ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3593.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3593/2020-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) AusterlitzPro s. r. o. , se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25310151, b) J. S. , narozeného XY, bytem XY, a c) V. K. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, PSČ 603 00, proti žalovanému městu Slavkov u Brna , se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 65, PSČ 684 01, identifikační číslo osoby 00292311, zastoupenému Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, PSČ 602 00, o ochranu autorských práv, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 195/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 7. 2020, č. j. 7 Co 18/2019-391, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům J. S. a V. K. (každému z nich) na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.182,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní AusterlitzPro s. r. o. a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 23 C 195/2013-325, zamítl žalobu, kterou se žalobci na žalovaném domáhali zveřejnění na jeho webových stránkách, ve Slavkovském zpravodaji a ve Vyškovském deníku na jeho náklady omluvy tohoto znění: „Město Slavkov u Brna se omlouvá panu J. S. a panu V. K. za porušení jejich autorských práv k libretu, které bylo předlohou k napoleonské expozici na zámku ve Slavkově u Brna – Napoleon – Austerlitz a které město Slavkov u Brna užilo neoprávněně.“ (dále též jen „omluva“) [výrok I.], zamítl žalobu, kterou se žalobce b) na žalovaném domáhal zaplacení 50.000 Kč (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se žalobce c) na žalovaném domáhal zaplacení 50.000 Kč (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
[2] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a) ve výroku I. potvrdil a ve výroku IV. změnil (první výrok), ve vztahu k žalobcům b) a c) je ve výrocích I., II. a III. změnil tak, že uložil žalovanému zveřejnit na jeho webových stránkách, ve Slavkovském zpravodaji a ve Vyškovském deníku na jeho náklady omluvu a zaplatit žalobcům b) a c) [každému z nich] 50.000 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až pátý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
[4] V rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku v části, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
[5] Uvedenou částí druhého výroku odvolacího soudu totiž bylo rozhodnuto o samostatných nárocích žalobců b) a c) majících odlišný skutkový základ a nepřevyšujících 50.000 Kč.
[6] Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014).
[7] Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018, či ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 415/2020).
[8] V daném případě dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé jednak v části, jíž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci b) 50.000 Kč, a jednak v části, jíž odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci c) 50.000 Kč. Jelikož ani jedna z těchto částek (nároků se samostatným skutkovým základem), které (mimo jiné) tvoří předmět dovolacího řízení, nepřevyšuje zákonný limit 50.000 Kč, a ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání vyloučena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020).
[9] Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[10] Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání mimo jiné v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2012, a ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007. Jde jednak o otázku, zda „projektová dokumentace je kolektivním dílem“, když soudy obou stupňů nebyla „zodpovězena otázka, zda je, či není takovým právně relevantním podnětem k vytvoření kolektivního díla i např. specifikace předmětu díla dle smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektové dokumentace, jejíž jednou z integrálních částí mělo být i libreto“, a jednak o otázku, „zda uvedení druhového výčtu předmětů, které mohou být i předmětem záměny, je tvůrčí činností ve smyslu §2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a zakládá tak právo spoluautora ve smyslu ustanovení §8 autorského zákona“.
[11] Při formulaci těchto otázek dovolatel zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí a podle nichž žalovaný neprokázal, že by žalobci b) a c) vypracovali dílo na základě objednávky S. (nyní s obchodní firmou S. v likvidaci), nebo J. S. (jenž nebyl ani iniciátorem vzniku libreta), a podle nichž na dokončené celistvé verzi libreta označeného pod číslem 5.0 (způsobilého samostatného užití) jsou označeni žalobci b) a c) jako jeho zpracovatelé bez rozlišení částí, které měly být zpracovány jen jedním z nich.
[12] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[13] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[14] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož libreto není příspěvkem zahrnutým do kolektivního díla už jen z toho důvodu, že u kolektivního díla příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití, je v souladu s jasným, výkladové potíže nepřipouštějícím zněním §59 autorského zákona, jakož i s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2012).
[15] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek týkajících se autorskoprávního charakteru projektové dokumentace a jejích jednotlivých částí a otázky, jaký je „rozsah zákonné licence k účelu užití díla dle smlouvy o dílo“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení těchto otázek nespočívá; dovolatel pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[16] Odvolací soud své rozhodnutí založil na následujících závěrech: Žalobci b) a c) jsou spoluautory libreta, které bylo jako dokončené dílo zařazeno do realizační dokumentace expozice (označené v dovolání jako projektová dokumentace). Dovolatel libreto bez jejich souhlasu předal, byť jako součást realizační dokumentace expozice, k dalšímu zpracování třetí osobě. Do března 2013 dovolatel spoluautorům neumožnil výkon autorského dohledu. Poté, co jim zpřístupnil část expozice, měli autoři k expozici řadu výhrad, jež v písemné podobě předložili dovolateli před zpřístupněním expozice veřejnosti. Dovolatel připomínky spoluautorů neakceptoval a expozici veřejnosti zpřístupnil. Expozice v té podobě, jak byla zpřístupněna veřejnosti, byla způsobilá porušit odborné renomé spoluautorů, neboť neobsahovala uvedení žalobců b) a c) jako spoluautorů libreta, neodpovídala libretu a obsahovala řadu nepřesností a historických chyb.
[17] Tyto závěry přitom vycházely ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud pouze učinil podrobnější skutková zjištění týkající se obsahu námitek spoluautorů a shody expozice s libretem z e-mailové korespondence účastníků z doby od 4. 3. 2013 do 15. 3. 2013 založené v přílohové obálce spisu. Důkaz těmito listinami ostatně provedl již soud prvního stupně.
[18] Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že u důkazních prostředků listinných (§129 o. s. ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, případně doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená – tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013, a ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017).
[19] Námitky dovolatele, podle nichž odvolací soud při zjišťování skutkového stavu postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu §213 o. s. ř., proto nemohou obstát.
[20] Samotné závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolatel svým jednáním porušil výlučná osobnostní autorská práva žalobců b) a c) uvedená v §11 autorského zákona, odpovědnost dovolatele za porušení autorských práv je objektivní a žalobci b) a c) mají právo na přiměřené zadostiučinění jak „ve formě omluvy“, tak i v penězích, pak dovolatel nenapadá, a k dovolacímu přezkumu je tudíž neotevírá.
[21] Ve vztahu k námitce, podle které znění omluvy nemůže obstát, dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či jen odkaz na §237 o. s. ř. (či jeho části). V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), tak Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[22] Konečně, tvrdí-li dovolatel, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, zásadu dvojinstančnosti řízení, zákaz libovůle rozhodnutí a zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, vytýká odvolacímu soudu údajné vady řízení. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo; tato námitka tak dovolání přípustným nečiní.
[23] Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
[24] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, můžou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 6. 4. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu