ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3163.2020.2
sp. zn. 22 Cdo 3163/2020-497
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. K. , narozeného XY, a b) J. K. , narozené XY, obou bytem ve XY, zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalovaným 1) P. B. , narozenému XY, a 2) A. B. , narozené XY, oběma bytem ve XY, zastoupeným JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, o odstranění stavby na cizím pozemku, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 63/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 16. 6. 2020, č. j. 49 Co 49/2020-462, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 16. 6. 2020, č. j. 49 Co 49/2020-462, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud uložil žalovaným povinnost odstranit část balkonu u rodinného domu č. p. XY ve XY v rozsahu, kterým přesahuje z vlastního pozemku p. č. XY na sousední pozemek ve vlastnictví žalobců p. č. XY. Uvedli, že pozemek p. č.XY s domem č. p. XY nabyli kupní smlouvou uzavřenou 10. 10. 2013 s manžely F. a část balkonu nad jejich pozemkem je stavbou neoprávněnou.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 13 C 63/2015-157, žalobu zamítl. Uvedl, že nejde o stavbu neoprávněnou, neboť byla postavena se souhlasem tehdejší vlastnice pozemku p. č. XY, nyní již zemřelé H. R. Stavební povolení bylo vydáno v roce 1988 a v řízení o povolení stavby H. R. nevznesla žádné námitky. S manžely A. a K. M., vlastníky domu č. p. XY, byla i nadále v dobrých vztazích a spory začaly až téměř po deseti letech, kdy se přidala na stranu manželů J. a M. F.
K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě („odvolací soud“) ze dne 11. 1. 2018, č. j. 54 Co 329/2017-184, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že ke stavbě balkonu neměli stavebníci M. právní titul – písemný souhlas sousedky nebo věcné břemeno. Jde tak o neoprávněnou stavbu podle §221 odst. 1 a §489 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 1991 Sb., a je třeba rozhodnout o jejím vypořádání podle §135c obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013.
Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 20. 12. 2019, č. j. 13 C 63/2015-383, na části pozemku p. č. XY v k. ú. a obci XY, vymezené geometrickým plánem č. 2748-17/2018 ze dne 28. 5. 2018 a ověřeným dne 4. 6. 2018 pod č. 25/2018, který je součástí rozsudku, zřídil věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobců a všech dalších vlastníků pozemku p. č. XY v k. ú. XY strpět nad částí uvedeného pozemku, vymezené geometrickým plánem přístavbu balkonu, která je součástí domu č. p. XY stojícího na pozemku p. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl, že věcné břemeno se zřizuje za náhradu 20 000 Kč, kterou jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Soud prvního stupně uvedl, že žalobci nabyli kupní smlouvou uzavřenou 10. 10. 2013 s manžely F. pozemek p. č. XY s domem č. p. XY. Vlastníky sousedního pozemku p. č. XY s domem č. p. XY jsou žalovaní podle darovací smlouvy uzavřené 15. 5. 2008 s manžely M. Těm byla v roce 1988 stavebním úřadem ve XY povolena přístavba domu č. p. XY – vybudování místnosti ve druhém nadzemním podlaží s balkonem. Proti stavebnímu povolení nevznesli účastníci stavebního řízení, tj. ani H. R., která byla tehdy vlastnicí pozemku p. č. XY a domu č. p. XY, žádné námitky. M. v době od poloviny roku 1988 do poloviny roku 1989 zřídili balkon nacházející se nad pozemkem p. č. XY. V 90. letech 20. století pak účastníci, resp. jejich předchůdci, vedli vzájemné soudní spory. Teprve v roce 1997 požádali M. o vydání kolaudačního rozhodnutí, týkajícího se přístavby i balkonu.
Ze znaleckého posudku Ing. Stanislava Kutálka z 27. 4. 2018 a dodatku ze 4. 6. 2018, a navazujícího geometrického plánu ze 4. 6. 2018, soud prvního stupně zjistil, že část balkonu domu žalovaných č. p. XY přesahuje nad plochu 5,73 m 2 pozemku žalobců p. č. XY.
Protože část balkonu náležejícího k domu žalovaných č. p. XY přesahující na pozemek žalobců p. č. XY je stavbou neoprávněnou, zabýval se jejím vypořádáním podle §135c obč. zák. Přihlédl k tomu, že v domě č. p. XY, v němž se nachází předmětná přístavba balkonu, žalovaní bydlí, přístavba je konstrukčně propojena s obytnými místnostmi a změny při odstranění části balkonu by nenarušily statiku domu. Dále soud prvního stupně uvedl, že v době, kdy byla přístavba provedena, stavebníci věděli, že zasahují nad sousední pozemek p. č. XY, náležející H. R., která však přístavbě nebránila a nijak jí nevadila. Žalobci dosud pozemek p. č. XY s domem č. p. XY neužívají a z jeho stavu je zřejmá potřeba rozsáhlé rekonstrukce. Jde o rodinný dům a lze předpokládat, že přes pozemek nebudou projíždět žádná vyšší auta, navíc příjezd k domu je možný i z druhé strany. Konečně nelze přehlédnout, že žalobci kupovali nemovitosti, konkrétně pozemek p. č. XY, s vědomím, že balkon je nad ním již více jak dvacet let. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že odstranění stavby by bylo pro žalované tvrdým a nepřiměřeným řešením a není ani možné přikázání neoprávněné stavby vlastníkům pozemku podle §135c odst. 2 obč. zák. Proto uspořádal poměry účastníků podle §135c odst. 3 obč. zák. zřízením věcného břemene, spočívajícího v povinnosti vlastníků pozemku parc. č. XY strpět nad částí tohoto pozemku přístavbu balkonu, který je součástí domu žalovaných č. p. XY, stojícího na pozemku p. č. XY. Za přiměřenou náhradu za zřízení věcného břemene považoval částku 20 000 Kč.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 54 Co 49/2020-462, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit stavbu balkonu, která je součástí budovy č. p. XY, nacházející se na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, v té jeho části, která přesahuje na sousední pozemek p. č. XY v k. ú. XY, a to ve lhůtě 1 roku od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud považoval za správný závěr, že přístavba balkonu domu č. p. XY je stavbou neoprávněnou „analogicky“ podle §221 a §489 obč. zák., neboť na cizím pozemku mohla být stavba zřízena jen na základě práva osobního užívání pozemku nebo z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Vznik takového práva pak vyžadoval existenci písemné smlouvy. Mohlo dojít i k vydržení práva, avšak ústní smlouva ani existence stavebního povolení oprávněnou držbu práva, jedině způsobilou k vydržení, nezakládala.
Při úvaze o vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák. odkázal na prioritní řešení jejím odstraněním, přičemž výjimku mohou tvořit případy, pokud na straně stavebníka existují důvody zvláštního zřetele hodné (nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů, ale pečlivě je neposoudil a nevyhodnotil přesvědčivě argumenty každé ze stran, zejména námitky a tvrzení žalobců.
Při zvažování způsobu vypořádání stavby uvedl, že výměra 5,73 m 2 zasaženého pozemku p. č. XY se nejeví jako zásadní vzhledem k jeho celkové výměře 389 m 2 . Nelze však přehlédnout, jak zjištěno i při místním ohledání, že podstatná část pozemku je zastavěna domem č. p. XY a jeho přístřeškem (152 m 2 , resp. 184 m 2 ). Za nevýznamné považoval odvolací soud zjištění, že žalobci jsou vlastníky sousedních nemovitostí, pozemků p. č. XY,XY,XY,XY a XY, které přiléhají k pozemku p. č. XY z druhé strany, neboť jde o pozemky, kde je umístěn dům žalobců č. p. XY s garáží; ty dříve se zasaženým pozemkem nijak nesouvisely a funkční propojení by vyžadovalo úpravy v domě č. p. XY.
V neprospěch žalovaných svědčí skutečnost, že manželé M. stavěli nad pozemkem p. č. XY neoprávněně (odvolací soud tu měl, jak vyplývá z kontextu, na mysli zjevně to, že stavěli vědomě neoprávněně) a obvodovou zeď vědomě umístili na hranici svého pozemku (a tudíž věděli, že balkon přesahuje na sousední pozemek).
K námitce žalovaných, že H. R. jako vlastnice pozemku proti stavbě balkonu ve stavebním řízení od roku 1988 až do roku 1997 nijak nezasáhla, odvolací soud poukázal na její výpověď účastnice v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 42/99 před soudem prvního stupně. Vysvětlila, že dlouhodobě bydlela v Brně, ve XY se zdržovala pouze v letních měsících, resp. od jara do podzimu. O záměru postavit balkon věděla, sousedům jej rozmlouvala, ale když přijela, byl balkon postaven. Uvedla, že důvod jejího postoje byl politický; A. M. byla místopředsedkyní Městského národního výboru ve XY, a manžel H. R., plukovník J. R., byl obviněn z vyzvědačství a v roce 1952 popraven; (tím odvolací soud zřejmě chtěl vyjádřit, že z uvedeného důvodu se paní R. bála proti stavebníkům vystoupit). Tehdy také vypověděla, že měla neshody ohledně užívání pozemku p. č. XY už v roce 1971 a 1972 s F. R., právním předchůdcem M. Když chtěla svůj pozemek oplotit, bylo jí sděleno, že M. náleží právo odpovídající věcnému břemeni průjezdu přes její pozemek. Ohledně určení jeho existence také proběhlo pod sp. zn. 9 C 211/97 řízení, ve kterém byla žaloba M. zamítnuta.
Odvolací soud dále připomenul, že k žádosti o vydání stavebního povolení z roku 1988 byly připojeny dva výkresy, ve kterých nebylo vyznačeno, jak plánovaná přístavba má být celá na pozemku p. č. XY vymezena, neboť hranice s pozemkem p. č. XY nebyla na nich vyznačena a v průběhu stavebního řízení nebyla vytýčena. Stavební úřad tedy postupoval ledabyle, popř. naopak si byl vědom, že přístavba zasahuje nad sousední pozemek.
Odvolací soud rovněž poukázal na zjištění vyplývající ze znaleckého posudku Ing. J. Pěnčíka, Ph.D., že odstraněním přístavby by nedošlo ke globálnímu narušení statiky domu č. XY. Za závažnou překážku bránící odstranění balkonu nepovažoval ani cenu bouracích prací doloženou žalovanými položkovým rozpočtem společnosti Ncorp z 7. 9. 2019, ve výši 72 262 Kč, a za nevýznamný považoval údaj žalovaných, že zřízení balkonu v současných cenách by činilo 108 823 Kč, neboť to nic nevypovídá o snížení obvyklé ceny domu, ke které by došlo odstraněním balkonu. Tyto úvahy blíže rozvedl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní („dovolatelé“) dovolání, které je podle nich přípustné podle §237 o. s. ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nicméně důvody přípustnosti dovolání v dalším jeho textu vymezují jen ojediněle konkrétně.
Námitky k dokazování
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když hodnotil odlišně provedené důkazy, aniž je sám provedl. To sám v odůvodnění uvedl tak, že „z výše uvedených listin odvolací soud ve shodě s názorem žalobců dovodil, že vzájemný vztah mezi H. R. a právními předchůdci nebyl nejméně od 70. let minulého století přátelský, natož pak (v dobrém slova smyslu) rodinný.“ Jde o souhrnné skutkové zjištění, které však podle judikatury (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 828/2002, a ze dne 12. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 739/2004), činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Odvolací soud přijímá závěry na základě „nějakých listin“, které k důkazu neprovedl. Změnil také hodnocení důkazů, aniž je sám opakoval, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14. Stejný závěr vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, a to rozsudku ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2259/2002, a rozhodnutí uveřejněného pod č. 92/1958 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Odvolací soud také činí závěry z výpovědi H. R. ve věci sp. zn. 7 C 42/99, kde uvedla, že ke stavbě balkonu nedala souhlas. Byla účastnicí řízení a odvolací soud přehlédl, že soudce rozhodující v uvedené věci tuto okolnost nepokládal za zjištěnou a poukázal na její souhlas s přístavbou, která nenarušuje soukromí žalobců. Kromě toho se proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně v uvedené věci žádný ze žalobců neodvolal. Odvolací soud činil také zjištění z návrhu jakési dohody o odstranění balkonu z 1. 7. 1987, nevzal však v úvahu vznesené námitky žalovaných proti tomuto důkazu, které v dovolání specifikují. Za „absurdní“ považují žalovaní zjištění, že H. R. byla ujišťována svými sousedy nejméně dokonce roku 2006 o tom, že jim svědčí věcné břemeno průjezdu přes její pozemek. Žádný důkaz o tom proveden nebyl.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že zveličil cokoli, co svědčilo ve prospěch žalobců, a bagatelizoval, co svědčilo v jejich neprospěch. Měnil také skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž k tomu provedl důkazy. Odvolací soud žalované nepoučil o tom, že jejich skutková tvrzení nevyplývají z jimi označených důkazů, jak je jeho povinností; k tomu odkazují na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, který uvádí: „Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který doposud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 34)“. Je zde tak podle nich další dovolací důvod, neboť odvolací soud nepostupuje dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vydržení práva mít nad sousedním pozemkem balkon
Žalovaným od 31. 8. 1988 (právní moc stavebního povolení) svědčilo veřejné subjektivní právo k umístění balkonu nad sousední pozemek, a od tohoto data tak byla dána i jejich dobrá víra, že jim právo náleží. Nekonfliktními vztahy s H. R. byla jejich dobrá víra utvrzována, a tak k 31. 8. 1998 právo k umístění balkonu nad pozemkem p. č. XY vydrželi. Zpochybnění balkonu nastalo až v souvislosti s podáním žaloby ve věci sp. zn. 7 C 42/99.
Žalovaní odkazují na prvorepublikovou judikaturu. Podle rozhodnutí Gl. U. F. 4894 nebylo-li odporováno tomu při jednání o stavebním povolení, nemůže být žádáno, aby byla odstraněna část nové stavby přesahující nepatrně do vzduchového prostoru nad sousedovým pozemkem. Dále podle rozhodnutí Gl. U. 15.116 now. III, 348: „Poctivým stavebníkem“ jest nejen ten, kdo považuje stavební pozemek za své vlastnictví, nýbrž i ten, kdo se mohl domnívati, že vlastník s jeho stavbou souhlasí. Podle žalovaných nebyla dosud dovolacím soudem řešena otázka, „zda je možné nabýt vydržením právo k umístění přesahu balkonu nad cizím pozemkem, pokud byl balkon postaven na základě stavebního povolení, proti kterému nebyly ze strany majitele dotčeného pozemku vzneseny námitky.
Vypořádání neoprávněné stavby
Dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, kde šlo o žalobu na odstranění neoprávněné stavby plotu. Byla vypořádána zřízením věcného břemene s odůvodněním, že vlastník pozemku při stavbě plotu a ani po jejím dokončení po několik dalších let nijak nezasáhl, ačkoliv musel vědět, že výstavbou bylo zasaženo do jeho pozemku. Přitom šlo o invazivní zásah – zabrání pozemku plotem. V dané věci je balkon nad pozemkem žalobců a v procházení pod ním jim nic nebrání.
Žalobci vlastní spolu s pozemkem p. č. XY další pozemky o celkové výměře 1229 m 2 , po kterých se volně pohybují. Žalovaní žádný návrh na stavební úpravy nikdy neobdrželi. Plocha přesahu balkonu nade zdí jejich domu 5,4 m 2 nad jejich pozemkem p. č. XY činí 0,4 % z celkové výměry 1229 m 2 .
Odvolací soud přistupuje na „konspirační teorie žalobců, že na stavebním řízení bylo něco zvláštního“ a plyne z něj blíže nespecifikovaná diskvalifikace stavebního řízení. Nejvyšší správní soud však pod bodem 31 rozsudku ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 As 177/2012, konstatoval, že neobstojí výtka nedostatečného prošetření a dokazování, neboť řízení trvalo 11 let a správní orgány shromáždily dostatečný materiál, který pečlivě hodnotily. Dovolatelé také citují z rozsudku, že jim vzniklo subjektivní veřejné právo na výstavbu místnosti v domě a jakékoliv zásahy do tohoto práva zákonná úprava nepřipouští. Nutně by se takové zásahy dostávaly do rozporu i principem právní jistoty, který vyvěrá z materiálního pojetí právního státu, jímž je Česká republika (článek 1 Ústavy České republiky) vázána.
Odvolací soud také bez jakéhokoliv skutkového zkoumání připouští, že H. R. se ani po roce 1991, kdy byl její manžel rehabilitován, aktivně nebránila proti zásahům žalobců do jejího práva k pozemku p. č. XY, nicméně mohla i tak pochybovat o úspěšnosti své obrany, neboť byla utvrzována sousedy, že jim dokonce svědčí i právo věcného břemene průjezdu přes její pozemek, což soud konstatoval v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 211/97. K tomu poukazují na to, že s věcí nesouvisí spor ve věci sp. zn. 9 C 211/97, neboť jeho „aspekty nebo zjištění nebyly součástí dokazování“. Po roce 1989 se pozice H. R. změnila a měla nespočet možností otázku balkonu řešit. Odvolací soud tak opětovně favorizuje způsob vypořádání stavby podle preferencí dovolatelů.
Podle již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3765/2015 je soud povinen porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla se zájmem na dalším využití stavby. Pokud by museli dovolatelé balkon odstranit, není možné přistoupit na řešení uváděné odvolacím soudem, že by tak mohli učinit svépomocí a nic by je to nestálo. I ze znaleckého posudku Ing. Pěnčíka plyne, že je třeba svěřit bourací práce odborně způsobilé firmě. Pokud byla cena bouracích prací stanovena částkou 72 362 Kč, pak dovolatelé mají za to, že je třeba při kvantifikaci této ztráty vycházet z ceny, za kterou lze balkon pořídit, tj. 108 823 Kč, kterou také stanovila firma. Pak je celková ztráta dána částkou 182 075 Kč. Dovolatelé setrvávají na tom, že hodnota domu s balkonem a bez něj je rozdílná a zjistitelná. Pokud měl odvolací soud za to, že tuto skutečnost neprokázali, měl je poučit.
Zabývají se též porovnáním hospodářské ztráty účastníků a dovozují, že ani z tohoto hlediska nejsou dány důvody pro odstranění stavby.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a „rozhodl v meritu shodně jako nalézací soud, tedy zřídil věcné břemeno za přiměřenou náhradu“.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl. Odmítají pro tento případ i vydržení práva mít nad sousedním pozemkem balkon. Poukazují na to, že §135c obč. zák. nelze vykládat tak, že jde o libovůli soudu, zda nařídí odstranění neoprávněné stavby či nikoliv. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, vyplývá, že pokud došlo ke zřízení neoprávněné stavby úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnického práva majitele pozemku prioritní. Uvedený postup respektuje i dovolací soud – viz rozsudek ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1170/2014. Dovolání obsahuje nepravdivá tvrzení žalovaných, např. v řízení pod sp. zn. 7 C 42/99 šlo o odstranění stavebních úprav provedených v rozporu se stavebním povolením z roku 1988, nikoliv tedy o odstranění balkonu. Neobstojí tak jejich tvrzení, že po zamítnutí žaloby se F. a H. R. s existencí balkonu „smířili“. Rovněž poukaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 1 As 177/2012, který uvedl, že správní orgány shromáždily rozsáhlý důkazní materiál, který pečlivě hodnotily, přehlíží, že šlo o hodnocení řízení o dodatečném povolení stavby, zatímco odvolací soud se zabýval hodnocením původního řízení o povolení stavby z roku 1988.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu jeho přípustnosti důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud řešil otázku procesního práva – podmínek pro změnu skutkového stavu v odvolacím řízení – v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní účinného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, protože takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Proto se dovolací soud mohl zabývat jen těmi námitkami, u kterých byl řádně vymezen důvod přípustnosti dovolání.
V dané věci jde o řešení osudu stavby balkonu, zřízeného zčásti nad sousedním pozemkem v roce 1988; protože nebyly splněny podmínky přestavku (§3059, §1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), bylo v řízení třeba řešit otázku, zda jde o stavbu neoprávněnou a v kladném případě se zabývat způsobem jejího vypořádání. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99) se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku. Právní režim vypořádání neoprávněných staveb zřízených na cizím pozemku před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se pak řídí dosavadními předpisy (zejména §135c obč. zák.). K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, publikovaný pod č. 58/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zřídí-li na pozemku stavbu občan, který není oprávněn pozemek užívat nebo který je oprávněn ho užívat k jinému účelu, soud na návrh národního výboru nebo organizace, které mají pozemek ve správě, nebo organizace, která je vlastníkem pozemku (§205 odst. 2 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), anebo na návrh toho, kdo má k pozemku zřízeno právo osobního užívání, přikáže stavbu za náhradu navrhovateli, ledaže by tomu bránily důvody zvláštního zřetele hodné, zejména že stavebník byl v dobré víře, že stavbu zřizuje oprávněně. Jestliže to je v zájmu společnosti, soud může též po zjištění stanoviska příslušného národního výboru, který je stavebním úřadem, rozhodnout, že stavebník je povinen stavbu na svůj náklad odstranit (§221 odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.).
Ustanovení §135c obč. zák. zní:
(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
K otázce, zda šlo o neoprávněnou stavbu:
Dovolatelé mají za to, že povolená stavba nemůže být neoprávněnou.
Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu.
Právo mít na cizím pozemku stavbu může být nejen právem věcným, ale i právem závazkovým; může být založeno i na tzv. výprose. V takovém případě nejde o neoprávněnou stavbu.
K tomu se dodává, že v rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, týkajícím se stavby postavené na základě nikoliv neomezeného práva užívání pozemku, Nejvyšší soud vyslovil, že zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva – ať již pro uplynutí sjednané doby nebo v důsledku výpovědi či odvolání výprosy – bude muset stavbu odstranit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012). V takových případech stavebník nemůže být objektivně v dobré víře v to, že má k pozemku časově neomezené právo.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011. Z uvedeného vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutí soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2233/2013, dostupné na www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Stavební povolení ani v době, kdy byl zřízen balkon, nemělo účinky omezující či odnímající vlastnické právo; takové omezení bylo ve stavebním řízení možno realizovat postupem podle části čtvrté zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon); nebylo však ani tvrzeno, ani zjištěno, že by rozhodnutí o omezení vlastnického práva bylo ve vyvlastňovacím řízení vydáno.
Stavební povolení tedy dalo žalované straně právo realizovat stavbu za (především technických) podmínek v něm uvedených, nezaložilo však soukromé právo zasahovat do vlastnického práva k sousednímu pozemku přesahujícím balkonem.
V této části je tak rozsudek odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu a námitka žalovaných nezakládá přípustnost dovolání.
„Je možné nabýt vydržením právo k umístění přesahu balkonu nad cizím pozemkem, pokud byl balkon postaven na základě stavebního povolení, proti kterému nebyly ze strany majitele dotčeného pozemku vzneseny námitky?“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uvedl, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, podle kterého „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod“.
K tomu dovolací soud dodává, že takovým titulem (právním důvodem) se může rozumět pouze právní skutečnost, na jejímž základě se věc převádí anebo přechází na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví apod. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2632/2003).
Předmětem vydržení mohla být v době, kdy uplynula údajná vydržecí doba, jen právo vlastnické a práva odpovídající věcným břemenům (§134, §151o odst. 1 obč. zák.). Stavební povolení vydané ke stavbě balkonu nebylo za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a není dosud, způsobilé založit věcné právo (jiné právo nemohlo být předmětem vydržení) zasahovat do vlastnictví k sousednímu pozemku.
Na tom nic nemění skutečnost, že vlastník, do jehož práva bylo stavbou zasaženo, proti výstavbě nic nenamítal (v této věci ovšem bylo zjištěno, že námitky vznášeny byly, byť nikoliv v úředním řízení). Chyběl tu totiž způsobilý, byť i jen putativní, důvod věcné právo založit.
Lze též poukázat na §1 odst. 1 o. z., větu druhou, podle které platí: „Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“. Toto ustanovení se použije i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3030 o. z.).
V této části je tak rozsudek odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu a námitka žalovaných nezakládá přípustnost dovolání.
Protože je správný závěr odvolacího soudu, že šlo o neoprávněnou stavbu, je třeba zabývat se námitkami proti zvolenému způsobu vypořádání.
Ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o zvoleném způsobu vypořádání neoprávněné stavby přezkoumat pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008).
Při rozhodování o odstranění neoprávněné stavby soud přihlíží zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí či nikoliv, jaký je rozsah zastavěného pozemku, jakož i k tomu, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula. Právo na ochranu proti neoprávněné stavbě se nepromlčuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2003, dále jen „Rc 23/2003“).
Z uvedeného se podává, že při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby je třeba vždy vycházet z individuálních rysů každého případu, který je třeba posuzovat komplexně; okolnosti svědčící pro určitý způsob vypořádaní mohou být u jednoho kritéria natolik závažné, že převáží kritéria ostatní.
V dovolání se uvádí: „Dovolatelé poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu, která řeší postup soudu při vypořádání neoprávněné stavby např. v rozhodnutí věci 22 Cdo 3765/2015… V rámci odůvodnění NS uvádí: Ač by daná situace svědčila pro odstranění stavby plotu, nelze přehlédnout, že v jednání žalované nelze vidět svévoli, když plot postavila s vědomím, že hlavní osobou rozhodující o jeho výstavbě byl její otec. Jeho názor respektoval i žalobce, který proti výstavbě plotu v jejím průběhu a ani po jejím dokončení po dobu několika let nijak nezasáhl, ač musel vědět, že se nový plot od původního podstatně liší a jeho výstavbou mohlo být zasaženo do jeho pozemku“; proto „Nejvyšší soud souhlasil s postupem soudu, který neoprávněně vystavěné oplocení vypořádal právě zřízením věcného břemene za náhradu“. Zřejmě chtějí vyjádřit, že se odvolací soud od právního názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí odchýlil. To, co citují, však právní názor není, jde jen o hodnocení konkrétní situace, a zejména důvod pasivity vlastníka pozemku i skutkové okolnosti věci byly jiné.
V této části tak námitka žalovaných nezakládá přípustnost dovolání.
K rozsahu zásahu do vlastnického práva žalobců:
Dovolatelé nepojí své námitky s žádným důvodem přípustnosti dovolání; již proto nemohou založit jeho přípustnost.
Jen na okraj se tak dodává: Odvolací soud uvedl: „Zjištěná výměra zasažené části pozemku p. č. XY se sice sama o sobě nejeví ve vztahu k celkové výměře zasaženého pozemku, která činí 389 m 2 , jako zásadní…“. Nicméně dodal: „Zjištěné plošné a délkové poměry potom zásadním způsobem ovlivňují možnost využití pozemku p. č. XY“, a to negativně (bod 44 rozsudku). Tato omezení odvolací soud podrobně popsal pod body 67 a násl. rozsudku; na jeho závěry tam uvedené dovolací soud pro stručnost odkazuje s tím, že nejsou zjevně nepřiměřené.
Jak je uvedeno výše, ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže judikatura žádá přihlédnout k tomu, jaký je rozsah zastavěného pozemku, je v tom implicitně zahrnut požadavek zvážit, nakolik stavba vlastníka pozemku omezuje v jeho využití. Jde-li o omezení významné a nelze po něm spravedlivě žádat, aby je snášel, pak nelze soudu vytýkat, že – s přihlédnutím k dalším okolnostem věci - nařídí odstranění stavby bez ohledu na rozsah zastavěného pozemku, a také na náklady na odstranění stavby či její cenu (nejde-li o výjimečné případy).
Existence veřejnoprávního povolení stavby a její vypořádání jako stavby neoprávněné:
Ani v tomto případě dovolatelé nevymezují důvod přípustnosti dovolání. Citují sice rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, to se však netýká vypořádání neoprávněné stavby, a tak o rozpor s tímto rozhodnutím jít nemůže. Jiný možný důvod přípustnosti dovolání se tu netvrdí.
Nejvyšší soud opakovaně uvedl: „Stavba je neoprávněná tehdy, stavěl-li někdo na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující na cizím pozemku zřídit stavbu. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné je nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení. Stejně tak není rozhodující samotné vědomí vlastníka pozemku (resp. státních orgánů) o stavbě (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2439/2018). Jistě je lepší pozice stavebníka, který stavební povolení měl, než toho, který stavěl bez něj, to však neznamená – a v četné judikatuře Nejvyššího soudu o neoprávněné stavbě takový názor vysloven nebyl – že by existence stavebního povolení sama o sobě bránila vypořádání neoprávněné stavby jejím odstraněním.
Povaha a rozsah hospodářské a jiné ztráty, která by odstraněním stavby vznikla; v yhodnocení hospodářské a jiné ztráty žalobců:
Hodnocení povahy a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, a porovnání hospodářské a jiné ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby, nemůže spočívat jen v porovnání hodnoty stavby a ceny za její odstranění s cenou zastavěného pozemku, ale je třeba vzít do úvahy i důsledky omezení vlastníka pozemku. Ani toto kritérium nelze absolutizovat; jde-li o vědomě zřízenou stavbu, bude jeho význam nižší než u stavby zřízené v dobré víře.
Dovolatelé tvrdí: „Hospodářská a jiná ztráta, kterou by žalovaní utrpěli při odstranění balkonu, je přinejmenším 182.085,-Kč; hodnota části pozemku p. č. XY, nad který přesahuje předmětný balkon, je 10.980,-Kč bez vlivu balkonu… V uvedené věci je však možno onu eventuální ztrátu kompenzovat právě náhradou za zřízení věcného břemene.“
Odvolací soud pod body 67 podrobně vysvětlil, jaká omezení žalobcům balkon přináší; na toto odůvodnění se odkazuje. Tato omezení dovolatelé opomíjejí. Navíc ani toto kritérium nelze absolutizovat.
V této části je tak rozsudek odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu, vyžadující porovnání hospodářské ztráty účastníků, a námitka žalovaných nezakládá přípustnost dovolání.
Otázka kvality bydlení:
Pod tímto bodem dovolání žalovaní tvrdí, že odstraněním balkonu bude zhoršena kvalita jejich bydlení. S tímto tvrzením však nespojují žádný důvod přípustnosti dovolání, a ani nevymezují právní otázku, na jejímž řešení má být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Slovy: „Odvolací soud poněkud cynicky přechází tyto námitky tímto:…“ pak patrně vyjadřují nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu tam uvedenými, nicméně důvod přípustnosti nevymezují a ostatně ani neformulují dovolací důvod.
Doba, která od zřízení stavby uplynula:
Ani zde není důvod přípustnosti dovolání vymezen; je zde sice citován rozsudek Nejvyššího správního soudu, ten se však týká stavebního povolení, nikoliv práva mít na cizím pozemku stavbu. Jen na okraj se tak uvádí:
Právo na ochranu proti neoprávněné stavbě se nepromlčuje. Je třeba přihlédnout i k důvodům, pro které vlastník pozemku řádně nezakročil proti neoprávněné stavbě v době její realizace, a pokud vlastník pozemku o neoprávněné stavbě věděl, též k době, která od zřízení stavby uplynula (Rc 23/2003). K těmto důvodům i k době, která od zřízení stavby uplynula, odvolací soud přihlédl (viz výše), a jeho úvaha o tom, že přesto je namístě stavbu odstranit, není zjevně nepřiměřená.
Otázka koupě pozemku s vědomím přesahu balkonu:
Pod tímto bodem formulují dovolatelé otázku, která má založit přípustnost dovolání, takto: „Je možné samotnou okolnost, že jde o neoprávněnou stavbu (stavbu postavenou bez souhlasu vlastníka dotčeného pozemku), která je důvodem vypořádání nastalé situace dle §135 c) OZ, považovat zároveň za zásadní přitěžují okolnost pro to, aby bylo o způsobu vypořádání neoprávněné stavby rozhodnuto jinak než odstraněním této stavby?“ Tuto otázku podle jejich mínění dovolací soud dosud neřešil.
Na takto položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud samotnou okolnost, že jde o neoprávněnou stavbu, nepovažoval za důvod jejího odstranění a zabýval se i okolnostmi umožňujícími případně její zachování. Nicméně to, že odstranění stavby je vždy řešením přicházejícím do úvahy na prvním místě, vyplývá jak z §135c obč. zák. (viz posloupnost řešení tam uvedenou), z judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03), tak i Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016).
Jen na okraj se tak poznamenává, že skutečnost, že někdo nabyl pozemek, na kterém leží neoprávněná stavba, a byl o tom, že jde o neoprávněnou stavbu informován, nevylučuje její vypořádání podle §135c obč. zák., a nejde ani o skutečnost pozitivně svědčící vlastníkovi neoprávněné stavby. Jiný závěr nelze ze zákona dovodit.
V řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle §135c obč. zák. je žalovaným vlastník neoprávněné stavby; jemu se též přičítá dobrá či zlá víra jeho předchůdce, že má právo na cizím pozemku stavět (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1112/2020).
K souhlasu vlastnice pozemku se zřízením balkonu:
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, který uvedl (bod 47 rozsudku): „Hlavní (a z úhlu pohledu odvolacího soudu v zásadě jediná) významná námitka žalovaných svědčící pro zachování stavby balkonu, a tudíž i potřebě vypořádat tento jako neoprávněnou stavbu jiným vhodným způsobem, je poukázání žalovaných na pasivitu vlastníka pozemku zatíženého stavbou balkonu. Odvolací soud připouští, že dokazováním provedeným před soudem prvního stupně nebylo zjištěno a ani jinak z obsahu spisu nevyplývá, že by se někdy H. R. z pozice vlastníka pozemku p. č. XY v době od zahájení stavebního řízení do přibližně poloviny roku 1997 výslovně ohradila proti provádění stavby balkonu, či proti jeho existenci jako takové po jeho dokončení“.
Rozhodnutí ve věci tedy záleží do značné míry na zjištění, proč H. R. proti stavbě balkonu nic nenamítala, zda to bylo, jak tvrdí žalovaní, proto, že mezi stranami (jejich předchůdci) tehdy panovaly přátelské a rodinné vztahy a jmenovaná se stavbou souhlasila, nebo proto, že za tehdejších poměrů se obávala proti stavbě úředně bránit. Pokud by byla prokázána první varianta, byla by to zásadní skutečnost, svědčící ve prospěch zřízení věcného břemene pro žalované , pokud by dokonce nešlo o právní důvod opravňující mít nad pozemkem žalobců balkon. Ostatní aspekty věci, kterých se žalovaní dovolávají, mají jen menší, až podružný význam.
Odvolací soud se touto otázkou podrobně zabýval a uvedl (bod 49 a násl.): „H. R. nebyla přítomna ve svém domě č. p. XY nacházejícím se na pozemku zasaženém balkonem v době jeho výstavby a fakticky se v době jeho výstavby vůbec nezdržovala ve XY. Důvod, proč H. R. nezasáhla proti existenci balkonu bezprostředně potom, co se o uskutečnění jeho výstavby dozvěděla, pak původní vlastnice pozemku p. č. XY ( H. R., pozn. dovolacího soudu ) označila za důvod politický. V souvislosti s tím připomněla, že v minulém režimu jí právě z politických důvodů popravili manžela, zatímco paní M. byla podle jejího vyjádření ‚horlivou komunistkou‘. Uvedené vyjádření pak je třeba dát do souvislosti se zjištěním, že právní předchůdkyně žalovaných – A. M. – jako jeden ze stavebníků balkonu, byla místopředsedkyní Městského národního výboru ve XY, zatímco H. R. byla vdovou po J. R., plukovníku gen. štábu, který byl v roce 1949 zatčen a obviněn z velezrady a vyzvědačství a poté v roce 1952 popraven“. I na základě dalších důkazů dovodil, že vztah H. R. s manžely M. nebyl dobrý.
Odvolací soud pod bodem 54 rozsudku též konstatoval zvláštní okolnosti, provázející vydání stavebního povolení a uvedl, že „stavební úřad postupoval při vydání stavebního povolení natolik ledabyle, že se buď vůbec nezajímal o reálné umístění budoucí plánované stavby, popř. si naopak musel být zcela zjevně vědom toho, že stavba nad sousední pozemek musí zasáhnout a procesní postup, jakkoliv mohl být v souladu s procesními předpisy upravujícími popisované správní řízení, který zvolil, přinejmenším minimalizoval možnost obrany dotčených účastníků řízení (zejména pak vlastníka sousedního pozemku) zavčasu rozpoznat hrozící nebezpečí zasažení sousedního pozemku stavbou“. S tímto závěrem dovolatelé polemizují, jde však o polemiku se skutkovým zjištěním, nikoliv o uplatnění jediného přípustného dovolacího důvodu, spočívajícího v tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Skutková zjištění, která odvolací soud učinil ohledně vztahu účastníků a důvodů pasivity H. R. ve vztahu k stavebnímu povolení, pak jsou takového rázu, že jeho rozhodnutí o vypořádání neoprávněné stavby jejím odstraněním není zjevně nepřiměřené. Lze shrnout, že hmotněprávní námitky žalovaných nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Dovolatelé však napadají tato zjištění a tvrdí, že odvolací soud se v rozporu s judikaturou odchýlil od zjištění soudu prvního stupně, aniž by dokazování opakoval; v této části je dovolání přípustné a částečně důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.).
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2 až 5 o. s. ř.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. (že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jenž tento čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí – nemohou být, či zpravidla nejsou, vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinými slovy řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má pak své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§122 odst. 1 o. s. ř.). K tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, či jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012. Postup odvolacího soudu, který nezopakoval dokazování listinnými důkazy, ačkoli z nich dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, není vadný, neboť obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1109/2010).
Dovolatelé též napadají způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem; toto hodnocení však nepodléhá dovolacímu přezkumu. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Své námitky, stejně jako ty, o kterých se domnívají, že je odvolací soud pominul, mohou případně uplatnit v dalším řízení.
Soud prvního stupně vyšel z jiného skutkového zjištění než soud odvolací. Uvedl, že žalovaní (jejich předchůdci) v době, kdy balkon budovali, sice věděli, že zasahují nad pozemek H. R., té však přístavba nevadila, a proto se nebránila. Jako důvod její pasivity uvedl, že udržovala s žalovanými přátelské vztahy, vyplývající z příbuzenství, vzájemně se navštěvovali a pomáhali si; tyto vztahy udržovali ještě deset let po zřízení balkonu (body 6 a 24 rozsudku).
Soud prvního stupně uvedl, že tyto skutečnosti „vycházejí z výše uvedených důkazů“, těmi však, pokud jde o vzájemné vztahy, mohly být jen blíže neurčené listiny (viz bod 4 rozsudku – soud sice uvedl, že tyto listiny budou uvedeny níže, ale pokud jde o vztahy mezi stranami, jde jen o důkaz spisem tamního soudu sp. zn. 7 C 42/99 a bez dalšího upřesnění odkaz na svědky tam slyšené) a výpovědi účastníků slyšených k důkazu, na které též odkázal. Přesto, že soud prvního stupně tak zjevně a nepřípustně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2002) učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění, je zřejmé, že jedním z důkazů, ze kterých vyšel, byly výslechy účastníků (§131 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud vyšel ze zcela jiného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž důkaz výslechem účastníků opakoval, závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva – podmínek pro odchýlení se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci – otázky procesního práva – byl v této souvislosti uplatněn právem.
Oproti tvrzení dovolatelů však souhrnné skutkové zjištění neučinil odvolací soud. Pokud uvedl, že „z výše uvedených listin odvolací soud ve shodě s názorem žalobců dovodil, že vzájemný vztah mezi H. R. a právními předchůdci nebyl nejméně od 70. let minulého století přátelský, natož pak (v dobrém slova smyslu) rodinný“, jde o závěr vyplývající z listin, ze kterých učinil příslušná skutková zjištění.
Také neobstojí tvrzení, že odvolací soud nepostupoval podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, který uvádí: „Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který doposud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 34)“.
Dovolatelé tvrdí, že odvolací soud rozhodl, „aniž by žalované poučil o tom, že jejich skutkové tvrzení nevyplývají z jimi označených důkazů“. Navržené důkazy však nebyly „zjevně nezpůsobilé prokázat sporné tvrzení“; o takový případ jde především tam, kde se navržený důkaz vůbec sporné skutečnosti netýká, a nic takového žalovaní netvrdí. Odvolací soud též nerozhodl z důvodu neunesení důkazního břemene, ale proto, že zjistil jiný skutkový stav, než jaký tvrdili žalovaní. Nepostupoval tedy v rozporu s citovaným rozhodnutím.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu