ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.629.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 629/2020-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného F. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Praha-západ, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 9 To 335/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 95/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 2 T 95/2018, byl obviněný F. S. uznán vinným v bodě I. přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a v bodě II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tak, že
ad I. v době od 22. 9. 2018 do 24. 9. 2018 v katastrální oblasti XY, okres Praha-západ, po odvrtání cylindrické vložky FAB u vstupních dveří vnikl do uzamčené chaty č. XY, kterou měla pronajatou a bydlela v ní T. S., nar. XY, a bez souhlasu nájemnice vyměnil zámek, čímž zabránil nájemnici v řádném užívání chaty, a následně v době od 25. 9. 2018 do 29. 9. 2018 opětovně do této chaty vnikl, část věcí osobního charakteru T. S. vystěhoval z chaty a umístil pod zahradní skládací altán mimo chatu, a dále odcizil plazmovou televizi Panasonic v hodnotě 4.500 Kč, další popsané věci a potraviny bez hodnoty, vše v hodnotě 15.190 Kč, čímž v této výši poškozené způsobil škodu,
ad II. v blíže neupřesněné době od konce měsíce října 2017 do 12. února 2018 v restauraci „U F.“ v autokempu XY, poblíž č. p. XY v obci XY, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, jako majitel nemovitosti – uvedené restaurace uložil J. B., nar. XY, který pro něho vykonával údržbářské a stavební práce, a následně další osobě, aby pro něho demontovali dvě sestavy výčepního zařízení skládajícího se z popsaných komponentů, namontované dne 4. 5. 2017 v prostorách výše uvedené restaurace „U F.“, které si následně neoprávněně přisvojil, i když věděl, že zařízení má pronajaté od P. H. F. V. H., nar. XY, kterému restauraci pronajímal, čímž majiteli poškozené společnosti P. H., IČ: XY, se sídlem XY, (dále jako „P. H.“), způsobil škodu ve výši nejméně 43.385 Kč.
2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jenž mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců, a podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 30.000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného P. H. na náhradu škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 9 To 335/2019, z podnětu odvolání obviněného v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §178 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jenž mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. V bodě II. odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť nesouhlasil s právním posouzením obou mu za vinu kladených činů.
5. Obviněný u činu pod bodem I. nesouhlasil s tím, že by si jakékoli věci poškozené T. S., jíž vystěhoval, přivlastnil, i když jí některé staré věci z chaty (které ani poškozená nepovažovala za své) odvezl do sběrného dvora a zbytek uložil do altánu před chatkou. K této svépomoci přistoupil poté, co v chatce poškozené objevil dva příslušníky ukrajinské národnosti, kteří mu sdělili, že mají chatu pronajatu, což vedlo k jeho obavám o svůj majetek. Soudům vytkl, že nevyslechly zmíněné osoby, ani dceru poškozené, která jim měla v její nepřítomnosti chatu zpřístupnit, a i přes tyto důkazní nedostatky kladly obviněnému za vinu, že muže vykázal ven a pak vyměnil zámky. Zdůraznil, že poškozená dlouhodobě nájemné neplatila, a v chatě, kde měla odpojenou vodu i elektřinu, se delší dobu nezdržovala, což podle občanského zákoníku (dále jako „zákon č. 89/2012 Sb.“) může vést k zániku nájemní smlouvy, což měl trestní soud brát do úvahy. Neměl být proto uznán vinným podle §178 tr. zákoníku, jehož objektem je domovní svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“). Obviněný poukázal též na článek 11 Listiny zakotvující ochranu vlastnického práva, z něhož vyplývají práva nejen pro pronajímatele, ale i nájemce (např. placení nájemného, neposkytování objektu nájmu třetím osobám, a další), což soudy v přezkoumávané věci nerespektovaly. Z jeho strany nešlo o zásah do domovní svobody poškozené, protože zámky vyměnil poté, co v chatě nalezl dvě osoby ukrajinské národnosti, a nebylo prokázáno, že by poškozená chatu užívala do doby, než obviněný k tomuto kroku přistoupil. Z uvedených důvodů měla být realizována zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť k uplatnění odpovědnosti postačovalo postupovat podle jiného právního předpisu, jelikož nešlo o čin natolik škodlivý, aby bylo nutné uplatnit odpovědnost podle trestního zákoníku.
6. Čin pod bodem II. výroku o vině obviněný považoval za nedostatečně objasněný, neboť byl shledán vinným pouze na základě výpovědi svědka J. B., aniž by bylo jiným způsobem prokázáno, co se mělo stát s první částí odmontovaného pivovarského zařízení a kam bylo uloženo. Obviněný zpochybnil věrohodnost tohoto svědka, neboť se před soudním jednáním projevoval dezorientovaně, mluvil sám pro sebe, rozvíjel konspirační teorie, a navíc začal pracovat pro svědka F. H. Měl jím být naveden k obvinění dovolatele, k čemuž soudy neprovedly navrhované důkazy. Obviněný proto zpochybnil, že by bylo objasněno, že by zařízení sám vynášel do kopce z místa, kam ho měl svědek J. B. uložit. Ke zbývající odmontované části soud neprovedl žádné dokazování. Rozpory shledal i ve výpovědi svědka F. H., který je jeho dlužníkem, a podal proti němu návrh na vydání platebního rozkazu. V těchto souvislostech soudy měly v dané situaci, která představuje tzv. tvrzení pro tvrzení, důkladně hodnotit obě verze proti sobě stojících výpovědí, aby se vyloučila možnost, že skutkové závěry jsou založeny pouze na výpovědi jediného svědka (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
7. Podle obviněného se soudy nevypořádaly s jeho důvodem k odcizení pivovarského zařízení a nezohlednily, že vzhledem k pohledávce za svědkem F. H. mohl podle §2234 zákona č. 89/2012 Sb. tuto věc zadržet, i když byla ve vlastnictví třetí osoby. Nebylo povinností obviněného předávat pivovarské zařízení P. H., který je vlastnil, a pokud by svědek F. H. usoudil, že obviněný chce pivovarské zařízení zadržet, mohl by toto sám vzít ve snaze se obviněnému pomstít. Nelze tedy dovodit primární zájem obviněného zcizovat majetek P. H., se kterým se domlouval na jeho předání, a byl to právě on, kdo by byl z jeho ztráty obviněn. Navíc nebylo prokázáno, že by si pivovarské zařízení přisvojil, či zda a jakým způsobem se dostalo do jeho dispozice. Odvolacímu soudu vytkl, že odmítl provést důkazy svědeckými výpověďmi, jež objasňovaly nevěrohodnost svědka J. B., a nedoplnil dokazování. Výsledky provedeného dokazování proto nesvědčí o naplnění všech formálních znaků přečinu krádeže, a proto soudy obou stupňů skutek v bodě II. nesprávně právně posoudily.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 9 To 335/2019, vyjma části, která se týkala zrušení peněžitého trestu, a výroku II. o zamítnutí odvolání státního zástupce, a věc vrátil odvolacímu soudu k opětovnému rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 27. 2. 2020 (§265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění se k němu písmeně vyjádřit.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu. Rovněž shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s ním obsahově koresponduje.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto důvodu dovolání je vadné uplatnění ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního nebo druhého stupně, které lze namítat jen ve vztahu ke zjištěnému skutku, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
13. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
14. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., a proto Nejvyšší soud není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 dost. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).
15. Výjimku z těchto pravidel představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“), pokud zároveň obviněný učiní tento nesoulad předmětem dovolání (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jde o případy, kdy konkrétní skutkové zjištění nevyplývá ze žádného provedeného důkazu, nebo pokud se výsledek dokazování jeví naprosto nespravedlivý, nebo jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, či při porušení zásady volného hodnocení důkazů nebo principu in dubio pro reo . Jde o situace, kdy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. To platí zejména tehdy, neprobíhalo-li dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno podle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. IIII. ÚS 888/2014). K přezkumu na základě takto vznesené výhrady je proto možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
16. V přezkoumávané věci však Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledal.
V. K námitkám proti skutku v bodě I.
17. Obviněný vůči právnímu posouzení skutku pod bodem I. vznesl zčásti námitky, které směřovaly proti nedostatečným skutkovým zjištěním, když uvedl, že soud nevyslechl Ukrajince, kteří po svolení poškozené v chatce, kterou měla pronajatu, bez jeho vědomí pobývali, ani dceru poškozené, která jim setrvání v chatce v době nepřítomnosti poškozené umožnila. Takové výhrady s žádným dovolacím důvodem nekorespondují. Tvrdil-li však obviněný, že výměnou zámků k chatce nezasáhl do domovní svobody poškozené, do chatky nevstupoval po překonání překážky ani za pomoci násilí, protože měl vlastní klíč, a dožadoval se své beztrestnosti v důsledku podmínek plynoucích ze zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože poškozená jako nájemce dlouhodobě neplatila nájem, jde o námitky proti správnosti použité právní kvalifikace uplatněné v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. K procesní výhradě o nedostatečném zjištění skutku pod bodem I. lze jen ve stručnosti uvést, že Nejvyšší soud ke skutkovým zjištěním vyloučil existenci vad, které by představovaly extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo spočívaly v podstatném porušení práva obviněného na obhajobu ve smyslu spravedlivého procesu, jež však obviněný v podaném dovolání výslovně nezmínil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
19. Zejména k výhradě o tom, že soudy pochybily, jestliže nevyslechly obviněným zmiňované Ukrajince a dceru poškozené jako svědky, a v důsledku toho je dokazování neúplné, je vhodné zmínit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že jak soud prvního stupně v bodě 29. rozsudku, tak soud odvolací v bodě 8. přezkoumávaného rozsudku, vysvětlily, že další, a to i obviněným navrhované důkazy neprovedly pro jejich nadbytečnost, protože ostatní důkazy, na něž se v rámci provedeného dokazování soustředily, byly dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Za těchto okolností nelze v postupu soudů spatřovat tzv. opomenuté důkazy, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
20. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy obou stupňů ke skutku pod bodem I. dostály povinnosti objasnit jej ve smyslu zásad vyplývajících z §2 odst. 5 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětlil, o jaké důkazy se opíral a jakým způsobem je hodnotil. Dostatečným způsobem reagoval i na obhajobu obviněného a vysvětlil úvahy, na jejichž základě důkazy popsané v bodech 2., 4. až 8. a 13. až 17., posuzoval, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech (srov. zejména body 29. až 35. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněného ve skutkových zjištěních u výroku pod bodem I. žádné nedostatky nezjistil.
21. Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů uzavírá, že k bodu I. byl skutkový stav objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nic nenasvědčuje tomu, že by pravidla spravedlivého procesu byla porušena, protože soudy dostály všem povinnostem uloženým jim trestním řádem, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jež hodnotily plně v souladu se zákonem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
22. Nejvyšší soud dále z podnětu námitek obviněného zkoumal, zda soudy i po právní stránce skutek popsaný pod bodem I. na podkladě dostatečných skutkových zjištění správně právně posoudily jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, proti jehož objektivní stránce obviněný namítal, že byl oprávněným vlastníkem nemovitosti a pouze se snažil svépomocí domoci aktivní ochrany svého vlastnického práva a majetku, neboť poškozená chatu neužívala a dlouhodobě mu neplatila nájem. Do objektu, kde oprávněně vyměnil zámky, nevstupoval po překonání překážky ani za užití násilí, a proto mu lze klást za vinu pouze to, že poškozené nedovolil, aby se sama vystěhovala.
23. K těmto výhradám je třeba nejprve uvést, že přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
24. K neoprávněnosti vniknutí, proti níž obviněný v dovolání brojil, je vhodné poznamenat, že ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku chrání uživatele bytu proti komukoli, kdo nemá právo byt užívat (srov. rozhodnutí č. 30/1965 Sb. rozh. tr.). Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastníkem, nájemníkem, držitelem, uživatelem, apod., rozhodující je tu, zda v době činu uvedeného bytu užíval obviněný či někdo jiný (viz rozhodnutí č. 51/1973 Sb. rozh. tr.). Hlavním chráněným zájmem je domovní svoboda zaručená článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který chrání nedotknutelnost obydlí, podle něhož „Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí“. Jedná se o právo na prostorové vymezení soukromí, které jednak plní funkci svobody ( status negativus ), a jednak jde bezpochyby i o hodnotové rozhodnutí zákonodárce. Toto právo chrání jednotlivce před nechtěným vniknutím veřejné moci do jeho soukromého prostoru. Vlastnictví nemovitosti či věci nehraje roli, důležitá je oprávněnost užívání (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 330-332). Z uvedeného principu plyne, že v ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku je zakotvena ochrana svobody obydlí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1995 Sb. rozh. tr.) oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli, tedy i vlastníka nemovitosti. Je třeba zdůraznit, že tato ochrana obydlí existuje u uživatele takového prostoru, který je obydlím, a to je chráněno i proti vlastníkovi, i když má vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (srov. výkladový materiál č. 1/1980, str. 25 až 28, Sb. rozh. tr.).
25. V posuzované věci je vhodné zmínit, že nevznikla pochybnost, že by se nejednalo o obydlí poškozené ve smyslu uvedené ochrany, protože i když šlo o chatku, kterou nájemkyně neužívala zcela sama a soustavně, jak namítal obviněný, všechny zjištěné skutečností svědčí o tom, že v předmětné chatce měla uložené své věci a tuto považovala za své obydlí ve smyslu §133 tr. zákoníku. Poškozená tam fakticky bydlela a chatka jí poskytovala soukromí, ve smyslu článku 12 odst. 1 Listiny, tedy zajišťovala ochranu její osoby i osobních věcí, které zde měla nastěhované [v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1392-1394)]. Právě o tuto ochranu obviněný poškozenou připravil, pokud jí v chatce v době její nepřítomnosti vyměnil zámek a její věci, které zde měla uložené, zčásti odcizil a zčásti přemístil.
26. Soud prvního stupně správně dovodil (srov. bod 33. jeho rozsudku), že mezi obviněným a poškozenou v době činu existovala nájemní smlouva o pronájmu chaty poškozenou (byť jen na základě ústní dohody), která byla vypovězena na základě souhlasného prohlášení obou stran nájemní smlouvy ke dni 29. 9. 2018, a to jak ohledně ukončení nájmu, tak i předání nemovitosti. Právo poškozené chatku užívat jako obydlí se všemi právy z tohoto vztahu plynoucími proto trvalo až do dne 29. 9. 2018. V počínání obviněného, jímž zmíněnou dohodu nerespektoval a poškozené zabránil dne 24. 9. 2018 v přístupu do obydlí tím, že vyměnil zámek a následně bez jejího souhlasu chatku vyklidil, je třeba spatřovat neoprávněné vniknutí ve smyslu §178 odst. 21 tr. zákoníku.
27. S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba přisvědčit soudům (srov. bod 35. rozsudku soudu prvního stupně a body 8. a 9. rozsudku odvolacího soudu), že obviněný činu mu v bodě I. kladeným za vinu naplnil znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodně v souladu s judikaturou vysvětlily, že není rozhodné, že obviněný byl v uvedené době vlastníkem nemovitosti, neboť zásadním bylo, že v době, kdy do chatky vnikl, trval mezi ním a poškozenou stále nájemní vztah, a ona byla až do 29. 9. 2018 nájemcem předmětné chatky požívající ochrany obydlí ve smyslu §133 tr. zákoníku (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, podle něhož pokud nájemce nemá povinnost vyklidit byt dříve, než mu bude zajištěna bytová náhrada, má vlastník domu nepochybně odpovídající povinnost toto užívání až do zajištění náhradního bytu trpět).
28. Nebylo možné přisvědčit ani tvrzením obviněného, že nepřekonal násilím žádnou překážku, protože se do chatky dostal tím, že vyměnil zámek, a ke vstupu do chatky použil vlastní klíč. Překonáním překážky podle odstavce 2 §178 tr. zákoníku se má na mysli jakékoliv její překonání, jestliže se tím odstraní smysl, v němž spočívá jí představovaná zábrana. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, je jakákoli zábrana proti vniknutí do obydlí, a proto to jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. (srov. rozhodnutí č. 15/2015 Sb. rozh. tr., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 7 Tz 53/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1437/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 125/2010).
29. Ze všech uvedených skutečností plyne, že k tomu, aby obviněný mohl vstoupit do obydlí poškozené, a to zcela bez jejího souhlasu za využití její nepřítomnosti, musel tak učinit násilím, které spočívalo v tom, že v době, kdy trval nájemní vztah, a chatku oprávněně obývala poškozená, tedy dne 24. 9. 2018, vyměnil zamykací vložku u dveří chatky, čímž překonal překážku ve smyslu §178 odst. 2 tr. zákoníku. Tím, že ji nahradil novou, si umožnil bez vědomí poškozené přístup do chatky, kterou v uvedené době obývala. Navíc poškozené nový klíč nepředal, čímž jí vstup do chaty znemožnil. Použitím násilí a překonáním překážky bylo, že odstranil původní vložku zámku u dveří, a klíčem (který poškozená neměla k dispozici), si otevřel dveře chatky. Pro závěr o naplnění znaku spočívajícího v překonání překážky (zamčených dveří) pak není rozhodné, zda obviněný použil pravý klíč, kterým si odemknul, neboť i v takovém případě došlo k jeho neoprávněnému vniknutí do obydlí jiného.
30. V daných souvislostech nemůže obstát ani zcela neopodstatněná obhajoba, že tak obviněný učinil z obavy o svůj majetek, neboť poškozená, vyjma vstupu do chaty střešním oknem, když zjistila, že je vyměněný zámek, žádné jiné pokusy dostat se do nemovitosti nečinila a celou záležitost řešila prostřednictvím Policie České republiky, aniž by majetku obviněného hrozila jakákoli škoda, jak soud prvního stupně v bodě 30. rozsudku rovněž vysvětlil. Ani tvrzení obviněného, že v chatce byli dva Ukrajinci, pro jeho obhajobu nesvědčí, protože z této skutečnosti žádné nebezpečí fakticky neplynulo.
31. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud námitky obviněného směřující proti nesprávnosti právního posouzení jemu za vinu kladeného činu pod bodem I. shledal nedůvodnými, neboť soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný naplnil jednotlivé znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani námitky obviněného, že poškozená neplatila nájem a v chatě přebývaly i jiné osoby, neboť ochrana obydlí je ve smyslu §178 tr. zákoníku poskytována i tehdy, jestliže nájemce své povinnosti neplní (viz shora bod 24.), což vyplývá zejména z toho, že ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku představuje ochranu svobody obydlí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1995 Sb. rozh. tr.) oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli, tedy i vlastníka nemovitosti.
32. Neopodstatněně obviněný tvrdil, že soudy měly v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku čin posoudit jako občanskoprávní delikt či přestupek, protože pro svou povahu nejde o takový čin, u něhož by nepostačovalo řešení mimotrestními prostředky. Jedná se totiž o ryze kriminální čin, kterým obviněný zasáhl do svobody obydlí, a zmocnil se cizích věcí, čímž zcela nerespektoval majetek jiného. Právě tato neúcta k právům jiného a převážení vlastního zájmu činí jeho jednání společensky škodlivým činem, u něhož je trestní represe nezbytná. Lze jen poznamenat, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].
33. V posuzované věci není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu, jak se obviněný domáhal. Je tomu právě naopak, protože škodlivost činu je vysoká zejména pro jeho bezohlednost, o níž svědčí způsob, jakým byl čin proveden. Obviněný vůbec nedbal toho, na čem se s poškozenou domluvil a zcela bez jejího vědomí jí znemožnil přístup do chaty, v níž bydlela. Škodlivost činu obviněného nesnižuje jeho tvrzení o obavách o svůj majetek, neboť objektivně nebyly zjištěny skutečnosti, které by potvrdily, že majetku (chatce), hrozila újma. O svých záměrech poškozenou neuvědomil a následně se pro ni stal nekontaktní, takže poškozená musela nastalou situaci řešit prostřednictvím policejních orgánů. Obviněný využil toho, že se poškozená do chaty nemohla dostat a ještě před sjednaným dnem vyklizení objektu do něj samovolně vstoupil a z chatky odstranil veškeré věci poškozené. Část z nich odcizil, jiné složil na jiném místě. Nekompromisně tak donutil poškozenou, aby své obydlí opustila a následně do něj bez jejího souhlasu i vědomí vstupoval.
34. Ačkoliv projednávaná trestná činnost má svůj základ i v soukromoprávní rovině (vztah nájemce a pronajímatele), s ohledem na ostatní okolnosti případu je nutné v činu spatřovat kvalifikovaný přečin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů není dán prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a vyvození jiné než právě trestněprávní odpovědnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06).
VI. K výhradám proti skutku pod bodem II.
35. Ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině obviněný vytýkal vadné hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka J. B., neboť tvrdil, že skutečnosti, které tento svědek ve výpovědi popsal, nejsou pravdivé. Rovněž uvedl, že soudy nebraly do úvahy jeho obhajobu, a též fakt, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení. Skutek dostatečně na základě provedených důkazů neobjasnily, a nezjistily okolnosti, za kterých měl obviněný odcizit a neoprávněně držet obě části pivovarského zařízení. Dále vytýkal neprovedení jím navrhovaných důkazů a nesprávné hodnocení ostatních svědeckých výpovědí. Podle obviněného předmětné věci mohl odcizit i svědek F. H., aby mu přitížil, neboť s ním měl spory. Soudy neposuzovaly, že obviněný neměl povinnost P. H. jejich věci vracet, ale mohl je zadržet podle §2234 zákona č. 89/2012 Sb. Z uvedených důvodů, když výsledky provedeného dokazování jemu za vinu kladený skutek neobjasnily, nic nesvědčí o naplnění všech formálních znaků přečinu krádeže.
36. Takto vyjádřené nedostatky spočívají především ve výhradách procesní povahy, neboť jsou založeny na polemice s provedenými důkazy a jejich vyhodnocením a dotýkají se postupů spojených s procesními pravidly soudů, což s podmínkami pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Zmínka obviněného, že nebyly naplněny formálních znaky přečinu krádeže, je založena na tvrzení o vadnosti popsaných skutkových zjištěních, tedy je na ně poukazováno jen druhotně a formálně v návaznosti na zcela jiné skutkové okolnosti, a též bez uvedení toho, o která konkrétní pochybení v právní kvalifikaci by se mělo jednat. Obviněný tak zpochybnil zásadně skutková zjištění, o která soudy opřely své právní závěry.
37. Vzhledem k tomu, že dovolatel proti skutku v bodě II. zásadně primárně neučinil výhrady vůči právnímu posouzení věci, ale poukazoval na nedostatky spočívající v porušení principů spravedlivého procesu, Nejvyšší soud zkoumal, zda v závěrech soudů není tzv. extrémní nesoulad, a zda postup soudů při provádění dokazování se nevymyká standardním postupům podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., případně §125 nebo 134 tr. ř., a to z hlediska zásad spravedlivého procesu podle článků 36 až 40 Listiny a článku 6 Úmluvy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), tedy, zda skutková zjištění soudů mají obsahovou spojitost s důkazy a zda právní úvahy na základě nich učiněné těmto důkazům odpovídají (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
38. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že způsob provádění důkazů i jejich hodnocení, jak je v této věci zachycen k bodu II., nesvědčí o vytýkaných ani jiných nedostatcích. Ve stručnosti lze jen zmínit, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy učiněná skutková zjištění opřely o důkazy v rozsudku rozvedené (svědky V. N., Z. K., J. B. a F. V. H., protokol o ohledání místa činu, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, smlouvu o výpůjčce a předávací protokol pivovarského zařízení, nájemní smlouvu mezi obviněným a svědkem F. V. H., a další). Soud prvního stupně vysvětlil, jak je hodnotil, a uvedl, jaká zjištění na základě nich učinil. Rovněž se vypořádal s obhajobou obviněného (srov. bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud z hlediska obviněným v odvolání obdobně uvedených výhrad v postupu soudu nalézacího neshledal žádné nedostatky, a vyložil, z jakých důvodů se se skutkovými (potažmo i právními závěry) ztotožnil, plně na ně odkázal a reagoval na obviněným vznesené námitky (srov. body 6. až 9. rozsudku odvolacího soudu).
39. Ze všech uvedených skutečnostní plyne, že skutkový stav byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
40. Pokud obviněný tvrdil, že soudy odmítly vyslechnout jím označené svědky (jejich jména v dovolání neuvedl), je možné z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zmínit, že jak soud prvního stupně v bodě 29. rozsudku, tak soud odvolací v bodě 8. rozsudku, vysvětlily, že obviněným navrhované důkazy neprovedly pro jejich nadbytečnost, protože ostatní důkazy, na něž se v rámci provedeného dokazování soustředily, byly dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Za těchto okolností nelze v postupu soudů spatřovat tzv. opomenuté důkazy, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
41. Nebylo možné vyhovět ani námitce obviněného, že se ve věci jednalo o tzv. „tvrzení proti tvrzení“, jímž se soudy dostatečně nezabývaly a nevysvětlily, proč uvěřily verzi svědka F. H. nebo J. B., protože o takovou situaci se v této trestní věci nejednalo. Naopak je třeba zdůraznit, že byla vedle tvrzení svědka F. H. a svědka J. B. k dispozici řada dalších důkazů, které soudy s verzí obviněného posuzovaly (např. výpověď svědkyně Z. K., a taktéž listinné důkazy). K tomu je vhodné zmínit, že v právním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Soudy dostatečně vysvětlily i to, že v případě J. B. nebylo třeba pochybovat, že byl nezainteresovanou osobou a svědkem trestného jednání obviněného se stal na podkladě jeho požadavku, ale jinak byl na výsledku řízení zcela nezávislý (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
42. V posuzované věci o případ, že by proti sobě stály pouze výpovědi obviněného a zmiňovaných svědků, v zásadě nešlo, protože čin obviněného dosvědčovaly i další ve věci provedené důkazy. Nadto soud prvního stupně náležitým a precizním způsobem vysvětlil a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. rozvedl (srov. bod 36. rozsudku soudu prvního stupně), které skutečnosti vzal za prokázané. Soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, a naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Rozpory rovněž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
43. Nejvyšší soud vzhledem k těmto závěrům shledal, že nelze přiznat opodstatnění ani námitkám obviněného, kterými mířil vůči nedostatečnému objasnění toho, jakým způsobem bylo naloženo s odcizenými věcmi, a že soudy neprovedly žádný důkaz, který by přímo vypovídal o tom, že odcizil i druhou část pivovarského zařízení. Naopak z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že zejména soud prvního stupně věnoval zvýšenou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Své závěry pak dostatečným způsobem popsal v bodě 36. odsuzujícího rozsudku, kde vysvětlil, z jakých skutečností vyplývajících z provedených důkazů dovodil, že obviněný odcizil celé (tedy obě části) pivovarské zařízení a jak s ním naložil. Lze konstatovat, že soudy si obstaraly dostatek důkazů, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Nebylo pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých závěr o vině obviněného vystavěl na důkazech nepřímých (např. svědeckých výpovědí a listinných důkazů), které hodnotil obezřetně, ve vzájemné souvislosti, a doplnil je vlastní logickou úvahou o možné propojenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), jak tomu bylo i v přezkoumávané věci.
44. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí k činu v bodě II. je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům a postupy soudů nevykazují vady, které obviněný v dovolání předestíral, protože z jejich obsahu plyne, že se soudy všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly, věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Skutková zjištění v bodě II. nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03) a pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla.
45. Při závěru o správnosti skutkových zjištění je možné ke zmínce obviněného o tom, že nedošlo k naplnění všech formálních znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nad rámec shora uvedeného uvést, že bylo vyloučeno, že by pachatelem uvedeného činu byl někdo jiný než obviněný, který si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, neboť úmyslně odcizil obě části zařízení, které P. H. odejmul z dispozice, když je z míst, kam byly smlouvou o pronájmu s F. H. určeny (není důležité, že to bylo v objektu patřícím obviněnému). Podstatné bylo, že je po jejich odmontování odnesl bez vědomí vlastníka na jiné místo, o němž vlastníka neinformoval, čímž si tyto věci přisvojil tím, že se jich zmocnil (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421). Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1983 a 1984, a též rozhodnutí č. 21/1972-I. Sb. rozh. tr.). Pokud je poté, co tyto věci vlastník vymáhal, vrátil, jde již jen o náhradu vniklé škody. Na podkladě učiněných skutkových zjištění tak není pochyb o tom, že obviněný naplnil znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
46. S ohledem na správnost jak skutkových, tak právních závěrů, nelze přiznat opodstatnění ani námitce obviněného, že soudy neposuzovaly možnost využití institutu zadržovacího práva v souladu s §2234 zákona č. 89/2012 Sb., neboť jednou z podmínek jeho uplatnění je podle §1397 zákona č. 89/2012 Sb., aby ten kdo zadržel cizí věc, vyrozuměl dlužníka (v tomto případě svědka F. H.) o jejím zadržení a jeho důvodu. Žádná skutková zjištění však nesvědčí o tom, že by obviněný kohokoli o uplatnění zadržovacího práva vyrozumíval, a ostatně ani on sám po celou dobu trestního řízení netvrdil, že jednal s úmyslem věci zadržet. Z těchto důvodů se Nejvyššímu soudu jeví obviněným uplatněná argumentace jako účelová obhajoba, kterou se v dovolacím řízení snažil vyvinit odkazem na právní institut, jehož primárním účelem je aktivní ochrana práv věřitele, nikoli možnost zbavení se trestní odpovědnosti poté, co bylo zcela správně rozhodnuto o vině obviněného.
VII. Závěr
47. Nejvyšší soud na základě uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je s ohledem na výhrady proti skutku pod bodem I. zjevně neopodstatněné, protože bylo soudy objasněno po všech stránkách, že naplnil jak znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a ohledně výroku pod bodem II. bylo uplatněno z jiného než zákonem požadovaného důvodu. Taková zjištění mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání jako celek posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu