ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1339.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1339/2021-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená advokátem Mgr. Martinem Bělinou, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků , vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 132/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2021, č. j. 20 Co 241/2020-683, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) ze dne 5. 1. 2021, č. j. 20 Co 241/2020-683, bylo zastaveno odvolací řízení zahájené žalovanou (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), byl jím potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 8. 2020, č. j. 10 C 132/2018-652, v odvoláním žalobkyně napadené části výroku II., kterou soud prvního stupně zamítl žalobu o vydání pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc č. XY v k. ú. XY, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku vhodnosti požadovaných náhradních pozemků k převodu na oprávněnou osobu. Měla za to, že vydání pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „předmětné pozemky“) bez dalšího nebrání, že jsou územním plánem zahrnuty do plochy R 37 – obytné území venkovského charakteru, nachází se v zastavitelném území obce a jsou určeny k zastavění stavbou (nikoliv ovšem stavbou veřejně prospěšnou ani stavbou dopravní infrastruktury). Nesouhlasila rovněž se závěrem, že předmětné pozemky jsou funkčně navázány na místní zástavbu. Uváděla, že odvolací soud se při řešení nastolených otázek odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020, a ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2958/2020. Dále vznesla otázku týkající se náhrady nákladů řízení. Mínila, že soudy nižších stupňů při stanovení jejich výše měly vycházet z hodnoty sporných pozemků a že zde nebyl důvod pro zohlednění částečného zpětvzetí žaloby.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Závěrem plynoucím z ustálené judikatury, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Za pozemky nevhodné k bezúplatnému převodu náhradou za pozemky nevydané (§11 odst. 1 zákona o půdě) jest pak považovat pozemky zastavěné, resp. se stavbou bezprostředně funkčně související (pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení), neboť právě u nich nelze vyloučit obtíže při jejich následném obhospodařování, činící případně takové pozemky nevhodnými pro zemědělské využití. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb. Pozemky, které by pro zákonnou výluku (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) nebylo možno (pokud by šlo o majetek odňatý oprávněné osobě) vydat restituentům, lze tedy jen stěží považovat za vhodné náhradní pozemky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemku usnadňující budoucí realizaci zamýšlené bytové výstavby, a to i se zřetelem k tomu, zda záměr bytové výstavby trvá, případně, zda ji bude lze vůbec realizovat a v jakém časovém horizontu) a zájmů oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jí zvolené pozemkové parcely (jejíž tržní hodnota vzhledem k zamýšlené výstavbě nemusí zcela korelovat zásadám, dle nichž se hodnotově vypořádávají restituční nároky ve smyslu zákona o půdě), jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudky Nejvyššího ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
Pakliže tedy soudy nižších stupňů vycházejíce ze zjištění, že předmětné pozemky jsou vydaným územním plánem zahrnuty do plochy R 37 – obytné uzemí venkovského charakteru, nachází se v zastavitelném území obce a jsou určeny k zastavění stavbami, přičemž jsou funkčně navázány a propojeny s dalšími zastavěnými pozemky, uzavřely, že tyto nejsou vhodnými náhradními pozemky, a není proto na místě jejich vydání oprávněné osobě, je zjevné, že výše citovaná, judikaturou přijatá, relevantní kritéria a hlediska plně respektovaly. Vydání předmětných pozemků oprávněné osobě jakožto náhradních zemědělských pozemků by totiž vzhledem k plánované výstavbě, jež má být realizována v blízkém časovém horizontu (pozemky jsou zařazeny do územní rezervy určené k zastavění individuálními obytnými domy v časovém horizontu jednotek let, přičemž na ně bude navazovat výstavba dopravní a technické infrastruktury – pozemek parc. č. XY v k. ú. XY či výstavba sloužící k rozšíření jižní průmyslové zóny města XY – pozemek parc. č. XY v k. ú. XY), mohlo působit problémy při následném hospodaření s nimi. Při zohlednění zjištěných individuálních skutkových okolností případu tudíž nelze než uzavřít, že restituční nárok žalobkyně bude lépe uspokojit převodem jiného vhodného náhradního zemědělského pozemku. Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí pak na posuzovanou věc nedopadají, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu.
Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu o fukční provázanosti pozemků s místní zástavbou, nese se její kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Jakkoliv přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Objektivně nepřípustným je dovolání, směřuje-li vůči té části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a vůči výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované za dovolacího řízení účelně vynaložené náklady nevznikly; náklady spojené s podáním vyjádření k dovolání v zastoupení advokátem shledává dovolací soud neúčelnými, neboť u státních orgánů jest zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, publikovaný pod č. 194/2010, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 6. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu