ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3725.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 3725/2019-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem 517 61 Bartošovice v Orlických horách 34, proti žalované: R. K., narozená XY, IČO XY, advokátka se sídlem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 43/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 44 Co 420/2017-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 43 C 43/2011-198, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 627 784 Kč příslušenstvím, zamítl žalobu co do 200 172 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení, v němž se žalobce (po úpravách žaloby) domáhal zaplacení částky 616 000 Kč, již plnil poškozeným na základě rozsudků pro uznání, nákladů vynaložených v exekuci ve výši 200 172 Kč a nákladů na znalecký posudek v částce 11 784 Kč, vyšel ze zjištění, že žalovaná jako advokátka zastupovala žalobce v řízeních vedených proti němu jako žalovanému u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 158/2007 (o 202 000 Kč, žalobce M. J.), sp. zn. 11 C 159/2007 (o 213 000 Kč, žalobce J. S.) a sp. zn. 11 C 160/2007 (o 201 000 Kč, žalobce L. J.) – dále jen „původní řízení“. V těchto řízeních bylo žalobám vyhověno rozsudky pro uznání ze dne 7. 2. 2008, č. j. 11 C 158/2007-21, 11 C 159/2007-20 a 11 C 160/2007-19, neboť nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 (soud nesprávně uvádí odst. 4) ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. v důsledku nepodání kvalifikovaného vyjádření k podaným žalobám. Rozsudky nabyly právní moci dne 7. 6. 2010 a v exekuci, která na základě nich proběhla, byly vymoženy a vynaloženy žalované částky. V původním řízení se žalobci domáhali finančních prostředků (sázek na online sázení) vložených na účet vedený na společnost hypertip.com Inc., s nímž však disponoval výhradně žalovaný, který provozoval internetovou sázkovou kancelář a který jim výhry ze sázek nevyplatil ani vložené peníze nevrátil (internetová sázková kancelář přestala komunikovat). Žalobce byl za neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry (§118a odst. 1 trestního zákona) pravomocně odsouzen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2006, č. j. 89 T 123/2006-154, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2006. Právně soud věc posoudil podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dovodil, že žalovaná pochybila při výkonu advokacie jako zástupkyně žalobce, když nedodržela lhůtu určenou soudem pro podání kvalifikovaných vyjádření k žalobám a způsobila tak zmeškání lhůt a vydání rozsudků pro uznání. V případě včasného kvalifikovaného vyjádření by však žalobci v původních řízeních nebyli úspěšní z důvodu promlčení těchto nároků, neboť již v průběhu roku 2004 měli vědomost o bezdůvodném obohacení a nároky měli možnost vymáhat civilní žalobou. Proto finanční prostředky vyplacené žalobcem v exekučním řízení vedeném na základě shora citovaných exekučních titulů z původního řízení v částce 616 000 Kč představují škodu vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s pochybením žalované při výkonu advokacie. Za škodu vzniklou žalobci soud považoval i částku 11 784 Kč, již vynaložil na znalecký posudek v souvislosti s prodejem své nemovitosti v exekučním řízení. Ohledně částky 200 172 Kč, již žalobce požadoval jako náhradu nákladů exekuce, žalobu zamítl, neboť nárok shledal promlčeným, když o tuto částku se majetek žalobce zmenšil dne 13. 4. 2011 a žaloba byla podána až dne 1. 10. 2014, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 44 Co 420/2017-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení 627 784 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po doplnění (opakování) dokazování po skutkové stránce nad rámec zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce vytvořil vlastní sofistikovaný systém internetového sázení se záměrem obcházet zákon č. 202/1990 Sb., neboť pro legální provozování tohoto typu sázení neměl dostatek finančních prostředků (složení jistoty 10 000 000 Kč) ani předchozí povolení ministerstva financí. Založil účet u banky pro provozovatele loterie nebo jiné podobné hry, kterým může podle §1 odst. 6 zákona č. 202/1990 Sb. být jen právnická osoba se sídlem na území České republiky (žalobce zřídil v USA firmu hypertip.com Inc., jež v České republice sídlila na doručovací adrese žalobce); k tomuto účtu byl jediným disponentem a fakticky z něho také získával majetkový prospěch. Internetové stránky umožňující sázení veřejnosti na sportovní zápasy pomocí internetu nechal vytvořit a provozoval pod adresou www.hypertip.com na serveru umístěném v Brně, vypisoval kurzové sázky, přijímal je a vyplácel výhry. Původní žalobci na těchto stránkách online sázeli, a to i v roce 2005, avšak na jaře roku 2005 se internetová sázková kancelář stala nekontaktní, vložené sázky nevrátila. Webové stránky byly původním žalovaným (žalobcem) zrušeny a původní žalobci neměli žádnou možnost společnost kontaktovat a vrácení částek si nárokovat. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaná sice nepostupovala v souladu s §16 zákona o advokacii, nepodala-li včasné kvalifikované vyjádření k žalobám, avšak toto pochybení není příčinou neúspěchu žalobce v původních řízeních, neboť nároky původních žalobců nebyly promlčené a proti pasivně legitimovanému původně žalovanému byly podány důvodně. Sázení probíhalo i v roce 2005 a ještě na počátku roku 2006 původní žalobci nevěděli, kdo za škodu odpovídá, neboť trestní oznámení podali na neznámého pachatele, který byl pak zjištěn až v průběhu trestního stíhání. Ohledně pasivní legitimace žalobce v původních řízeních soud dovodil, že to byl právě on, kdo jako jediný disponoval s účtem, který zřídil na firmu hypertip.com Inc. a byl rovněž účastníkem smluv o sázkové hře. Jestliže žalobce vytvořil systém internetového sázení se záměrem obcházet zákon, jsou smlouvy podle §39 obč. zák. absolutně neplatné, a proto by jeho pasivní legitimace v původních řízeních byla dána. I pro případ původně platného uzavření smlouvy o sázkové hře prostřednictvím internetu mezi účastníky původních řízení, by se původní žalobci po žalovaném mohli důvodně domáhat bezdůvodného obohacení (plnění z právního důvodu, který odpadl podle §451 odst. 2 a §457 obč. zák.), neboť on odmítl vyplatit výhry, pokračovat v sázkové hře, jednostranně zrušil webové stránky a tím ukončil sázkovou hru; ke zrušení smlouvy tak došlo z jeho strany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v otázce hmotného práva, která dosud nebyla vyřešena, již však žádným způsobem nevymezuje. Nesprávné právní posouzení spatřuje v posouzení otázky promlčení nároků žalobců v původních řízeních, kdy odvolací soud spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s podáním trestního oznámení. Původní žalobci sázeli od září 2004 do začátku roku 2005, trestní oznámení podali v lednu 2006 a civilní žaloby pak v květnu 2007. Jejich vědomost o případném bezdůvodném obohacení se váže nejpozději k únoru 2005, kdy portál společnosti přestal fungovat. S ohledem na §107 obč. zák. by tak námitka promlčení v původních řízeních byla úspěšná. Dovolatel dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3404/2010 a 28 Cdo 715/2014 namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce pasivní legitimace žalovaného v původních řízeních, neboť provozovatelem sázkové kanceláře a majitelem účtu, na který byly sázky vloženy, byla společnost Hypertip.com Inc. Odvolací soud zde nepřípadně zaměnil označení webové stránky s obchodním jménem společnosti, a proto pokud vůbec k nějakému bezdůvodnému obohacení došlo, obohatila se tato společnost, nikoliv dovolatel. Ohledně bezdůvodného obohacení pak namítá, že smluvní stranou smluv o sázkách byla společnost Hypertip.com Inc. a nikoli dovolatel. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 a Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2523/99 s tím, že jeho jednáním nedocházelo k obcházení zákona, neboť v předmětné době nebylo internetové sázení právně vůbec regulováno. Odvolací soud proto označil smlouvy za absolutně neplatné podle §39 obč. zák. nesprávně. Navíc soud opomenul §3a tehdy platného obchodního zákoníku a §455 odst. 2 obč. zák., podle něhož se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění ze hry nebo sázky. Původní žalobci věděli, kam své peníze vkládají, že šlo o přijetí sázky, a proto nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení ani se jeho vydání domáhat u soudu. Na uvedeném podle dovolatele nic nemění ani skutečnost, že sázky prostřednictvím společnosti Hypertip.com Inc. nebyly povolené (Vážný č. 2086/1922, č. 1190/1921). I v případě nevědomosti žalobců, že hra je nepovolená či zakázaná, měl soud aplikovat §845 obč. zák. Dovolatel navrhl změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně bude potvrzen.
Žalovaná se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání s tím, že žalobce v něm neoznačil otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani otázku dosud neřešenou. Žalobce byl v původním řízení pasivně legitimován, neboť byl zakladatelem hypertip.com Inc. a jediným disponentem s finančními prostředky vloženými na její účet i poté, co zrušil internetové stránky společnosti. Nárok původních žalobců nebyl promlčen, když se o bezdůvodném obohacení dozvěděli až okamžikem právní moci trestního příkazu ze dne 13. 7. 2006, použití §455 odst. 2 obč. zák. pak označila za nepřípadné.
Vedlejší účastnice navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, když se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že nároky v původních řízeních nejsou promlčeny. Žalobce byl v původních řízeních pasivně legitimován, jelikož to byl on, kdo se na úkor původních žalobců bezdůvodně obohatil. Argumentaci §455 odst. 2 obč. zák. považuje za nepřípadnou, neboť toto ustanovení lze aplikovat pouze na případy platně uzavřené dohody o sázce nebo hře mezi fyzickými osobami, což není tento případ.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání z hlediska peněžního limitu 50 000 Kč stanoveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, Soubor C 17746). V projednávané věci je předmětem dovolacího přezkumu částka 627 784 Kč, jež se skládá ze dvou nároků se samostatným skutkovým základem, a to nároku na náhradu za částky vyplacené původním žalobcům na základě rozsudků pro uznání (616 000 Kč) a nároku na náhradu za náklady na znalecký posudek ve výši 11 784 Kč, jež však nepřevyšuje limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o posledně uvedeném nároku nepřípustné a dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Povinností soudu, rozhodujícího o odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), je vyřešit jako předběžnou otázku (§135 odst. 2 o. s. ř.), zda by při řádném postupu advokáta klient se svým nárokem, respektive se svou obranou u soudu uspěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1738/2009, Soubor C 10094, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, Soubor C 3227, ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, Soubor C 1743, a ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, Soubor C 1721, popř. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 Sbírky).
Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že žalovaná sice pochybila, ale vzhledem k tomu, že žalobce by v původním řízení úspěšný nebyl, není splněna jedna z nezbytných podmínek odpovědnosti advokáta za škodu. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí. Namítá nesprávné právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, jemuž však nelze ničeho vytknout. Žalobci se v původním řízení po žalovaném domáhali zaplacení finanční částky. Soud nárok žalobami uplatněný posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž otázku promlčení posuzoval podle §107 odst. 1 obč. zák., podle něhož je pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99, ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo usnesení ze dne ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019), přičemž není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Odvolací soud stanovil počátek promlčecí doby nejdříve datem podání trestního oznámení, neboť o tom, že internetová sázková kancelář je nekontaktní, se sice původní žalobci dozvěděli na počátku roku 2005, avšak skutkové okolnosti, na základě nichž by si mohli učinit závěr o tom, kdo se na jejich úkor obohatil, jim nebyly známy ani v době podání trestního oznámení na neznámého pachatele. O tom, že se obohatil žalovaný, se dozvěděli až v průběhu trestního řízení zahájeného z jejich podnětu v roce 2006, a jestliže žalobu podali v roce 2007, neuplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba marně. Při posouzení otázky promlčení nároků původních žalobců se tak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobce vytvořil vlastní sofistikovaný systém internetového sázení se záměrem obcházet zákon č. 202/1990 Sb., neboť pro legální provozování tohoto typu sázení neměl dostatek finančních prostředků ani předchozí povolení ministerstva financí. Sázkovou kancelář tak provozoval neoprávněně, čímž spáchal trestný čin, za nějž byl odsouzen. Právním následkem činnosti, která je v rozporu se zákonem, je neplatnost právních úkonů při ní učiněných (§39 obč. zák.). Proto soud správně dovodil, že právní úkony, které byly při provozování této kanceláře uzavírány, byly absolutně neplatné podle §39 obč. zák., neboť odporovaly zákonu. Nejedná se o obcházení zákona, jak zmínil odvolací soud, ale přímo o jednání protizákonné (zákonu odporující) a dokonce naplňující skutkovou podstatu trestného činu. Nepřípadně v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01, v němž se zabýval otázkou platnosti (zástavní) smlouvy, přičemž mimo jiné konstatoval, že obcházení zákona (jednání in fraudem legis) představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. O takový případ ale v posuzované věci nejde, neboť žalobce provozováním internetové sázkové kanceláře jednal přímo protizákonně. Proto na projednávanou věc už vůbec nedopadá odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2523/99, kde soud řešil otázku neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy.
Jestliže byly smlouvy o sázkách neoprávněně provozované kanceláře neplatné a bylo prokázáno, že fakticky finanční plnění (vklady na sázky) získal žalobce (skutkové závěry nepodléhají podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), je povinen je vydat, neboť je získal z nepoctivých zdrojů (§451 obč. zák.). Je tak zcela nerozhodné, že účet (k němuž měl dispoziční právo výhradně žalobce) byl veden na jím účelově založenou firmu. Žalobcem odkazovaná rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3404/2010 a 28 Cdo 715/2014 na projednávanou věc nedopadají nejen vzhledem k zásadní skutkové odlišnosti, ale i proto, že v obou odkazovaných věcech byla řešena otázka, zda nárok na vydání bezdůvodného obohacení přechází na nabyvatele práva, která však v projednávané věci rozhodná není.
Ohledně nedůvodnosti nároků původních žalobců odkazuje dovolatel rovněž na §455 odst. 2 obč. zák. (podle něhož se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění ze hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených; u soudu se však těchto plnění nelze domáhat) ve spojení s §845 odst. 1 obč. zák. (podle něhož nelze vymáhat výhry ze sázek a her ani pohledávky z půjček, poskytnutých vědomě do sázky nebo hry). Avšak podmínkou pro naturální povahu pohledávek z her, sázek nebo losů a na vrácení půjčky, popřípadě jiného plnění, které do nich byly vědomě poskytnuty, je, aby právní úkony, jimiž byly založeny, byly jinak platné. Jestliže jsou hry nebo sázky neplatné, nebo není platná smlouva, na jejímž základě poskytl věřitel dlužníku půjčku nebo úvěr, anebo jiné plnění pro hru, sázku nebo loterii, vznikne vynutitelná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v přijaté výhře nebo plněních poskytnutých do her, sázek nebo loterií a vyloučení vymahatelnosti pohledávky podle §455 odst. 2 a §845 odst. 1 věty první obč. zák. se neuplatní. Současně platí, že plnění ze sázek uzavřených za účasti jiných než fyzických osob je bezdůvodným obohacením, (JÄGER, Marek. Zánik závazků započtením. Současný právní stav a změny v novém soukromém právu. 1. vyd. Praha: Linde, 2013.). Z toho vyplývá, že i podle citovaných ustanovení by na základě neplatně uzavřených sázek vznikla vynutitelná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, a to navíc i proto, že sázky byly uzavírány za účasti jiné než fyzické osoby (neoprávněně provozované sázkové kanceláře).
Pro úplnost lze konstatovat, že původní žalobci se žalobami domáhali finančního plnění, přičemž na základě skutkových tvrzení by bylo možno jejich žaloby posoudit i jako nároky na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, Soubor C 962), v nichž by byli úspěšní, neboť byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalobce (v původním řízení žalovaného) za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák.
Ze všech uvedených důvodů by žalobce v původních řízeních úspěšný nebyl. Právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, a proto dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Směřuje-li dovolání i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Hana Tichá
předseda senátu