ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3583.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3583/2019-2171
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Siemens, s. r. o. , se sídlem v Praze 13, Siemensova 1, identifikační číslo osoby 00268577, zastoupené JUDr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem v Praze, U Mlýnského kanálu 687/7, proti žalované T. F. & S. C. R. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Neumannem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 733/6, o zaplacení částky 107 386 303,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 55/2011, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 180/2018-2065, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá v rozsahu, v jakém jím byl napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 180/2018-2065, v části druhého výroku potvrzující výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 22 Cm 55/2011-1715, co do částky 892 514,60 Kč s příslušenstvím.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 4 Cmo 180/2018-2065,v části druhého výroku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 22 Cm 55/2011-1715, co do částky 16 071 600 Kč s příslušenstvím, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 22 Cm 55/2011-1715, v části výroku I co do částky 16 071 600 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 107 386 303,20 Kč s příslušenstvím (tvořené níže popsanými dílčími nároky) na základě tvrzení, že její právní předchůdkyně Siemens Engineering, a. s., identifikační číslo osoby 45273324 (dříve VA TECH EZ, a. s.) uzavřela se žalovanou (jako subdodavatelkou) formou několika písemných dokumentů vyhotovených v rámci kontraktačního procesu smlouvu, jejímž předmětem byla kompletní dodávka a montáž stabilního hasicího zařízení, tzv. „sprinklerů“ (dále též jen SHZ“), pro projekt obchodního a administrativního centra „Palladium Praha“ (dále též jen „projekt Palladium“), byť následně nedošlo k podpisu navrhovaného textu komplexní písemné smlouvy o dílo.
2. Žalobkyně takto v řízení požadovala po žalované zaplacení částek (jako dílčích nároků):
1) 892 514,60 Kč jako poplatku za zařízení staveniště ve výši 2 % z každé faktury,
2) 231 286,60 Kč jako slevy z ceny díla ve výši 5 % z každé faktury za neposkytnutí zádržného,
3) 853 733,70 Kč jako vrácení žalovanou opakovaně účtovaných a předchůdkyní žalobkyně proplacených částek, které měly být podle rozpočtu účtovány pouze jedinou paušální platbou,
4) 24 688 095,60 Kč jako úhrady nákladů vynaložených předchůdkyní žalobkyně na provedení částí díla náhradními dodavateli z důvodu řádného neplnění díla žalovanou,
5) 528 391,50 Kč jako vrácení žalovanou fakturovaných a předchůdkyní žalobkyně proplacených částek za domnělé vícepráce,
6) 573 636,50 Kč jako vrácení žalovanou duplicitně účtovaných a předchůdkyní žalobkyně proplacených totožných položek rozpočtu (dvakrát uhrazený shodný materiál a práce),
7), 8) a 14) 3 x 4 462 573,10 Kč jako smluvních pokut za zastavení prací žalovanou ve dnech 1. 6. 2007 a 11. 6. 2007 a za přerušení prací žalovanou dne 23. 10. 2007,
9), 11), 13a) a 15) 4 x 4 462 573,10 Kč jako smluvních pokut za neoprávněné uplatnění zadržovacího práva k dokumentům potřebným pro kolaudaci projektu ve dnech 20. 9. 2007, 17. 10. 2007, 19. 10. 2007 a pro další kolaudační řízení dne 5. 12. 2007,
10) 4 462 574 Kč jako smluvní pokuty za prodlení s předáním dokumentů potřebných pro kolaudaci projektu,
12) 11 900 000 Kč jako vrácení částky zaplacené předchůdkyní žalobkyně na zálohovou fakturu neoprávněně účtovanou žalovanou dne 17. 10. 2007,
13b) 16 071 600 Kč jako vrácení částky zaplacené předchůdkyní žalobkyně na základě faktury neoprávněně vystavené žalovanou na částku 595 000 EUR za vydání certifikátů nutných pro kolaudaci projektu,
16) 2 393 139,90 Kč jako vrácení žalovanou fakturovaných a předchůdkyní žalobkyně proplacených částek za další domnělé vícenáklady,
17) 9 322 038,10 Kč jako náhrady škody vzniklé v důsledku zatopení 4. a 5. podzemního podlaží stavby způsobené chybným ovládáním regulačního ventilu sprinklerového tanku (zásobníku vody pro systém hasicího zařízení), z toho 6 423 098,30 Kč bylo zaplaceno společnosti STRABAG, a. s. a 2 898 939,80 Kč tvořily náklady prostojů zaměstnanců předchůdkyně žalobkyně,
18) 2 231 287 Kč jako úhrady vícenákladů předchůdkyně žalobkyně za projektové řízení a ztížení činnosti v důsledku četných porušení povinností žalovanou účtované v paušální výši 5 % ze žalovanou oprávněně fakturovaných částek.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 22 Cm 55/2011-1715, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 864 114,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), žalobu co do částky 78 522 188,60 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), žalobkyni zavázal k náhradě nákladů České republice za svědečné, tlumočné a znalečné ve výši 27 660 Kč (výrok III), žalované uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu těchto nákladů řízení částku 10 231 Kč (výrok IV) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 4 235 794,20 Kč (výrok V).
4. Soud prvního stupně ve velmi rozsáhlém odůvodnění rozsudku vyšel ze zjištění, že předchůdkyně žalobkyně vystupovala jako komplexní dodavatelka odborných domovních profesí na projektu Palladium na základě smlouvy o dílo uzavřené se společností STRABAG, a. s., jakožto generální dodavatelkou tohoto projektu. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná (jako subdodavatelka) v rámci kontraktačního procesu předpokládaly uzavření „klasické“ smlouvy o dílo mezi nimi. K jejímu podpisu však nedošlo. Smlouva o dílo mezi nimi byla uzavřena formou písemných dokumentů vyhotovených stranami v rámci kontraktačního procesu (dlouhého seznamu dodávek a výkonů v PDF formátu – tzv. „Langtext LV“, cenové nabídky žalované č. VM-5306/R2 ze dne 24. 3. 2006, oboustranně podepsaného jednacího protokolu ze dne 13. 4. 2006, který na nabídku navazoval a zároveň na ni odkazoval, soupisu jednotkových cen – položkového rozpočtu formou „excelové“ tabulky, jenž byl přílohou jednacího protokolu, a žalovanou přijaté a oboustranně podepsané „Objednávky – Kupní smlouvy č. N20/1084216 z 24. 4. 2006“ datované nad podpisy 4. 5. 2006 – dále též jen „objednávka“), které ve svém souhrnu obsahovaly základní náležitosti smlouvy o dílo. Předmětem díla byla dodávka a montáž SHZ pro projekt Palladium, včetně technologického vybavení požární nádrže dle zadávacích podkladů, prováděcího projektu č. K.H. 21-25010 od VA TECH EZ Praha ze dne 7. 12. 2005 a dle zadání směrodatného výkazu (takto byl předmět popsán v nabídce žalované), podle kterých byla uvažována pouze ochrana v jedné vrstvě, přičemž případná další ochrana v dutinách nebo nájemních plochách, tzv. druhá vrstva sprinklerové ochrany, měla být řešena dalšími jednotlivými zakázkami individuálně naceněnými podle projektů a nebyla předmětem dohodnutého díla. Byť nebyl v průběhu řízení tento prováděcí projekt zpracovaný SPRINKLERPLAN WIEN do spisu založen, jeho existence byla prokázána ze svědeckých výpovědí a nebyla stranami sporována. Bylo z něj možno seznat rozsah a předmět dodávky a též se podle něj montovalo. Cena díla byla uvedena nejprve v nabídce žalované a poté upřesněna v jednacím protokolu a v objednávce ve výši 25 055 611 Kč za jednotku bez DPH, následně bylo fakturováno podle soupisu provedených prací na bázi jednotkových cen. Všeobecné smluvní podmínky pro zhotovitele VA TECH EZ, a. s. pro projekt PALLADIUM (dále též jen „VSP“), které měly být podle textu objednávky její přílohou, se podle soudu prvního stupně nestaly součástí smluvní dokumentace, podle které měl být a byl projekt Palladium realizován, neboť nebylo prokázáno, že by ve smyslu §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), tyto VSP byly k objednávce skutečně přiloženy a že by byl znám jejich obsah tehdejšímu jednateli žalované v době podpisu objednávky, neboť do jeho dispoziční sféry se dostaly až následně při jednání o komplexní smlouvě o dílo. V dané věci se nejednalo o veřejný návrh smlouvy podle §276 obch. zák., kde by se ve smyslu §279 obch. zák. přihlíželo k včasnosti potvrzení uzavření smlouvy, ani o veřejnou obchodní soutěž podle §281 obch. zák., kde by musela být respektována lhůta dle §287 obch. zák. Soud prvního stupně dodal, že předchůdkyně žalobkyně následný postup žalované, která podepsala objednávku, akceptovala, neprojevila vůli v tom směru, že došlo k pozdní akceptaci nabídky a že tudíž smlouva jako taková uzavřena není. Jednotlivé části projektu pro úseky stavby byly předávány žalované v průběhu výstavby a ne vždy včas, projektová dokumentace byla nekvalitní, případně některé části projektu musela v průběhu výstavby dopracovávat i sama žalovaná. V důsledku špatné stavební připravenosti, průtahů, stavebních změn, změn u ostatních technologií a nedostatečné koordinace jednotlivých profesí řady subdodavatelů doházelo i k častým demontážím, z čehož vyplývaly vícepráce na straně žalované. Faktura č. 2080080 byla vystavena dne 19. 10. 2007 na částku 595 000 EUR (95 000 EUR tvořila 19% daň z přidané hodnoty) s textem „Fakturujeme vám dohodnutou částku ve výši 500 000 EUR oproti vydání certifikátů pro účely kolaudace stavby Palladium Praha“. K faktuře byla přiložena listina označená jako souhrn činností a odpovědností, které pokrývají předložené certifikáty, a dále i podmínky, za jakých budou certifikáty předloženy. Předchůdkyně žalobkyně byla nucena na tuto částku uvolnit bankovní garanci a poté obdržela od žalované potřebné dokumenty ke kolaudaci. Následně dopisem ze dne 23. 10. 2007, který byl žalované doručen dne 29. 10. 2007, předchůdkyně žalobkyně konstatovala, že byla nedobrovolně nucena akceptovat neoprávněné požadavky žalované a uhradit mimo jiné i částku 500 000 EUR bez DPH, aniž by souhlasila s její oprávněností co do důvodu i výše.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti nároků 1), 12) a 13b), ostatní nároky za důvodné neměl. K jednotlivým nárokům uvedl:
ad 1) poplatek ve výši 2% z každé faktury (v souhrnu všech faktur z částky 44 625 730 Kč) za zařízení staveniště byl sjednán v jednacím protokolu a též v objednávce. Žalovaná zařízení staveniště užívala a tento poplatek neuhradila;
ad 2) sjednané zádržné bylo ve všech fakturách žalovanou odečítáno a předchůdkyně žalobkyně hradila faktury ponížené o zádržné;
ad 3) podkladem pro fakturaci žalované byly soupisy provedených prací, zjišťovací protokoly odsouhlasené zástupcem předchůdkyně žalobkyně a výkazy výměr. Množství provedené práce a materiálu bylo kontrolováno velmi přísnou kontrolou. Plnění žalované a platby, jichž se týká žalobkyní nárokovaná částka, byly v průběhu provádění díla předchůdkyní žalobkyně odsouhlaseny, šlo případně o dohodnuté plnění na odsouhlasené vícepráce;
ad 4) nebylo prokázáno, jaké neprovedené části díla se mělo týkat náhradní plnění tvrzené žalobkyní, případná druhá vrstva sprinklerové ochrany nebyla předmětem díla. Nárok žalobkyně opírala o VSP, které se nestaly součástí smluvního vztahu;
ad 5), 6) a 16) žalovanou byly fakturovány pouze práce a materiál, které byly předchůdkyní žalobkyně odsouhlaseny procesem shora uvedeným u nároku 3). Šlo případně o dohodnuté plnění na odsouhlasené vícepráce. Žalované nelze klást za vinu, že nedocházelo ke koordinaci s ostatními subdodavateli, když jí to žádná smluvní povinnost neukládala. Žalobkyně odkazovala na VSP, které se nestaly součástí smluvního vztahu. Ze strany předchůdkyně žalobkyně nebyla zajištěna včasná stavební připravenost;
ad 7), 8), 9), 10), 11), 13a), 14) a 15) smluvní pokuty nebyly sjednány, byly požadovány na základě VSP, které se nestaly součástí smluvního vztahu. Navíc ve dnech 1. 6. 2007 a 11. 6. 2007 na stavbě pracovali pracovníci žalované. Ze smluvních dokumentů nevyplývala povinnost žalované předložit konkrétní dokument bezprostředně po jeho vzniku ani její povinnost předávat dokumenty nezbytné ke kolaudaci průběžně. Dokumenty nutné pro kolaudaci byly předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s kolaudačním řízením předány. Žalovaná zajišťovala potřebné práce spojené s uvedením sprinklerového systému do provozu;
ad 12) vystavením zálohové faktury žalovanou a její úhradou předchůdkyní žalobkyně se žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť nebylo prokázáno plnění žalované, k jehož úhradě by sloužila částka účtovaná zálohovou fakturou. Nárok není promlčen, neboť čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. ke dni podání žaloby, tj. 3. 5. 2011, neuplynula. Částky uplatněné žalovanou k započtení na tento nárok nebyly oprávněnými nároky žalované vůči žalobkyni;
ad 13b) faktura č. 2080080 vystavená žalovanou na částku 595 000 EUR byla uhrazena formou bankovní záruky, kterou žalovaná realizovala. V souvislosti s vystavením této faktury a její úhradou se žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť neprokázala, z jakého titulu byla vystavena. Za předání prohlášení o shodě datovaného dne 20. 9. 2007 (to mělo být podle zjištění soudu prvního stupně oním certifikátem) nemohla být podle soupisu jednotkových cen účtována taková částka, za předání certifikátů mohla být žalovanou účtována pouze paušální částka. Byl-li takto žalovanou vystaven doklad o kontrole provozuschopnosti požárně bezpečnostního zařízení jako celku i k částem, které byly zhotoveny jinými subjekty (tedy nikoliv pouze k předmětu díla), žalovaná neprokázala oprávněnost takto vysoké částky. Předchůdkyně žalobkyně byla nucena pod tlakem uvedenou fakturu uhradit, neboť jí při nepředání dokladů potřebných ke kolaudaci hrozily sankce spojené s případným neotevřením projektu Palladium, jež bylo plánováno na 25. 10. 2007. Jednání žalované tak bylo v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Nárok nebyl promlčen vzhledem k §397 obch. zák. a k datu podání žaloby;
ad 17) nebylo prokázáno, že by k vyplavení sprinklerového tanku dne 26. 9. 2007 došlo v souvislosti s činností žalované, ani porušení její právní povinnosti. Částka 6 423 098,30 Kč byla uhrazena zahraniční společností Siemens AG a nedošlo k úbytku v majetkové sféře žalobkyně;
ad 18) nárok nebyl dostatečně tvrzen (neuvedeno přesné vymezené právní povinnosti, kterou měla žalovaná porušit, přesné vymezení škody a příčinné souvislosti). Povinnost tvrzení nemohla být nahrazena navrhovaným znaleckým posudkem. Nárok nebyl prokázán znaleckým posudkem Ing. Papouška, závěry v něm uvedené znalci z oboru požární ochrany nepřísluší.
6. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti části výroku II rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 231 287 Kč s příslušenstvím (první výrok), v části výroku I, kterou bylo žalované uložena zaplatit žalobkyni částku 16 964 114,60 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), ve zbývající části výroku I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 11 900 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III, IV a V rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (třetí výrok).
7. Odvolací soud zastavil odvolací řízení na základě částečného zpětvzetí odvolání žalobkyní ve vztahu k nároku 18). Nepřisvědčil námitkám účastnic o překvapivosti posouzení dílčích nároků, neboť uzavřel, že v zásadě ke všem sporným skutkovým aspektům případu bylo provedeno rozsáhlé dokazování a žádný ze závěrů soudu prvního stupně nebyl založen na neunesení důkazního břemene, ale vycházel z hodnocení provedených důkazů. Podle odvolacího soudu netrpělo řízení před soudem prvního stupně ani žádnými vážnými vadami (např. v oblasti vedeného dokazování) zakládajícími důvod pro kasaci rozsudku dle §219a odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Skutkový stav měl odvolací soud za úplně a přesně zjištěný soudem prvního stupně [kromě zjištění týkajících se nároku 12)], přičemž nedoznal změn ani po částečném opakování dokazování některými listinnými důkazy odvolacím soudem.
8. Při aplikaci výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a v §266 obch. zák. odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že na základě „zadávacího dopisu“, obou nabídek žalované ze dne 10. 3. 2006 a 13. 4. 2006, jednacího protokolu ze dne 13. 4. 2006 a objednávky dospěly předchůdkyně žalobkyně a žalovaná (v písemné formě) k dohodě o obou podstatných náležitostech smlouvy o dílo dle §536 obch. zák. (vymezení určitého díla a dohodě o ceně za jeho provedení), neboť kombinace dokumentů vymezujících dílo byla natolik určitá a dostatečná, že žalované umožnila jeho faktickou realizaci, včetně kolaudace. Rozsah díla (zda první nebo i druhá vrstva sprinklerové ochrany) byl jednoznačným způsobem vymezen v obou cenových nabídkách žalované. Též v jednacím protokolu a objednávce se hovořilo o realizaci pouhého stropního jištění, nikoliv podhledového jištění či druhé vrstvy. Cena byla ujednána v jednacím protokolu i v objednávce, avšak nešlo o pevnou cenu, ale o cenu měřenou (závazné jednotkové ceny v položkovém rozpočtu ve vazbě na skutečně provedený výkon), přičemž o této povaze ceny vypovídal obsah zadávacího dopisu předchůdkyně žalobkyně a též následná praxe stran, byla potvrzena posléze i v zápise z jednání účastníků dne 7. 11. 2007. K uzavření „obsahově bohatší“ smlouvy o dílo následně nedošlo pro nesouhlas žalované s návrhem písemné smlouvy o dílo zaslaným předchůdkyní žalobkyně a pro nesouhlas předchůdkyně žalobkyně se změnami a úpravami návrhu smlouvy poté uplatněnými žalovanou.
9. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně též v závěru, že byť byly VSP formálně deklarovány jako součást objednávky, žalované nebyly fakticky známé ke dni účinnosti objednávky (4. 5. 2006) ani ke dni 25. 5. 2006, kdy žalovaná nastoupila na stavbu a kdy již nejpozději byla uzavřena smlouva, neboť bez předchozího přijetí objednávky žalovanou by to nebylo možné. Poukázal též na nedostatek časové souvislosti mezi objednávkou ze dne 24. 4. 2006 obsahující odkaz na VSP a zněním VSP ze dne 2. 5. 2006. Pokud následně žalovaná v reakci na email ze dne 22. 6. 2006, jehož přílohou byl návrh smlouvy o dílo (následně neakceptovaný) spolu s VSP, potvrdila obdržení objednávky, šlo podle odvolacího soudu pouze o deklaraci obdržení objednávky. Z výše uvedených důvodů měl odvolací soud za správné posouzení nároků na smluvní pokuty [7), 8), 9) 10), 11), 13a), 14) a 15)] jako nedůvodných.
10. Za věcně správná považoval odvolací soud též skutková zjištění a právní posouzení věci soudem prvního stupně týkající se ostatních dílčích nároků s výjimkou nároku 12), u nějž shledal důvody uváděné soudem prvního stupně za dosud neúplné a nesprávné, neboť se soud prvního stupně nezabýval smluvním ujednáním upravujícím právo žalované na uvolnění dvou typů pozastávek předáním díla, pro nějž ve smlouvě nebyla vymíněna písemná forma, a existencí vad díla. K dalším nárokům se (vzhledem k odvolacím námitkám účastnic) vyjádřil odvolací soud takto: ad 1) dohoda o 2% poplatku za zařízení staveniště z každé vystavené faktury výslovně vyplývala z obsahu jednacího protokolu ze dne 13. 4. 2006 i z objednávky. Byla prokázána existence staveniště zařízeného předchůdkyní žalobkyně a též základ pro výpočet nároku;
ad 2) průběžná fakturace žalované počítala s dohodnutou 10% pozastávkou účtované ceny. Navíc tvrzené právo žalobkyně na poskytnutí slevy z ceny díla (z důvodu neposkytnutého zádržného) vycházelo z VSP, které nebyly součástí uzavřené smlouvy;
ad 3) možnost účtovat položky „Seznamu dodávek a výkonů“ označené „Pau“ pouze jednou vyplývala z objednávky, avšak smlouva neobsahovala výhradu možnosti její změny pouze v písemné formě. Došlo k uzavření ústní dohody (změny uzavřené smlouvy) o možnosti opakovaného účtování některých položek označených jako „Pau“, což bylo patrně důsledkem značně chaotického průběhu akce, neúplnosti prováděcích projektů, nedostatečné koordinace dodavatelů vedoucí k nutnosti opakované demontáže a úpravy již namontovaných části systému;
ad 4) plnění náhradních dodavatelů spočívalo v realizaci druhé vrstvy sprinklerového jištění, tedy mimo předmět díla dohodnutého ve smlouvě;
ad 5), 6) a 16) prakticky veškerá fakturace žalované, včetně fakturace víceprací, vycházela z podkladů odsouhlasených předchůdkyní žalobkyně na základě přísné kontroly jejich oprávněnosti. Pokud práce neodpovídaly položkám uvedeným v „Seznamu dodávek a výkonů“, byl důvod pro ústní novací obdobný jako v případě nároku 3);
ad 13b) nárok není promlčen, neboť vylíčení dílčího skutku v podané žalobě nebylo v průběhu řízení měněno (§95 o. s. ř.), ale pouze upřesněno. Předchůdkyně žalobkyně v žalobě tvrdila, že uhradila fakturu žalované č. 2080080 ze dne 19. 10. 2007 na částku 595 000 EUR vystavenou žalovanou bez právního důvodu, a následně v podání ze dne 16. 1. 2013 upřesnila, že k výplatě došlo prostřednictvím platební záruky č. GI07393 obstarané předchůdkyní žalobkyně dne 22. 10. 2007 u HVB Bank Czech Republic, a. s. za účelem zajištění platebních povinností dle vystavené faktury. Tato skutečnost nemění žalobou vylíčený skutek (následek je totožný). Pro zachování jednoty či totožnosti skutku nejsou podstatné rozdíly právního posouzení. Rozhodující je právní důvod „vystavené faktury a platby předchůdkyně žalobkyně na účet žalované (prostřednictvím zaručující banky)“. Existence žalovanou tvrzené dohody o obstarání dokladů ke kolaudaci garantující provozuschopnost celému systému SHZ (tedy i v části druhé vrstvy sprinklerové ochrany, kterou žalovaná nerealizovala) byla dokazováním vyvrácena, neboť důvodem proplacení faktury a obstarání záruky byla hrozba vysokých sankcí ze strany generálního dodavatele a blížící se termín kolaudace. Možnost jednorázového účtování fakturované částky nevyplývala ani z uzavřené smlouvy, či ze zachovávané praxe stran v průběhu obchodní spolupráce na uvedené akci, proto je namístě vrácení inkasované platby podle ust. §451 obč. zák, resp. §321 odst. 4 obch. zák.;
ad 17) nebylo prokázáno porušení povinnosti žalovanou při provádění zkoušek sprinklerových ventilů, v řízení byly zjištěny i odlišné příčiny havárie sprinklerové nádrže a zatopení 4. a 5. podzemního podlaží spočívající v netěsné a tekoucí nádrži dodané společností STRABAG, a. s., které nejsou přičitatelné žalované. Jasnou příčinu zatopení nebyly schopni s ohledem na časový odstup identifikovat dva znalci a vedení dalšího dokazování je s ohledem na časový odstup bez valného významu. Pro nedostatek bezprostřední časové souvislosti mezi žalovanou prováděnými zkouškami sprinklerových ventilů a havárií sprinklerové nádrže se jeví jako pravděpodobnější závěr o příčině vzniklé škody spočívající ve vadách instalované nádrže.
II. Dovolání a vyjádření k nim
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly (rozsáhlá) dovolání žalobkyně i žalovaná.
Dovolání žalobkyně a vyjádření k němu
12. Žalobkyně dovoláním napadá část druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím, a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dále vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, které „v rozhodování dovolacího Nejvyššího soudu ČR dosud nebyly vyřešeny, resp. s ohledem na dále uvedené odkazy jsou Nejvyšším soudem ČR rozhodovány rozdílně a v neposlední řadě dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
13. V dovolání žalobkyně brojí zejména proti závěru odvolacího soudu, podle kterého část obsahu smlouvy nebyla určena odkazem na VSP, neboť ke dni účinnosti objednávky jejich obsah nebyl žalované znám a nebyly k ní připojeny. Je přesvědčena, že tento závěr měl dopad nejen na právní posouzení dílčích nároků na zaplacení smluvních pokut, ale též dalších jí uplatněných nároků. Formuluje otázky, „zda i v případě naprosté materiální rovnosti mezi účastníky při uzavření smlouvy existuje veřejný zájem nebo jiný legitimní důvod pro to, aby veřejná moc, včetně soudů, zasahovala mezi rovnocennými podnikateli do jejich maxima autonomie vůle smluvních stran, a tím domnělou ochranou jedné strany, avšak na úkor strany druhé, tedy korigovala neexistující nerovné postavení stran nepřípustnou ingerencí do maxima autonomie vůle smluvních stran a tedy narušovala zásadu pacta sunt servanda “ (první otázka žalobkyně) a „možnosti vedení dokazování zejména ve smyslu ustanovení §126 o. s. ř.“ (druhá otázka žalobkyně).
14. V návaznosti na první otázku se žalobkyně domnívá, že otázka „závaznosti všeobecných obchodních podmínek, jejich známosti stranám a souhlasu s nimi“ (třetí otázka žalobkyně) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. tvrdí, že je tato otázka rozhodována dovolacím soudem rozdílně, a pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že na projednávanou věc lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 240/2015 (jedná se o usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015, uveřejněné pod číslem 2/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 2/2018“), spatřuje přípustnost dovolání v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovozuje, že bylo-li v R 2/2018 konstatováno splnění podmínky §273 odst. 1 obch. zák. „neboť žalovaná ve smlouvách prohlásila, že se s obchodními podmínkami seznámila a souhlasí s nimi“, má obdobné právní důsledky (je projevem jejich znalosti a souhlasu s nimi) prohlášení, že „součástí této smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky Palladium“, které bylo uvedeno v objednávce podepsané tehdejším jednatelem žalované po důkladném seznámení s jejím obsahem. Ztotožňuje se i se závěrem uvedeným v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 318/97, podle kterého „je-li v kupní smlouvě odkaz na konkrétní obchodní podmínky podepsán smluvní stranou, je nutno mít za to, že tato smluvní strana je zná a souhlasí s nimi“. S odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, a ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ), a též na rozhodnutí Nejvyššího soudu „32 Cdo 31833/2012“ (jde zřejmě o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3183/2012, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) zdůrazňuje, že za okolností, kdy si účastnice právního úkonu byly zcela formálně i materiálně rovny (měly stejné profesionální zkušenosti, stejné znalosti práva, stejnou dostupnost právních služeb, byly zcela vyrovnány jejich výchozí ekonomické, informační, odborné i jiné předpoklady) a nešlo o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, nebylo třeba ochrany jedné strany na úkor druhé a nebyl důvod pro to, aby bylo zasahováno do maxima autonomie vůle smluvních stran, a v plném rozsahu se měla realizovat zásada pacta sunt servanda . Poukazuje též na povinnost člena statutárního orgánu jednat pečlivě, informovaně a s potřebnými znalostmi a na skutečnost, že objednávku podepsala za žalovanou též další osoba oprávněná jednat ve věcech smluvních. Podpůrně argumentuje též ustanovením §1751 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále je „o. z.“), ve kterém je podle ní ve vztazích mezi podnikateli presumováno jejich seznámení se všeobecnými obchodními podmínkami a postačuje pouhý odkaz na ně. Na základě vlastního podrobného hodnocení provedených důkazů a časové osy událostí nastalých v průběhu kontraktace dovozuje, že VSP existovaly, byly vytištěny před odesláním objednávky žalované, prokazatelně byly žalované následně doručeny nejpozději dne 22. 6. 2006 spolu se žádostí o písemné přijetí (akceptaci) objednávky, což žalovaná učinila, a že ke dni nástupu žalované na stavbu ještě smlouva nebyla uzavřena.
15. Ve vztahu ke druhé otázce žalobkyně namítá, že řízení před soudem prvního stupně trpělo vážnými procesními vadami, jež měly za následek porušení zásad nestrannosti, nezaujatosti, rovnosti, čímž jí byla odňata možnost řádně jednat před soudem a bylo porušeno právo na spravedlivý proces (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07). Soudu prvního stupně vytýká, že při výslechu svědků relevantních pro interpretaci skutečné vůle v okamžiku uzavření smlouvy postupoval v rozporu s §126 o. s. ř., neboť přerušil svědka, který sám započal některé skutečnosti objasňovat, aniž mu byla dána možnost se vyjádřit, resp. své započaté vyjadřování a objasňování relevantních skutečností dokončit (výslech svědka R. D.), byly činěny rozdíly mezi tím, na co se bylo možno ptát a s čím bylo možné konfrontovat jednotlivé svědky (svědek R. D. byl nucen k vybavení si názvů jednotlivých dokumentů a k „vyjasnění záležitosti“, zatímco svědka S. H. a bývalého jednatele žalované Z. Z. soud k odpovědi striktně a direktivně „nikterak nenutil“), zástupci žalované byly připuštěny dotazy na úmysl stran (výslech svědka S. H.), zatímco zástupci žalobkyně takové otázky umožněny nebyly (výslech svědka R. D.), v rámci výslechu svědků nebylo připuštěno předestření listin, o kterých svědkové hovořili, podepsali je či byli jejich autory (výslechy svědků R. D., R. S. a F. D.), svědci se tak nemohli vyjádřit k okolnostem, za jakých ke vzniku listin došlo, k vůli, kterou při uzavírání či podpisu listin měli, tj. k judikaturou Ústavního soudu konstatované „normotvorbě účastníků právního úkonu“. Tím bylo podle žalobkyně fakticky znemožněno použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. a §266 obch. zák. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se s jejími námitkami ohledně těchto procesních vad nevypořádal a pouze stroze konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnými závažnými vadami, které by zakládaly důvod pro kasaci rozsudku.
16. Žalovaná má dovolání žalobkyně za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Namítá předně objektivní nepřípustnost dovolání proti zrušujícímu výroku odvolacího soudu a dále nepředložení (nezpochybnění) veškerých právních otázek, na kterých spočívá rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým samostatným uplatněným nárokům. Podle žalované nejsou v dovolání řádně vymezeny příslušné právní otázky, na jejichž řešení spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, ani v čem žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání ve vztahu k nim, a také schází formulace souvisejícího dovolacího důvodu. Dovolání je založeno na zpochybnění skutkových závěrů soudu. Argumentaci žalobkyně ustanovením §1751 odst. 3 o. z. hodnotí jako nesprávnou a některá tvrzení žalobkyně považuje za nepravdivá a zavádějící. Žalovaná prezentuje názor, že vůbec nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo. Otázku „možností vedení dokazování zejména ve smyslu ustanovení §126 o. s. ř.“ má za námitku jiných procesních vad řízení. Je přesvědčena, že nedošlo k odnětí možnosti žalobkyně jednat před soudem (odkazuje na protokol či zvukové záznamy z jednání před soudem prvního stupně), poukazuje též na rozsah dokazování a prostor, který byl žalobkyni dán při výslechu svědků (36 jednání ve věci, rozsáhlé dokazování listinami a dvěma znaleckými posudky, provedení výslechu znalců, výslechu 15 svědků a 3 účastnických výpovědí).
Dovolání žalované a vyjádření k němu
17. Žalovaná dovoláním napadá část druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen vyhovující výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 16 964 114,60 Kč s příslušenstvím. Namítá nesprávné posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k žalobkyní uplatněným nárokům 1) a 13b) a rozsáhle prezentuje vlastní shrnutí skutečností týkajících se průběhu kontraktačního procesu a předchozího průběhu řízení. Navrhuje, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dále vymezených otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Ohledně nároku 1) žalovaná zastává názor, že smlouva o dílo, jak byla dovozena odvolacím soudem, sjednána nebyla, na předmětné stavbě docházelo pouze ke sjednávání jednotlivých dílčích smluv o dílo ad hoc . Odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení těchto otázek:
a) „určitosti sjednání předmětu díla za situace, kdy projekt nebyl v okamžiku uzavření odvolacím soudem dovozené smlouvy o dílo vyhotoven a nebylo tak zřejmé, co má přesně zhotovitel provést“;
b) „zda může dojít k platné dohodě o ceně, když úkony účastníků obsahují protichůdná určení ceny“;
c) „zda je při sjednávání smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku možno přijmout návrh smlouvy i po akceptační lhůtě obsažené v návrhu takové smlouvy“;
d) „zda lze jako smlouvu o dílo posoudit úkon, ve kterém se jednoznačně uvádí, že podrobný popis rozsahu díla a vzájemných obchodních vztahů bude předmětem smlouvy o dílo, jejíž návrh bude předložen v budoucnu“.
19. Podle žalované odvolací soud posoudil otázku a) v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010, neboť žádný z dokumentů, jež měly tvořit smlouvu o dílo, neobsahoval projektovou dokumentaci, případně prováděcí dokumentaci, podle které by bylo možno provádět montáž SHZ na projektu Palladium. Žalovaná má dále za to, že při řešení otázky b) se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005, pokud posoudil jako platnou smlouvu o dílo, v níž nebyla sjednána cena díla jako jedna z jejích podstatných náležitostí, a též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, neboť jeho výklad byl v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým v jednacím protokolu a v objednávce a znamená nepřípustné doplnění projevů vůle v nich obsažených, přičemž poukazuje na vzájemný rozpor obsahu jednacího protokolu, v němž je uvedená smluvní cena označena jako „nepřekročitelná horní hranice“ a současně se v něm odkazuje na tabulku se soupisem jednotkových cen, a na obdobný rozpor v textu objednávky. Od posledně citovaných rozhodnutí se podle žalované odvolací soud odchýlil také při řešení otázky d), neboť v objednávce i v jednacím protokolu bylo výslovně předjímáno sjednání komplexní (detailní) smlouvy o dílo a tyto dokumenty tak měly být posouzeny pouze jako předběžné, „fixující“ stav procesu sjednávání komplexní smlouvy o dílo. Posouzení otázky c) odvolacím soudem považuje za rozporné s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 876/2006, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5298/2007, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2146/2012. Je přesvědčena, že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo též z důvodu, že nebyla včas předchůdkyni žalobkyně doručena žalovanou podepsaná objednávka obsahující desetidenní lhůtu pro přijetí návrhu smlouvy, zanikl tak návrh na uzavření smlouvy.
20. Ve vztahu k nároku 13b) žalovaná namítá nesprávné posouzení věci odvolacím soudem v těchto otázkách:
e) „zda je placení podle návrhu smlouvy (provedené prostřednictvím bankovní záruky) konkludentní akceptací návrhu smlouvy“;
f) „způsobu vypořádání (údajného) bezdůvodného obohacení za situace, kdy si obě strany plnily“;
g) „zda v případě, že se žalobce domáhá plnění na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě, jde o změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o. s. ř.“.
21. Žalovaná se domnívá, že byl prokázán vznik smlouvy o převzetí odpovědnosti za celé SHZ a o zajištění podkladů ke kolaudaci, neboť předchůdkyně žalobkyně plnila podle návrhu takové dohody předložené žalovanou (zaplatila částku navrhovanou žalovanou prostřednictvím bankovní záruky). Při řešení otázky e) tak podle ní postupoval odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2018, a dalšími rozhodnutími v něm citovanými. K otázce f) tvrdí, že i kdyby ke vzniku smlouvy nedošlo, je zřejmé, že provedla ve prospěch žalobkyně plnění (certifikaci části SHZ provedeného jinou osobou a převzetí odpovědnosti a tuto část díla), které nebylo předmětem smlouvy o dílo, a na straně žalobkyně tak vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož přiměřenou náhradou byla částka 16 071 600 Kč. Soudům obou stupňů vytýká, že žádným způsobem nezohlednily vzájemné plnění, které si žalobkyně se žalovanou poskytly, a bez dalšího uložily podle §451 obč. zák. (resp. podle §321 odst. 4 obch. zák.) žalované povinnost k vydání celého plnění namísto aplikace speciálního ustanovení §457 obč. zák., v čemž spatřuje odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Žalovaná konečně vyjadřuje přesvědčení o promlčení nároku 13b), neboť podle ní podání žalobkyně ze dne 16. 1. 2013 představuje změnu žaloby ve vztahu k tomuto nároku. S odkazem na obsah žaloby a citovaného podání dovozuje, že v tomto podání byl vylíčen odlišně od žaloby skutkový stav týkající se rozhodných okolností tvrzené úhrady plnění majícího představovat (údajné) bezdůvodné obohacení žalované, neboť byl jinak uveden způsob a okamžik takové úhrady (úhrada částky 595 000 EUR žalované a požadavek na vrácení částky 16 133 425 Kč jako ekvivalentu plnění podle kurzu ČNB platného ke dni 25. 10. 2007, oproti zcela nově tvrzené existenci bankovní záruky ze dne 22. 10. 2007, úhradě žalované ze strany HVB Bank Czech Republic, a. s. na jejím základě a požadavku na vrácení pouze částky 16 071 600 Kč s tvrzením, že z účtu předchůdkyně žalobkyně byla odepsána dne 26. 10. 2007, kdy byl platný jiný kurz ČNB). Odvolacímu soud vytýká, že se při řešení otázky g) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněným pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 21/2003“) a rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005. Namítá též vadu řízení spočívající v tom, že o připuštění takové změny žaloby nebylo rozhodnuto.
22. Žalobkyně navrhuje dovolání žalované odmítnout jako nepřípustné, neboť v něm žalovaná zpochybňuje zejména skutková zjištění soudů obou stupňů a hodnocení důkazů. Na základě vlastního podrobného hodnocení důkazů se k jednotlivým námitkám žalované vyjadřuje tak, že došlo ke sjednání dostatečně určitého předmětu díla a ceny za jeho provedení, že žalovaná v průběhu realizace díla nerozporovala včasnost přijetí návrhu a že nedošlo k „dobrovolnému“ plnění a ke konkludentní akceptaci návrhu žalované. S odkazem na komentářovou literaturu pak žalobkyně zdůrazňuje, že pouhé doplnění skutečností neměnících skutkový základ žaloby (a tudíž předmět řízení) není změnou žaloby a takové upřesnění nemůže mít vliv na běh promlčecí doby.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání žalobkyně
25. Žalobkyně svým dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i ve výroku třetím, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 11 900 000 Kč s příslušenstvím [nárok 12)] a jímž bylo rozhodnuto v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V této části není dovolání žalobkyně přípustné podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.
26. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání proto nezakládá první otázka žalobkyně, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil. Odvolací soud se při posouzení, zda se VSP staly součástí uzavřeného smluvního vztahu, nezabýval ochranou slabší strany, neřešil, zda mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou existovala v době uzavření smlouvy nerovnost. Svůj závěr o tom, že se VSP nestaly součástí smlouvy uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, nezaložil na potřebě zásahu do autonomie vůle smluvních stran z důvodu ochrany jedné ze smluvních stran, jak se zřejmě mylně domnívá žalobkyně, ale na základě skutkového zjištění, že obsah VSP, které byly zmíněny jako její součást v textu objednávky předchůdkyně žalobkyně podepsané tehdejším jednatelem žalované, ve skutečnosti nebyly k objednávce připojeny a nebyly v uvedené době žalované ani známy. Nepřiléhavý je proto i odkaz žalobkyně na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, a ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, zabývající se ochranou slabší strany výkladem podústavního práva omezujícím autonomii vůle stran a formalistickou interpretací a aplikací §89a o. s. ř.
27. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí otázka žalobkyně, která již byla v judikatuře dovolacího soudu řešena, od tohoto řešení se odvolací soud v projednávané věci neodchýlil a Nejvyšší soud neshledává důvod řešit tuto otázku nyní jinak. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není jakkoli sporným výklad §273 odst. 1 obch. zák., který stanoví, nejde-li o všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, že pro to, aby se obchodní podmínky staly součástí smlouvy, je nezbytné splnění dvou podmínek – odkaz na takové obchodní podmínky ve smlouvě a současně jejich přiložení k návrhu (smlouvě) či jejich známost stranám (srov. žalobkyní citované R 2/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3183/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2865/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2364/2009, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4809/2016). Pokud tedy v souzené věci (v níž nešlo o všeobecné podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi) odvolací soud založil svůj závěr, že se VSP nestaly součástí smlouvy o dílo sjednané stranami, na skutkovém zjištění, že VSP ve skutečnosti nebyly přiloženy k objednávce, jejíž součástí měly podle textu objednávky být, a že v době podpisu objednávky žalovanou jí ani nebyly známy, neboť jejich znění se do sféry dispozice žalované dostalo až později při zaslání návrhu komplexní smlouvy o dílo, který však nebyl žalovanou akceptován, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá-li žalobkyně, že podpisem objednávky, v níž bylo uvedeno, že součástí této smlouvy jsou VSP, žalovaná projevila svou znalost VSP a souhlas s nimi, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a jím provedeného hodnocení důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
28. Pro úplnost lze k odkazu žalobkyně na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 5 Cmo 318/97, dodat, že v tam projednávané věci hodnotil soud podpis kupní smlouvy obsahující odkaz na obchodní podmínky pouze jako jednu z okolností vedle dalších skutkových zjištění, jež jej vedly k závěru o znalosti obchodních podmínek stranami smlouvy a souhlasu s nimi, a to za zcela odlišného skutkového stavu věci (mezi stranami existovaly dlouhodobější vztahy, při kterých se vždy užívaly obchodní podmínky, v případě nesouhlasu s podmínkami jej vždy smluvní strana výslovně uvedla).
29. Dovolání žalobkyně není přípustné ani pro řešení otázky druhé, jejímž prostřednictvím žalobkyně fakticky vytýká vady řízení před soudem prvního stupně. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v případě dovolání žalobkyně není naplněno. Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních soudu prvního stupně při vedení dokazování nezahrnuje žádnou konkrétně formulovanou otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a která by tak splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.. Přípustnost dovolání tudíž takové tvrzení založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Navíc žalobkyně ani řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání v této části. Toto vymezení není patrné z její formulace v úvodu dovolání, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dále vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího Nejvyššího soudu ČR dosud nebyly vyřešeny, resp. s ohledem na dále uvedené odkazy jsou Nejvyšším soudem ČR rozhodovány rozdílně a v neposlední řadě dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, neboť žalobkyně tím současně uvádí tři ze čtyř vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. bez bližšího upřesnění, z jakého důvodu je takto současně v dovolání uplatňuje, a tedy, který z nich považuje právě v této části dovolání za splněný. Takové vysvětlení učinila v dovolání pouze ve vztahu k otázce třetí.
30. Namítá-li současně žalobkyně, že v řízení uvedeným postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť jí byla odňata možnost jednat před soudem, a odkazuje-li přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, pak ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Ústavní soud vysvětil v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůraznil přitom, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. To platí i tehdy, kdy dovolatel namítá porušení svých ústavně zaručených práv a má tak možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání dostát v intencích shora citovaného nálezu i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu.
31. Odkazem na výše citovaný nález, v němž Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces soudem tím, že stěžovatelka nebyla vyrozuměna o provádění důkazu, u kterého nebyla přítomna, a byla jí tak odňata možnost se k provedenému důkazu vyjádřit, a též konstatováním opožděnosti opravného prostředku stěžovatelky bez opory ve skutkových zjištěních, žalobkyně neoznačila judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud při řešení konkrétní otázky hmotného či procesního práva odchýlit. Odvolací soud ve zde souzené věci zjevně neřešil otázku, zda bylo možno provést důkaz bez vyrozumění a účasti žalobkyně či otázku opožděnosti opravného prostředku, a na řešení takových otázek posuzovaných v citovaném nálezu Ústavního soudu jeho rozhodnutí nezávisí. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. To pak – vzhledem k závěrům, k nimž v otázce přípustnosti dovolání dospěl Ústavní soud – platí též pro judikaturu Ústavního soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019).
32. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahu protokolů o jednání a z přepisů záznamů z jednání se nepodává žalobkyní tvrzené odnětí možnosti jednat před soudem v rámci výslechu svědků, jež by mělo zakládat porušení práva na spravedlivý proces.
33. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné a dále se zabýval již pouze dovoláním žalované.
Přípustnost dovolání žalované
34. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
35. Otázka a) přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalovaná při její formulaci vychází ze skutkových závěrů, že „projekt nebyl v okamžiku uzavření … smlouvy o dílo vyhotoven a nebylo tak zřejmé, co má přesně zhotovitel provést“, jež jsou odlišné od skutkových závěrů, z nichž vycházel odvolací soud. Takovou otázku tudíž odvolací soud neřešil. Odvolací soud dovodil jako určité sjednání předmětu díla na základě zjištění, že nabídky žalované ze dne 10. 3. 2006 a 13. 4. 2006 obsahovaly konkrétní seznam dodávek a výkonů s uvedenými cenami obsahující i položky montáže SHZ, že takový seznam (v zásadě položkový rozpočet) tvořil přílohu podepsaného jednacího protokolu a odkazovala na něj i objednávka, že žalobkyně se již v „Zadávacím dopisu“ zavázala k dodání prováděcí výkresové dokumentace SHZ, což v průběhu realizace prací skutečně plnila, že bylo v nabídce žalované jednoznačně stanoveno, že rozsahem díla bude pouze první vrstva sprinklerové ochrany, a že z následného chování žalované bylo zřejmé, že vzájemná kombinace dokumentů vymezujících dílo byla natolik určitá a dostatečná, že žalované umožnila jeho faktickou realizaci, včetně kolaudace. Přičemž ze zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud považoval též za správná, navíc vyplývalo, že projekt, podle kterého bylo následně dílo realizováno, již v době sjednávání smlouvy existoval, neboť byl datován dnem 7. 12. 2005 a žalovaná z něj vycházela ve své nabídce obsahující konkrétní seznam dodávek a výkonů.
36. Lze navíc dodat, že odvolací soud se při posouzení takto sjednaného předmětu díla jako určitého neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, která vyžaduje, aby předmět díla nebyl vymezen pouze obecně (srov. výše žalovanou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010, či dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4003/2018). Určení předmětu díla konkrétním seznamem dodávek a výkonů (na základě projektu), jak jej zjistil odvolací soud, není pouze obecným vymezením předmětu díla. Skutečnost, že podle zjištění soudu prvního stupně (i odvolacího soudu) v důsledku průtahů, chyb v koordinaci a změn v průběhu realizace projektu Palladium docházelo i ke změnám či doplnění projektové dokumentace (zčásti prováděných i žalovanou), což mělo za následek vícepráce na straně žalované, již na určitost původně sjednaného předmětu díla nemá vliv. Tyto skutečnosti se projevily podle závěrů odvolacího soudu ve změně dohodnuté smlouvy.
37. Z výše uvedených důvodů nemůže založit přípustnost dovolání také otázka c), neboť i při její formulaci vychází žalobkyně z vlastního skutkového závěru, který neodpovídá skutkovému závěru, jak byl zjištěn odvolacím soudem (jímž je dovolací soud vázán). Soud prvního stupně, z jehož skutkových závěrů odvolací soud vycházel, neučinil skutkový závěr, který v dovolání prezentuje žalovaná, že objednávka obsahovala údaj o časovém omezení lhůty právě pro její přijetí.
38. Odvolací soud postupoval v souladu se žalovanou citovanou judikaturou dovolacího soudu i při posouzení otázky, zda byla mezi stranami platně sjednána cena díla [otázka b)]. K závěru o tom, že mezi stranami byla uvedena cena díla konkrétní částkou, která však měla charakter ceny nikoliv pevné, ale měřené, tj. ceny určené závaznými jednotkovými cenami v položkovém rozpočtu ve vazbě na skutečně provedené výkony, dospěl odvolací soud na základě výkladu jednacího protokolu a objednávky provedeného prostřednictvím interpretačních pravidel (§35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák.) z důvodu pochybností o obsahu těchto právních úkonů, tj. o skutečné vůli stran v těchto listinách projevené, jež byly dány právě jeho nikoliv zcela jednoznačným jazykovým vyjádřením, na které žalovaná poukazuje (k potřebě výkladu právního úkonu a postupu při něm srov. žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015). Odvolací soud přitom vycházel z jazykového vyjádření obsaženého v těchto listinách (z odkazu na soupis jednotkových cen), nedoplňoval tedy chybějící obsah právního úkonu (srov. například žalovanou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97). Zkoumal však také vůli jednajících osob (výslechy svědků) a v souladu s §266 odst. 3 obch. zák. vzal zřetel též k okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy (obsah předchozího „zadávacího dopisu“ žalobkyně) a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran (následná fakturace a zápis z jednání ze dne 7. 11. 2007). Pokud odvolací soud na základě výše uvedeného dovodil, že takto byla sjednána cena díla jako jedna z podstatných náležitostí smlouvy o dílo, a tedy došlo k uzavření platné smlouvy o dílo, neodchýlil se ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005.
39. Z obdobných důvodů není dovolání přípustné ani pro řešení otázky d), neboť odvolací soud nepostupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu právních úkonů, pokud dovodil existenci shodné vůle stran k uzavření smlouvy o dílo za situace, kdy ještě předpokládaly uzavření podrobnější dohody, k níž však nedošlo, neboť předpoklad sjednání dalších podrobnějších smluvních podmínek v budoucnu sám o sobě nevylučoval existenci shodné vůle stran ve vztahu k základním náležitostem smlouvy o dílo, jež byla vyjádřena v jednacím protokole a v následné objednávce žalobkyně podepsané (akceptované) žalovanou. Odvolací soud přitom přihlédl i k následnému chování stran, které i přes neshodu na podmínkách následně předpokládané podrobnější smlouvy postupovaly v souladu se shodnou vůlí ohledně již dohodnutých základních náležitostí smlouvy o dílo (žalovaná nastoupila na stavbu, fakturaci prováděla včetně sjednaného zádržného, žalobkyně zařídila staveniště pro žalovanou).
40. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka g), protože při jejím řešení se odvolací soud také neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že o změnu žaloby podáním žalobkyně ze dne 16. 1. 2013 nešlo, neboť vylíčení dílčího skutku v žalobě [k nároku 13b)] nebylo měněno, ale pouze upřesněno, a totožnost skutku zůstala zachována (následek byl totožný). Podáním ze dne 16. 1. 2013 žalobkyně nezaložila svůj dílčí nárok na zaplacení částky 16 071 600 Kč s příslušenstvím (skutečnost, že tímto podáním požadovala ve vztahu k tomuto dílčímu nároku méně než původně v žalobě, nebyla pro posouzení, zda šlo o změnu žaloby rozhodující) na jiném skutkovém stavu, než jak jej vylíčila v žalobě, tj. zcela novém, či doplněném o další rozhodující skutečnosti (srov. žalovanou citovaný R 21/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005). Žalobkyně se stále domáhala vrácení plnění, které žalovaná obdržela v souvislosti se svým požadavkem na úhradu faktury vystavené na částku 595 000 EUR oproti vydání certifikátu pro účely kolaudace projektu Palladium, a to na základě tvrzení, že vzhledem k okolnostem, za kterých po ní žalovaná uplatnila úhradu faktury (nebyla pro ní opora ve sjednané smlouvě o dílo a šlo o požadavek rozporný se zásadou poctivého obchodního styku), neměla na zaplacení právní nárok. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že ve snaze předejít vzniku značných škod byla nucena na takový podle ní neoprávněný požadavek žalované reagovat a že tato částka byla žalované žalobkyní uhrazena, přičemž požadovala její ekvivalent v českých korunách určený podle kurzu ČNB platného ke dni 25. 10. 2017 bez bližšího vysvětlení. Netvrdila však nic konkrétního k tomu, kdy a jakým způsobem k takové úhradě mělo dojít. Ostatně sama žalovaná ve svých vyjádřeních k žalobě ve vztahu k tomuto dílčímu nároku namítala, že žalobkyně v řízení řádně nesplnila svou povinnost tvrzení. Pokud teprve následně v podání ze dne 16. 1. 2013 žalobkyně uvedla konkrétní okolnosti, za jakých k úhradě došlo (dne 22. 10. 2007 zajistila u banky HVB Bank Czech Republic, a. s. vydání bankovní záruky ve prospěch žalované, dne 24. 10. 2007 požádala žalovaná banku o její proplacení a dne 26. 10. 2007 byla z účtu žalobce odepsána částka 16 071 600 Kč), šlo pouze o doplnění (upřesnění) dosud absentujících podrobných tvrzení o skutečnostech rozhodných pro meritorní posouzení věci ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
41. Dovolání žalované však shledal Nejvyšší soud přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky e), neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
42. Dovolání je důvodné.
43. Podle §275 odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
44. Nejvyšší soud v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2019, s odkazem na svou předchozí ustálenou rozhodovací praxi (tam citovanou) uvedl, že úprava kontraktačního procesu obsažená v §43a a násl. obč. zák. platí i pro uzavírání smluv mezi podnikateli. Podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem (jinak než výslovně, srov. §35 odst. 1 obč. zák. a §275 odst. 4 obch. zák.). Akceptací přitom není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh (ofertu) přijmout. Způsob uzavření smlouvy popsaný v §275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout.
45. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníků je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, či ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018). Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011).
46. Ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu odvolací soud nepostupoval, pokud učinil závěr o neexistenci žalovanou tvrzené dohody o obstarání dokladů ke kolaudaci garantující (ve vztahu ke kompetentním autoritám) provozuschopnost celého systému SHZ projektu Palladium, tedy i v části tzv. druhé vrstvy sprinklerové ochrany, kterou žalovaná nerealizovala, jako právního důvodu „faktury č. 2080080 a platby žalobce na účet žalovaného (prostřednictvím zaručující banky)“ na základě zjištění, že důvodem proplacení faktury a obstarání záruky předchůdkyní žalobkyně byla hrozba vysokých sankcí ze strany generálního dodavatele a blížící se termín kolaudace.
47. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých odvolací soud vycházel, vyplývalo, že faktura č. 2080080 ze dne 19. 10. 2007 byla žalovanou vystavena s textem „fakturujeme Vám dohodnutou částku ve výši 500 000 EUR oproti vydání certifikátu pro účely kolaudace stavby Palladium Praha“, bylo v ní připočteno 95 000 EUR jako 19% daň z přidané hodnoty, přičemž součástí faktury byla listina obsahující souhrn činností a odpovědností, které by měly certifikáty pokrývat, a též podmínky, za jakých budou žalovanou certifikáty předloženy, mezi nimi byl též požadavek na platbu ve výši 595 000 EUR v hotovosti, přičemž posléze žalovaná připustila při dalších jednáních možnost vystavení bankovní záruky na tuto částku ze strany předchůdkyně žalobkyně. Bankovní záruka byla předchůdkyní žalobkyně u banky následně (dne 22. 10. 2007) zajištěna a žalovaná ji realizovala, tj. čerpala u banky prostředky vyplývající z bankovní záruky. Podle zjištění soudu prvního stupně byla žalobkyně nucena pod tlakem uvedenou fakturu uhradit, neboť při včasném nepředložení potřebných dokladů ze strany žalované by nemohlo dojít k úspěšnému otevření projektu Palladium, které bylo plánováno již na den 25. 10. 2007, a vznikla by značná škoda, přičemž dopisem datovaným dnem 23. 10. 2007, který byl žalované doručen dne 29. 10. 2007 (tj. až poté, co mělo podle tvrzení žalobkyně dojít k vystavení bankovní záruky a k její realizaci žalovanou), předchůdkyně žalobkyně sdělovala žalované, že byla nedobrovolně nucena akceptovat její neoprávněné požadavky a částku uhradit, aniž by souhlasila s její oprávněností co do důvodu i výše. Žalovaná v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zdůrazňovala, že příloha předmětné faktury (a průvodní text emailové zprávy ze dne 19. 10. 2007, v níž byla obsažena) byla návrhem shrnujícím podmínky, za kterých byla připravena vystavit doklad o kontrole provozuschopnosti sprinklerového SHZ jako celku (i druhé vrstvy sprinklerové ochrany, kterou zhotovili jiní dodavatelé) a související doklady, převzít odpovědnost za účinnost systému jako celku a snášet případné škody s tím spojené, a také tvrdila, že takové plnění podle návrhu předchůdkyni žalobkyně poskytla. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí vyšel ze závěru, že tzv. druhá vrstva sprinklerové ochrany skutečně nebyla předmětem předchozí smlouvy o dílo uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou.
48. Odvolací soud učinil závěr o neexistenci žalovanou tvrzené dohody, aniž by se v souladu s výše citovanými judikatorními závěry řádně zabýval tím, zda lze z uvedených skutkových zjištění dovodit, že se setkaly shodné projevy vůle stran, tj. zda byl (byť konkludentním) úkonem předchůdkyně žalobkyně akceptován žalovanou předložený návrh obsahující podmínky, za kterých žalovaná hodlala garantovat provozuschopnost i těch částí SHZ, které sama nezhotovila, a poskytnout o tom doklady, jež předchůdkyně žalobkyně potřebovala pro kolaudaci (případně návrh následně upravený o jiný způsob zajištění úhrady požadované částky). Samotná skutečnost, že žalobkyně částku požadovanou v návrhu žalované „uhradila prostřednictvím zaručující banky“, jak uvedl odvolací soud, z důvodu hrozby sankcí v souvislosti s blížícím se termínem kolaudace, v případě včasného nepředání potřebných dokladů ze strany žalované, není pro posouzení obsahu vůle projevené konkludentním úkonem (zde spočívajícím v zajištění bankovní záruky) podstatná, pokud nebyla seznatelná jiným subjektům. Uvedené skutečnosti, jak byly prezentovány, svědčí spíše o pohnutce (či motivu), jež předchůdkyni žalobkyně vedla k tomu, že bankovní záruku v návaznosti na podmínky sdělené žalovanou zajistila, a že zjevně chtěla dosáhnout toho, aby ze strany žalované došlo k předání potřebných dokladů, které po ní požadovala a jejichž vyhotovení a předání žalovaná podmiňovala právě vystavením bankovní záruky na jí požadovanou částku. Tím, co takovým konkludentním úkonem předchůdkyně žalobkyně projevila vůči žalované (co z takového úkonu mohlo být pro žalovanou seznatelné vzhledem k časovým souvislostem a okolnostem, za jakých k němu došlo a vzhledem k tomu, co takové zjištěné vnější skutkové okolnosti v právních vztazích obvykle znamenají), se však odvolací soud blíže nezabýval. Jeho právní posouzení otázky vzniku smlouvy (dohody o poskytnutí uvedeného plnění žalovanou za úplatu) je z výše uvedených důvodů neúplné, a proto nesprávné.
49. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to v rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustným, tj. v rozsahu nároku 13b). Žalovaná namítala vadu řízení spočívající v tom, že soud rozhodoval o tomto nároku, aniž připustil změnu žaloby podle §95 o. s. ř. Takovou vadu řízení však dovolací soud neshledal za situace, kdy se žalované nepodařilo dovoláním zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle kterého ve vztahu k uvedenému nároku ke změně žaloby nedošlo. Odvolací soud však řízení zatížil vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho závěru, že je namístě „vrácení inkasované platby dle ust. §451 obč. zák,, resp. §321 odst. 4 obch. zák.“ Z uvedeného vyjádření (ani z dalšího obsahu odůvodnění napadeného rozsudku) není zcela zřejmé, které z těchto zákonných ustanovení na jím zjištěný skutkový stav aplikoval, neboť odvolací soud se v odůvodnění citovaného nároku zmiňuje „o platbě žalobce na účet žalovaného (prostřednictvím zaručující banky)“. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. „zvláštní právní úpravou“, jež vylučuje aplikaci obecné úpravy obsažené v ustanoveních §451 a násl. obč. zák., a je třeba důsledně rozlišovat mezi jednotlivými vztahy vznikajícími při poskytnutí bankovní záruky. Předpokladem aplikace §451 obč. zák. je přitom existence plnění poskytnutého bez právního důvodu (či z důvodu jiných skutkových podstat v tomto ustanovení uvedených) ochuzeným obohacenému. Zatímco předpokladem aplikace §321 odst. 4 obch. zák. je existence plnění, které získal věřitel od banky na základě bankovní záruky, ačkoliv vůči dlužníkovi na takové plnění neměl nárok, bez ohledu na to, jaké plnění poskytl dlužník bance na úhradu toho, co plnila věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016, uveřejněný pod číslem 79/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1872/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4790/2016). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak nelze jednoznačně určit, jak tento nárok odvolací soud právně posoudil.
50. Dovolací soud se pak pro předčasnost nezabýval otázkou f), neboť její řešení závisí na tom, jakým způsobem bude v dalším řízení posouzena otázka existence dohody o poskytnutí dokladů žalovanou oproti zaplacení požadované částky, příp. otázka platnosti takové dohody, tj. zda od počátku mezi zúčastněnými osobami chyběl jakýkoliv právní vztah zakládající nárok na jimi poskytnutá plnění, či zda takový vztah existoval, případně, zda šlo o vztah založený neplatným právním úkonem.
51. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. v části druhého výroku, jíž bylo rozhodnuto o nároku 13b), tj. ohledně povinnosti žalované k zaplacení částky 16 071 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I ohledně této částky a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu [napadajícím část druhého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku 1), tj. ohledně povinnosti žalované k zaplacení částky 892 514,60 Kč s příslušenstvím žalobkyni] bylo dovolání žalované odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
52. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
53. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozsudkem dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu