ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1348.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1348/2021-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Cisterciáckého opatství Porta Coeli , identifikační číslo osoby 004 06 147, se sídlem v Předklášteří, Porta Coeli 1001, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalovaným 1) KÁMEN Zbraslav, a.s. , identifikační číslo osoby 018 20 460, se sídlem v Praze 5, Žitavského 1178, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 420/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2021, č. j. 13 Co 259/2019-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Sedláčka, advokáta se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 7. 2019, č. j. 25 C 420/2015-174, změněn v napadených výrocích I a II tak, že se zamítá žaloba na určení, že druhá žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. st. 405, parc. č. 496/12 a parc. č. 496/14 v katastrálním území Předklášteří (výrok I), a že je vlastnicí pozemku parc. č. 116 v katastrálním území Nelepeč (výrok II). Dále pak odvolací soud znovu rozhodl o poplatkové povinnosti první žalované (výrok III) a o nákladech řízení vzniklých účastníkům u soudů obou stupňů (výroky IV a V).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dle závěru obou soudů je žalobce oprávněnou osobou podle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., předmětné pozemky jsou původním majetkem církve a byly jí odňaty v rozhodném období bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Přestože bylo s předmětnými pozemky disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními [§3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31. 12. 2012), event. §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012], kdy byly v rámci privatizaci převedeny z majetku státu na společnost REMET engineering, spol. s r. o. (kupní smlouvou uzavřenou s Fondem národního majetku dne 21. 8. 1992, s účinky k 1. 9. 1992), dle závěru odvolacího soudu pozemky již nejsou vlastnictvím státu (žalované 2/), neboť kupující nabyla předmětné pozemky v dobré víře a ke ztrátě dobré víry držitele nedošlo ani poté, co byly kupní smlouvu ze dne 26. 11. 1992 převedeny na společnost LOMY, spol. s r. o. Obě společnosti tedy byly oprávněnými držiteli (§129 odst. 1, §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) předmětných pozemků, měly je v držbě nepřetržitě 10 let a vlastnické právo k nim nabyla (ke dni 1. 9. 2002) společnost LOMY, spol. s r. o. vydržením (§134 odst. 1 obč. zák.). Takto originárně nabyté vlastnické právo následně přešlo i na právní nástupkyni vydržitele – společnost KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o., a později pak na první žalovanou.
K tomu odvolací soud uzavírá, že posuzovaná věc patří k oněm výjimečným případům, kdy byly by dány okolnosti mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí ochrany první žalované a odůvodňující prolomení blokačních ustanovení, jež spočívají v dobrověrném nabytí pozemků, u nichž bezpečně nebyly by naplněny předpoklady pro pozdější naturální restituci [jde o pozemky zastavěné stavbami sloužícími k provozu lomu a jsou na nich umístěny těžební technologie, příp. s takovými stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k jejich užívání, což představuje překážku restituce dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.]. Prolomení blokačních ustanovení nebrání ani ta okolnost, že na základě dohod s povinnou osobou byly žalobci vydány části některých pozemků tvořící toliko okrajovou část těžebního areálu, zatímco převážná část těžby probíhá na pozemku p. č. 496/12 v k. ú. Předklášteří, jenž je předmětem tohoto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v naplnění jím konkretizovaných hledisek podle ustanovení §237 občanského soudního řádu. Obsahem dovolání je pak polemika se závěry odvolacího soudu, jde-li o řešení otázky dobré víry nabyvatelů, potažmo nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením. Přitom dovolatel zpochybňuje i zjištění odvolacího soudu čerpaná z privatizačního projektu (soudem provedený „výklad“ jeho ustanovení) co do možné vědomosti nabyvatele předmětných nemovitostí o jejich vyloučení z privatizace, argumentuje i tím, že informace o povaze předmětných nemovitostí coby historického církevním majetku byly obecně známé. Současně klade i otázky, lze-li mu klást k tíži, že před uplynutím vydržecí doby neupozornil nabyvatele předmětných nemovitostí na jejich církevní původ, jestliže „v rozmezí let 1992 – 2002 nebylo známo, zda a v jakém rozsahu a podobě dojde k restituci církevního majetku“ a jsou-li soudy v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněny zkoumat věcné předpoklady restituce, včetně výluk dle §8 cit. zákona, resp. k jakému okamžiku měla by být zkoumána podmínka funkční souvislosti ve smyslu §7 cit. zákona (argumentuje v této souvislosti i tím, že mu již byly vydány jiné nemovitosti v téže oblasti. Dále zpochybňuje pak i ten závěr odvolacího soudu, že jsou dány okolnosti mimořádné povahy působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany nabyvateli předmětných nemovitostí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
K otázce dobré víry držitele (coby předpokladu oprávněné držby a nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením) lze uvést následující.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští vydržení vlastnického práva i v případě nabytí držby na základě právního jednání neplatného pro porušení blokačního ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí). Jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti držby, záleží vždy na skutkových okolnostech konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je dobrou víru držitele nutno hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zdali držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří; dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/200, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, či jeho usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1999/2014, nebo ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017). Takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu netrpí, je-li opřena o zjištění, že společnost REMET engineering, spol. s r. o. (jako právní předchůdce první žalované) neměla vědomost o tom, že předmětné pozemky byly vyloučeny z privatizace, kdy odvolací soud argumentuje i zjištěními čerpanými z privatizačního projektu (dle nějž pozemky p. č. 496/12 a p. č. 496/17 v katastrálním území Předklášteří byly znárodněny již v roce 1947, tedy před rozhodným obdobím z hlediska v úvahu přicházející restituce), kdy informace, že by mělo jít o (blokovaný) historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace, nevyplývala ani z dalších dokumentů, včetně připojených listů vlastnictví, jež byly součástí privatizačního projektu. Z provedených důkazů podle odvolacího soudu rovněž nevyplynulo, že zainteresované subjekty měly k dispozici jiné informace o charakteru předmětných pozemků než ty, jež byly obsaženy v privatizačním projektu.
Další argumentace dovolatele vztahující se k soudem učiněným závěrům o dobré víře předchůdců první žalované (jež vedla odvolací soud k závěru o oprávněné držbě a nabytí vlastnického práva vydržením) nese se pak převážně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (zpochybňuje-li dovolatel závěr o dobré víře prostřednictvím jiné, vlastní interpretace obsahu privatizačního projektu), jež nelze dovoláním účinně zpochybnit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. přiměřeně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na závěru o originárním nabytí vlastnického práva vydržením nemůže nic změnit ani ta argumentace dovolatele, že mu nelze klást k tíži, jestliže před uplynutím vydržecí doby neupozornil nabyvatele předmětných nemovitostí na jejich církevní původ, neboť „v rozmezí let 1992 – 2002 nebylo známo, zda a v jakém rozsahu a podobě dojde k restituci církevního majetku“. I zde prosadí se ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, že ke ztrátě dobré víry dochází v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2184/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1339/2018). K námitkám dovolatele sluší se snad připomenout, že k notifikaci skutečností o vadě titulu nabytí vlastnického práva a eliminaci dobré víry držitele nebylo třeba vyčkávat až na přijetí zákonodárcem předpokládané právní úpravy o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, byl-li důvod neplatnosti převodu spatřován v rozporu s blokačním ustanovením již tehdy platného a účinného právního předpisu – §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, event. §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Rozhodnutí odvolacího soudu (o zamítnutí žaloby) je založeno na dvou závěrech – o nabytí vlastnického práva právním předchůdcem první žalované vydržením (jenž již sám o sobě vylučuje, aby bylo deklarováno, že vlastníkem předmětného majetku je stát – žalovaná 2/), doprovázený (dalším) důvodem o specifičnosti posuzovaného případu, jehož okolnosti působí ve prospěch poskytnutí ochrany dobrověrného nabyvatele předmětných pozemků, u nichž bezpečně nebyly by naplněny předpoklady naturální restituce. Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 67/2021). Shodné konkluze se nepochybně prosadí i v případě, kdy žalobu změnou rozsudku soudu prvního stupně zamítá z více důvodů odvolací soud. Obstojí-li tedy jako správný již dovoláním napadený závěr o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, nemůže být dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, jsou-li soudy v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněny zkoumat věcné předpoklady restituce, včetně podmínky funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. b/ cit. zákona či okolností zakládající některou z výluk naturální restituce podle §8 zákona.
K takto naposled nastolené otázce sluší se snad – nad rámec řečeného – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se připomíná, že v řízení o žalobě na určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jde primárně o posouzení, zdali věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem (event. nepozbyl-li stát vlastnictví v mezidobí jiným způsobem, kupř. již zmiňovaným vydržením) a zpravidla se v něm neposuzují jiné (další) otázky, jež byly by významné až v případně navazujícím řízení o vydání věci (viz např. dovolatelem dokazované usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 130/2018, nebo ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). K tomu se rozhodovací praxí nejenom Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu dodává, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2284/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, bod 16). Také v případech, kdy by ekonomický přínos založený vydáním dotčených nemovitých věcí oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb. byl zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního zákonného ustanovení způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). Může-li však zhojení nezákonnosti vzniklé porušením zákazu převádět z majetku státu věci, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, opodstatňovat zanedbatelnost prospěchu, který by vydání daného statku mělo pro oprávněnou osobu, v porovnání s újmou, jež vznikne dobrověrnému nabyvateli, tím spíše musí být prolomení blokačních účinků alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není, a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018).
V řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž bylo s dotčenými statky disponováno (viz již cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4000/2018). Dovolatelem zastávaný názor, že v tomto řízení na podkladě žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je zkoumání podmínek pro naturální restituci „irelevantní a minimálně předčasné“, neplatí – jak výše uvedeno – bez dalšího, neboť ve výjimečných případech lze již v něm řešit i otázku, bude-li v případně navazujícím „restitučním řízení“ možné předmětný majetek vydat oprávněné osobě. Je-li napadený rozsudek založen na skutkových zjištěních (jež byla učiněna na základě procesní aktivity účastníků řízení), že k nabytí předmětných nemovitostí došlo v dobré víře a že není možná naturální restituce předmětného pozemku oprávněnou osobou z důvodu překážky zastavěnosti pozemku dle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. (na předmětných pozemcích se nachází dobývací prostor – těžební areál včetně staveb, přičemž dovolatel v řízení ani netvrdil, že by mělo v budoucnu dojít ke změně těchto okolností), ani v tomto směru není napadený rozsudek odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nikterak v rozporu.
Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nejsou, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) první žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. K nákladům druhé žalované, která (nezastoupena advokátem) podala písemné vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (srov. §151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
K požadavkům na obsahové náležitosti (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu