ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.505.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 505/2021-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 6. 2021 o dovolání obviněného T. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 12 To 7/2021, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 75/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 6 T 75/2020, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Hradci Králové se obviněný dopustil trestné činnosti spočívající v tom, že:
v přesněji nezjištěné době od 14. května 2019 do 24. července 2019 v XY, ve Vazební věznici, kde byl v uvedenou dobu umístěn ve vazbě, nejméně ve dvou případech opatřil a předal přesně nezjištěné množství drogy pervitinu P. S., nar. XY, ač si byl vědom, o jakou látku se jedná, když droga pervitin obsahuje metamfetamin, tedy psychotropní látku zařazenou podle Úmluvy o psychotropních látkách do seznamu II., který tvoří přílohu č. 5 Nařízení vlády České republiky č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
3. O odvolání, které obviněný T. K. podal proti výše citovanému rozsudku, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 12 To 7/2021 tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, stran něhož zůstal výrok o vině nezměněn, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku ve formě pokračování podle §116 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 8. 2019, č. j. 2 T 35/2019-141, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2019, č. j. 14 To 289/2019 - 166, uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o společném trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 2 T 35/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, obviněný namítá, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tedy že nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z důkazů a jsou opakem toho, co je jejich obsahem. Současně uvádí, že okresní i krajský soud hodnotily provedené důkazy nezákonně v rozporu s jejich skutečným významem. Tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
6. V prvé řadě, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vytýká, že nebyl řádně poučen ve smyslu novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb. účinným od 1. 10. 2020. V této souvislosti zmínil, že zmíněnou novelou byla do trestního řádu včleněna mj. ustanovení §206b a 206c týkající se dohody o vině a trestu a prohlášení viny. Předmětná novela tento prvek promítla již do obecných pravidel pro stanovení druhu a výměry trestu uvedených v §39 tr. zákoníku. Podle §39 odst. 1 tr. zákoníku soud musí nově přihlížet i k postoji pachatele k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen v hlavním líčení dne 15. 12. 2020, přičemž hlavní líčení probíhalo taktéž dne 10. 11. 2020, tedy za účinnosti výše uvedené novely. Má tedy za to, že pokud se mu žádným ze soudů nedostalo poučení o možnosti uplatnění těchto institutů, došlo k vynesení odsuzujícího rozsudku, jakož i rozsudku soudu odvolacího, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Tím měl být podle jeho názoru naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Domnívá se, že měl být o těchto svých právech poučen a dána mu možnost daných institutů využít, jelikož se jedná o právní úpravu pro něj příznivější, kterou je soud povinen při svém rozhodování užít. Nebrání tomu ani to, že ve věci již před účinností novely proběhla předchozí hlavní líčení. Rovněž má za to, že tohoto poučení se mu ze strany soudu musí dostat bez ohledu na to, jakou obhajobu v dané věci zvolil, tedy i za situace, kdy spáchání skutku popírá. V dané věci nelze přenášet povinnost takového poučení na obhájce, jak poukazuje krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale je povinností soudu toto poučení obviněnému poskytnout a dát mu možnost těchto institutů využít, případně se k nim alespoň vyjádřit. Pokud se tak nestalo, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
7. V další části svého dovolání obviněný rozebírá ze svého pohledu důkazní situaci a shrnuje své úvahy ohledně hodnocení důkazů jak nalézacím, tak i odvolacím soudem. Namítá, že jeho vina nebyla v řízení prokázána, přičemž oba soudy vykládají důkazy v rozporu s jejich skutečným významem a hodnotí je nezákonně. Okresní soud se věnuje zdůvodnění svého rozsudku poměrně rozsáhle, avšak ne vždy zcela korektně, když některým důkazům přikládá neodůvodněný význam, naopak jiné důkazy, svědčící v jeho prospěch, nedůvodně bagatelizuje či je považuje za nevěrohodné. Toto pochybení nenapravil ani krajský soud, který se se závěry okresního soudu ztotožnil. Důkazní situace v rámci tohoto řízení je však natolik rozporná, že jej dle jeho názoru nelze uznat vinným. Připomíná, že mu jsou kladeny za vinu dvě blíže nespecifikované předávky pervitinu svědku S. v období od 14. 5. do 24. 7. 2019, nikoli, že by měl pervitin sám užívat nebo že ho měl přebírat od svědkyně V. B. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by svědek S. měl vůbec kdy ve věznici k dispozici pervitin a připomíná popěrnou výpověď tohoto svědka. I kdyby bylo možné vycházet z výpovědi svědka P., je třeba vzít v potaz, že pouze uvedl, že šlo o bílý prášek, jaké však bylo jeho chemické složení, vědět nemohl. Výpověď svědka P. je zcela nevěrohodná, když namítá, že svědek nemohl vidět, že mělo dojít ke „koňování“ pervitinu mezi celami č. XY a č. XY, případně k jeho předávání na vycházce, jak uváděl do úředního záznamu, a to s ohledem na časové vymezení umístění svědků a obviněného na uvedených celách, kdy byli všichni tři současně v sousedních celách pouze v době od 15. 5. 2019 do 6. 6. 2019. Je tak nepravděpodobné, že by v daném období docházelo k předávání pervitinu od prvního až do posledního dne. Ostatně i podle okresního soudu je pravděpodobné, že k předání muselo docházet krátce po návštěvě V. B., která podle listinného důkazu byla v rozhodném období na návštěvě za obviněným pouze jedenkrát, dne 29. 5. 2019. Již tato okolnost vylučuje dvojí předání pervitinu a je tedy nejméně zčásti vyvrácen skutkový závěr soudu prvního stupně, neboť není tvrzeno a ani z žádného důkazu neplyne, že by drogu nosil do věznice někdo jiný.
8. Dále obviněný podrobně hodnotí a připomíná výpovědi svědků, kteří vykonávají trest odnětí svobody, kdy jde o osoby, které jsou často motivovány z různých důvodů nemluvit pravdu. Nelze ovšem bez dalšího upřednostnit výpovědi svědků D. M. P. či T. S. a další svědky „dehonestovat“. Není naopak důvodné považovat popěrnou výpověď svědka P. S. za nevěrohodnou, když odpovídá objektivně zajištěným důkazům, a též výpověď svědka A. H., který byl většinou s dovolatelem na cele, jeho výpověď podporuje. Skutečnost, že mu byla dvakrát kontrolována moč, přičemž jedenkrát jeho vzorek vykazoval přítomnost pervitinu, dokazuje pouze to, že až někdy v době po žalovaném období a dlouho poté, co opustil celu č. XY, měl k dispozici pervitin. Vůbec to však neprokazuje, že by pervitin komukoliv předával, včetně svědku S. Pokud okresní soud dovozuje, že svědci T. Š., R. B., R. T., M. B., L. M. a M. L. o „koňování“ nebo jiném předávání pervitinu nic vědět nemuseli, pak je nelogické, že by se svědek S. chlubil právě nejmladšímu z nich, svědku P.
9. Označil-li svědek T. S. V. B. jako osobu, která měla vnášet pervitin do věznice, obviněný připomíná jednak změnu jeho výpovědí, jednak skutečnost, že ani ve své druhé výpovědi neuváděl, že by mu měla svědkyně B. nosit pervitin, a proto ani touto doplňující výpovědí jej tento svědek nijak neusvědčuje. Svědek S. pouze uvedl, že se mu svědkyně pochlubila, že jede s pervitinem do Věznice XY, z čehož nelze dovodit cokoliv usvědčujícího ve vztahu k žalovanému skutku, ke kterému mělo dojít ve Věznici v XY. Obviněný zpochybňuje i výpověď svědka J. D., o jehož výpověď částečně také okresní soud svůj rozsudek opírá, neboť o předávání pervitinu obviněným nic nevěděl, pouze popsal známky požití pervitinu u svědka S., byť sám nemá s pervitinem žádnou zkušenost, a projevy svědka S. tak mohly být způsobeny i z jiných důvodů, nežli požitím pervitinu. Podle svědka D. byl „koňován“ pouze tabák a cukr, čímž podporuje výpověď dovolatele a vyvrací výpověď svědka P. Výpověď svědka P., jehož považuje okresní soud za věrohodného, obviněný podrobně rozebírá, a pokud případné rozpory v jeho výpovědích hodnotí soud jako nevýznamné, shledává toto obviněný za nekorektní a nesprávné, vybočující ze základních zásad logiky a zákonných mantinelů volného hodnocení důkazů. Má za to, že oba soudy pochybily, když se nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi tohoto svědka u hlavního líčení a výpovědí učiněnou na Oddělení prevence. I tato výpověď je důkazem, který lze v rámci hlavního líčení provést, byť se souhlasem stran, a i pokud by provedení tohoto důkazu nenavrhl sám obviněný, měl jej se souhlasem stran provést právě okresní soud u hlavního líčení, jelikož jsou ve výpovědích tohoto svědka zřejmé rozpory.
10. V tomto ohledu poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 1 Tmo 21/2013, ve kterém vrchní soud uvedl, že „Pokud je podle §211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obžalovaného přečten v hlavním líčení úřední záznam o vysvětlení (§158 odst. 6 předposlední věta tr. ř.), lze v případě potřeby klást svědkovi, o jehož vysvětlení byl úřední záznam pořízen, otázky k doplnění jeho svědecké výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu §101 odst. 3 tr. ř. V tomto případě jde o výjimku, kdy se ustanovení §158 odst. 6 poslední věta tr. ř. neuplatní.“ Obviněný má za to, že tato judikatura je aplikovatelná i na tento případ. I z výše uvedeného je patrné, že je to soud, který dané řízení vede, a který rozhoduje o tom, které důkazy provede, přičemž není vázán návrhy stran, a má postupovat nestranně. Naopak obviněný v tomto případě pouze sdělí, zda s provedením takového důkazu souhlasí. Předmětná výpověď svědka tedy měla být v zájmu řádného zjištění skutkového stavu v daném řízení použita a náležitě vyhodnocena. K tomu dále obviněný podrobně rozebírá podaná vysvětlení a výpověď svědka P. zejména o tom, kde, jak, v jakém rozsahu a kolikrát mělo docházet k předávání pervitinu ve věznici, když svědek vypovídal třikrát a pokaždé jinak, přičemž jde o zásadní odlišnosti v podstatných skutkových okolnostech. Navíc je zřejmé, že jím popsaným způsobem k předání pervitinu s ohledem na výpovědi svědků nemohlo dojít.
11. Dovolatel připomíná i závěr znaleckého posudku z oboru psychiatrie, z něhož plyne, že svědek P. má schopnost mluvit pravdu i lhát, když podle obviněného není možné vybudovat odsuzující rozsudek na výpovědi takto pochybného svědka. K tomu poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, jehož závěry, byť se jedná o věc civilní, lze aplikovat i na trestní věci, resp. na rozhodnutí soudů obecně.
12. Ani dopis, který byl zadržen Oddělením prevence ve věznici, není ve vztahu k jeho osobě usvědčujícím důkazem, neboť v něm není nikde zmínka o tom, že by údajným kamarádem měl být právě on, navíc svědek S. píše o dohodě s D., kterou ale svědek P. popírá. Svědek G. podporuje výpověď dovolatele, že svědek P. byl schopen se mstít. Poukazuje též na výpověď svědka Ř., příslušníka Vězeňské služby, který vypověděl, že v rámci jedné z návštěv svědkyně B. u obviněného nebyla žádná droga nalezena ani se nestalo nic nestandardního.
13. Navrhl proto k důkazu vyslechnout všechny příslušníky Vězeňské služby, kteří v rámci návštěv svědkyně B. u obviněného v rozhodném období naváděli a kontrolovali svědkyni B. a jeho osobu, a kteří vykonávali dozor v průběhu návštěvy. Tyto důkazní návrhy však okresní soud odmítl s obecným a ničím nepodloženým poukazem, že i přes provedenou kontrolu a dozor mohlo dojít k předávání pervitinu, když se do věznic drogy dostávají. Takový postup je však nepřípustný, neboť je úkolem soudu provést všechny dostupné důkazy, kterými lze objasnit skutkový stav věci. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací.
Je tedy přesvědčen, že jeho vina nebyla v daném trestním řízení prokázána nade vší pochybnost, a jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Okresní soud měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a v této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11, sp. zn. I. ÚS 3741/11, jakož i sp. zn. II. ÚS 1966/16 stran limitace přezkoumávání hodnocení důkazů soudem odvolacím.
14. Rovněž má za to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, pokud okresní soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování konfrontací svědků S. a P. a zprávou z věznice, kteří konkrétní pracovníci Vězeňské služby kontrolovali při návštěvách svědkyni B. a jeho osobu a vykonávali vizuální dohled v rámci návštěv v období května až července 2019, a na základě této zprávy soud všechny tyto osoby vyslechl. Rovněž navrhoval vyžádat zprávu o všech jeho společných vycházkách se svědkem S. a seznam všech osob, které s ním byly v rozhodném období ve Věznici v XY na cele, a tyto osoby, které dosud vyslechnuty nebyly, vyslechnout. Okresní soud však i tyto jeho návrhy na doplnění dokazování zamítl, ačkoliv jde o důkazy přímo se týkající věci a mohly by podpořit jeho výpověď a prokázat jeho nevinu. Na těchto důkazních návrzích setrval i u veřejného zasedání o odvolání, kdy navrhl, aby uvedené důkazy provedl soud odvolací, nebo jejich provedení uložil soudu okresnímu. Krajský soud však na tyto návrhy taktéž nereflektoval, přičemž oba soudy tyto závěry náležitě neodůvodnily, k čemuž opětovně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09, stran problematiky opominutých důkazů. Oba soudy nicméně postupovaly v rozporu s výše uvedenou judikaturou, když nejenže nerozhodly o všech důkazech, které navrhl k prokázání jeho tvrzení a vyvrácení tvrzení obžaloby, ale ani se s nimi řádně v odůvodnění jejich rozhodnutí nevypořádaly.
15. Závěrem obviněný navrhl aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 12 To 7/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 6 T 75/2020, a věc vrátil k novému projednání.
16. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po připomenutí zákonného vymezení dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. uvedl, že dovolací námitky obviněného se s vytýkanými dovolacími důvody naprosto rozcházejí.
17. Obviněný předně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to výslovně v jeho první variantně s odůvodněním, že nebyl-li řádně poučen ve smyslu novely trestního řádu a ustanovení, jež se vztahují ke sjednání dohody o vině a trestu a prohlášení viny, žádný ze soudů – tedy ani soud odvolací – neměl prostor pro rozhodnutí, které učinil. Takto koncipovanou námitku však pod obviněným vytýkaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. K tomu státní zástupce uvedl, že první varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. přichází do úvahy pouze tehdy, pokud soud druhého stupně o podaném odvolání rozhodl některým ze způsobů předpokládaných v §253 tr. ř. [event. §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v případě stížnosti], a tedy ho zamítl či odmítl z ryze formálních důvodů a bez věcného projednání. Taková situace v dané věci rozhodně nenastala, neboť Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného fakticky projednal, jeho námitkami se řádně zabýval a do rozsudku soudu prvního stupně také zasáhl. Výhradou obviněného, která byla přednesena již v odvolacím řízení a jež se týkala nepřesného či neúplného poučení se Krajský soud v Hradci Králové zabýval v odstavci 10. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce se sice na rozdíl od odvolacího soudu nedomnívá, že by z hlediska správné formulace poučení hrálo roli, zda bylo první hlavní líčení konáno před účinností zmíněné novely či až poté, jinak se však s úvahami Krajského soudu v Hradci Králové tak, jak jsou prezentovány v posledních dvou větách odstavce 10. odůvodnění rozsudku, zcela ztotožňuje. Obviněným zmiňované nepřesné poučení proto nelze považovat za nedostatek, který by svědčil o porušení práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces.
19. Státní zástupce současně dodal, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové není vadné ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Ačkoliv totiž odvolacím námitkám obviněného v rámci odvolacího řízení fakticky vyhověno nebylo, nelze současně dojít k závěru, že v řízení, jež rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové předcházelo, byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. K tomu odkázal na úvahy vztahující k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. V rámci tohoto důvodu obviněný netvrdí, že skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nenaplňují znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Jeho dovolání je v tomto ohledu postaveno toliko na výhradách, v jejichž rámci soudům vytýká nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo , nesouhlasí s rozsahem dokazování a hodnocením provedených důkazů, přičemž ve vazbě na to realizuje vlastní hodnocení důkazů a formuluje nová skutková zjištění diametrálně odlišná od skutkových zjištění obecných soudů. Tyto námitky jsou pak stěžejní pro jeho argumentaci založenou na popření trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Takto koncipované výhrady však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze, když dovolatel pomíjí, že důkazy provádí a skutková zjištění formuje soud, a nikoli obviněný či státní zástupce. Okresní soud v Hradci Králové realizoval komplexní a bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci náležitému objasnění věci. V tomto ohledu mu ničeho nevytkl ani Krajský soud v Hradci Králové, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se v rámci odvolacího řízení přesvědčivě vypořádal. Současně prvostupňový soud provedené důkazy také řádným způsobem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech vyhodnotil a dospěl ke skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Při formování skutkového děje akcentoval zejména výpovědi svědků P., S. a D., přihlédl rovněž k obsahu dopisu svědka S. a ke zjištění, že obviněný byl při testu ve věznici pozitivní na pervitin. Zohlednil také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výslech znalce, kteréžto důkazy se podrobně zabývaly osobou svědka P. a jeho schopností zapamatovat si proběhlé skutečnosti a tyto pravdivě prezentovat. Pokud soud ve vazbě na vyhodnocení takto provedených důkazů dospěl k závěru, že pravdivou je právě tímto svědkem předestřená verze průběhu skutkového děje a nikoli účelová výpověď dovolatele, potažmo lživá výpověď S., nelze mu v tomto ohledu ničeho vytknout, neboť jde o závěr logický, který z provedených důkazů vyplývá. Zcela bezpředmětnou shledal státní zástupce snahu dovolatele znevěrohodnit výpověď svědka P. porovnáním jeho výpovědi a předchozího vyjádření. Soudy totiž správně vycházely z procesně řádně provedeného důkazu a nepřihlédly k úřednímu záznamu, který důkazem v trestním řízení nebyl.
21. Podle státního zástupce žádných výhrad nelze mít ani proti rozsahu dokazování. Pokud jeden či druhý ze soudů některému z důkazních návrhů obviněného pro nadbytečnost nevyhověl, svůj závěr také řádně odůvodnil. V této souvislosti dodal, že faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, přičemž neprovedení nadbytečného důkazu vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá.
22. Pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace označil státní zástupce za stěžejní skutková zjištění obecných soudů, jež jsou vyjádřena ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Těmto skutkovým zjištěním pak i podle přesvědčení státního zástupce odpovídá právní kvalifikace posuzovaného jednání jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a se zamítnutím jeho odvolání, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Neztotožnil se pak ani s výtkou, podle níž soudy nectily zásadu presumpce neviny a rezignovaly na aplikaci principu in dubio pro reo . Nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů žádné pochyby o vině dovolatele neměl a zcela po právu ho uznal vinným. Soudy učinily správná skutková zjištění, kterým přisoudily odpovídající právní kvalifikaci.
23. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného pod vytýkané (ani žádné jiné) dovolací důvody podřadit nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.].
25. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
26. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
28. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě rozporných výpovědí svědka D. M. P., jehož věrohodnost i s poukazem na závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie zpochybňuje, namítá, že svědek P. nemohl vidět „koňování“ pervitinu mezi celami, případně jeho předávání na vycházkách, že z jedné návštěvy svědkyně B. nelze učinit závěr o dvojím předání pervitinu, pokud odmítá tvrzení soudů, že jeho vina byla nepřímo prokázána i výpovědí dalších svědků, které soudy nesprávně vyhodnotily atd.), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že jeho vina nebyla prokázána, že neexistují žádné důkazy o tom, že svědek S. měl k dispozici pervitin ani že by mu jej dával, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování konfrontací svědků P. S. a D. M. P. a zprávou z věznice, kteří konkrétní pracovníci vězeňské služby kontrolovali při návštěvách jeho a svědkyni V. B. a vykonávali vizuální dohled v rámci návštěv za období května až července 2019, s tím, aby podle této zprávy všechny tyto osoby vyslechl, rovněž pokud navrhoval vyžádat zprávu o všech jeho společných vycházkách se svědkem S. a seznam všech osob, které s ním byly v rozhodném období ve Vazební věznici v XY na kterékoliv cele a tyto osoby, které dosud vyslechnuty nebyly, vyslechnout.) Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
29. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo . Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
30. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
31. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
32. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů konfrontací svědků P. S. a D. M. P., zprávou z věznice, kteří konkrétní pracovníci vězeňské služby kontrolovali při návštěvách jeho a svědkyni V. B. a vykonávali vizuální dohled v rámci návštěv za období května až července 2019, a aby následně byly všechny tyto osoby vyslechnuty, aby byly vyžádány zprávy o všech jeho společných vycházkách se svědkem S. a další, evidentně nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
33. Dle názoru Nejvyššího soudu též při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru nalézací soud zamítl rozsáhlé důkazní návrhy obviněného, kterými se domáhal výslechů dalších pracovníků Vězeňské služby a dalších osob vykonávajících vazbu v předmětném období ve Vazební věznici v XY, když tyto osoby měly v podstatě osvědčit skutečnost, že o trestné činnosti obviněného nemají povědomí. Svůj závěr odůvodnil tím, že pokud pracovníci Oddělení prevence a stížností Vazební věznice v XY v rámci prováděných úkonů, k jejímuž osazenstvu se důkazní návrhy obviněného vztahují, nezjistili žádné další skutkově významné informace, jeví se navrhované doplnění dokazování v požadovaném rozsahu zcela nadbytečné a rovněž konfrontaci svědků P. a S. shledal soud vzhledem k výsledkům provedeného dokazování za nadbytečnou. Taktéž odvolací soud přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Plně se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neprovedení některých důkazů navrhovaných obhajobou přesvědčivě odůvodnil, když z jeho pohledu by z nich nemohl zjistit nic významného pro rozhodování o vině či nevině dovolatele, přičemž provádění těchto důkazů by bylo nadbytečné. I podle odvolacího soudu právo obviněného na obhajobu nebylo zkráceno ani se v žádném případě nejednalo o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, jak je obviněným namítáno (str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
34. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
35. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Hradci Králové na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně své skutkové závěry opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován zejména výpovědí svědka D. M. P. z hlavního líčení, kdy potvrdil jako pravdivou svou výpověď z přípravného řízení, které soudy věnovaly patřičnou pozornost, a který popisuje způsob předávání pervitinu svědku P. S. nepovoleným předáváním s vedlejší celou tzv. „koňováním“. Uvedl, že od svědka P. S., s nímž byl na cele, a jehož viděl si pervitin aplikovat, se dozvěděl, že tyto má od obviněného, který je získával od návštěvy. Věrohodnost tvrzení svědka P. podporuje rovněž jeho tvrzení o verbálním kontaktu obviněného a svědka S., které má oporu ve zjištění z knihy aktivit (č. l. 134 tr. spisu). Ačkoliv obviněný osobní kontakt se svědkem S. popírá, z předmětných zjištění vyplývá, že se dne 30. 5. 2019 společných aktivit vedle obviněného účastnili též svědci S., D. a P. Stran poukazu obviněného na vysvětlení svědka, které podal na Oddělení prevence a stížností Vazební věznice v XY, toto nebylo jako důkaz provedeno, a proto z něj nelze vycházet. Soudy nebyly shledány důvodnými ani námitky obviněného směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka D. M. P., neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele ani motiv případné msty, jak je jím s poukazem na výpověď svědka G. namítáno. V tomto směru soud prvního stupně vycházel i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Hromady k duševní zachovalosti svědka, které znalec stvrdil i při svém výslechu u hlavního líčení. Z těchto plyne, že svědek netrpí ani netrpěl v minulosti takovou duševní poruchou, která by ovlivňovala jeho schopnost správně vnímat, zapamatovat si či reprodukovat prožité události z projednávaného období. Výpověď svědka D. M. P. je pak podpořena výpovědí svědka T. S., který měl přímo od V. B. informace o tom, že pronášela pervitin do Věznice XY, přičemž prokazatelně docházela na návštěvy obviněného a ostatních odsouzených také do Věznice v XY. Lze též poukázat na výpověď svědka A. H., který byl s obviněným na cele a podle něhož mezi obviněným a P. S. docházelo k tzv. „koňování“, byť o předávkách drog tímto způsobem nevěděl. Výpověď svědka D. M. P. potvrzuje i výpověď svědka J. D., který uvedl, že se P. S., s nímž sdílel celu, podílel na „koňování“, a ačkoliv sám neviděl, že by užil nějakou drogu, v jednom případě ho viděl ve stavu, který požití návykové látky nasvědčoval. Rovněž nevyloučil, že k nepovolenému předávání drog mohlo docházet v jeho nepřítomnosti, kdy se na tomto mohli obviněný se svědkem S. domluvit na společné vycházce. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z protokolů o provedených toxikologických zkouškách mj. vyplývá, že obviněný byl opakovaně pozitivně testován na přítomnost omamných a psychotropních látek, konkrétně metamfetaminu, P. S. pak byl pozitivně testován na látku THC. Bez významu tak není ani fakt, že po návštěvě V. B. dne 22. 7. 2019 (zpráva na č. l. 137 spisu) byl u obviněného zjištěn dne 24. 7. 2019 pozitivní test na pervitin (č. l. 116, 119 spisu). Soud prvního stupně se rovněž přesvědčivě vypořádal s tvrzeními svědka P. S. a logicky zdůvodnil, proč jeho výpověď u hlavního líčení shledal za nevěrohodnou. V tomto směru nalézací soud poukázal na obsah jemu zadrženého dopisu, jehož autorství nepopírá (č. l. 33 spisu). Jak se ze zprávy Vězeňské služby České republiky ze dne 21. 10. 2019 podává, dne 6. 6. 2019 u odsouzeného P. S. před jeho navedením na návštěvu byla zachycena korespondence, týkající se omamných a psychotropních látek, v níž P. S. žádal svoji matku, aby mu prostřednictvím jiného obviněného, který bude brzy propuštěn, pomohla do objektu vazební věznice vnášet pervitin. V korespondenci je rovněž uvedeno jméno osoby, která již tuto službu úspěšně provádí, sám P. S. k tomu uvedl, že k sepsání dopisu jej navedl právě obviněný, kterému dosud vnášela do objektu věznice drogy žena kamaráda V., která za ním chodila na návštěvy (č. l. 32 spisu). I přes snahu svědka S. bagatelizovat skutečný smysl jeho sdělení, v dopise popisovaný způsob získávání pervitinu obviněným odpovídá jak tvrzení svědka P., tak i tomu, že jej ve vazbě navštěvovala pouze svědkyně B. a rovněž koresponduje se změněnou výpovědi svědka S., kterou soud stran vnášení drog svědkyní B. shledal za věrohodnou. Důvodnými nebyly shledány ani námitky obviněného stran časového umístění svědků a obviněného na celách č. XY a XY opírající se o tvrzení, že pouhá jedna návštěva V. B. v rozhodném období, vylučuje opakované předání pervitinu, neboť tato skutečnost nevylučuje předání více psaníček během jedné návštěvy. I když z výpovědí ostatních svědků Š., H., B., T., M., L., B., H., jakož i svědka P. Ř. – příslušníka vězeňské služby, který prováděl dozor nad návštěvami obviněného a předávání pervitinu neodhalil, nevyplynuly žádné poznatky o poskytování pervitinu obviněným, neznamená to, že by se předmětné trestné činnosti nedopustil.
36. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Postupem obou ve věci činných soudů rovněž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani princip presumpce neviny a z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.
37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
38. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm . l ) tr. ř. výslovně v jeho první variantně tvrzením, že pokud soud prvního stupně rozhodoval v hlavním líčení až po účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 10. 2020, aniž jej poučil o možnosti využití nových procesních institutů vztahujících se ke sjednání dohody o vině a trestu, příp. o prohlášení viny, došlo k vynesení odsuzujícího rozsudku, jakož i rozsudku soudu odvolacího, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Takto koncipovanou námitku však pod obviněným vytýkaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
39. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu je zjevné, že obviněným uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě naplněn být nemohl. Jak výše uvedeno, předpokladem jeho uplatnění je totiž rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí či odmítnutí odvolání, k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Naopak odvolací soud odvolání obviněného T. K. věcně projednal, jeho námitkami se náležitě zabýval, přičemž do rozsudku soudu prvního stupně zasáhl tak, že jej zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o tomto výroku rozhodl, přičemž přistoupil k jeho modifikaci ve prospěch obviněného.
40. Odvolací soud se rovněž zabýval tvrzeným procesním pochybením soudu prvního stupně stran absence poučení obviněného ve smyslu novely trestního řádu (zák. č. 333/2020 Sb., účinný od 1. 10. 2020), které obviněný uplatnil v rámci odvolacího řízení. Jak z obsahu spisu vyplývá, ve věci se u Okresního soudu v Hradci Králové konala hlavní líčení ve dnech 1. 9. 2020, 21. 9. 2020, 29. 9. 2020, 10. 11. 2020 a 15. 12. 2020. První hlavní líčení okresní soud zahajoval ještě před účinností citované novely, když současně doručil obviněnému obžalobu, s níž se pojí poučovací povinnost soudu podle §196 odst. 2 tr. ř., které okresní soud plně dostál. K tomu odvolací soud konstatoval, že obviněný v hlavním líčení konaném dne 1. 9. 2020 uplatnil obhajobu, z níž bylo zřejmé, že trestnou činnost rezolutně popíral, a tento svůj postoj nezměnil ani v dalších hlavních líčeních. Tedy nic nenasvědčovalo tomu, aby byl aplikován později účinný postup podle §206a a §206b tr. ř. Odvolací soud rovněž konstatoval, že pokud byl obviněný po celou dobu zastoupen obhájcem, nic mu nebránilo v tom, aby v průběhu hlavních líčení konaných po 1. 10. 2020 učinil kroky, z nichž by bylo zřejmé, že projevil zájem o sjednání dohody o vině a trestu, případně prohlásil svou vinu (str. 6, bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud za těchto okolností soud prvního stupně po 1. 10. 2020 obviněného o možnosti využití nových procesních institutů nepoučil, nedopustil se takového procesního pochybení, které by svědčilo o porušení práva obviněného na obhajobu, ani tím nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu v zásadě ztotožňuje. Předně je třeba připomenout, že postup soudu v hlavním líčení spočívající ve sjednání dohody o vině a trestu, popřípadě k prohlášení viny, zakotvený v §206a až §206c tr. ř., je fakultativní a je tedy ponechán na úvaze soudu, zda dojde k jeho využití či nikoliv.
41. Jak již bylo výše uvedeno, k nařízení hlavního líčení okresním soudem a k řádnému poučení obviněného o jeho právech došlo ještě před 1. 10. 2020, neboť první hlavní líčení ve věci se konalo již dne 1. 9. 2020. V dalším průběhu řízení před okresním soudem nic nenasvědčovalo tomu, že by obviněný hodlal využít některý z výše uvedených institutů, když v souladu se svým právem na obhajobu vinu posuzovanou trestnou činností v plném rozsahu popíral. Okresní soud za této procesní situace zřejmě též ani neuvažoval o účelnosti využití těchto institutů.
42 . Z obsahu spisu nadto vyplývá, že obviněný si byl vědom existence těchto procesních institutů, neboť v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu dne 17. 2. 2021 na ně výslovně poukázal, aniž by však navrhoval jejich aplikaci, když i nadále popíral svou vinu, a domáhal se zproštění obžaloby (č. l. 306 spisu). Na základě výše uvedeného je zřejmé, že postupem soudů nemohlo dojít k takovému procesnímu pochybení, které by bylo neslučitelné s právem obviněného na obhajobu, potažmo na spravedlivé soudní řízení.
43. Lze dodat, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové není vadné ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože výše rozvedené dovolací námitky obviněného nespadaly pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
IV.
Závěrečné shrnutí
44. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu