ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3304.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3304/2018-1038
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalovanému L. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 227/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 507/2017-998, 30 Co 508/2017-998, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 507/2017-998, 30 Co 508/2017-998, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 5. 2017, č. j. 15 C 227/2010-932, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2017, č. j. 15 C 227/2010
-946, a ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 28. 8. 2017, č. j. 15 C 227/2010
-962, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 15 C 227/2010-932, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2017, č. j. 15 C 227/2010-946, a ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 28. 8. 2017, č. j. 15 C 227/2010-962, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení (dále též jen „společné jmění“, nebo „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně stavbu bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a movité věci tvořící vybavení družstevního bytu č. ev. XY nacházejícího se v XY, v ulici XY (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal stavbu rodinného domu č. p. XY v k. ú. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, pozemky parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. XY, zahrada, to vše v k. ú. XY, závazek ve výši 682 406,62 Kč z hypotečního úvěru č. 110493109/0800, vedeného u České spořitelny, a. s., a movité věci blíže specifikované ve výroku II. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění 1 287 408,23 Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok III). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Co 507/2017-998, 30 C 508/2017-998, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil i usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2017, č. j. 15 C 227/2010-962, ve výrocích II a III a odvolání žalovaného proti výroku I tohoto usnesení odmítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na těchto skutkových zjištěních a právních závěrech (významných z hlediska obsahu podaného dovolání a rozhodnutí dovolacího soudu):
Manželství účastníků uzavřené 10. 1. 1983 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 12. 2008, č. j. 15 C 23/2005-66, který nabyl právní moci dne 12. 2. 2009. K tomuto dni také zaniklo společné jmění manželů.
Žalovaný požadoval vypořádat závazky z půjček poskytnutých L. B. v celkové výši 500 000 Kč a Š. O. v celkové výši 700 000 Kč. Soudy vyšly ze zjištění, že tyto závazky převzal žalovaný bez souhlasu žalobkyně. Přihlédly ke skutečnosti, že účastníci v době, kdy měly být půjčky žalovanému poskytnuty, stavěli rodinný dům, byli zavázáni z hypotečního úvěru a jejich životní standard byl „zcela běžný“. Uzavřely, že závazky netvoří společné jmění manželů, a proto je v řízení nevypořádaly.
Soudy v řízení nezohlednily také finanční prostředky v celkové výši 269 000 Kč, které měly podle tvrzení žalovaného představovat jeho výlučný majetek použitý na nákup automobilů tvořících společné jmění manželů. Soudy nezvaly za prokázané tvrzení, že je nabyl darem od své matky. Uzavřely, že peníze byly žalovanému jeho matkou „zapůjčeny“. Domáhal-li se žalovaný jejich vypořádání jako půjčky náležející do společného jmění, učinil tak až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Stejně tak soudy nevypořádaly částku 53 773 Kč jako vnos žalovaného vynaložený na výlučný majetek ve společném jmění manželů – družstevní byt v Praze 6 s tím, že i tento vnos žalovaný uplatnil až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.
Do společného jmění manželů zahrnuly budovu bez č. p./č. e., garáž, stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Uvedly, že žalovanému se nepodařilo prokázat, že stavbu nabyl za své výlučné prostředky.
Soudy obou stupňů také neshledaly důvod pro uplatnění disparity podílů na vypořádávaném společném jmění. Účastníci řízení vedli „poměrně standardní rodinný život“, žalobkyně pečovala o děti a žalovaný se podílel na výstavbě rodinného domu a družstevního bytu. Od určitého okamžiku sice měli mezi sebou rozpory, nicméně se nejednalo o natolik výjimečné okolnosti odůvodňující disparitu podílů. Poměry účastníků od roku 2005 se nabytí společného majetku nijak nedotkly, když sice žalovaný o majetek sám pečoval, ale také jej téměř výhradně užíval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně půjček od L. B. a Š. O. Uvádí, že při posuzování přiměřenosti těchto závazků je nutné zohlednit celkové majetkové poměry manželů. Účastníci řízení v rozhodné době vlastnili majetek v řádu několika milionů korun a společné prostředky použili na dostavbu rodinného domu v XY. Půjčky byly poskytovány v menších částkách, jejich splatnost byla několik let, a proto nepředstavovaly závazek, který by nebyli účastníci řízení schopni splnit. Považuje za dosud nevyřešenou otázku hmotného práva, zda je excesem vybočujícím z míry přiměřené majetkovým poměrům manželů, jestliže jeden z manželů převezme více půjček ve výši několik set tisíc Kč za účelem dostavby společného rodinného domu s dobou splatnosti v řádu let, pokud společné jmění manželů tvoří majetek dalece převyšující hodnotu půjček. K tomu poznamenává, že i pokud by soudy uzavřely, že závazky netvoří společné jmění manželů, měly být prostředky takto získané žalovaným a vynaložené na společné jmění manželů zohledněny jako vnosy a v řízení vypořádány (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3655/2007).
Rozporuje také závěr soudů obou stupňů, že požadavek na vypořádání finančních prostředků v celkové výši 269 000 Kč použitých na pořízení automobilů tvořících společné jmění účastníků řízení uplatnil až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Uvádí, že ve lhůtě označil prostředky, které byly použity na společný majetek a které by měly být v řízení vypořádány. To, zda se jednalo o dar od jeho matky, či o půjčky, je již záležitostí právní kvalifikace soudu. Nemůže to však být důvodem k odmítnutí návrhu na vypořádání takové položky.
Polemizuje rovněž se závěrem, že požadavek na vypořádání finančních prostředků ve výši 53 773 Kč (vynaložených na koupi pozemků pod budovou, ve které se nachází družstevní byt) uplatnil po lhůtě tří let od zániku společného jmění účastníků řízení. Tuto částku požadoval vypořádat již v podání ze dne 20. 12. 2010. Pokud odvolací soud posoudil obsah podání žalovaného jinak, jedná se o formalistický postup soudu, který je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004) a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces.
Za zjevně nepřiměřenou považuje úvahu soudů obou stupňů, že v poměrech projednávané věci nejsou dány důvody pro uplatnění disparity podílů účastníků řízení na vypořádávaném společném jmění. Namítá, že žalobkyně opustila společnou domácnost v lednu 2005. Dovolatel následně pečoval o dvě jejich společné děti, dokončoval výstavbu rodinného domu a staral se i o další majetek tvořící společné jmění manželů, čímž jej zhodnotil. Při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010.
V souvislosti s vypořádáním stavby bez č. p./č. ev., garáž, stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, poukazuje na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (v tomto směru odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Uvádí, že z příslušné kupní smlouvy, ze svědecké výpovědi jeho otce ze dne 6. 10. 2011 a jeho čestného prohlášení ze dne 13. 10. 2015 vyplývá, že částku na koupi stavby daroval otec výlučně jemu. Toto potvrzuje i čestné prohlášení žalobkyně. Soudy ovšem přihlédly pouze k výpovědi matky žalovaného ze dne 6. 10. 2011, která uvedla, že na „garáž jsme půjčovali 100 000 Kč“. Nezohlednily však, že ve své pozdější výpovědi ze dne 16. 9. 2015 si již na půjčku nevzpomněla, a že to měl být otec žalovaného, který měl finanční prostředky na koupi této stavby poskytnout. Soudy pochybily, pokud neposoudily všechny důkazy ve vzájemné souvislosti a uzavřely, že tato stavba byla nabyta za společné prostředky, a proto tvoří společné jmění účastníků řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání žalovaného a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s jeho vypořádáním a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) - toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ].
K disparitě podílů s ohledem na péči o společnou domácnost a zásluhy na získání společného majetku:
Žalovaný namítá, že v poměrech projednávané věci jsou dány podmínky pro disparitu podílů účastníků řízení na vypořádávaném společném jmění manželů.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dovolací soud vysvětlil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů.“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, dále uvedl, že základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon o rovnosti podílů manželů je namístě pouze za podmínky, že zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty.
Posouzení toho, zda jsou dány podmínky pro uplatnění disparity podílů, je vždy individuální. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že řešení této otázky lze v dovolacím řízení zpochybnit jen v případě, že by úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015).
Podle soudu prvního stupně nebyly v řízení prokázány negativní okolnosti v manželství ani takové zásluhy, které by odůvodňovaly odklon od zásady rovnosti podílů. Účastníci „žili běžný standardní rodinný život, kdy v určitém období se žalobkyně více věnovala dětem, byla na rodičovské dovolené, žalovaný naopak v dané době pracoval, vydělával prostředky na život rodiny, stavěl taktéž rodinný dům, tedy touto cestou se taktéž podílel na zázemí rodiny“. Podle soudu nebyl prokázán „zásadní exces některého z rodičů“ v péči o děti. Účastníci sice „od určitého okamžiku měli rozpory, byli v rozvodovém řízení, vedli opatrovnické řízení ve vztahu k nezletilé AAAAA“, nešlo však o „natolik výjimečné záležitosti, že by mohly soud vést k úvaze o rozdělení SJM jinak než shodným podílem“. Odvolací soud doplnil, že se se sice žalovaný podílel na výstavbě družstevního bytu a rodinného domu osobní prací, žalobkyně však v době výstavby pečovala o nezletilé děti a měla „pravidelný výdělek ze zaměstnání“. Dále uzavřel, že „osobní poměry účastníků v době od roku 2005 se zasloužení o nabytí majetku do společného jmění nedotýkají, žalovaný v tomto období sice o téměř celý majetek ve společném jmění pečoval, zároveň však také téměř všechny společné věci výlučně užíval“.
Žalovaný přitom od počátku řízení tvrdil, že čtyři roky před rozvodem žalovaná pro známost s jiným mužem opustila společnou domácnost, nestarala se o výchovu společných dětí ani o společný majetek. Veškerou starost o domácnost i děti zajišťoval od roku 2005 žalovaný, který zároveň sám financoval vysokými částkami dostavbu domu a úpravy jeho okolí. Vzhledem k tomu navrhoval žalovaný rozhodnout o disparitě podílů.
Z obsahu napadeného rozhodnutí přitom nelze zjistit, jakými úvahami se odvolací soud řídil při formulaci svého závěru o neexistenci podmínek pro uplatnění disparity podílů. Odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) se nijak nevypořádal (v této souvislosti uplatněnými) námitkami dovolatele o jeho výlučných zásluhách na výchově dětí a zhodnocení společného majetku. Dovolací soud proto uzavírá, že v této části jsou úvahy odvolacího soudu neúplné, a tudíž nesprávné. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K půjčkám poskytnutým L. B. v celkové výši 500 000 Kč a Š. O. v celkové výši 700 000 Kč:
Žalovaný předně namítá, že rozsah těchto závazků nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků řízení, proto tvoří součást společného jmění účastníků řízení a měly být v tomto řízení vypořádány.
Podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, vyložil, že ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou právní hypotézou; to, jaké byly v konkrétní věci majetkové poměry manželů a zda byl závazek těmto poměrům přiměřený, je na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyla řádně odůvodněna anebo by byla zjevně nepřiměřená.
Při posuzování otázky, zda převzaté závazky jedním z manželů bez souhlasu druhého představují součást společného jmění manželů, je třeba vyjít z úvahy, podle níž hledisko míry majetkové přiměřenosti se musí vztáhnout ke konkrétní majetkové situaci manželů, tedy ke konkrétnímu a individualizovanému společnému jmění manželů v jeho celém rozsahu. Obecně lze za závazky odpovídající majetkovým poměrům považovat zejména takové, k jejichž úhradě manželé disponují potřebnými finančními prostředky, jejichž použití nebude pro jejich celkovou majetkovou sféru představovat výraznější dopad (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2498/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
Dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci přesahovaly shora uvedené závazky míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků řízení. Je nutné zohlednit, že v době, kdy měl žalovaný převzít tyto závazky, vedli běžný rodinný život a stavěli rodinný dům v XY, na jehož výstavbu čerpali finanční prostředky i z hypotečního úvěru. Z daňových přiznání žalovaného z této doby se podává, že výdaje žalovaného jako OSVČ dosahovaly téměř jeho příjmů. Pokud již účastníci řízení spláceli závazek vyplývající z hypotečního úvěru, mohlo mít použití dalších finančních prostředků náležejících do společného jmění manželů na splácení těchto závazků významný dopad pro jejich celkovou majetkovou sféru (a to i pokud by byly tyto půjčky poskytovány postupně, v částkách 100 000 Kč či 150 000 Kč). Tyto závazky tak podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění účastníků řízení netvoří.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného, že jestliže soudy obou stupňů uzavřely, že tyto závazky netvoří společné jmění účastníků řízení, je nutné takto získané prostředky a vynaložené žalovaným na společný majetek vypořádat jako vnosy z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný.
V rozsudku ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1480/2013, se (s odkazem např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006) uvádí: „Věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem BSM (bezpodílového spoluvlastnictví manželů – poznámka dovolacího soudu), ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. O nabytí věci za výlučné prostředky jen jednoho z manželů nelze uvažovat v případě, že věc je nabyta za prostředky získané půjčkou, byť ji sjednal jen ten manžel, jehož výlučné prostředky byly později na její splacení použity. Bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí jako R 57/1970, zaujal právní názor, že ‚vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.“
Uvedené závěry akceptovala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i v poměrech společného jmění manželů (srov. rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 180).
Velký senát Nejvyššího soudu následně v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, vysvětlil, že byly-li na zakoupení věcí ve společném jmění manželů použity (výlučně) peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel, nezakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání tohoto vnosu z odděleného majetku na společný majetek; konstatoval, že věci (včetně finančních prostředků), které jeden z manželů získal jako plnění ze závazku (závazkového právního vztahu), jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, jsou součástí společného jmění, stejně jako věci, které byly za tyto hodnoty (zpravidla finanční prostředky) nabyté.
K tomu zároveň doplnil, že již v citovaném rozsudku R 57/1970 zaujal Nejvyšší soud právní názor, že k závazku manžela, který takto opatřil peníze (nebo jinou majetkovou hodnotu) a je povinen je vrátit, má soud přihlédnout při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společného jmění manželů). Tímto způsobem lze překonat případnou „nespravedlnost“ spočívající v tom, že majetek získaný na základě výlučného závazku jednoho z manželů se stává součástí SJM, přestože dluh z převzatého závazku tíží jen zavázaného manžela. Za předpokladu, že získaný majetek skutečně rozšířil masu společného jmění a zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku, lze uvažovat s přihlédnutím k okolnostem jednotlivé věci např. o disparitě podílů v případě vypořádání SJM. Tuto okolnost posoudí soudy v dalším řízení. Nelze zde však hovořit o vnosu z výlučného na společný majetek.
Odvolací soud se proto při řešení této právní otázky neodchýlil o rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání ohledně této otázky proto není přípustné ani důvodné.
K vypořádání finančních prostředků v celkové výši 269 000 Kč použitých na nákup automobilů tvořících společné jmění manželů:
Žalovaný napadá závěr odvolacího soudu, že požadavek na vypořádání těchto finančních prostředků uplatnil až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi přijal a odůvodnil závěr, že předmětem soudního řízení o vypořádání společného jmění se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci řízení učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005).
V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Shora uvedený judikatorní požadavek však nesměřuje k tomu, že by účastníci museli sami přesně právně kvalifikovat jednotlivé položky a podle toho zcela přesně uplatnit žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2415/2016).
V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, dovolací soud vyložil, že „vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, ‚aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek‘ v řízení o vypořádání společného jmění manželů.“
Dále je nutné poznamenat, že právní posouzení nároků uplatněných v řízení o vypořádání SJM je věcí soudu („iura novit curia“); soud přitom vychází ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání, byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).
V projednávané věci odvolací soud nevypořádal finanční prostředky v celkové výši 269 000 Kč, které si žalovaný podle svých tvrzení půjčil od matky a použil je na nákup automobilů tvořících společné jmění manželů. Odvolací soud uzavřel, že tato položka byla uplatněna k vypořádání až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů.
S těmito závěry se dovolací soud neztotožňuje. Žalovaný již v podání ze dne 20. 12. 2010 uváděl, že částku v celkové výši 269 000 Kč zaplatila jeho matka a žádal, aby „transformovaný podíl z výlučných prostředků byl započten v jeho prospěch.“ Matka žalovaného při jednání soudu prvního stupně dne 6. 10. 2011 uvedla, že účastníkům řízení půjčovala finanční prostředky, a to i na nákup automobilů. Ve vyjádření ze dne 16. 2. 2015 žalovaný uvedl, že na pořízení vozidel tvořících SJM půjčili účastníkům finanční prostředky jeho rodiče, a to ve výši 164 000 Kč a 90 000 Kč.
Z uvedeného se podává, že žalovaný poprvé uplatnil požadavek na vypořádání prostředků poskytnutých jeho matkou na nákup automobilů v celkové výši 269 000 Kč již v podání ze dne 20. 12. 2010 a žádal, aby tyto finanční prostředky byly v řízení zohledněny [k tomu lze poznamenat, že reálná podstata smlouvy o půjčce je naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010)]. V průběhu řízení pak žalovaný pouze upřesňoval skutková tvrzení ohledně této položky (neuplatnil však zcela nová tvrzení či důkazy k další položce, která nebyla ve lhůtě tří let vůbec učiněna předmětem řízení) a bylo již záležitostí právní kvalifikace soudu, jak tuto položku posoudí.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaný uplatnil tuto položku k vypořádání po lhůtě tří let od zániku společného jmění účastníků řízení, spočívá jeho rozhodnutí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a tedy i na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak v této části přípustné i důvodné.
V rámci dalšího řízení tíží žalovaného břemeno tvrzení a důkazní o existenci těchto závazků. Bude-li jejich existence prokázána, soudy zhodnotí, zda závazky tvořily podle §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů. Jestliže soudy dospějí k závěru, že závazky netvoří společné jmění manželů, posoudí, zda získané finanční prostředky skutečně rozšířily masu společného jmění (byly použity na nákup automobilů tvořících součást SJM) a zda zavázaný manžel uhradil nebo má uhradit dluh ze svého výlučného majetku. V takovém případě lze uvažovat např. o disparitě podílů v případě vypořádání SJM (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020). Dovolací soud poznamenává, že žalovaného tíží břemeno tvrzení a důkazní o tom, že získané finanční prostředky byly skutečně vynaloženy na věci tvořící společné jmění manželů a že na ně plnil během manželství z prostředků náležejících do jeho výlučného vlastnictví či je povinen je splnit.
K vypořádání částky 53 773 Kč použité žalovaným na družstevní byt v Praze:
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tuto částku uplatnil k vypořádání až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
V souvislosti s touto položkou je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný již ve vyjádření ze dne 20. 12. 2010 uvedl, že vynaložil (mimo jiné) výlučné finanční prostředky v celkové výši 53 773 Kč v souvislosti s koupí pozemků, na nichž byl postaven bytový dům, ve kterém se nacházel družstevní byt tvořící společné jmění manželů. V závěru podání uvedl, že požaduje vypořádat finanční prostředky použité na pořízení bytu.
Dovolací soud považuje za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že v souvislosti s družstevním bytem požadoval žalovaný vypořádat pouze finanční prostředky vynaložené na jeho „pořízení“, finanční prostředky vynaložené v souvislosti s pozdějšími platbami za pozemek však již neuvedl. V kontextu celého podání ze dne 20. 12. 2010 je zřejmé, že žalovaný požadoval vypořádat všechny své výlučné prostředky investované v souvislosti s tímto družstevním bytem, tedy mimo jiné i finanční prostředky použité na koupi pozemků, na nichž byl postaven bytový dům.
Pokud odvolací soud uzavřel, že žalovaný uplatnil tuto položku k vypořádání po lhůtě tří let od zániku společného jmění účastníků řízení, spočívá jeho rozhodnutí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak i v této části přípustné a zároveň důvodné.
K vypořádání stavby bez č. p./č. e., garáže, v k. ú. XY:
Dovolatel namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu, že tato stavba nebyla nabyta za jeho výlučné prostředky, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Dovolání je i v této otázce přípustné a zároveň i důvodné.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4085/2009, vyplývá, že „hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. […] Ustanovení §132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu.“ Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017).
Soudy vyšly z tvrzení žalovaného, že finanční prostředky na koupi stavby získal darováním od svých rodičů. Z obsahu spisu se podává, že otec žalovaného při jednání soudu prvního stupně konaném dne 6. 10. 2011 uvedl, že daroval žalovanému 100 000 Kč na koupi této stavby. Z kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1995 se podává, že kupujícím byl pouze žalovaný, nikoliv i žalobkyně. Z čestného prohlášení žalobkyně ze dne 21. 2. 1995, které bylo přílohou k návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, plyne, že stavba garáže byla nabyta do výlučného vlastnictví žalovaného, protože částku 100 000 Kč mu daroval jeho otec. Matka žalovaného sice při jednání soudu prvního stupně konaném dne 6. 10. 2011 uvedla, že žalovanému zapůjčili 100 000 Kč na koupi garáže, avšak při jednání konaném dne 16. 9. 2015 poznamenala, že na půjčku na pořízení stavby garáže si nepamatuje. Dovolací soud shledává za této situace skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný nenabyl stavbu garáže za své výlučné finanční prostředky získané darem od rodičů, v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Z výpovědi otce žalovaného, jeho čestného prohlášení, kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1995 a čestného prohlášení žalobkyně ze dne 21. 2. 1995 zřetelně plyne, že stavba garáže byla nabyta za výlučné prostředky žalovaného. Závěr, že výpověď matky žalovaného (která navíc nebyla v tomto ohledu konzistentní) zcela vyvrací shora uvedené skutkové závěry vyplývající z ostatních důkazů, je nepodložený a v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak s ohledem na shora uvedené na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a tedy i na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak i v této části přípustné a zároveň důvodné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006). Soudy obou stupňů jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu