ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.181.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 181/2021-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně KRAK-CHEM, Sp. z o. o. , se sídlem v Polské republice, Krakov, Makowskiego 30/19, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované RETRO – Inter, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 26400138, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení 2 936 060,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 33/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 19 Co 201/2020-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 24 636 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 5. 2020, č. j. 55 C 33/2020-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 936 060,90 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma jeho výrokům) podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně tím, že se dostatečně nevypořádal s kompenzační námitkou, kterou dovolatelka již v řízení před soudem prvního stupně uplatnila, nadto závěr o její nedůvodnosti učinil na základě pouhých námitek žalobkyně, které nebyly prokázány, a skutečnosti důležité pro své rozhodnutí zjišťoval hodnocením neprovedených důkazů. Dále se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že jí neposkytl poučení, měl-li za to, že neunesla své břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran její protipohledávky. Za dosud Nejvyšším soudem neřešené pak dovolatelka považuje otázky, 1) jaký musí být stav řízení, aby soud byl oprávněn odmítnout zabývat se kompenzační námitkou s poukazem na tvrzenou nejistotu a neurčitost pohledávky ve vztahu k její obtížné dokazatelnosti, a zda k tomu stačí soudu pouhé obecné, předběžné a ničím nepodložené zjištění, jak se spor bude v budoucnu pravděpodobně vyvíjet, nebo zda soud musí provést důkazy a vyžadovat také řádná tvrzení a navržení důkazů toho účastníka, který protipohledávku rozporuje, 2) nakolik musí být zpochybnění protipohledávky uplatněné kompenzační námitkou vážné a dostatečně podložené a 3) zda lze označit za nejistou a neurčitou protipohledávku k započtení za situace, kdy tvrzená obtížná prokazatelnost není způsobena prokazováním pohledávky samotné, nýbrž pouze obtížností prokázání druhou stranou tvrzených skutečností k údajné neexistenci, nejistotě a neurčitosti takové protipohledávky. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky ohledně míry nejistoty u započítávané protipohledávky a podmínek pro to, aby taková protipohledávka byla pokládána za nejistou a neurčitou ve smyslu §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to ani ve vztahu k fázi řízení, v níž je kompenzační námitka uplatněna, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou.
Klade-li totiž dovolatelka k vyřešení otázku, jaký musí být stav řízení, aby nalézací soud mohl odmítnout zabývat se kompenzační námitkou, pak na vyřešení této otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se totiž neodmítl zabývat dovolatelčinou kompenzační námitkou; zabýval se jí a dovodil, že byla k započtení použita nezpůsobilá pohledávka, tj. pohledávka nejistá a neurčitá (proti tomu ostatně dovolatelka brojí).
Klade-li dále dovolatelka k vyřešení otázky okolností, za nichž lze uplatněnou protipohledávku považovat za nejistou a neurčitou, potřebné míry vážnosti a podloženosti zpochybnění uplatněné protipohledávky a důvodů, jež vyvolávají obtížnou prokazatelnost neexistence, nejistoty a neurčitosti takové (proti)pohledávky, pak k výkladu §1987 odst. 2
o. z. zaujal Nejvyšší soud komplexní stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, v němž rozvedl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 (tato rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou dostupná na https://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud tu především dovodil, že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli).
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též dovodil, že uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v tomto řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje §1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
Tyto závěry jsou přitom bez výhrad reflektovány i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, či rozsudek ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021).
Dovolatelkou předkládané otázky, jež má za dosud neřešené, jsou tudíž otázkami v rozhodovací praxi již vyřešenými a Nejvyšší soud ani v poměrech nyní posuzované věci neshledává důvody, pro které by se měl od této své již ustálené rozhodovací praxe odchylovat. Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu. Odvolací soud shledal pohledávku uplatněnou dovolatelkou v průběhu řízení před soudem prvního stupně jako nejistou (a neurčitou) v situaci, kdy ani na základě dovolatelkou předložených listin (navržených k důkazu) by nebylo možno dovodit důvodnost pohledávky; sporným nadále zůstalo, zda, případně v jaké výši, byla smluvní pokuta pro porušení smlouvy ze strany žalobkyně vyúčtována důvodně, přičemž především otázka prodlení žalobkyně, případně postupitele, by si vyžadovalo rozsáhlejší dokazování než toliko předloženými listinami. Odvolací soud přitom vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž k započtení byla namítnuta pohledávka, jež byla na dovolatelku postoupena jiným subjektem a jež vznikla z odlišného právního vztahu, a to v situaci, kdy žalobkyně její existenci činila spornou, namítajíc, že k prodlení s předáním díla postupiteli nedošlo, neboť doba provádění díla podle uzavřené smlouvy se prodloužila s ohledem na klimatické podmínky, nadto to byl postupitel, kdo žalobkyni opožděně plnil (předáním staveniště). Jestliže – jak akcentoval soud prvního stupně, což odvolací soud v rámci svého právního posouzení převzal – žalobkyně nenamítala proti uplatněné pohledávce dovolatelky toliko např. její právní hodnocení, ani nebyla její existence sporována bez dalšího (bez bližší argumentace), pročež se jevilo jako potřebné vést podrobné dokazování k obsahu a výkladu smlouvy mezi postupníkem (subjektem odlišným od účastníků řízení v nyní posuzované věci) a žalobkyní a též zkoumat pravdivost a relevanci skutkového tvrzení žalobkyně o tehdejších klimatických podmínkách (jež měly vyvolat prodloužení doby provádění díla) a o opožděném předání staveniště, pak posouzení aktivní (dovolatelkou uplatněné) pohledávky jevilo znaky významnější složitosti oproti žalobou uplatněné pohledávce, včetně dokazování nad rámec dovolatelkou předložených listin, čímž by se nalézací řízení ocitlo v situaci, kdy by byl veden především spor o existenci či výši aktivní (tvrzené dovolatelčiny) pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky by mezi stranami byl veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Za tohoto stavu se konkluze soudů nižších stupňů, podle níž pohledávka dovolatelky uplatněná v tomto řízení k započtení způsobilá není, shora citovaným závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neprotiví.
Dovolání pak není přípustné ani pro řešení dalších dovolatelkou předkládaných otázek, jež měl odvolací soud podle ní vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu se především neprotiví těm závěrům rozhodovací praxe, podle nichž jsou soudy povinny se vypořádat se vším, co v řízení vyšlo najevo, námitkami (včetně námitky započtení) se zabývat a své závěry odůvodnit. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06; tato rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srov. Článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 544/03, či ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 61/07, včetně odkazu na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva).
Dokazovat k otázce obsahu smlouvy o dílo (ohledně podmínek pro vznik nároku na smluvní pokutu a podmínek vyvolávajících prodloužení doby provádění díla) nebylo třeba, neboť k této otázce odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel z nesporných skutkových tvrzení účastníků. Dovolatelčinu kompenzační námitku pak odvolací soud – byť převážně odkazem na správnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně – adekvátně vypořádal, neboť shrnul jak důvody, jež dovolatelka v rámci této námitky tvrdila, tak listiny, o něž tuto námitku opírala, přičemž napadený rozsudek odvolacího soudu (společně s rozsudkem soudu prvního stupně) jasně vysvětluje důvody, pro které by si posouzení dovolatelkou uplatněné pohledávky vyžádalo rozsáhlé dokazování nad rámec listin, jež dovolatelka předložila, a nad rámec nesporných tvrzení účastníků. Též srozumitelně intimuje, v jakých směrech by takové dokazování muselo být vedeno, a tudíž v jakém ohledu by podstata vedeného sporu o uspokojení pasivní pohledávky žalobkyně byla změněna tak, že by byl nakonec veden spor o existenci a výši aktivní dovolatelčiny pohledávky.
Dostatečně seznatelné jsou tudíž z napadeného rozsudku i důvody, pro které soudy nižších stupňů listinami předloženými ke kompenzační námitce nedokazovaly. Ustálená rozhodovací praxe soudů je zajedno v názoru, že rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 3, ročník 1995, s. 54, z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1680, a z pozdější doby rozsudky ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak nález ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vysvětlil-li odvolací soud, byť v podstatné míře odkazem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž vyjádřil souhlas, důvody, pro které by prostřednictvím dovolatelkou předložených listin nepochybně nemohly být rozhodné skutečnosti ohledně jí započtené protipohledávky prokázány, závěry citované ustálené rozhodovací praxe soudů – včetně té, na niž okazuje dovolatelka – respektoval. Listiny, o něž dovolatelka opírala existenci své protipohledáky, tudíž v nyní posuzované věci nemají charakter tzv. opomenutých důkazů; v hodnocení skutkových zjištění provedeném soudy nižších stupňů v tom směru, že zjišťování ohledně dovolatelčiny protipohledávky by si vyžadovalo rozsáhlejší dokazování, neabsentuje žádná část faktů (skutečností), které v řízení vyšly najevo.
Výtkou o nesplnění poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. soudem prvního stupně, jehož postup odvolací soud aproboval, pak dovolatelka vystihuje případ vady řízení, která však není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, či ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1303/2018). O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
Pro úplnost však Nejvyšší soud dodává, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe slouží poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili příslušné důkazy (povinnost důkazní); jestliže však byla žaloba zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu, není důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř., který přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 216/2013). Postup soudů nižších stupňů se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil již proto, že závěr o tom, že započítávaná (aktivní) pohledávka není jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., není výsledkem neunesení dovolatelčina břemena tvrzení (ani břemena důkazního), nýbrž důsledkem skutečnosti, že soudy nižších stupňů měly i přes dovolatečino řádné tvrzení ohledně existence pohledávky za to, že by její posouzení bylo významněji složitější oproti žalobou uplatněné pohledávce.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené době přikročil k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (ve smyslu §243 o. s. ř.), který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu