ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.476.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 476/2020-2310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného O. E. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 55 To 170/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 49/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. E. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 4 T 49/2014, byl obviněný O. E. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 16 T 154/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu Praha ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 11 To 292/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodováno o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou. Obviněný zaměřil odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojila proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 55 To 170/2019, výrokem pod bodem I. podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 14) a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného O. E. pro zde popsaný skutek, jímž měl spáchat přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, neboť trestní stíhání bylo promlčeno. Výrokem pod bodem II. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným MARŠA-CZ, spol. s r. o., a FRISCHBETON, s. r. o., a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, který zůstal ve výroku o vině napadeného rozsudku pod body 1) až 13) nedotčen, odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu týkající se obviněného O. E. z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 5. 2016, č. j. 16 T 154/2015-674, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Výrokem pod bodem III. Bylo podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v průběhu let 2011 a 2012 jako jediný jednatel a společník společnosti U., IČ: XY, se sídlem XY, uzavíral osobně, případně prostřednictvím osob, které k jednání za společnost osobně zmocnil a které nejméně s ohledem na osobní a rodinné vazby k osobě obviněného za společnost jednaly za jeho plného souhlasu, jednak smlouvy o dílo, v nichž společnost U., vystupovala jako zhotovitel, a dále smlouvy kupní, v nichž společnost U., vystupovala jako odběratel, přičemž s ohledem na průběh jednotlivých obchodních vztahů, jejich objem a časovou souslednost, a zejména pak s ohledem na nepříznivou finanční situaci společnosti U., o které jako jediný společník a jednatel obviněný musel mít povědomost, a to i vzhledem ke své předchozí zkušenosti s podnikáním v oblasti stavebnictví, obviněný nejen nemohl oprávněně předpokládat, že bude schopen svým závazkům dostát, ale naopak, a to zejména v pozdější fázi a nejméně od počátku roku 2012, si této skutečnosti byl plně vědom, což jednotlivým smluvním protistranám zamlčel, kdy svým chováním a jednáním se v těchto naopak snažil vyvolat důvěru v solventnost a solidnost společnosti U.; takto obviněný:
1) dne 17. 5. 2011 podepsal s pověřeným zástupcem FRISCHBETON, s. r. o., IČ: 40743187, se sídlem Praha 5, Na Bělidle 198/21, rámcovou smlouvu č. 11/RS/LBC/67 na výrobu a dodávku betonu, načež ve dnech 19. 5. 2011, 25. 5. 2011 a 27. 5. 2011 odebral v celkem 10 případech beton za celkovou cenu 196 390,80 Kč (vč. DPH a dopravy), na kteréžto dodávky byly společností FRISCHBETON, s. r. o., vystaveny ve dnech 25. 5. 2011, resp. 2. 6. 2011, faktury č. 2011108765, resp. 2011109881, znějící na částky 89 728,80 Kč (splatnost ke dni 15. 6. 2011), resp. 106 662 Kč (splatnost ke dni 23. 6. 2011), které obviněný ani po opakovaných urgencích neuhradil; poškozené FRISCHBETON, s. r. o., způsobil svým jednáním škodu ve výši 196 390,80 Kč,
2) dne 24. 5. 2011 uzavřel v Jablonci nad Nisou smlouvu o smlouvě budoucí a v návaznosti na to dne 31. 7. 2011 taktéž v Jablonci nad Nisou smlouvu o dílo č. 2011/23356 s J. V., nar. XY, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu na klíč za cenu 1 110 044 Kč (vč. DPH), kdy v souladu se zněním obou smluv uhradil J. V. ke dni 31. 7. 2011 na zálohách celkem 50 000 Kč a ke dni 9. 9. 2011 zálohově další částku ve výši 778 000 Kč, přičemž po zahájení realizace díla ze strany společnosti U., konkrétně po zhotovení základové desky a obvodového zdiva, tj. prací, jejichž hodnota byla vyčíslena znaleckým posudkem na 308 701 Kč, stavební práce na zakázce již v průběhu měsíce října 2011 obviněný zastavil a přes opakované urgence a přísliby dílo nedokončil; poškozenému J. V. svým jednáním způsobil škodu ve výši 519 299 Kč,
3) poté, kdy dne 26. 9. 2011 uzavřel v Praze smlouvu o dílo s D. D., nar. XY, jejímž předmětem byla realizace díla (dostavba a stavební úpravy rodinného domu č. XY v Praze, ulice XY) za cenu 1 572 677 Kč (bez DPH), uzavřel v přesně nezjištěné době v měsíci září 2011 v Jablonci nad Nisou ústní dohodu o subdodavatelské spolupráci na realizaci zmíněné zakázky s R. L., nar. XY, jejímž předmětem byla dohoda o subdodavatelském provedení stavební části zakázky, kdy finanční objem těchto budoucích subdodávek byl vyčíslen a oběma stranami odsouhlasen na částku 1 035 892,10 Kč; v souvislosti s touto dohodou obviněný R. L. uhradil v měsících září a říjen roku 2011 zálohu v celkové výši 115 000 Kč, avšak přes dohodu, že zbývající část sjednané ceny uhradí bezprostředně poté, kdy dojde k předání a převzetí díla ze strany investora D. D., resp. v návaznosti na to bezprostředně poté, kdy dojde k úhradě smluvené ceny za realizaci celého díla ze strany investora D. D., této dohodě s poškozeným R. L. nedostál, sjednanou cenu poškozenému R. L. neuhradil, a to ani po předání a úhradě díla ze strany investora D. D., ani po několika osobních jednáních a e-mailových urgencích ze strany poškozeného, a dokonce ani poté, kdy byla mezi stranami U., a R. L. dohodnuta ve prospěch společnosti U., sleva ve výši 109 674 Kč; s ohledem na chování obviněného, který jednak nepravdivě informoval poškozeného R. L. o finanční situaci firmy a jednak – za účelem okamžitého získání finančních prostředků – poskytoval investorovi D. D. slevy z celkové ceny za dílo, a to až do takové výše, že celková cena za dílo, kterou D. D. společnosti U., uhradil, činila pouze 1 066 801 Kč, je přitom zjevné, že úhradu za provedené práce od počátku zamýšlel nerealizovat; obviněný takto poškozenému R. L., nar. XY, způsobil škodu ve výši 811 218,10 Kč,
4) dne 9. 11. 2011 uzavřel v Jablonci nad Nisou smlouvu o dílo se společností MARŠA-CZ, spol. s r. o., IČ: 25266021, se sídlem Lázně Bohdaneč, V Ráji 470, jejímž předmětem byla realizace subdodávky (zhotovení střešního pláště na objektu č. XY v Jablonci nad Nisou, Palackého 4) ke smlouvě o dílo ze dne 21. 9. 2011 uzavřené za celkovou cenu 2 342 559 Kč mezi objednatelem L. H. a U., přičemž poté, kdy poškozená MARŠA-CZ, spol. s r. o., stavební práce podle smlouvy na objektu realizovala a společnosti U., dílo předala, a poté, kdy obviněný převzal faktury poškozenou MARŠA-CZ, spol. s r. o., v souvislosti se zakázkou vystavené, a to fakturu č. 2011-109 znějící na částku 200 398 Kč (vč. DPH) vystavenou dne 6. 12. 2011 a splatnou dne 16. 12. 2011 a fakturu č. 2011-119 znějící na částku 14 711 Kč (vč. DPH) vystavenou dne 28. 12. 2011 a splatnou dne 31. 1. 2012, tyto faktury neuhradil; obviněný takto poškozené MARŠA-CZ, spol. s r. o., způsobil škodu ve výši 215 109 Kč,
5) dne 7. 12. 2011 uzavřel v Jablonci nad Nisou smlouvu o dílo se společností MARŠA-CZ, spol. s r. o., IČ: 25266021, se sídlem Lázně Bohdaneč, V Ráji 470, jejímž předmětem byla realizace subdodávky (zhotovení střešní konstrukce na objektu Liberec-Doubí, XY) ke smlouvě o dílo ze dne 8. 9. 2011 uzavřené za celkovou cenu 1 183 317 Kč mezi P. B., nar. XY, a R. F. jako objednateli na straně jedné a U., jako zhotovitelem na straně druhé, přičemž poté, kdy poškozená MARŠA-CZ, spol. s r. o., stavební práce podle smlouvy na objektu realizovala a společnosti U., dílo předala, a poté, kdy obviněný převzal fakturu poškozenou MARŠA-CZ, spol. s r. o., vystavenou v souvislosti se zakázkou, a to fakturu č. 2011-118 znějící na částku 120 372 Kč (vč. DPH) vystavenou dne 28. 12. 2011 a splatnou dne 31. 1. 2012, tuto fakturu neuhradil, přestože od investora díla P. B. převzal ke dni 12. 9. 2011 na zálohách celkem 800 000 Kč a dne 30. 12. 2011 doplatek ve výši 294 958 Kč; obviněný takto poškozené MARŠA-CZ, spol. s r. o., způsobil škodu ve výši 120 372 Kč,
6) poté, kdy v průběhu měsíce října 2011 odebral od společnosti J. D., IČ: XY, se sídlem XY, stavební materiál v ceně převyšující sumu 50 000 Kč, a to oproti platbě v hotovosti, čímž získal pověst solidního zákazníka, odebral v období od 19. 11. 2011 do 13. 12. 2011 od společnosti J. D., v celkem 9 případech stavební materiál (hranole, prkna, fošny a další) v celkové ceně 163 248 Kč (vč. DPH), přičemž faktury v této souvislosti J. d., postupně vystavené, a to faktury vystavené pod č. 110640, 110647, 110653, 110657, 110663, 110678, 10695, 110702 a 110707 ve dnech 19. 11. 2011, 22. 11. 2011, 23. 11. 2011, 25. 11. 2011, 29. 11. 2011, 05. 12. 2011, 10. 12. 2011, 13. 12. 2011 a 14. 12. 2011 se splatností ve dnech 29. 11. 2011, 02. 12. 2011, 03. 12. 2011, 05. 12. 2011, 09. 12. 2011, 13. 12. 2011, 22. 12. 2011, 22. 12. 2011 a 27. 12. 2011 neuhradil; obviněný takto poškozené J. d., způsobil škodu v celkové výši 163 248 Kč,
7) poté, kdy v průběhu roku 2011 realizoval několik bezproblémových odběrů stavebního materiálu od společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, kdy za odebrané zboží zaplatil, čímž získal pověst solidního zákazníka, odebral v období od 11. 11. 2011 do 30. 12. 2011 stavební materiál v celkové ceně 554 849 Kč (vč. DPH), přičemž faktury v této souvislosti poškozenou S., postupně vystavené, a to faktury vystavené pod č. 1120875, 1120877, 1120897, 1120898, 1120905, 1120957, 1120963, 1120969, 1120972, 1120995 a 1121037 na částky 105 591 Kč, 57 144 Kč, 37 699 Kč, 103 339 Kč, 30 028 Kč, 6 722 Kč, 59 779 Kč, 55 757 Kč, 56 321 Kč, 31 680 Kč a 10 789 Kč ve dnech 11. 11. 2011, 15. 11. 2011, 22. 11. 2011, 22. 11. 2011, 25. 11. 2011, 30. 11. 2011, 30. 11. 2011, 6. 12. 2011, 7. 12. 2011, 22. 12. 2011 a 30. 12. 2011 a se splatností ke dni 25. 11. 2011, 29. 11. 2011, 6. 12. 2011, 6. 12. 2011, 9. 12. 2011, 14. 12. 2011, 14. 12. 2011, 20. 12. 2011, 21. 12. 2011, 5. 1. 2012, resp. 13. 1. 2012 neuhradil; obviněný takto poškozené S., způsobil škodu v celkové výši 554 849 Kč,
8) poté, kdy v období od 24. 10. 2011 do 18. 11. 2011 odebral v celkem 11 případech od dodavatele B. M., IČ: XY, se sídlem XY, beton za celkem 166 778 Kč, kdy jednotlivé odběry hradil v hotovosti ihned po převzetí betonu, a tak získal pověst solidního zákazníka, odebral dne 3. 1. 2012 beton a s tvrzením, že si hotovost zapomněl, požádal o vystavení faktury; v návaznosti na to byla poškozenou společností dne 4. 1. 2012 vystavena faktura znějící na částku 70 864 Kč, splatná ke dni 14. 1. 2012, kterou obviněný přes příslib, že dlužnou částku uhradí do týdne, neuhradil, a to ani v takto slíbeném termínu, ani ve lhůtě splatnosti, ale ani později; obviněný takto poškozené B. M., způsobil škodu ve výši 70 864 Kč,
9) poté, kdy ve dnech 4. 11. 2011 a 16. 11. 2011 realizoval odběry zboží v celkové ceně 86 374 Kč od dodavatele P. F., IČ: XY, se sídlem XY, za které zaplatil a takto získal pověst solidního zákazníka, odebral v období od 11. 1. 2012 do 17. 1. 2012 v celkem třech případech stavební materiál (hranole, prkna, fošny) v celkové ceně 168 081 Kč, přičemž faktury v této souvislosti poškozenou P. F., vystavené, konkrétně faktury vystavené pod č. 2120018, 2120025 a 2120030 na částky 81 068,02 Kč, 13 456 Kč a 73 557 Kč ve dnech 12. 1. 2012, 13. 1. 2012 a 17. 1. 2012 se splatností ke dni 26. 1. 2012, 27. 1. 2012, resp. 31. 1. 2012 neuhradil; obviněný takto poškozené P. F., způsobil škodu v celkové výši 168 081 Kč,
10) v návaznosti na smlouvu o dílo uzavřenou dne 21. 9. 2011 v Jablonci nad Nisou mezi L. H., nar. XY, jako objednatelem, a U., jako zhotovitelem, jejímž předmětem byla rekonstrukce obytného domu č. XY na adrese Jablonec nad Nisou, XY, za cenu 2 342 559 Kč, požádal dne 30. 1. 2012 a v souvislosti s dohodou o změně v projektu (spočívající ve změně materiálu užitého na pokrytí střechy) o dorovnání rozdílu v ceně, v návaznosti na což byla společností U., dne 1. 2. 2012 vystavena faktura č. 110100039 znějící na částku 134 585 Kč, přičemž následující den po úhradě této částky L. H. stavební práce bez vysvětlení zastavil a pokrytí střechy neprovedl; obviněný takto poškozenému L. H. způsobil škodu ve výši 134 585 Kč,
11) dne 22. 10. 2010 uzavřel prostřednictvím zmocněnce M. E., nar. XY, rámcovou kupní smlouvu č. 1/2010 se společností P., IČ: XY, se sídlem XY, jejímž předmětem byla dodávka střešního a stavebního materiálu, načež dne 20. 1. 2012 odebral desky v ceně 19 177 Kč (vč. DPH), přičemž fakturu vystavenou v této souvislosti poškozenou společností P., dne 27. 1. 2012 pod č. 2129014 a znějící na částku 19 177 Kč, splatnou ke dni 26. 2. 2012, převzal a neuhradil; obviněný takto poškozené P., způsobil škodu ve výši 19 177 Kč,
12) dne 13. 4. 2012 uzavřel v Praze smlouvu o dílo s B. K., nar. XY, jejímž předmětem byla dodávka elektroinstalačních prací na stavbě rodinného domu na adrese XY za celkovou cenu 188 994 Kč (bez DPH), přičemž poté, kdy B. K. dne 19. 4. 2012 v souladu s ustanoveními smlouvy vystavil po realizaci a předání první části zakázky fakturu č. 212024 znějící na částku 50 000 Kč a splatnou ke dni 19. 4. 2012, tuto převzal, nicméně neuhradil ani přes opakované výzvy k úhradě; obviněný takto poškozenému B. K. způsobil škodu ve výši 50 000 Kč,
13) dne 17. 10. 2011 uzavřel v Praze s T. W., nar. XY, smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu na klíč za cenu 3 700 000 Kč (vč. DPH) a v termínu od 19. 10. 2011 do 30. 5. 2012, v souvislosti s čímž byla společností U., dne 16. 10. 2011 vystavena zálohová faktura č. 110800018 na částku 1 850 000 Kč, kteroužto částku T. W. postupně platbami ve dnech 16. 10. 2011, 17. 10. 2011, 18. 10. 2011, 19. 10. 2011, 20. 10. 2011 a 21. 10. 2011 uhradil, přičemž současně byla mezi stranami uzavřena dne 18. 10. 2011 v Praze, v kanceláři R. N. na adrese XY, smlouva o advokátní úschově, na jejímž základě T. W. do advokátní úschovy složil částku 1 850 000 Kč představující doplatek ceny díla; vzhledem k neplnění termínů realizace díla byl mezi smluvními strany dne 7. 6. 2012 uzavřen jednak dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo ze dne 17. 10. 2011, kterým byl termín dokončení díla prodloužen do 30. 7. 2012, a dále též (dne 13. 6. 2012) dodatek č. 1 ke smlouvě o advokátní úschově ze dne 18. 10. 2011, kterým byl prodloužen termín výplaty prostředků z advokátní úschovy, když z této byla dne 13. 6. 2012 na žádost složitele T. W. a na základě společného pokynu obviněného jako jednatele U., a T. W. vyplacena oprávněnému U., částka 105 549 Kč; v návaznosti na zjištění, že na společnost U., je podán insolvenční návrh, inicioval v červnu 2012 poškozený T. W. jednání s obviněným O. E., který navrhl již podepsané smlouvy anulovat a se zpětnou datací vytvořit a podepsat smlouvy nové, a to smlouvy téhož obsahu s tím, že zhotovitel, tj. smluvní strana U., bude nahrazena smluvní stranou T.; poškozený T. W. v zájmu dokončení díla s tímto postupem souhlasil, načež byly v měsíci červnu 2012 sepsány antedatované smlouvy, konkrétně jednak smlouva o dílo a jednak smlouva o advokátní úschově, kdy obsahově se jednalo o smlouvy identické se smlouvami (včetně dodatků) uzavřenými původně mezi U., a T. W. s tím, že smluvními stranami byly nově T. W. a T., když za společnost T., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl D. E., nar. XY, takto bratr obviněného O. E., smlouvu podepsal právě obviněný jako osoba za společnost jednat zmocněná; obdobně byl antedatován a přepsán společný pokyn k vyplacení finančních prostředků z advokátní úschovy ze dne 13. 6. 2012, podle kterých byla částka 105 549 Kč uhrazena ve prospěch společnosti T.; dále byly z advokátní úschovy vyplaceny ve prospěch společnosti T., další částky, a to částka 188 808,83 Kč dne 4. 7. 2012 a částka 133 185 Kč dne 12. 7. 2012 jako dílčí plnění ze smlouvy, přičemž po uvedeném obviněný požádal poškozeného T. W. o uvolnění další částky ve výši 600 000 Kč s tím, že tyto finanční prostředky budou užity jako záloha na nákup dalšího materiálu, nicméně poté, kdy poškozený uvedenou sumu dne 16. 7. 2012 a proti podpisu směnky vlastní ze strany obviněného O. E. uvolnil, ukončil obviněný své aktivity na smluvním díle, s poškozeným T. W. přestal komunikovat a částku 600 000 Kč nevrátil ani ke dni splatnosti směnky dne 31. 7. 2012, ale ani později; obviněný takto poškozenému T. W. způsobil škodu ve výši 600 000 Kč,
a takto jednáním pod body 1) až 13) způsobil obviněný O. E. škodu ve výši 3 623 192,90 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 55 To 170/2019, podal obviněný O. E. v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
5. Ve vztahu k výroku o vině vytkl nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, neboli porušení právní povinnosti jakožto pojmového znaku trestného činu (nesprávné právní posouzení skutku), nesprávné hodnocení otázky přímého úmyslu, jakožto pojmového znaku trestného činu podvodu (nesprávné právní posouzení skutku), nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakožto pojmového znaku trestného činu, vyplývající z nesprávného právního posouzení skutku, vydání vadného rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel, spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Dále uvedl, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily její právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.
6 . Obviněný nejprve obecně uvedl, že nebyly naplněny pojmové znaky trestného činu podvodu, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním odvolatele, přímým úmyslem a škodlivým následkem. Podle názoru dovolatele argumenty vyvracející obvinění z podvodu ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku podrobně uvedl v odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu, které odvolací soud naprosto ignoroval. Soudy obou stupňů přesvědčivě nevyargumentovaly, v čem měl spočívat úmysl podvést obchodní partnery. Nelze prokázat, že všechny obchodní partnery klamal tím, že je schopen dostát svým závazkům, ačkoliv byl předlužený. Důkaz o pohledávkách U. – hlavní knihu za rok 2011 a 2012, předloženou obhájcem při hlavním líčení, odmítl soud při hlavním líčení provést, jakož i zamítl návrh obhajoby na znalecké ocenění celkové bilance majetku společnosti v rozhodné době. Dovolatel namítal, že mimo inkriminovaných obchodních případů společnost prováděla i jiné stavby, ze kterých měla zisky.
7. Obviněný dále obsáhle prezentoval skutkové námitky k jednotlivým dílčím skutkům. Ke skutku pod bodem 1) výroku o vině konkrétně uvedl, že si ohledně neuhrazených faktur v celkové výši 196 390,80 Kč není vědom, že by od společnosti FRESCHBETON, s. r. o., společnosti U., materiál převzala, a tvrdil také, že na žádném dodacím listě není jeho podpis. Tyto nesrovnalosti pak podle jeho názoru měly být řešeny v občanskoprávním řízení. Z některých dodacích listů není zřejmé, kdo přebíral dodávky a na kterých stavbách byl beton odebrán, v dodacích listech je pak jako místo odběru betonu uveden Jablonec nad Nisou bez bližšího určení, a to v takovém množství, že to vyvolává pochybnosti. Použité důkazy jsou proto podle obviněného nevěrohodné. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že při žádosti o stavební povolení byl stavebník zastoupen Z. V. za společnost JN-REAL, s. r. o., není tedy pravdou, že stavební povolení měl zajišťovat U. Dodatečné povolení stavby nabylo právní moci 19. 2. 2013, tedy až v době, kdy společnost byla v insolvenci. Dovolatel nebyl oprávněn ve stavbě pokračovat a poškozený měl dostatek času podat občanskoprávní žalobu, pokud byl přesvědčen, že dovolatel bezdůvodně ve stavbě nepokračuje. Pokud se jedná o výši škody, soud vycházel ze znaleckého posudku č. 29/1822/2013 znalce Ing. Miloše Zahradníka, který stanovil stupeň rozpracovanosti. Obviněný měl za to, že z přiložených fotografií je zřejmé, že cena byla značně podhodnocena, přičemž návrh obhajoby na revizní posudek byl soudem zamítnut. Cena za dílo byla smluvně stanovena na 1 110 044 Kč. U., bylo uhrazeno celkem 828 000 Kč. Obviněný si nechal vypracovat na zastavenou stavbu znalecký posudek z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, stavební materiál, stavby obytné, kde byla cena provedených prací vyčíslena na částku 308 701 Kč. Tento znalecký posudek byl vypracován na základě rozpočtu zhotovitele (dovolatele) a ne na základě skutečných cen podle tabulek RS (cenové tabulky pro znalecké posudky). Dovolatel měl v té době na skladě zakoupený materiál za akční ceny s vysokou slevou a také podle toho připravil rozpočet velmi výhodný pro J. V. Skutečná hodnota odvedených prací nebyla jen 308 701 Kč, jak uvádí znalec, který se nedržel RS tabulek a který vůbec nezohlednil více práce, které logicky nebyly v původním rozpočtu. Stavební práce započaly s tím, že došlo k zaměření geodetem, byly provedeny zemní práce, inženýrské sítě, základové pasy se základovou deskou, izolace a vystavena hrubá stavba domu včetně příček. Stavba byla zastavena proto, že stavební úřad hrozil zbouráním hrubé stavby, neboť nebylo vydáno stavební povolení, které měl zajistit v součinnosti s U., J. V. Jelikož J. V. zfalšoval podpis souhlasu jednoho souseda, provedl stavební úřad kontrolu na stavbě a stavbu zastavil s tím, že bude dlouho trvat, než vůbec stavbu povolí. Proto U., musel práce přerušit na neurčito. Svědek neříkal pravdu, když tvrdil u soudu, že nevěděl, že se stavělo bez stavebního povolení. Obviněný tedy nesouhlasil s výší škody, pokud se skutečně o škodu jedná. Dokazování k těmto tvrzením vůbec neproběhlo. Ke skutku pod bodem 3) výroku o vině uvedl, že jedním z důvodů neuhrazení celé ceny prací byla skutečnost, že dílo vykazovalo vady, jejichž popis byl uveden v zápisu o předání a převzetí stavby. Uvedený zápis obsahoval i ujednání, jak budou vady odstraněny, a v souvislosti s tím si investor ponechal zádržné ve výši 50 000 Kč. Obviněnému není zřejmé, z jakého jeho jednání soud vyvodil závěr, že ze snížení dohodnuté ceny za dílo s investorem vyplývá podvodné jednání. Dále namítl, že R. L. byl subdodavatel, avšak materiál z velké části platil U. Pokud R. L. tvrdil, že platil část materiál ze svého, toto soudu nedoložil. Obviněný musel přistoupit k tomu, že na stavbu dodal své zaměstnance, kterým U., platila mzdy, sociální a zdravotní pojištění. Na základě nekvalitně provedených prací pod dohledem R. L. musel přistoupit na různé slevy v celkové částce 400 000 Kč. Dovolatel měl za to, že R. L. nedluží žádné peníze, neboť zakázku v podstatě celou udělal a to včetně materiálu a svými zaměstnanci. Zakázka pro U., byla v konečné fázi prodělečná. Nesouhlasil s tvrzením v rozsudku, že sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značkou škodu. Pro značnou komplikovanost a rozdílná tvrzení stran je zřejmé, že označit uvedené jednání za podvod je nepodložené, svým charakterem patří k projednání u občanskoprávního soudu. Ke skutkům pod body 4) a 5) výroku o vině rekapituloval, že subdodávky společnosti MARŠA-CZ, s. r. o., byly celkem za částku 335 481 Kč, avšak tato společnost ze stavby zcizila dřevo v hodnotě celkem 331 329 Kč. Je-li mu kladeno za vinu, že neuhradil vystavené faktury, zdůraznil, že subdodavatel neprovedl obě předmětné zakázky řádně a v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že nebylo určeno najisto, jak byla zakázka dokončena, je vyčíslení výše škody a trestní stíhání pro podvod dovolatele nedůvodné. K bodu 4) dále zdůraznil, že společnost MARŠA-CZ, s. r. o., fakturovala práce v plné výši, ačkoliv práce nedodělala a tyto závady neodstranila. Práce musela předělat a dokončit jiná společnost, která za kvalitní práci zaplaceno dostala, tudíž vznikla škoda společnosti U. Podle názoru dovolatele škodu společnosti MARŠA-CZ, s. r. o., nezpůsobil, neboť tato společnost se obohatila formou odcizení dřeva. Přitom ji ani nárok na vyfakturování požadovaných částek nevznikl z důvodu nekvalitních a nedodělaných prací. Ve vztahu ke skutku pod bodem 6) výroku o vině vyložil, že zboží bylo nakupováno v krátkých intervalech po sobě, a to z důvodu rozdělaných zakázek, na které materiál potřeboval. Toto dřevo bylo odvezeno na zakázku Kosice rodinný dům a odcizeno společností MARŠA-CZ, s. r. o., která tam měla provádět montáž střechy. I svědek Z. B., jednatel společnosti J. D., vypověděl, že neuhrazení faktur v termínu je běžná praxe ve stavebnictví. Ve výpovědi uvedl, že měl také stavební firmu a činnost ukončil z důvodu nehrazení pohledávek ze strany odběratelů. Podle názoru obviněného proto situaci ve stavebnictví dobře zná a ví, že za zakázku firma obdrží peníze až po předání díla, kdy odběratel úhrady oddaluje, někdy si vyřizuje i úvěr. Faktury by byly řádně uhrazeny, ale až po zaplacení očekávaných pohledávek. Poté ale došlo k insolvenci společnosti U., a obviněný již nemohl o ničem rozhodovat. Dovolatel odmítal, že šlo o úmysl někoho poškodit, soud se však vznesenou námitkou nezabýval. Ve vztahu ke skutku pod bodem 7) výroku o vině na svou obranu uvedl, že dodací listy nepodepisoval a pokud je na nich podepsán jeho syn M. E., učinil tak pod nátlakem majitelů společnosti S. Nesouhlasil i s tvrzením, že jednal v úmyslu získat pověst solidního zákazníka, pak odebrat zboží a neuhradit faktury. Problém vznikl proto, že nebyly hrazeny pohledávky společnosti U. Svědek V. Č., jednatel společnosti S., vypověděl, že měl informace o tom, že obviněný jednal o nějakém úvěru, ale neuspěl, rovněž potvrdil snahu obviněného o vyrovnání závazků vůči společnosti S. K tvrzení svědka, že navštívil sídlo společnosti v Praze v zahrádkářské kolonii, kde byly pouze reklamy a venku schránka a nikdo zde nebyl přítomen, obviněný uvedl, že se v žádném případě nejednalo o nějakou zahrádkářskou kolonii, jednalo se o objekt, kde měly funkční sídlo i další společnosti. Zde umístěná kancelář U., byla řádně vybavena nábytkem, výpočetní technikou, byly zde veškeré účetní doklady, což lze ověřit u Finančního úřadu pro Prahu 5, který zde konal místní šetření. Obviněný rovněž zdůraznil, že v době dluhu u S., měl několik zakázek rozdělaných a čekal na jejich průběžné úhrady. K dalším úhradám již nedošlo, neboť byl podán návrh insolvence na společnost U., třemi bývalými zaměstnanci. Ke skutku pod bodem 8) výroku o vině obviněný tvrdil, že uhradil veškeré faktury v hotovosti a že soud učinil nesprávné závěry, opíraje se o nevěrohodnou výpověď svědkyně M. Z., jednatelky společnosti B. M. Ve vztahu ke skutku pod bodem 9) výroku o vině namítl, že materiál nemohl použít, neboť dodaný materiál odvezla společnost MARŠA-CZ, s. r. o., která měla informovat společnost P. F., kam dřevo odvezla a kdy dřevo vrátí nebo zaplatí. Dřevo si vzali bez souhlasu obviněného, neboť společnosti MARŠA-CZ, s. r. o., odmítl uhradit nekvalitně odvedenou práci. Obviněný uvědomil jednatele P. F., i společnost MARŠA-CZ, s. r. o., aby se finančně vypořádali. Společnost obviněného dřevo neměla možnost použít. Bral to tak, že dřevo uhradí ten, kdo ho měl k dispozici pro stavební činnost, tedy společnost MARŠA-CZ, s. r. o. Podle přesvědčení obviněného nepoškodil firmu P. F., tím spíše úmyslně. Písemné doporučené uvědomění o tom, že dřevo bylo odcizeno, by měly tyto společnosti mít k dispozici. Stran skutku pod bodem 10) výroku o vině obviněný předložil vlastní verzi události a vytkl nezákonný postup v přípravném řízení a nesprávné hodnocení důkazů. Ke skutku pod bodem 11) výroku o vině uvedl, že se jedná pouze o jednu neuhrazenou pohledávku, přičemž v době její splatnosti již peníze na účtu společnosti U., nebyly a společnost se dostala do insolvence, přičemž poté nebylo možno přednostně uhradit dluh přesto, že šlo o malou částku. Nešlo tedy o úmyslný trestný čin podvodu. Dále ke skutkům pod body 1), 6) až 9) a 11) znovu opakoval, že při zohlednění, zda naplnil znaky trestného činu podvodu, je nutno brát v úvahu, že se jedná o soukromoprávní vztahy mezi dodavatelem a odběratelem, přičemž u těchto vztahů je třeba trvat na tom, že na ochranu svých majetkových zájmů měli dbát především účastníci sami s nezbytnou mírou opatrnosti a je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Ohledně skutku pod bodem 12) výroku o vině uvedl, že B. K. obdržel od U., zálohy podle smlouvy, kterou sám sepsal. Ve smlouvě si dal podmínku, že dílo nezačne, pokud neobdrží zálohy. Dílo nedokončil a řádně nepředal. Práce musela dokončit jiná společnost a tato společnost dostala za dokončení prací řádně zaplaceno. K tvrzení svědka, že dostal falešný příkaz k úhradě, obviněný vysvětloval, že byl patrně v bance vyčerpán limit z důvodu, že někdo jiný nezaplatil peníze, které měly být již společnosti na účet připsány. Ze strany obviněného proto nedošlo k úmyslnému poškození svědka, jak je uvedeno v rozsudku. Obviněný se vyjádřil i ke skutku pod bodem 13) výroku o vině, k němuž uvedl, že částku 600 000 Kč obdržela společnost T., a byla vyplacena z advokátní úschovy, a to z důvodu řádně dokončených prací na rozpracované zakázce, neboť společnost U., z důvodu insolvence již nemohla zakázku celou dokončit. K žádnému přelévání peněz tedy nedošlo. Pokud svědek T. W. tvrdí, že smlouvy byly antedatovány, tak se musel domluvit s advokátem. Obviněný jako laik tomu nerozumí, vycházel z dobré víry, že nedošlo k porušení zákona, když toto dojednával právník. Uzavřel, že z jeho strany proto nemohlo ani zde dojít k úmyslnému trestnému činu.
8 . Obviněný analyzoval skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, připomněl, že závěr o existenci úmyslu musí být založen na řádném dokazování, a rovněž z citovaného nálezu vyvodil, že případní poškození měli právo, ale i povinnost pečovat o svůj majetek tak, že své nevyřešené pohledávky uplatní občanskoprávní žalobou. To se ani v jednom z posuzovaných skutků nestalo. Podle obviněného je obecně známo, že ve sporech, zvláště ve stavebnictví, nalézací soud musí zkoumat množství důkazů, a to především smlouvy o dílo i smlouvy kupní, stavební dokumentace a stavební deníky, znalecké posudky o kvalitě díla, objednávky, dodací listy, atesty, tvrzení stran, výslechy svědků apod. Jen stěží lze předpokládat, že policejní orgán v přípravném řízení prováděl s dostatečnou erudicí potřebné úkony, které provádí soud v hlavním líčení tak, aby objektivizoval skutkový děj. Oprávněnost výše škody, a zda škoda vůbec vznikla, soud posuzoval pouze z tvrzení poškozených, aniž provedl jejich kritické hodnocení. To mělo podle obviněného za následek, že uplatňované nároky nezaložily věrohodný základ pro stanovení výše škody a pro určení, zda byla překročena hranice značné škody ve smyslu §138 tr. zákoníku. K zavinění předeslal, že to je nutné posuzovat ve vztahu k době, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit. Soud v daném případě nevzal v potaz skutečnost, že smlouvy o dílo, eventuálně objednávky dodávky materiálů uzavíral obviněný v době, kdy mu nebylo známo, že nastane stav insolvence společnosti, jejímž byl jednatelem, a nebude tedy oprávněn své závazky plnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015). Zdůraznil, že trestní odpovědnosti nebrání sama o sobě skutečnost, že poškozený si byl schopen prověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale neučinil tak v důsledku ovlivnění ze strany pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací. Na druhou stranu platí, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 (nesprávně uvedeno 9. 4. 2014), sp. zn. 11 Tdo 1121/2012]. Připomněl, že v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe je třeba se zabývat otázkou, zda neměla být věc řešena mimo rovinu trestního práva, v daném případě zejména občanskoprávními žalobami. Obviněný se v obecné rovině vyjadřoval taktéž k příčinné souvislosti mezi následkem a protiprávním jednáním a v této souvislosti citoval závěry uvedené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016.
9 . Obviněný měl závěrem za to, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s pravidly uvedenými v §2 odst. 5 tr. ř. a nevypořádal se s námitkami v jednotlivých posuzovaných skutcích z hlediska specifických okolností v oboru stavebnictví tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Porušením těchto procesních pravidel došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž zdůraznil, že v řízení navrhoval a předložil důkazy, které nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením vypořádal v rozsudku.
10 . Dovolatel navrhl, aby „dovolací soud v souladu s ustanovením §243e odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu zrušil jak tímto dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 55 To 170/2019, ze dne 5. 11. 2019, tak i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 4 C 49/2014 (zjevně myšleno 4 T 49/2014), ze dne 26. 10. 2018, anebo tato rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Rovněž navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně podotkl, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě jen doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou soudy reagovaly a vypořádaly se s ní, a dále že významná část námitek stojí zcela mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů, jelikož dovolání je z valné části postaveno na výhradách proti rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů potažmo proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Podle názoru státního zástupce realizoval nalézací soud dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy také odpovídajícím způsobem vyhodnotil a dospěl k závěrům, které z nich vyplývají. Zcela správně při zohlednění výpovědí svědků a listinných důkazů neuvěřil účelové výpovědi obviněného, která byla vedena snahou zbavit ho trestní odpovědnosti v návaznosti na tvrzení, že skutkový děj proběhl jinak, než je zmiňováno soudy. Státní zástupce uznal, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nejsou zahrnuty úvahy tohoto soudu, ze kterých by bylo patrno, jak konkrétně se vypořádal s návrhy dovolatele na doplnění dokazování. Z materiálů dostupných státnímu zástupci však dovodil, že soud tyto důkazní návrhy neopomněl a v rámci hlavního líčení se jimi zabýval, přičemž důvodem jejich zamítnutí byla faktická nadbytečnost. Dospěl-li totiž k závěru, že skutkový stav byl řádně zjištěn na podkladě důkazů již provedených, neměl i podle názoru státního zástupce žádný rozumný důvod tuto vyřešenou otázku znovu dokazovat. Připomněl, že nadbytečnost důkazu je přitom uznávaným argumentem pro zamítnutí důkazního návrhu, přičemž neprovedení nadbytečného důkazu vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá. Uvedl, že u veřejného zasedání odvolacího soudu pak již obviněný žádné návrhy na doplnění dokazování nepřednesl.
12. Podle státního zástupce by pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. snad bylo možno podřadit výhrady, v jejichž rámci obviněný zpochybnil prokázání podvodného úmyslu, výtku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a případně tvrzení, že v některých případech on sám zboží neodebral či převzít nemohl, a nedopustil se tedy jednání, které směřovalo ke vzniku škodlivého následku. K těmto námitkám se však již dostatečně vyjádřil odvolací soud v odstavcích 46., 47. a 39. odůvodnění svého rozsudku. Tam soustředěnou argumentaci považoval státní zástupce za správnou a výstižnou.
13. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
16 . Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, na niž odkazuje dovolatel, evidentně nevztahuje. Odvolací soud totiž z podnětu podaných odvolání meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Nadto odvolání obviněného nezamítl (a ani neodmítl), naopak z jeho podnětu rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 14) a zastavení trestního stíhání pro zde popsaný skutek a nově rozhodl také o trestu obviněného a o nárocích zde uvedených poškozených. Za takových okolností není odkaz na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. správný, poněvadž předpoklady pro jeho uplatnění nebyly splněny; formálně přiléhavým je však odkaz na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20 . Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K námitce obviněného, že v řízení navrhoval a předložil důkazy, které nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením vypořádal v rozsudku, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Obviněný v dovolání (bod 10.) vytkl, že „v řízení navrhoval a předložil důkazy, které nebyly provedeny, aniž by se soud s jejich neprovedením vypořádal v rozsudku“. Konkrétně nespecifikoval, které jeho návrhy na dokazování byly bez odůvodnění zamítnuty, toliko v úvodu dovolání zmínil nesouhlas s tím, že soud v hlavním líčení odmítl provést důkaz hlavními knihami za rok 2011 a 2012 a zamítl návrh na znalecké ocenění celkové bilance majetku společnosti v rozhodné době. Třebaže není na Nejvyšším soudu, aby vyhledával a domýšlel, co měl obviněný v tomto kontextu na mysli, k důkazním návrhům obviněného Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil následující poznatky. Obviněný v hlavním líčení konaném dne 21. 7. 2017 navrhl slyšení svědků M. Š., P. B., M. B., Z. B. a znalce Ing. Miloše Zahradníka (viz protokol na č. l. 1844 až 1847), přičemž svědci P. B., M. B. a M. Z. byli vyslechnuti v hlavním líčení konaném dne 26. 9. 2017 (viz protokol na č. l. 1867 až 1870) a svědci M. Š. a Z. B. byli vyslechnuti v hlavním líčení dne 28. 11. 2017, v němž obviněný dále navrhl výslech svědka M. K. (viz protokol na č. l. 1997 až 1999), který byl vyslechnut v hlavním líčení dne 25. 4. 2018 (viz protokol na č. l. 2097 až 2098). Další návrhy na dokazování činil obviněný prostřednictvím svého obhájce, který nalézacímu soudu zaslal v projednávané věci písemný návrh na doplnění dokazování (č. l. 2105), v němž konkrétně navrhoval vyžádání posudku znalce v oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví, neboť měl za to, že společnost byla v období před vyhlášením insolvence v dobrém ekonomickém stavu, proto by měl být znalcem vyhodnocen poměr závazků a pohledávek a stav majetku společnosti U., ke dni vyhlášení insolvence, dále navrhoval výslech advokáta D. B., který se v kanceláři advokáta M. K. zabýval agendou společnosti U., a měl by se před soudem vyjádřit k tomu, zda poškození uplatnili u obecných soudů žaloby na zaplacení svých údajných pohledávek, přičemž k možnosti zbavení mlčenlivosti advokáta D. B. navrhl předvolání současné majitelky společnosti U., M. W., aby tak učinila do protokolu. Závěrem navrhl vypracování revizního posudku ke znaleckému posudku č. 29/1822/2013 vypracovaného Ing. Milošem Zahradníkem, když v posudku uvedená hodnota provedených prací byla znalcem stanovena na částku, která podle obviněného hrubě neodpovídá stavu rozpracovanosti. Rovněž navrhoval, aby soud od státního zástupce vyžádal důkazy o tom, jak se obviněný osobně projednávanými skutky obohatil, a důkaz o tom, že byl fakturovaný materiál u skutků pod body 1), 7) až 9) výroku o vině řádně převzat stranou obviněného, žádné konkrétní návrhy, kterými by se nalézací soud mohl zabývat, však již neučinil. Zároveň k tomuto návrhu připojil, a tak i soudu předložil hlavní knihy společnosti U., za rok 2011 a rok 2012 (pozn.: tyto hlavní knihy byly opatřeny již v přípravném řízení a tvořily součást spisového materiálu – viz č. l. 1128 až 1151). Listiny byly posléze předsedkyní senátu nalézacího soudu čteny v hlavním líčení dne 12. 6. 2018, jak vyplývá z protokolu na č. l. 2132, jakož i ze zvukového záznamu (č. l. 2132 a verte). V tomto hlavním líčení nebylo o navržených důkazech rozhodováno, činěno tak bylo v následujícím hlavním líčení konaném dne 10. 10. 2018, jak vyplývá z protokolu na č. l. 2153 až 2154, včetně zvukového záznamu (č. l. 2155 a verte). V tomto hlavním líčení bylo také vyhlášeno usnesení, jímž byl návrh obhajoby na doplnění znaleckého posudku z oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví zamítnut, aniž by bylo blíže specifikováno z jakého důvodu. Odůvodnění zamítnutí tohoto důkazního návrhu explicitně neobsahuje ani odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. V uvedeném hlavním líčení bylo dále vyhlášeno usnesení, podle něhož se výslech svědka advokáta D. B. provádět nebude, přičemž předsedkyně senátu k tomu uvedla: „…zároveň byl podán návrh na výslech advokáta D. B., kdy se jednalo o koncipienta advokáta K., který byl u hlavního líčení slyšen, s tím, že nebyl zbaven mlčenlivosti a vzhledem k tomu že v současné době je společnost v insolvenci, v tomto případě tedy pokud byly zaslány obhajobou zbavení mlčenlivosti advokáta ze strany obžalovaného a majitelky, tak jak je uvedeno v tomto návrhu, společnosti M. W., tak v tomto případě prohlášeno usnesení, výslech svědka advokáta D. B. prováděn nebude.“ K neprovedení důkazu výslechem uvedeného svědka se již dále nalézací soud v odůvodnění rozsudku nevyjadřoval. K dotazu předsedkyně senátu strany sdělily, že další návrhy na doplnění dokazování nejsou a dokazování bylo prohlášeno za skončené. Další návrhy na dokazování nebyly učiněny ani ve veřejném zasedání o odvolání dne 5. 11. 2019 (viz protokol na č. l. 2237 až 2238).
23. Byť se z formálního hlediska soud prvního stupně dopustil pochybení, když nerozhodl o navrženém vypracování revizního znaleckého posudku a výslovně neuvedl důvody, na jejichž základě rozhodl o neprovedení dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví a výslechem svědka D. B., z materiálního hlediska je nutno dovodit, že k případu opomenutých důkazů a k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, pro něž by bylo nutno rušit rozsudky soudů nižších stupňů a vracet věc k novému projednání s tím, aby bylo o navržených důkazech řádně rozhodnuto, nedošlo, neboť ze spisového materiálu lze dovodit odůvodněnost odmítnutí provedení takových návrhů v souladu s kritérii stanovenými judikaturou Ústavního soudu. Zjevně z něj vyplývá nadbytečnost navržených důkazů, jakož i skutečnost, že soudy nižších stupňů se předmětnými návrhy skutečně zabývaly a jejich provedení neshledaly opodstatněným. Konkrétně odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na str. 18 pod bodem 41. vyjadřoval ke znaleckému posudku z oboru ekonomika, stavebnictví, odvětví ceny a odhady nemovitostí, stavební materiál, stavby obytné, znalcem Ing. Milošem Zahradníkem, a uvedl, že v něm neshledává nedostatky, které by odůvodňovaly nutnost vyhotovení revizního znaleckého posudku, proto návrh na doplnění dokazování opodstatněný není. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku tak opomenut nezůstal, když je zjevné, že soudy nižších stupňů jej s ohledem na skutková zjištění, vyplývající z vypracovaného znaleckého posudku, shledaly nadbytečným. Pokud jde o doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru účetnictví se zaměřením na stavebnictví za účelem posouzení poměru závazků a pohledávek a stavu majetku společnosti U., ke dni vyhlášení insolvence, je třeba uvést, že hodnocení předložených hlavních knih za rok 2011 a 2012 znaleckým zkoumáním by bylo nadbytečné, poněvadž nalézací soud měl dostatečné podklady pro zhodnocení ekonomické situace společnosti U., v předmětné době. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento vycházel zejména z šetření k účtu společnosti U., vedeného u ČSOB, a. s., kdy byl zajištěn výpis za období od 4. 1. 2011 do 28. 6. 2012, z nějž vyplynulo, že na daném účtu docházelo k pohybům v maximálních řádech desítek tisíc korun, které neodpovídaly nasmlouvanému objemu zakázek prováděných předmětnou společností, dále z katastru nemovitostí na danou společnost, v němž nejsou zapsaná žádná vlastnická ani jiná práva, a z registru vozidel bylo zjištěno, že na společnost je evidováno jediné vozidlo tov. zn. Ford Transit (str. 18, bod 27. rozsudku). Důkaz provedením výslechu advokáta D. B. rovněž nelze než seznat irelevantním. V projednávané věci není z hlediska prokázání podvodného jednání obviněného podstatné, zda poškození své pohledávky vůči společnosti U., uplatňovali v rámci občanskoprávních žalob, když v rámci uváděných občanskoprávních žalob by poškození mohli řešit již pouze vyrovnání a fakticky náhradu škody způsobenou prokázaným podvodným jednáním obviněného. Nelze ani opomenout, že ve vztahu ke společnosti U., bylo zahájeno insolvenční řízení, do nějž se poškození přihlásili, a neměli tak důvod dále řešit své pohledávky za společností U., prostřednictvím soukromoprávních žalob.
24. Dále je třeba poznamenat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 29. až 32., str. 18 až 20 rozsudku soudu prvního stupně, body 39. až 45., str. 16 až 19 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, zejména se správně a zcela dostatečně vypořádaly s námitkami, které obviněný zopakoval i v dovolání, proto na ně lze v podrobnostech odkázat. Nalézací soud, s jehož skutkovými závěry stran skutků popsaných pod body 1) až 13) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se odvolací soud plně ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
25. Obviněný svou obhajobu postavil především na zpochybňování věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků, avšak soudy nižších stupňů se s jím předestřeným hodnocením výpovědí neztotožnily a na základě provedených důkazů, tedy ve světle všech výpovědí svědků a četných listinných důkazů tyto výpovědi správně a přesvědčivě vyhodnotily jako věrohodné. Jako zcela nelogický se jeví závěr obviněného, že by všichni svědci, kteří s obviněným jednali nezávisle na sobě, a to při vlastních obchodních vztazích s obviněným, a kteří vypověděli o stejném způsobu jednání obviněného, o utvrzování o budoucí úhradě faktur a o následné nemožnosti či ztížené možnosti dosažení obviněného a komunikace s ním, byli nevěrohodní. S jednotlivými námitkami obviněného se pak soudy, především soud odvolací, důkladně vypořádaly, proto na ně lze v podrobnostech odkázat. V tomto směru je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Pouze pro úplnost lze uvést, že s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil ve vztahu k dílčímu skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se odvolací soud zcela správně vypořádal pod bodem 39. odůvodnění svého rozsudku, přičemž dovolací soud již k těmto závěrům nemá co více dodat. Stejný závěr musí Nejvyšší soud učinit, pokud jde o námitky dovolatele ve vztahu k dílčímu skutku pod bodem 2) výroku o vině, k nimž se odvolací soud vyjadřoval pod bodem 41. odůvodnění svého rozsudku. Třebaže má dovolací soud za to, že tento dílčí útok mohl být z hlediska existence podvodného úmyslu obviněného nejpozději k okamžiku vyplacení zálohy ke dni 9. 9. 2011 odůvodněn přesvědčivěji (a to i s ohledem na zvolenou koncepci stanovení výše škody ve prospěch obviněného), nemá k výslednému hodnocení soudů zásadních připomínek. S ohledem na relativně obsáhlé úvahy soudů, věnující se především výpovědi svědka J. V. a důkazům významným pro stanovení výše škody, lze k jejich dosavadním závěrům především odkázat na obsah smlouvy o dílo č. 2011/23356, vyznívající ve shodě s výpovědí svědka J. V. (č. l. 542 až 547). Z obsahu smlouvy vyplývá, že v části III. (Doba plnění) se zhotovitel zavázal, že realizace díla bude zahájena nejpozději do týdne od termínu vydání stavebního povolení. Termín celého díla se stanoví na tři měsíce od zahájení (bod 3.1.). V bodě 3.2. se zavázal, že dílo bude dokončeno a předáno v případě, že nevznikne nějaká překážka úřadem nebo povětrnostními vlivy objednateli do 20. 12. 2011. Pod bodem 3.4. se zhotovitel ve spolupráci s objednatelem dále zavazují, že v termínu uvedeném v odst. 3.1. tohoto článku zajistí veškerá rozhodnutí a povolení příslušných orgánů, která jsou nezbytná k řádnému plnění této smlouvy. Obviněný však ke dni zahájení prací, ale ani později neučinil žádný úkon směřující k zajištění potřebných rozhodnutí a povolení příslušných orgánů, přičemž mu muselo být jako osobě disponující potřebnými znalostmi v oboru stavebnictví známo, že stavbu nemůže dokončit. Nelze tak důvodně pochybovat nejméně o jeho srozumění s tím, že smluvené dílo nebude podle sjednaných podmínek zhotoveno a že jeho skutečným záměrem bylo vylákání peněžních prostředků na poškozeném. Pod bodem 42. odůvodnění rozsudku se odvolací soud věnoval námitkám, které obviněný opakovaně uplatnil v dovolání proti skutku pod bodem 3) výroku o vině. Pod bodem 40. odůvodnění rozsudku se odvolací soud zabýval námitkami obviněného shodným s těmi, které stran skutků pod body 4) a 5) výroku o vině obviněný uplatnil v dovolání, a správně odůvodnil, proč jsou předmětné námitky obviněného bezpředmětné a vyvrácené. Pokud jde o námitku dovolatele vztahující se ke skutku pod bodem 6) výroku o vině, založené na tvrzení obviněného, že je ve stavebnictví běžné, že odběratel oddaluje úhrady a že faktury by byly řádně zaplaceny po zaplacení očekávaných pohledávek, z čehož obviněný vyvozoval, že nebyl prokázán úmysl někoho poškodit, je třeba uvést, že takové tvrzení obviněného je nepřesvědčivé a je v rozporu s výsledky provedeného dokazování. Skutečnost, že obviněný byl veden podvodným úmyslem a byl srozuměn s tím, že k uhrazení faktur z jeho strany nedojde, vyplývá z výpovědi svědka Z. B., který uvedl, že obviněný nejdříve dvě faktury uhradil, následně však již přestal hradit, proto svědek dodávky zastavil, navíc manželka svědka komunikovala se společností U., a byla ujištěna, že faktury uhrazeny budou, přesto uhrazeny nebyly a následně byl již problém se s obviněným jakkoliv spojit. Nelze akceptovat ani obhajobu obviněného, že měl v plánu uhradit faktury po zaplacení očekávaných pohledávek. Obviněnému je v projednávané věci kladeno za vinu spáchání 13 dílčích podvodných útoků, přičemž u každého z nich se brání tím, že nezavinil nezaplacení faktur, naopak vždy svádí vinu na samotné poškozené, případně na jiné osoby, které mu nezaplatily pohledávky, a proto nemohl sám platit. Taková obhajoba je zjevně naprosto účelová a nepodložená. Podle zjištění soudu prvního stupně na účtu společnosti U., docházelo k pohybům v maximálních řádech desítek tisíc korun, přičemž společnost kromě vozidla nedisponovala žádným jiným cenným majetkem. Nic nenasvědčovalo tomu, že obviněný bude mít včas k dispozici finance na zaplacení předmětných faktur, čehož si musel být s ohledem na své závazky a na svůj způsob jednání s ostatními společnostmi a poškozenými vědom. Podvodnému úmyslu nasvědčuje i skutečnost, že se následně vyhýbal kontaktu se svědkem Z. B. Obviněný se rovněž ohrazuje tím, že došlo k insolvenci společnosti U., a proto nemohl o hrazení dluhů rozhodovat, avšak zcela pomíjí skutečnost, že tato společnost se do insolvence dostala na základě jeho způsobu jednání a vedení této společnosti, přičemž zahájení insolvenčního řízení musel sám očekávat. Ve vztahu k dílčímu skutku pod bodem 7) výroku o vině se odvolací soud pod bodem 39. odůvodnění svého rozsudku vypořádal rovněž s námitkou, že obviněný nepodepisoval doklady o převzetí, proto postačuje na toto odůvodnění odkázat. Pokud jde o další námitku, kterou obviněný ve svém dovolání k tomuto skutku uplatnil, a to že svědek V. Č. potvrdil snahu obviněného uhradit své závazky a že se mu je uhradit nepodařilo pouze z důvodu, že společnosti U., nebyly uhrazeny dílčí platby na rozpracovaných zakázkách, případně že k dalším úhradám nedošlo z důvodu insolvenčního návrhu podaného na společnost U., propuštěnými zaměstnanci, pak je třeba opětovně uvést, že se jedná o obhajobu, kterou obviněný uplatnil prakticky ve vztahu ke každému skutku, tedy že splnění jeho závazků bylo zmařeno tím, že společnosti nebyly hrazeny pohledávky a že bylo zahájeno insolvenční řízení. Je třeba proto znovu připomenout, že z provedeného prokazování vyplynulo, že finanční situace společnosti U., byla v takovém stavu, že obviněný nemohl očekávat, že bude schopen svému závazku dostát, naopak mohl očekávat, že s ohledem na nehrazení svých závazků vůči více osobám, bude následovat insolvenční řízení. Obviněný opomněl, že svědek V. Č. rovněž uvedl, že obviněný s ním přestal komunikovat a byl téměř nedosažitelný, což rozhodně nesvědčí o jeho snaze svým závazkům dostát, případně řešit nastalou situaci jinou cestou. Svědek potvrdil, že obviněný si u něj získal předchozím jednáním důvěru, avšak následně přestal plnit své závazky, vyhýbal se kontaktu a měnil telefonní čísla. Právě tyto skutečnosti podporují závěry, které učinily soudy nižších stupňů a vyvracejí obhajobu obviněného. Rovněž k námitkám, které obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl ohledně dílčího skutku pod bodem 8) výroku o vině, se odvolací soud řádně věnoval pod bodem 39. odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud zdůraznil faktor plynoucího času a jeho vliv na nezapamatování si všech detailů obchodních případů, což však nemá vliv na věrohodnost výpovědi svědků. Opomenout pak nelze, že obviněný vytrhl tvrzení svědkyně M. Z. z kontextu a zcela ignoroval zbytek její výpovědi i argumentaci soudů nižších stupňů. Svědkyně sice neměla po takové době již přesné informace o tom, komu se předávala faktura a kde, ale jak sama zdůraznila, obviněný byl schopen předložit potvrzení o úhradě zálohy, avšak potvrzením o úhradě další faktury, které by mu jistě bylo vystaveno, ostatně nevystavení takového potvrzení nikdy ani při komunikaci se svědkyní nenamítal, nedisponoval. Není proto podstatné, kdy a kde se předávala faktura, ani to, že betonárka bez řádné úhrady beton předala, ale skutečnost, že společnost U., za dodaný beton fakturu neuhradila. Na nevěrohodnost svědkyně usuzoval samotný obviněný, zatímco soudy nižších stupňů, jakož i Nejvyšší soud, důvody pro hodnocení její výpovědi jako nevěrohodné neshledaly. Pokud jde o námitky dovolatele týkající se dílčího skutku pod bodem 9) výroku o vině, i s těmito se odvolací soud řádně vypořádal, a to pod bodem 43. odůvodnění svého rozsudku. K dílčímu skutku pod bodem 10) výroku o vině obviněný namítl, že nebylo prokázáno, zda poškozenému škoda vznikla a v jaké výši, když sám poškozený L. H. vypověděl, že má pocit, že částka, o kterou měl být obviněný obohacen, byla prostavěna a nemá pocit, že by mu obviněný či společnost U., něco dlužila či způsobila nějakou škodu, naopak připustil, že on dluží společnosti U. Předně je nutno zdůraznit, že poškozený nic takového, že by dlužil společnosti U., neuvedl a není zjevné, z čeho obviněný takové tvrzení vyvodil. Jak správně uvedl odvolací soud pod bodem 40. odůvodnění svého rozsudku, pouze ze skutečnosti, že poškozený nepožaduje náhradu škody po obviněném, neodůvodňuje závěr, že se obviněný trestného jednání nedopustil. K tomu je vhodné doplnit, že z provedeného dokazování, a to jak z výpovědi poškozeného L. H., tak i ze smlouvy o dílo (č. l. 463 až 468), rozpočtu (č. l. 469 až 472), doložené faktury na částku 134 585 Kč za rozdíl v materiálu střešní krytiny (č. l. 479) a výpisu z účtu (č. l. 480) vyplývá, že poškozený uhradil zálohu ve výši 250 000 Kč, následně hradil vždy za tu část díla, která byla zhotovena, dále se při počátku rekonstrukce střechy s obviněným domluvil na změně materiálu střešní krytiny, přičemž po domluvě s obviněným poškozený společnosti U., uhradil částku v uvedené výši 134 585 Kč, která tedy měla být využita na střešní krytinu, avšak k využití poškozeným poskytnutých finančních prostředků na tento účel ze strany obviněného nedošlo. Společnost začala s pracemi na střeše, podle poškozeného učinila přibližně 10 % práce na střeše, avšak následně po zaplacení rozdílu mezi materiály na střešní krytinu prací naprosto zanechala, což znamená, že se vůbec nedostala k poskytnutí a položení střešní krytiny. Není proto podstatné, že se poškozený necítí poškozen, jelikož má pocit, že jiné práce měly hodnotu v uvedené výši, neboť ty se netýkají částky 134 585 Kč poskytnuté poškozeným na střešní krytinu, podstatné je, že obviněný od poškozeného vylákal tuto částku s tím, že bude použita pro nákup střešní krytiny, avšak tomuto svému závazku nedostál a s ohledem na způsob jeho jednání, kdy nechal sundat lešení a zanechal práce na střeše a následně se stal nekontaktním, je evidentní, že mu již od počátku nezamýšlel dostát. Odvolací soud pod bodem 44. odůvodnění rozsudku zcela dostatečně reagoval na námitky obviněného, které zopakoval v dovolání ve vztahu k dílčím skutkům pod body 11) a 12) výroku o vině, proto lze na argumentaci odvolacího soudu odkázat. Souhlasit nelze ani s výtkami obviněného stran dílčího skutku pod bodem 13) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se již správně vypořádal odvolací soud pod bodem 45. odůvodnění rozsudku. Obviněnému nelze přisvědčit ani v ničím nepodloženém tvrzení, že pouze v občanskoprávním řízení by bylo možno zjistit skutečnou výši škody a oprávněnost nároků poškozených. Orgány činné v trestním řízení provedly dostatečně podrobné dokazování ke zjištění výše škody způsobené jednotlivým poškozeným a žádné důvodné pochybnosti o výši způsobené škody ve věci nevyvstaly.
27. Obviněný dále namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve formě úmyslného zavinění. Měl za to, že závěr o existenci úmyslu nebyl založen na řádném dokazování, nýbrž na nepodložených domněnkách. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, poukázal na skutečnost, že zavinění je nutné posuzovat ve vztahu k době, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit.
28. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda (v daném případě značná) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
29. Úmyslné zavinění vyžadované u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
30. Výhrada obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť mu v době, kdy jako jednatel a společník uzavíral smlouvy o dílo či objednávky na dodávky materiálů nebylo známo, že nastane stav insolvence společnosti, za niž jednal, a nebude tedy oprávněn své závazky plnit, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy.
31. Dovolací soud se ztotožňuje s názory vyjádřenými v obviněným odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, které však nelze vyložit v jeho prospěch. Ze závěrů označeného rozhodnutí vyplývá, že úmysl je třeba hledat v době vstupu do závazkového vztahu, přičemž takové zavinění nelze spatřovat pouze a jen ve skutečnosti, že společnost, za kterou obviněný jako její statutární orgán jednal, se ocitla v hospodářských problémech a v určitém okamžiku, byť datovaném k uzavření smlouvy o dílo, převyšovala pasiva její aktiva. Je třeba zkoumat veškeré skutečnosti, které umožňovaly či naopak bránily obviněnému ve splnění jeho povinnosti vůči poškozenému, jakož i míru aktivity, která by při páchání úmyslného trestného činu měla pachatele doprovázet. Jak bude rozvedeno níže, soudy nižších stupňů se nespokojily s pouhým konstatováním, že se společnost, za niž obviněný jako její jednatel vystupoval, ocitla v hospodářských problémech, ale tyto problémy, celkovou majetkovou situaci společnosti, jakož i množství závazkových vztahů, do nichž obviněný za společnost vstoupil, zohlednily při svých úvahách, zda byl obviněný již v době uzavírání závazkových vztahů veden podvodným úmyslem.
32. Soudy nižších stupňů správně vyvodily ve vztahu k dílčím skutkům pod body 1) až 9) a 12) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nepřímý úmysl obviněného ze skutečnosti, že obviněný jako jednatel společnosti U., v době, kdy vstupoval do jednotlivých závazkových vztahů s poškozenými, věděl, že tato společnost je předlužená a že je v úpadku. Soudy nižších stupňů si rovněž ověřily, jakým majetkem společnost disponovala, přičemž zjistily, že nevlastnila žádné nemovitosti, ani jiný majetek kromě jednoho vozidla. Obviněný za společnost vstoupil do řady závazkových vztahů, kterým nebyl schopen dostát, čímž její hospodářskou situaci pouze zhoršoval. Odvolací soud se věnoval i úvahám o tom, zda mohl obviněný očekávat reálné zisky ze svého jednání, které by směřovaly k záchraně společnosti a splnění uzavřených závazků, avšak dospěl k závěru, že obviněný, znaje majetkovou situaci společnosti, nemohl očekávat, že společnost bude mít reálné zisky k tomu, aby z podnikatelské činnosti mohla své závazky hradit (viz bod 46. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V žádném případě nelze přisvědčit námitce, že splnění závazků zabránilo až insolvenční řízení, které nemohl v době vstupování do závazkových vztahů s poškozenými očekávat, neboť majetková situace společnosti U., byla právě již v době vstupování do těchto závazkových vztahů taková, že bylo zřejmé, že společnost nebude schopna závazkům dostát, navíc obviněný právě s ohledem na majetkovou situaci a předlužení společnosti musel tušit, a musel být tedy minimálně srozuměn s tím, že za takových okolností insolvenční řízení na společnost proběhne. Ohledně dílčích skutků popsaných pod body 10) a 13) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně soudy nižších stupňů vyvodily úmysl přímý, a to s ohledem na způsob jednání obviněného, který finanční částky poskytnuté poškozenými ke konkrétnímu účelu vůbec ke sjednanému účelu nepoužil a bezprostředně po jejich inkasování veškeré aktivity související s dokončením díla ukončil a prostředky nevrátil. Z takového způsobu jednání a i s ohledem na majetkový stav společnosti nelze než dospět k závěru, že obviněný již ve chvíli, kdy se s poškozenými dohodl na poskytnutí konkrétní finanční částky ke konkrétnímu účelu, si takovou částku chtěl ponechat a naopak již nechtěl splnit svůj závazek.
33. I dovolací soud akceptuje závěry soudů, že ve vztahu k jednání obviněného pod body 1) až 9) a 12) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna subjektivní stránka daného zločinu ve formě eventuálního úmyslu, protože po detailním dokazování bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný si musel být vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřovaly ke vzniku protiprávního následku, s jehož vznikem byl smířen, a že ve vztahu k jednání obviněného popsanému bod body 10) a 13) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byla naplněna subjektivní stránka daného zločinu ve formě přímého úmyslu, protože z dokazování vyplynulo, že obviněný již přímo chtěl protiprávní následek způsobit a byl si vědom všech podstatných okolností.
34. Ačkoliv obviněný v dovolání zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na základě tvrzené absence znaku subjektivní stránky uvedeného zločinu v jeho základní skutkové podstatě, učinil tak především na základě námitek skutkových, nikoliv hmotněprávních. Pokud jde o naplnění znaku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, je třeba zdůraznit, že obviněný neuvedl žádnou konkrétní námitku, pouze s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016, uvedl, že podmínkou vzniku odpovědnosti je prokázání, že škodlivý následek je skutečně následkem daného protiprávního jednání. Nejvyšší soud však není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat argumentaci dovolatele, naopak k přezkumu napadeného rozhodnutí dochází na základě konkrétních námitek dovolatele, které však obviněný stran příčinné souvislosti neuplatnil a neuvedl, v čem konkrétně spatřoval např. přerušení příčinné souvislosti. Je zjevné, že námitky obviněného směřovaly do oblasti dokazování a hodnocení důkazů, avšak Nejvyšší soud po přezkumu konkrétních skutkových námitek obviněného dospěl k závěru, že se soudy nižších stupňů žádné vady, mající povahu tzv. extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a jimi učiněnými skutkovými zjištěními, nedopustily.
35. Obviněný z hlediska deklarovaného důvodu dovolání relevantně uplatnil námitku, kterou se domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe. S ohledem na uvedenou výtku je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03 aj.). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i tzv. obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio je na místě připomenout, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (popř. obchodního práva) a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 atd.).
37. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
38. Námitky obviněného, že v jeho případě se jedná o pouhé porušení obchodního a tedy soukromoprávního závazku, a nikoliv o jednání podvodné, však nelze akceptovat. Zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku. Došlo-li v rámci takového vztahu ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že čin obviněného znatelně vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněného od počátku směřovalo k jeho obohacení, a to tím, že poškozené uvedl v omyl ohledně své schopnosti dostát svým závazkům, přičemž poškození neměli představu o skutečné finanční situaci společnosti U. Rozhodně nelze přijmout tvrzení obviněného, že poškození měli být při uzavírání obchodněprávních vztahů opatrní a že jejich nečinnost nelze nahrazovat prostředky trestního práva. Byl to totiž právě obviněný, kdo je přesvědčil o schopnosti společnosti dostát svým závazkům, neinformoval je o majetkovém stavu společnosti a v době, kdy obviněný za společnost vstupoval s poškozenými do jednotlivých závazkových vztahů, nebyla společnost U., v insolvenci. Poškození si tak nemohli snadno dohledat, v jakém stavu je společnost, a nelze jim tudíž vyčíst nedostatečnou opatrnost při uzavírání obchodněprávních vztahů. Navíc nelze opomenout, že se projednávaného trestného činu dopustil 13 dílčími útoky, způsobil škodu v celkové výši 3 623 192,90 Kč, a nejednalo se tak o ojedinělé selhání obviněného, což samo o sobě zvyšuje společenskou škodlivost jednání obviněného. Jednání obviněného bylo proto důvodně a správně právně kvalifikováno jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
39. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nad rámec již řečeného pouze podotýká, že v řízení o dovolání podle trestního řádu z povahy věci nemohlo být rozhodováno o nákladech řízení (coby součásti řízení ve věcech občanskoprávních a podle občanského soudního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu