ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1242.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1242/2021-733
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Palkovice, se sídlem v Palkovicích 40, identifikační číslo osoby: 49591134, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, 2) F. Ž., narozenému XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 326/2014, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 57 Co 424/2019-701, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 42 C 326/2014-650, určil, že žalovaná 1) je vlastníkem části pozemku parc. č. XY – orná půda a parc. č. XY – orná půda, v katastrálním území XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětné pozemky“), vyznačených v geometrickém plánu vypracovaném dne 3. 5. 2016 G. S. pod č. 1946-59/2016 a ověřeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY dne 5. 5. 2016, pro rozdělení pozemku parc. č. XY – orná půda, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku (výroky II., III., IV., V., VI. a VII.).
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 26. 11. 2020, č. j. 57 Co 424/2019-701, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně rozhodujícího v projednávané věci po kasaci svého předchozího rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017 (zmíněný rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), je odůvodněno závěrem, že právnická osoba s názvem „Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích“ a „Nadace na ošacení chudých dítek v Zelinkovicích“ (dále „Nadace“) byla ve smyslu konkluzí nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), jednou z tzv. historických právnických osob církve římskokatolické, přičemž žalobkyně je na základě rozhodnutí diecézního biskupa ostravsko-opavského ze dne 31. 12. 2001, č. j. 4992/01, jejím právním nástupcem, a tudíž osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shledal, že původní vlastnice předmětných pozemků M. H., zemřelá dne 14. 5. 1918, ve své poslední vůli ze dne 17. 4. 1914 odkázala předmětné pozemky (respektive původní pozemky, později souhrnně označené jako parc. č. XY pro katastrální území XY, z něhož byly předmětné pozemky odděleny geometrickým plánem) farnímu chudinskému ústavu v Palkovicích, zastoupenému římskokatolickým farním úřadem v Palkovicích, jehož současně pověřila zřízením Nadace, pročež Nadace byla právnickou osobou zřízenou církví v souladu s poslední vůlí zemřelé M. H.. Konstatoval, že dispozice s nárokovanými pozemky uskutečněné před vydáním nadačního listu o zřízení Nadace dne 16. 9. 1924 byly činěny za účelem dalšího neznehodnocování majetku náležejícího do dědictví po zemřelé M. H. a navíc následně byly dne 5. 2. 1919 schváleny pozůstalostním soudem. Podotkl přitom, že pokud by v projednávané věci mělo jít o nadaci zřízenou podle civilních právních předpisů, nemohlo by dojít k zápisu vlastnického práva k pozemkům ve prospěch Nadace před rokem 1924. Uvedl, že o církevní povaze Nadace svědčí i komunikace mezi Zemskou správou politickou v Brně a Arcibiskupskou konzistoří v Olomouci.
Dovodil, že bylo-li výměrem Okresního národního výboru v Místku ze dne 5. 4. 1949 rozhodnuto o vykoupení pozemků, jež jsou předmětem žaloby, z vlastnictví Nadace státem, je kupní smlouva ze dne 28. 11. 2005 o převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 2620 (tedy pozemku, z něhož byly předmětné pozemky odděleny geometrickým plánem vypracovaným dne 3. 5. 2016 G. S. pod č. 1946-59/2016) uzavřená mezi právním předchůdcem žalované 1) a žalovaným 2) absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), v důsledku porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017, a tudíž je dle mínění žalované 1) naplněn důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soud od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Vyjadřuje přesvědčení, že z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné pozemky nebyly historickým církevním majetkem, nýbrž majetkem Nadace, jelikož „Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích“ a „Nadace na ošacení chudých dítek v Zelinkovicích“, do jejíhož vlastnictví předmětné pozemky v rozhodném období náležely, představuje právnickou osobu splňující definiční znaky dle ustanovení §3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci při aplikaci ustanovení §2, §3, §5, §6 a §18 zákona č. 428/2012 Sb., jakož i ustanovení §29 zákona o půdě a ustanovení §39 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání žalované 1) za zcela nedůvodné. Má za to, že Nadace tvořila součást registrované Církve římskokatolické. Podotýká, že i pokud v přítomném řízení nebude akceptována kvalifikace právní předchůdkyně žalobkyně jako osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., je namístě konstatovat, že Nadace splňovala charakteristiku právnické osoby ve smyslu ustanovení §3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž vzhledem k vývoji právního postavení Nadace nelze žalobkyni upřít možnost domáhat se určení vlastnického práva státu i bez konkrétního právního nástupnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl.
Žalovaný 2) se k dovolání žalované 1) nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 11. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ve sporu o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována právnická osoba naplňující některý z definičních znaků dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990 – §1 zákona č. 428/2012 Sb.) interpretovaným zákonem odškodňovanou majetkovou křivdu (§5 zákona č. 428/2012 Sb.). Se zřetelem ke smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly v rozhodném období spáchány právě církvím a náboženským společnostem (srovnej znění preambule či §1 zákona č. 428/2012 Sb.), pak při řešení otázky, koho jest považovat za aktivně věcně legitimovanou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením §3 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetím zákona č. 428/2012 Sb. totiž zjevně nebylo zamýšleno odškodnění majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na jiných než uvedeným ustanovením definovaných osobách (kupř. na fyzické osobě coby právní předchůdkyni oprávněné právnické osoby z titulu dědění na základě závěti apod.), jež zákonodárce současně explicitně označuje za nositele práv k původnímu církevnímu majetku [§2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]; srovnej k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017.
Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze zjištění, že v posuzovaném případě zákonem č. 428/2012 Sb. odškodňovanou majetkovou křivdu utrpěla v rozhodném období
(od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – §1 zákona č. 428/2012 Sb.) „Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích a Zelinkovicích“, jakožto právnická osoba tvořící součást Církve římskokatolické, tj. osoba naplňující definiční znaky dle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jež byla později sloučena s žalobkyní [rovněž právnickou osobou zřízenou jako součást uvedené církve, a tudíž osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.], shledal, že žalobkyně je ve sporu o určení vlastnického práva státu k odňatému majetku aktivně věcně legitimována, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Závěry odvolacího soudu korespondují i judikatuře připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), jejichž právní existence a kontinuita nebyla nutně podmíněna jejich registrací či veřejnou evidencí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 194, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Vyloučeno přitom nebylo ani zřízení takovéto právnické osoby formou závěti pořízené osobou fyzickou (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 34/06).
Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., je pak dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017, či ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019; z odborné literatury srovnej komentář k §3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015).
Námitky dovolatelky směřují ke zpochybnění konkluze odvolacího soudu o právní povaze Nadace (potažmo povaze jí vlastněného majetku), jež je zde úzce svázána s konkrétními skutkovými zjištěními projednávané věci, přičemž dovolatelka – ve prospěch jiného závěru, tedy že nejde o nadaci církevní – nabízí vlastní, od rozhodnutí odvolacího soudu odlišnou interpretaci v řízení provedených důkazů (významu a obsahu provedených listinných důkazů). Argumentací vystavěnou evidentně na oproti závěrům odvolacího soudu odlišném skutkovém základě však nelze založit přípustnost dovolání. Platí totiž, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli tedy dovolatelka v naznačeném směru namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zde zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť uvedenými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudy nižších stupňů se pak při úvahách o charakteru Nadace nikterak nezprotivily ani těm závěrům judikatury, podle nichž v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, či ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní
rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05). Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura (srovnej Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: C. H. Beck, 2013. s. 135).
Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, který pro odvolací soud vyplýval z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017, jímž dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení, neboť se dostatečně nezabývaly povahou právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění restitučního nároku. Odvolací soud se následně v napadeném rozhodnutí skutečnostmi, které bylo třeba podle dovolacího soudu vzít do úvahy, zabýval (viz zejména bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, potažmo bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), nicméně přesto dospěl k závěru, že Nadace na ošacení chudých dítek v Palkovicích a Zelinkovicích byla církevní právnickou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb.,
tedy – implicitně vyjádřeno – součástí registrované církve či náboženské společnosti. Dovolací soud ostatně v předchozím řízení ani nezaujal jednoznačné závěry k povaze právnické osoby, od níž žalobkyně odvozuje věcnou legitimaci k uplatnění práva, jen vymezil skutečnosti, k nimž je zapotřebí přihlédnout, respektive se jimi zabývat; to odvolací soud učinil. Jinými slovy řečeno, skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, odvolacímu soudu umožňovala přistoupit k danému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze považovat za nerespektování právního názoru vyloženého ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Z uvedeného tak ani nemohl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017, představovat součást ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od jehož závěrů odchýlit se by zakládalo důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované 1) není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu