku, apod. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným by byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
18. Z uvedeného vymezení vyplývá, že posuzovaná námitka obviněné nemá opodstatnění a je nedůvodná, protože ve způsobu, jak odvolací soud rozhodl, se o chybějící ani neúplný výrok nejedná, protože ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o trestu, a to i v jeho oddělitelné části, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině, případně výrok o zbytku trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zásadně platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. To znamená, že co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně. Jestliže soud druhého stupně alespoň částečně vyhověl odvolání, které podal obviněný, byl jeho opravný prostředek zčásti úspěšný a následně již nelze ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítat, protože na jeho podkladě došlo k částečnému zrušení a změně prvostupňového rozhodnutí ve prospěch obviněného. Odvolání je v tomto směru nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 417)]. Zákonná podmínka uvedená v ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních napadených výrocích (např. ve výroku o vině či ve výroku o trestu) zůstal nedotčen (srov. rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
19. Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval za vadnou jen část výroku o trestu, rozhodl tak, že zrušil jen tuto část výroku, nebyl povinen z hlediska trestního řádu uvést i výrok podle §256 tr. ř., protože podle něj postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu [viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 531)]. K tomu je však třeba zmínit i odlišná názorová stanoviska vyjádřená v nálezech Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), z nichž plyne, že „výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině“.
20. Nejvyšší soud se zřetelem na tyto skutečnosti zmiňuje, že v přezkoumávané věci se o takový případ nejedná, protože odvolací soud o vině a trestu se ve svém rozhodnutí vypořádal s oběma výroky konstatováním že „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“. Tímto vyjádřením odvolací soud dal najevo, že se vypořádal i s námitkami obviněné uplatněnými v odvolání proti výroku o vině a zbytku trestu, a obsáhl proto celé podané odvolání, což plyne i z odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž se vyjádřil nejen k námitce o důvodnosti a použitelnosti videokonference při výslechu spoluobviněné I. J., ale reagoval i na každou z jejích výhrad vztahujících se k výpovědi I. J. jako stěžejnímu důkazu, z nějž soudy pro další rozsah i obsah dokazování vycházely. Poukázal na to, že její výpověď soud prvního stupně zcela správně posoudil jako věrohodnou a souladnou i s dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi žadatelů o úvěr, včetně sociálního statusu těchto osob prokazujícího subjektivní stránku u obviněné, a to s odkazem na konkrétní pasáže rozsudku soudu prvního stupně (srov. strany 5 až 7 napadeného usnesení odvolacího soudu).
21. S ohledem na tyto skutečnosti plynoucí jak z výroku přezkoumávaného rozhodnutí, tak i jeho odůvodnění nejde o případ, že by odvolací soud pominul rozhodnout o zbývající části odvolání, resp. o situaci, kdy by se výrok rozhodnutí odvolacího soudu zúžil na nápravu nesprávnosti jen některého výroku, aniž by z něj bylo současně patrné, jak rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a o trestu (zde zbytku trestu) jak se naznačuje i v uvedených nálezech Ústavního soudu. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci na rozdíl od věcí přezkoumávaných Ústavním soudem zjistil, že odvolací soud splnil své povinnosti a k této skutečnosti přistupoval s plným vědomím, že podle článku 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy [obdobně i článku 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“)]. Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny účastník, který se domáhá svých práv stanoveným postupem (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. 597/18). Nejvyšší soud neshledal vadu spočívající v tom, že odvolací soud zrušil část výroku o trestu, aniž se vypořádal s výrokem o vině, protože i podle obsahu učiněného výroku respektoval, že výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, neboť, byť zrušil samostatně jen oddělitelný výrok o části trestu, vypořádal se i s napadeným výrokem o vině, a tedy otázka viny nezůstala po rozhodnutí odvolacího soudu otevřená a nezakládá právní nejistotu (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19).
22. Na základě těchto úvah a zjištění Nejvyšší soud námitku obviněné o tom, že byl naplněn důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nepovažuje za důvodnou, protože výrokem, že „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“, odvolací soud obsáhl závěr o správnosti všech dalších výroků, proti nimž dovolání obviněné směřovalo, což je v souladu s koncepcí rozhodování o odvolání z hledisek §254 a §256 tr. ř., vycházejících z toho, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Ústavněprávním hlediskům však soud vyhoví, jestliže jiným způsobem vyjádří ve výroku, jak se s námitkami proti ostatním výrokům rozhodnutí, proti nimž odvolání směřovalo, vypořádal, čemuž soud druhého stupně v posuzované věci dostál.
VI. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Obviněná podstatnou část dovolání opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., sloužící k nápravě rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Lze jím brojit, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, a to jak v nesprávnosti použité právní kvalifikace, tak i k nápravě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
24. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
25. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Důvodem dovolání zde nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, roč. 2002 pod č. T 396)]. Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 36/2004/18 Sb. rozh. tr. a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02).
26. Nejvyšší soud je však povinen v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces, neboť ve smyslu výše citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
27. Tyto principy Nejvyšší soud respektoval zejména proto, že obviněná s odkazem na porušení zásad spravedlivého procesu v dovolání soudům vytýkala, že se nesprávně vypořádaly s důkazními prostředky, o něž svá rozhodnutí o její vině opřely. V této části dovolání se obviněná nespokojila s tím, jak soudy hodnotily zejména svědecké výpovědi, především však výpověď I. J., že ji nesprávně vyslechly prostřednictvím videokonference, pro níž nebyly splněny podmínky podle §52a tr. ř., a poukázala na porušení principu in dubio pro reo a existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což by v případě existence takové vady mohlo svědčit o porušení zásad spravedlivého procesu, a proto i na podkladě těchto výhrad Nejvyšší soud správnost dovolání posuzoval.
28. K výhradám proti postupu podle §52a tr. ř. lze uvést, že soud prvního stupně podle protokolu o hlavním líčení svědkyni I. J. vyslýchal prostřednictvím videokonference s ohledem na její žádost (č. l. 690) zejména z důvodu, že se nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody, a poukázala na svůj zdravotní stav. V průběhu hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2019, při němž byla svědkyně I. J. takto vyslechnuta, byla obviněná v jednací síni, a tudíž i jejímu výslechu přítomna stejně jako její obhájkyně (srov. č. l. 927 a násl. spisu). Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obhájkyně svědkyni kladla opakovaně dotazy, na něž svědkyně odpovídala, rovněž je z tohoto protokolu patrno, že na závěr výslechu obviněná k ní osobně žádné dotazy neměla, a výslech byl následně ukončen. Z protokolu o hlavním líčení plyne, že v tomto stádiu řízení před soudem prvního stupně žádné výhrady obviněnou nebo obhájkyní proti nesprávnosti učiněného protokolu vzneseny nebyly, a ani nebyly uváděny žádné jiné námitky týkající se porušení práv obviněné. Ani Nejvyšší soud nezjistil případné porušení práv obviněné dopadající na nedostatky obhajoby nebo při uplatnění jiných procesních práv v průběhu řízení před soudem, zejména v rámci výslechu svědkyně I. J. Obviněná před soudem prvního stupně neuplatnila žádnou kritiku na postup podle §52a tr. ř.
29. Výhrady vznesené v rámci dovolání jsou jednak zcela formální povahy k nezákonnosti postupu podle ustanovení §52a tr. ř. z hlediska obecných zásad trestního řízení, a jednak nepravdivě založené na nemožnosti obviněné klást svědkyni otázky. Nejvyšší soud k nim v souladu s vyjádřením nejvyššího státního zástupce, který poukázal opodstatněně na význam a smysl tohoto ustanovení, pro úplnost dodává, že v ideokonference představuje moderní způsob multimediální komunikace , umožňuje současný přenos zvuku , obrazu a dat mezi dvěma i více účastníky. Jde o komunikaci na libovolnou vzdálenost probíhající v reálném čase . Její způsob využití závisí na programovém vybavení , pokud však oboustranně existuje, nebrání orgánům činným v trestním řízení takové zařízení v souladu se zákonnými podmínkami využít, neboť tím je realizována mimo jiné i zásada ústnosti ve smyslu §2 odst. 11 tr. ř., protože v rámci videokonference je zaručen ústní projev jak osoby vyslýchané, tak i možnost obviněného její slovní projev osobně vnímat, tak i na něj osobně reagovat, např. jí klást otázky. Tímto postupem je realizována i zásada bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) protože výslech prostřednictvím videokonference probíhá v rámci současného přenosu zvuku i obrazu, a je tedy umožněno, aby osoby tomuto úkonu podrobené na sebe navzájem bezprostředně reagovaly. Výhodou jejího použití je hospodárnost, zrychlení řízení, snížení rizika sekundární viktimizace, ochrana utajených a ohrožených svědků, možnost dálkového připojení znalců a tlumočníků, možnost současné komunikace více osob, kladení otázek a konečně i možnost, aby záznam z videokonference bylo možno zhlédnout a hodnotit znovu. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že tento úkon jako řádný procesní nástroj plně respektuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. přiměřeně rozhodnutí ve věci Štulíř proti České republice ze dne 12. 1. 2017 , stížnost č. 36705/2012, nebo Adamov proti Švýcarsku ze dne 21. 6. 2011, stížnost č. 3052/06).
30. Podstatné při jeho využití je, aby bylo respektováno, že podle §52a tr. ř. je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, lze při provádění úkonů trestního řízení využívat technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Závisí vždy na orgánu činném v trestním řízení, zda s ohledem na zákonem vymezené podmínky a konkrétní okolnosti případu, považuje použití videokonferenčního zařízení za vhodné. Takové využití je možné v taxativně stanovených případech jednak nutnosti ochrany práv osob, což je odůvodněno buď věkem, nebo zdravotním stavem osoby, která má být vyslýchána, nelze však vyloučit i jiné důvody, které vytvoří nutnost ochránit práva vyslýchané osoby prostřednictvím videokonference, anebo z bezpečnostních důvodů, které budou zřejmě spočívat v nutnosti ochránit život či zdraví osob, případně eliminovat riziko ohrožení osoby, která má být vyslýchána (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl, Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 447). Lze též dodat, že provedení výslechu nebo jiného úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení není podmíněno souhlasem osob, které mají být vyslechnuty, resp. které se mají účastnit provedení úkonu trestního řízení. Potřeba je pouze dodržet pravidla vyplývající z obecné úpravy výslechů či úkonů, jichž se týká.
31. Je třeba zdůraznit, že využití videokonferenčního zařízení přichází do úvahy v případech, v nichž dochází k realizaci práva na spravedlivý proces, protože slouží k tomu, aby byla práva obviněného zajištěna a dodržována, zejména v případech, kdy by pro nemožnost účasti jiné osoby na soudním řízení mohla být porušena. Lze ji použít pro provedení úkonů v trestním řízení za účelem ochrany práv osob, jakož i tehdy, když zdravotní stav vyslýchané osoby neumožňuje či značně limituje možnost přítomnosti osoby při úkonu v trestním řízení. Dále je tomu z bezpečnostních důvodů, k nimž patří obava o bezpečnost obviněného, svědků, znalců či dalších osob a jejich život či zdraví či např. existence rizika násilného osvobození obviněného, nebo z jiných závažných důvodů. Pro úplnost je vhodné dodat, že k takovým skutečnostem patří i to, je-li osoba ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě, a bylo by nutné ji podrobit eskortě. Mezi další podmínky se řadí i urychlení trestního řízení, jeho hospodárnost či výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení v rámci právního styku s cizinou na žádost České republiky [srov. §57 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v platném znění (dále „z. m. j. s.“)]. Rozhodné je, že tento institut lze využít za podmínky, že to umožňuje povaha úkonů trestního řízení a také technická proveditelnost. Postup při výslechu obviněného a dalších osob prostřednictvím videokonferenčního zařízení konkretizuje §111a tr. ř., jehož nesplnění obviněná sice v dovolání nezpochybňovala, avšak je vhodné dodat, že se soudy podmínkami v něm stanovenými zcela řídily.
32. K námitkám obviněné je kromě uvedeného vhodné zmínit, že pokud soudy k využití možnosti provést výslech podle §52a tr. ř. přistoupily a tento ekonomický a efektivní technický prostředek v přezkoumávané věci využily, činily tak za splnění podmínek zákonem stanovených. Zejména případy svědka nebo obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody patří mezi okolnosti, za nichž lze tento prostředek využít, a to především tehdy, jsou-li vězeňská zařízení k jeho použití přizpůsobena. V projednávané věci byl využit při výslechu svědkyně I. J. nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, která by k výslechu musela být k soudu eskortována, navíc v situaci, kdy nebyla v dobrém zdravotním stavu, což by představovalo jednak riziko jejího nedostavení se k soudu, pokud by nebyla shledána zdravotně způsobilou se eskorty zúčastnit, rozhodně však náročnost transportu eskortou, což je vždy ekonomicky a organizačně náročná procedura vyznačující se rizikovostí a organizační náročností. Proto postup podle §52a tr. ř. zde byl zcela namístě a v daných souvislostech nebylo rozhodné, že o tento způsob výslechu požádala sama I. J. V konečném důsledku je to soud, kdo o něm rozhodl.
33. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné se ztotožnit s obviněnou, že výslech svědkyně I. J. za použití videokonference by byl učiněn v rozporu s §52 tr. ř., případně zásadami vymezenými v §2 odst. 11, 12 tr. ř., nebo že by postup soudu tomuto institutu i jeho zakotvení v našem právním řádu odporoval, případně že by tím byla porušena práva obviněné daná zásadami spravedlivého procesu [viz články 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“)]).
34. Námitkám obviněné nebylo možné vyhovět, ani pokud jde o způsob, jak byla výpověď svědkyně I. J. a dalších svědků, vůči nimž obviněná brojila, provedena, případně hodnocena. Lze naopak konstatovat, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně po provedeném dokazování hodnotil všechny obsahy výpovědí svědků v této věci vystupujících v souladu s pravidly §2 odst. 5, 6 tr. ř., a na základě toho zjistil skutkový stav, jenž nevybočuje z pravidel, jež ovládají zásady spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Provedené důkazy a jejich obsah soud prvního stupně shrnul na stranách 5 až 20 svého rozsudku, konkrétní argumenty a úvahy týkající se jejich hodnocení pak na stranách 20 až 23 téhož rozsudku.
35. Odvolací soud správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o vině a trestu, a to jak procesních postupů, tak i právních argumentací potvrdil, a přitom uvedl i svá vlastní stanoviska, jež vyjadřovala úvahy korespondující s těmi, které učinil již soud prvního stupně. Jedinou částí rozsudku soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud neztotožnil, byl výrok o uložení omezení obviněné ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil se podílet na náhradě škody způsobené trestnou činností [§85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku], který zrušil, ve zbytku však shledal přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečným a správným z hlediska všech výhrad obviněné (viz strany 5 až 8 jeho usnesení).
36. Nejvyšší soud k tvrzení obviněné, že odvolací soud jí uplatněné námitky v odvolání řádně nepřezkoumal a že se s nimi dostatečně nevypořádal, zdůrazňuje, že nemají v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu oporu. Odvolací soud neshledal důvodnými vytýkaná pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně, přičemž neopomenul reagovat na žádnou z podstatných výhrad obviněné ohledně rozsahu a způsobu dokazování k průběhu skutku se zaměřením na její postavení v bance a způsob, jakým zajistila, aby právě její úloha, kterou v trestném jednání sehrála, nebyla zjištěna. Zabýval se i tím, jak významná její úloha byla v celém relativně promyšleném způsobu provedení činu, založeném na souhře jednotlivých osob, které se na vylákání úvěru podílely (viz strany 5 až 7 napadeného usnesení).
37. Po tomto zjištění Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), a tudíž ani učiněné skutkové závěry neobsahují vytýkané nedostatky. Oba soudy věnovaly potřebnou pozornost rozhodným okolnostem a důsledně výpověď I. J., jakož i další ve věci provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.). Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
38. Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností zjistil, že se oba soudy zabývaly všemi v úvahu přicházejícími alternativami, a to i těmi, které obviněná v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení uplatňovala, a zvažovaly opodstatněnost a přesvědčivost jí uváděné obhajoby, jakož i to, že jí předkládanou verzi konfrontovaly s tvrzeními dalších ve věci slyšených osob, ale i listinnými důkazy. V této souvislosti je třeba připomenout, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti, a proto odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě nepřímých důkazů, které si navzájem v podstatných okolnostech případu přímo neodporují, nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
39. K takto provedenému dokazování Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebném rozsahu zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti, a to zejména se zaměřením na to, zda výsledky provedeného dokazování svědčí pro závěr, že pachatelem činu byla (mimo jiné) obviněná jako osoba pracující v Hypoteční bance na pozici hypoteční bankéř mající na starosti uzavírání úvěrových smluv a kontrolu plnění podmínek úvěru, která vzhledem ke svému pracovnímu zařazení a pracovní náplni znala cesty, jak mechanizmus schvalování a přiznávání úvěrů zneužít. Podle obsahu spisu i způsobu, jakým soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly, je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, jež nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11). K porušení pravidel spravedlivého procesu nedošlo ani s ohledem na porušení principu in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněná preferovala, byla provedeným dokazováním, zejména výpovědí I. J., kterou soudy podrobně po všech stránkách zhodnotily v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., vyvrácena, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 a §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (srov. usnesení ÚS ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06).
VII. Závěr Nejvyššího soudu
40. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolací námitky obviněné zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak nedůvodnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu